333 & Čtení se strýčkem Míšou na Radio1
Příjimám nabízeného žolíka:
Našel jsem ho v bezvědomí na nosítkách na podlaze. V přední noze měl zavedenou kapačku. Klekl jsem si k němu a prsty mu prohrábl srst, jak to měl rád. Pohladil jsem ho po zádech. Do každé ruky jsem vzal jedno jeho plandavé ucho - ty uši mu za ta léta způsobily tollik problémů a nás stály královské výkupné - potěžkal je. Vyhrnul jsem mu pysk a podíval se na jeho vyviklané, opotřebované zuby......
"Vzpomínáš si, co jsme o tobě vždycky říkali?" zašeptal jsem. "Jak je to s tebou děsný? Nevěř tomu. Ani na vteřinu tomu nevěř,...
Knihu zde četlo 163 uživatelů a má hodnocení nádherných 94 %
Byl podle ní natočen film, kde roli paničky hlavního hrdiny ztvárnila jedna z Přátel
(333 vsuvka: Angličan Carl Honoré napsal Chválu pomalosti, Čech Petr Ludwig zase Konec prokrastinace. Moderátoři Jan Lukeš a Jan Schmid hledají způsob, jak si člověk rychlé moderní doby může uchovat duševní zdraví celkovým zpomalením životního režimu, aniž by přitom upadl do opačného extrému, chorobného odkládání povinností
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1096008034-tristatricettri/ )
Vážně to tu brzdím s timto zvířátkem? Je to o zvířátku, které má většina z nás doma. Dokonce vím, že minimálně jeden z hádajících má doma přímo tuto rasu jen v jiné barvě. V názvu je jméno zviřete, spojka a zájmeno :-D
Marley a já? To je jediné, co mne napadá :D Ačkoliv to by vlastně sedět mohlo, bohužel jsem viděla pouze jako film.
Text příspěvku byl upraven 09.10.13 v 21:21
Super :) Takže nahazuji novou a snad to tu nezaseknu jako vedle :/
„Ještě kousek,“ poznamenal Papouš, „a budeme v údolí Fénixů. Kdybychom tak měli něco nad hlavou.“
„Nad hlavou?“ nechápala Penelopka. „Jak to, nad hlavou? Na co bychom potřebovali něco nad hlavou?“
„No, tak sami fénixové jsou naprosto neškodní,“ uklidňoval ji Papouš, „to jen že tam všude lítá takového popela.“
„Popela?“ divil se Petr. „Nevykládej mi, že tady ještě něco vrhá oheň jako bazilišci?“
„Ne, ne, ne,“ honem mávl křídlem Papouš. „Vůbec nic takového. Ne, to jen ti fénixové, chudáčci malí. Jak víte, žije fénix tak zhruba pět set let a pak si jde sednout do hnízda, to s ním okamžitě vzplane, ptáka spálí a z popela okamžitě povstane nový fénix. Jelikož mají rozum a sami si takhle hlídají, kolik jich je, řekl si H. H., že bude nejrozumnější – aby se zabránilo lesním požárům a dalším nepříjemnostem – vyhradit jim jejich vlastní údolí, kde by si mohli žít, no a to je právě to údolí, kterým teď budeme muset proplout. Vlastně je to docela barvitá podívaná, ale jak jsem říkal, poletuje tam dost popela a žhavých uhlíků. Budeme muset mít oči na stopkách.“
Mluvíci balík G. Durrell ale nedávno jsem se s Penelopkou setkala ještě někde jinde, ale to kdyby jste mě zabili, tak si nevzpomenu, takže doufám, že jsem se trefila
Už začinám při výběru ukázek váhat. Zásoby se tenčí :-)
Jo a mimochodem jsem si vzpomněla. Penelopka je v té pohádce Raubíř Ralf :-D
Seděli jsme mlčky. Pan Grisham se právě pokoušel vyrazit domovni dveře a paní Grishamová mu zatím házela z okna na hlavu všechno, co jí přišlo pod ruku. Volba střeliva - role toaletního papíru, krabice s tampony, záchodová štětka, lahvičky šamponu - naznačovala, že je právě v koupelně.
"Prosím, neodcházejte," hlesla paní Trynorová tichounce. "Willovi je s vámi dobře. Tak dobře už mu dlouho nebylo. Já... bylo by pro nás moc těžké nahradit vás někým jiným. "
"Ale vy...vy ho chcete vzít do tý instituce, kde lidi páchají sebevraždu.
