Gudrun Wilcke

Vyrůstala jsem v rodině, kde byli rodiče mých rodičů přímými svědky obou válek, děda byl v odboji, koncentrační tábor zažil na vlastní kůži, takže nacismus, fašismus a Hitler u nás bylo snad i sprosté slovo, které se snad ani nesmělo vyslovit. Knihu Vzpomínání na rozinkovou louku jsem četla a i když Němcům neodpustím a něco ve mě stejně zůstává , knihu jsem přečetla jedním dechem. Mladkov, Lichkov i Králíky jsem důvěrně poznala, takže se kniha četla skoro sama. Neměla to paní - tenkrát malá holčička - lehké, ale Češi za války také ne. Můj tatínek má do dnešních dnů v paměti ranní návštěvu gestapa, když si přišli pro dědu a je to pro něj je celoživotní stres a to byl děda naštěstí jen "politický" vězeň. Jaký je rozdíl mezi českými lidmi, kteří museli v r.1938 opustit pohraničí- a taky tady žili generace a mezi odsunutými německými lidmi? Spoustu Čechů se již také nemělo možnost později vrátit domů. Určitě to není chyba paní spisovatelky, která píše moc hezky, spíš mě zaráží, proč se pořád dokola píše o odsunu, jako o hrozné nespravedlnosti pro Němce, ale kdo lituje Čechy, kteří zažili úplně stejné tragédie, mnozí z nich poté skončili v rukou gestapa a v koncentrácích-bez možnosti styku s rodinou- a mnohdy se ty rodiny již nikdy nesetkaly. Při odsunu Němců také nedocházelo k roztržení rodin a nikdy se německé matky neodebíraly s dětmi do plynových komor......