Johanes Anker Larsen

dánská, 1874 - 1957 statistiky

Nahrávám...

Přidat citát

Citáty (13)

... já se chci především pokusit stát se člověkem, jakým bych musel být podle svého chápání.


"Ano, ale duše přece chtějí k Bohu?" "Ne, chtějí pouze do nebe," odvětil Petr. (Znamení věčnosti)


"Během života jsem uprostřed věčnosti. Co více si může člověk přát nebo čeho ještě může dosáhnout!"


"Já pořád chodím v mlze. Jak to, že trvá tak dlouho, než budu čistě umytý?" (Jan, Znamení věčnosti)


"Mnozí byli větší a silnější než ty a právě tak hezcí. Jenže ty máš v obličeji nějakou záři." Tázavě se na ni zahleděl. "Záři, která nutí dívky po tobě pokukovat a ony získají klid teprve tehdy, když září na ně. A když ne, pak to zraňuje a bolí. Člověka to nutí hledat jinde a když pak některý přijde a řekne ‚Zůstaň u mě!', člověk zůstane. Jenže klid nenajde, protože má pořád v mysli tu záři. A pak přijde zase někdo jiný a člověk doufá, že uvidí alespoň odlesk toho, po čem touží. A tak pořád dokola. Nikde nemá útočiště, všude je neklid a nejvíc v člověku samém." (Karna, Znamení věčnosti)


"Ty ses tedy úplně smířil se svým osudem?" "Ano." "A nepřeješ si, aby byl jiný?" "Ne." "Aby ti přinesl slávu a úctu?" "Ne." "Ani takový, abys mohl pracovat v jiných oblastech - v umění nebo vědě?" "Ne." (Znamení věčnosti)


Je nutno vnímat celou bytostí, protože pouhým rozumem nemůžeme život pochopit. Rozumově se stydíme vidět třeba v prostém jetelovém lístku psaní od Boha. Naučili jsme se tolik jazyků, ale nebeskou řeč, nejjednodušší ze všech, jsme dávno zapomněli...


Každý předmět, který známe, byl pokřtěn časem a prostorem; každé jméno znamená omezení, každé slovo je výrazem pro něco na rozdíl od něčeho jiného. V trvalé Věčnosti není prostor ani čas, omezení ani rozdíl. Ani jazyk bohů by nestačil k jejímu popsání, a v nebeské řeči nelze mluvit ani psát, je prožívána. Jazyk a pero mohou lhát, nebeská řeč je život pravdivé skutečnosti v člověku, a u těch, kteří žijí v Pravdě, cele a opravdově, se předává přímo z duše na duši. Nelze popsat slovy to, co je slovy nevyslovitelné.


Nemohl jsem se rozhodnout, zda mám být hercem nebo básníkem, a tak jsem obojí. Dal jsem jednu nohu na prkna a druhou pod psací stůl a v této nepohodlné poloze zůstal po celý život.


Patřím k rodině lidí bez domova, kteří zažili Věčnost. Snad jsem z nich nejméně významný, ale ti, kteří jsou znalí, odhalí v mé obyčejné tváři rodinné rysy. Tušení o tom, kam patřím, jsem dostal při četbě ‚rodinných dokumentů‘, příběhů o velkých předcích rodu a od nich, Tao-te-ťingu, upanišad, Bhagavadgíty, básní súfíjů, kázání Ježíše, Františka z Assisi i mnohých křesťanských mystiků. Ti všichni ve mně probudili tušení, ale nyní se mi zdá, jako by jejich četba strážila mou touhu po tomto zážitku a přitom mi bránila v bezprostředním prožití. Každý člověk totiž musí jít po této cestě po vlastních nohou a nemá si obouvat střevíce jiných lidí, i když kráčí v jejich stopách.


Vyznávat nebo zapírat Boha slovy je stejně bezvýznamné. Rozhodující je být s ním ve společenství.


Zatímco žiji, jsem uprostřed Věčnosti. Co si může člověk ještě přát nebo doufat, že dosáhne?


Zřekl jsem se všech vymyšlených ideálů a zůstal jsem nahý v nahém životě.