Nejdřív jsem před ukázku psala, že to určitě uhodneš ty. Pak jsem projela tvůj profil, kde jsem knihu nenašla a tak jsem to tam nenapsala a hle :-D
Tož popojedem :)
Až budu mrtvá a Marshallovi také a román konečně vyjde, budeme existovat jenom jako moje smyšlenky. Briony bude výplodem fantazie stejně jako milenci, kteří spolu sdíleli lůžko v Balhamu a přiváděli k zuřivosti svoji bytnou. Nikoho nebude zajímat, které události a které osoby jsou zachyceny nepřesně, aby z toho byl román. Vím, že se vždycky najde určitý typ čtenáře, kterému to nedá a zeptá se. Co se ale skutečně stalo? Odpověď je prostá! Milenci přežili a dařilo se jim. Pokud bude existovat jediný výtisk, jediná kopie strojopisu, pak moje spontánní blažená sestra a její princ lékař budou žít dál, aby se milovali.
Na obálce (alespoň té mé :D) tohoto krásného díla se skví božská Keira Knightley, která si zahrála jednu z hlavních rolí ve filmové adaptaci této knihy, kterou natočil můj oblíbený režisér, který ji obsadil i v dalších dvou adaptacích významných literárních děl.
Pěkně jsme to tu rozjely :-D
Já jdu teď na kutě, takže vyhlašuji žolíka.
Varování pro ostatní: pokud se toho nikdo neujme, zítra to tu s Marií obsadíme zase :-D
Dobrou noc
Opětoval můj úsměv, ale žádný humor v něm nebyl. "Jednou jsem takhle umejval ty talíře jako normálně, to bylo na podzim v osumapadesátým, když už se to zase uklidnilo. Moje žena nahoře spala. Betty byla jediný dítě, co nám Bůh povolil, a když ji pak zabili, tak moje žena trávila hodně času tím, že vyspávala. Teda tak jsem vytáhl špunt a voda začala vodtýkat. Víte přece, jak to bublá, když vodtýká fest mydlinková voda z výlevky? Je to takový cucavý zvuk. Takhle to bublalo a já na to nemyslel, už sem se viděl nahoře ve svý posteli, a právě když už to přestávalo bublat, tak jsem tam dole slyšel svou dceru. Slyšel jsem svoji Betty tam někde dole ve tmě, jak se směje.
Já jo a kolik, mrkej :D
Sotva jsem slezl z té pryčny hrůzy na kamennou žalářní dlažbu, přestal se pekelný stroj hýbat a viděl jsem, jak jej neviditelná síla vytahuje stropem. To byla výstraha, která se mi zaryla do duše. Nepochybně jim neušel jediný můj pohyb. Volný! Zatím jsem unikl smrti za agonií jednoho druhu, ale jistě jsou pro mne přichystána muka nová a horší než sama smrt. S tímto pomyšlením jsem se těkavě rozhlížel po železném ostění, které mne uzamykalo. S mým žalářem se něco stalo - něco neobvyklého - jakási změna, kterou jsem zprvu jasně nepostřehl. Chvíli jsem jen nepřítomně bloumal, chvěl se a hroužil do planých, nesouvislých dohadů. Tu jsem si také poprvé všiml, odkud se line ta sirnatá záře osvětlující celu. Vycházela ze škvíry asi půl palce široké, která se táhla kolem celé spodní hrany stěn. Tato škvíra jako by oddělovala - a ukázalo se, že opravdu odděluje - stěny od podlahy. Pokoušel jsem se, ovšem bez výsledku, tím otvorem podívat.
Když jsem se vzpřímil, pochopil jsem náhle záhadnou proměnu své kobky. Již jsem se zmínil o tom, že obrysy postav na stěnách byly docela zřetelné, jen jejich barvy mi připadaly rozplizlé a neurčité. Barvy teď začaly intenzívně prozařovat, takže strašidelné, satanské postavy dostávaly výraz, jaký by rozdrásal i silnější nervy, než jaké jsem měl já. Ze všech koutů, kde jsem předtím nic netušil, zíraly na mne tisíceré démonské oči s tak zuřivou, úděsnou životností, hořely takovým zlověstným žárem, že jsem marně přemáhal obraznost, aby v nich viděla něco neskutečného.
Vložit příspěvek