1. Domů
2. Autoři
3. Katja Millay
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 1
• Bazar 3
• Životopis
• Citáty 41
• Diskuze 2

Nové komentáře u knih Katja Millay

Moře klidu

„"Ty jsi normálně prototyp vola. To tě jako nenapadlo se jí třeba hned potom omluvit? A říct všem pravdu?" Dva a půl roku. Tolik času uplynulo od té hrozné tragédie. Po ní už nic nebylo jako dřív. I z Nastyi Kashnikové zbyl jen stín holky, kterou byla před tím. Teď je rozhodnuta nechat temnu minulost za sebou a držet si všechny lidi pěkně daleko od těla. Tenhle úmysl jí ale vydrží jen do chvíle, kdy se potká s Joshem Bennettem. Je osamělý stejně jako ona. A neuvěřitelně přitažlivý. Joshův příběh zná kdekdo. Teď má sedmnáct roků a zůstal úplně sám. A když je vaše jméno synonymem pro smrt, lidi se s vámi moc nebaví. Až na Nastyu. Ta se naopak Joshe drží jako klíště a postupně se stává součástí každé stránky jeho života. Táhne je to k sobě, jiskří to mezi nimi stále silněji. Ale zároveň se Josh začíná zamýšlet nad tím, jestli se někdy dozví všechna tajemství, která před ním Nastya skrývá. A vlastně ani sám neví, jestli se je dozvědět chce. Nastya je cool. Nosí skoro neviditelné oblečení, vysoké podpatky, má perfektní postavu, ale jednu zásadní vadu. Drew je cool. Obletovaný krasavec, který může mít každou dívku, na kterou si prstem ukáže, ale má jednu menší vadu. Josh je cool. Krásný, šikovný, zručný, ale má taky vadu. A tyhle tři lidi spojí dohromady něco, co se zdá až neuvěřitelné. Zhruba od poloviny knihy vím, co má kdo za jakou vadu a čekám, až to vypluje na povrch a jaké to bude mít následky. Bavilo mě to sledovat, protože hrdinové byli sympatičtí, vtipní, místy fakt na facku, jednoduše opravdu jako normální. I když Nastya byla asi nejmíň normální ze všech, ovšem ano, ano, chápu, má k tomu důvod. :)) "Jediné tři věci z včerejší noci, kterými jsem si jistá, jsou následující: zaprvé - po těle mi lezli malí elfové a uvázali mi ve vlasech spoustu malých uzlíků, zadruhé-musela jsem spát s otevřenou pusou, protože mi do ní něco vlezlo a pak umřelo, a zatřetí - nasálo mě to do červí díry a já jsem proletěla do nějakého světa, kde mi na hlavu hodili kovadlinu." A i přesto, že se zde odehrává to, na co jsem zvyklá i v jiných knihách tohoto typu, tak pro mne byl příběh překvapením. Bavil mě, líbilo se mi jeho zpracování, styl autorky, jak píše, jak byly rozdělené kapitoly mezi pohled Nastyi a Joshe, takže vše předloženo na zlatém talíři. I když žádná kapitola nebyla z pohledu Drewa, tak věřte, že ten je taky důležitý. Jo a musím zmínit, že ze začátku mi připadal jako kolosální hňup, zároveň zvládal být i milý, což mi imponovalo. :o) Nejvíc mám ale dobrý pocit z toho, že jsem dokázala se vžít do děje. Když Nastya seděla v garáži a smirkovala, já cítila vůni pilin. :) Užívala jsem si každý řádek, každé písmeno a nebyla to žádná ztráta času. Romantické duše a milovníci YA žánru... - směle do toho! :)“... celý text
— DariDerek

---

Moře klidu

„Nastya už více než jeden rok s nikým nepromluvila ani slovo. Svoje šatník vybavila černým oblečením, které toho odhaluje více, než by mělo, a na obličej si nanáší silné vrstvy make-upu. Spolužáci s ní toho moc nechtějí mít společného. V podobné situaci je i Josh. Kromě toho, že umí dobře pracovat s dřevem, se nijak zásadně neliší od svých vrstevníků. Přesto se kolem něj vyskytuje jakési „silové pole“ a ostatní se k Joshovi moc nepřibližují. Možná kvůli skutečnosti, že mu nezbyl vůbec nikdo z rodiny. Dostanou Nastya a Josh druhou šanci? Když jsem začala Moře klidu číst, uvědomila jsem si, že mi částečně připomíná knihu Překroč svůj stín. Máme tu dívku, která nechce mluvit o svých problémech a kluka, který jí (částečně) rozumí. Sama za sebe však mohu říci, že Moře klidu je mnohonásobně lepší. Děj knihy není dynamický. Autorka se zaměřuje na vnitřní prožitky hlavních aktérů a působí na čtenářovu psychiku. V průběhu čtení budete prožívat nejrůznější pocity a zvláště pak ke konci si nebudete jisti tím, jak kniha skončí. „ „Jak jsi jí to říkal?,“ptá se, ale myslím si , že to ví. „Sluníčko,“ říkám a ona se usmívá, jako by věřila, že je to dokonalé. Možná, že je jedinou osobou na světě kromě mě, kdo si to myslí. „ Co to pro tebe znamená?“ šeptá. Tohle už neví a chce odpověď, kterou moc dobře znám, jen netuším, jak ji zformulovat. Než stačím odpovědět, ozývá se ze země Drewův tlumený hlas. „Rodinu,“ říká. A má pravdu. “ V knize se objevuje řada výrazných postav. Ty by se daly popsat celou škálou barev. Vezměte si třeba hlavní hrdinku: Černá – barva jejího oblečení a barva všech negativních pocitů, které se v ní nastřádají, kdykoliv si vzpomene na toho, kdo jí ublížil. Šedá – barva smutku. Toho, že už nikdy nebude taková, jaká byla před onou osudnou událostí. Ale Nastya dokáže zářit i jako Sluníčko. To když někdo ví, čím ji doopravdy potěšit. A tím člověkem je právě Josh. Pouto, které se mezi nimi postupně vytvořilo, bylo založené na těžké životní situaci, v které se oba nacházeli. „Nechci abys mě zachraňoval, a já nemůžu zachraňovat tebe.“ Nastya a Josh jsou jako dvě ptáčata s jedním zlomeným křídlem. Sám o sobě je každý z nich bezmocný. Nemůže létat, jak je zraněný. Ale společně, vedle sebe, se jim to možná podaří. Možná poletí. Knihu jsem od začátku považovala za velmi zdařilou, ale nebyla jsem si úplně jistá, jaké jí dám hodnocení. Nakonec to za mě rozhodl samotný konec, který dal příběhu úplně jiný rozměr. Konkrétně poslední věta. Možná to zní hloupě, ale na mě zapůsobila a vnímám ji jako jednu z nejlepších (knižních) závěrečných vět. Sama o sobě by nebyla ničím výjimečná, ale v celém kontextu vyzní úplně jinak.“... celý text
— Nickky

---

Moře klidu

„Anotace: Osamělý kluk. Citově křehká holka. A zázračná síla druhých šancí. Dva a půl roku. Tolik času uplynulo od té hrozné tragédie. Po ní už nic nebylo jako dřív. I z Nastyi Kashnikové zbyl jen stín holky, kterou byla před tím. Teď je rozhodnuta nechat temnou minulost za sebou a držet si všechny lidi pěkně daleko od těla. Tenhle úmysl jí ale vydrží jen do chvíle, kdy se potká s Joshem Bennettem. Je osamělý stejně jako ona. A neuvěřitelně přitažlivý. Joshův příběh zná kdekdo: všichni lidé, které miloval, zmizeli z jeho života. Teď má sedmnáct roků a zůstal úplně sám. A když je vaše jméno synonymem pro smrt, lidi se s vámi moc nebaví. Až na Nastyu. Ta se naopak Joshe drží jako klíště a postupně se stává součástí každé stránky jeho života. Táhne je to k sobě, jiskří to mezi nimi stále silněji. Ale zároveň se Josh začíná zamýšlet nad tím, jestli se někdy dozví všechna tajemství, která před ním Nastya skrývá. A vlastně ani sám neví, jestli se je dozvědět chce. Zpočátku jsem od této knížky nic moc neočekávala. Když mi ji kamarádka nabídla jako oddechovou četbu, která by se mi mohla líbit, začala jsem nad tím uvažovat, jelikož ví, že typické knížky z žánru YA/NA zrovna nevyhledávám. A když jsem si přečetla anotaci o hrdinech, se kterými se život zrovna nemazlil, spolu s názory, že je v knížce dost věcí na zamyšlení, rozhodla jsem si ji přečíst s tím, že pokud bude opravdu tak poutavá, koupím si ji také. ONA – navenek drsná holka, která už přes rok nepromluvila jediné slovo a ostatní se snaží odradit svým temným vzhledem. Pod slupkou holka se zraněnou duší i tělem prchající před svou minulostí do anonymity nového města i školy. Miluje přemíru cukru v krvi, k životu potřebuje zabijácký běh, peče a sbírá neobvyklá jména. Přimáčknu se zády co nejvíc ke stěně schodiště a snažím se, abych byla vidět co nejméně. Možná, že když se přimáčknu dost, zmizím úplně. ON – samotář, jehož neradostnou minulost zná naopak každý, a nikdo se s ním proto raději nepouští do křížku. Žije si ve vlastní bublině smutku a ztráty a okolí příliš na vědomí nebere, protože to ho až na pár výjimek přestalo brát na vědomí už dávno. Je blázen do truhlařiny a starodávných vyřezávaných stolků a nikdy pořádně nepoznáte, co se mu vlastně honí hlavou. Dívám se, jak bude reagovat, ale tohle je Josh, takže jako obvykle nedává nic znát. Stejně výraz by asi měl i v případě, že by se za dveřmi pářily dvě hyeny. Hned na začátku mi úplně nesedl styl a chování hlavní hrdinky. Nebyla jsem si jistá, jestli to nebude případ další zahořklé pubertačky, u které by se mohlo stát, že mi stránku po stránce poleze víc a víc na nervy a zpočátku jsem měla raději pohledy Joshe, který mi byl hned sympatický, a bála se, že jich nebude dostatek. Tyhle obavy se ale ukázaly jako liché. Zlepšení přišlo i co se týče stylu, na který jsem si postupně zvykla a čím dále jsem ve čtení postupovala, tím lepší mi připadal. Kdo čeká zamilování na první pohled, nedočká se. I když tam možná svým způsobem je, klasické zaláskované věty a myšlenky nečekejte. Tihle dva se sbližují pomalu, neobvykle a vlastně z trochu jiného důvodu než je prvoplánově láska, které se oba bojí a brání, i když každý z trochu jiného důvodu. Ji fascinuje silové pole (mrtvá zóna), které kolem sebe Josh má, a do kterého se nikdo neodvažuje vstoupit. …znovu se ocitnu vedle onoho kluka, v jeho silovém poli. Zajímalo by mě, jak to dělá. Možná bych mohla jeho tajemství odhalit, protože takové pole by se mi nesmírně hodilo. