Arthur Schopenhauer citáty

německá, 1788 - 1860

Citáty (138)

Je omylem domnívat se, že náš vztah ke zvířatům nemá mít morální aspekty nebo... že ke zvířatům nemáme žádné závazky - to dokazuje neotesanost a barbarství... Soucit ke zvířatům je tak silně svázán s dobrotou charakteru, že je možné tvrdit, že kdo je krutý ke zvířatům, ten nemůže být dobrým člověkem.


Jeden pohled stačí, abychom zjistili, že lidské štěstí má dva nepřátele - utrpení a nudu.


Jedině změna je trvalá.


Jen hlupák se domnívá, že štěstí pochází z vnějšku, z předmětu; štěstí nebo neštěstí přichází pouze z našeho nitra.


Každé zbytočné slovo, spôsobuje opak toho, čo malo za cieľ.


Každý den je malý život - každé probuzení a vstávání je malé narození, každé čerstvé jitro je malé mládí, každé uléhání a usínání je malá smrt.


Každý národ vidí nedostatky u jiných. A každý má pravdu.


Kdo je přítelem všech, není přítelem nikoho.


Kdo očekává, že po světě chodí ďáblové s rohy a blázni s rolničkami, ten se určitě stane jejich obětí nebo hříčkou.


Kdo se nebojí života, nebojí se ani smrti.


Kdyby život a bytí byl příjemný stav, pak by nikdo nechodil rád spát a rád by se z tohoto nevědomého stavu zase probouzel. Ale opak je pravdou; každý jde spát rád a velmi nerad se probouzí.


Když se do knihy dívá opice, nemůže z ní vyhlédnout apoštol.


Když se na konci života většina lidí ohlíží zpátky, zjistí, že po celou dobu žili prozatímně. Překvapí je zjištění, že právě to, co nechali projít, aniž to docenili a aniž si to užili, byl zkrátka jejich život. A tak člověk, podveden nadějí, vtančí do náručí smrti.


Krása je otevřený doporučený dopis, který vám už předem získává srdce jiných.


Lidé se podobají dětem v tom, že se stanou nezpůsobnými, když je někdo rozmazluje; proto nesmíme být k nikomu příliš povolní a laskaví. Přítele zpravidla neztrácíme proto, že odmítneme jeho žádost o půjčku, ale snadno právě tím, že mu vyhovíme. Právě tak o něj snadno nepřijdeme hrdým a trochu nedbalým chováním, ale velmi často přehnanou přívětivostí a úslužností, která ho činí arogantním a nesnesitelným, což vede k roztržce. Lidé však zvláště nemohou snést myšlenku, že je někdo potřebuje; jejich nerozlučnými průvodci jsou pýcha a domýšlivost.


Lidé se podobají dětem v tom, že se stávají nezpůsobnými, když se rozmazlují.


Lidé se starají tisíckrát více o to, aby získali bohatství, než aby vzdělali svůj rozum a své srdce, ačkoli je pro lidské štěstí nepochybně důležitější, co člověk je, než co člověk má.


Lidé ušlechtilejšího druhu a vyššího nadání často, zejména v mládí, prozrazují nápadný nedostatek znalosti lidí a světa. Proto je snadné je podvést nebo jinak oklamat, zatímco nízké povahy se ve světě vyznají mnohem rychleji a lépe. Důvodem toho je, že při nedostatku zkušenosti člověk musí usuzovat a priori, přičemž žádná zkušenost není s tímto a priori totožná. Toto a priori dává obyčejným do ruky vlastní já, ušlechtilým a vynikajícím však ne: neboť právě jako takoví se od druhých daleko liší. Když proto vypočítávají jejich myšlení a konání podle sebe, výpočty nesouhlasí.


Lidský život se zmítá mezi bolestí a nudou.


Manželství z lásky se uzavírají v zájmu druhu, nikoliv v zájmu jedince.


Maximá sú pri jednaniach potrebné, aby sme mohli klásť odpor slabosti okamžiku.


Mnohem méně se mýlí ten, kdo pohlíží na svět temným pohledem jako na druh pekla, a tedy pomýšlí jen na to, jak by si v něm upravil ohnivzdorný pokoj.


Mnohem více k našemu štěstí přispívá to, co člověk je, ne to co má.


Mnohý člověk má čisté svědomí jen proto, že má slabou paměť.


Myšlenky Y o tomtéž předmětu se odlišují od jeho myšlenek, X nereviduje nekdříve své vlastní myšlení, aby nalezl chybu, nýbrž hned předpokládá, že chyba je v cizím myšlení. Umění dostat v každé debatě za pravdu


Na světě je pouze jedna lživá bytost, to je člověk. Všechno ostatní je opravdové a upřímné, netají se tím, co jest a projevuje se tak, jak cítí.


Na světě jen jediný tvor lže: člověk.


Nakonec zůstává přece jen každý sám, takže vlastně hlavní problém tkví v tom, kdo je ten, s kým má člověk zůstat, zůstane-li sám.


Nebudou psát Iliady, kdo budou mít za matku husu a za otce noční čepec, ani kdyby studovali na šesti univerzitách. Není to jinak: příroda je aristokratická, aristokratičtější než kterýkoliv feudální a kastovní systém. Podle toho vyrůstá její pyramida ze širokého základu až ke špičatému vrcholu. A kdyby se luze a sběři, která nechce strpět nic nad sebou, i zdařilo zničit všechny ostatní aristokracie, pak přece duchovní aristokracii bude muset ponechat, – a není jí třeba za to děkovat, neboť tato aristokracie existuje zcela „z boží milosti“.


Neexistuje mínění, byť sebeabsurdnější, které by si lidé ochotně neosvojili, jakmile se nechají přesvědčit, že je všeobecně přijímané.