Jorge Mario Bergoglio

"... Toto je první velikonoční zpráva, kterou bych vám chtěl předat: vždy je možné znovu začít, protože v nás vždy existuje nový život, který se Bohu daří odstartovat nehledě na všechny naše neúspěchy. Také z trosek našeho srdce – a každý z nás je dobře zná – může Bůh vytvořit umělecké dílo, i ze ztrátových zlomků našeho lidství Bůh připravuje nový příběh. Neustále jde napřed – jak v kříži utrpení, zármutku a smrti, tak ve slávě života, který vstává z mrtvých, příběhu, který se mění, naděje, která se opětovně rodí. V těchto temných pandemických měsících vnímáme, že vzkříšený Pán nás zve, abychom začali znovu a nikdy neztráceli naději.

Jít do Galileje dále znamená ubírat se novými cestami. Znamená to pohybovat se opačným směrem než k hrobu. Ženy hledají Ježíše v hrobu, aby se upamatovaly na to, co s Ním prožily a co je provždy ztraceno. Jdou tam, aby rozjitřily svůj smutek. Je to obraz víry, která se stane připomínkou pěkné, avšak ukončené události, na kterou je možné jen vzpomínat. Mnozí lidé – i mezi námi – prožívají takovouto „vzpomínkovou víru“, jako by Ježíš byl osobností z daleké minulosti, přítelem ze vzdáleného mládí, skutečností, která se udála před notnou dobou, když jsem ještě jako dítě docházel na katechismus. Je to víra poskládaná z návyků, minulých dějů a pěkných vzpomínek na dětství, která se mne již nedotýká a nijak mne neprovokuje. Jít do Galileje ovšem znamená naučit se, že víra, pokud má být živá, se musí znovu vypravit na cestu. Každodenně musí oživovat onen počáteční moment pouti, úžas z prvního setkání. A poté se má svěřovat Bohu, nikoli v nadutosti toho, kdo již všechno zná, nýbrž v pokoře toho, kdo se dává překvapovat Božími cestami. Většinou se Božích překvapení bojíme, ale dnes nás Pán zve, abychom se dali překvapit. Jděme do Galileje, abychom objevili, že Boha nelze zařadit mezi dětské vzpomínky, protože žije a ustavičně překvapuje. Byl vzkříšen a nepřestává udivovat.

To je tedy druhá velikonoční zpráva: víra není repertoárem z minulosti, Ježíš není překonanou osobností. Žije, tady a teď. Kráčí s tebou každý den, v situaci, kterou prožíváš, ve zkoušce, jíž procházíš, ve snech, které nosíš v nitru. Otevírá nové cesty tam, kde zdánlivě nejsou, podněcuje tě, abys šel proti proudu – proti nářkům a přesvědčení, že „to už tady bylo“. I když se vše zdá ztraceno, prosím, otevři se s úžasem jeho novosti a uvidíš, že tě překvapí. ..."
Kázání papeže Františka z velikonoční vigilie v Chrámu svatého Petra v Římě: „Zmrtvýchvstalý žije a řídí dějiny“ (Radio Vaticana, 3.4.2021, přel. J. Gruberová)

Na tohoto papeže mám rozporuplný názor neboť už jen jeho dosazení na papežský stolec bylo velice podezřelé. Vezmu-li v úvahu za jakých náhlých okolností byl záhadně nucen abdikovat jeho předchůdce Joseph Alois Ratzinger. Ohlédnu-li se totiž do historie nazpět tak posledním a jediným, kdo na úřad papeže dobrovolně rezignoval, byl Celestýn V. roku 1294. ( Nepočítaje vynucená opuštění funkce v obdobích dvojpapežství a trojpapežství. )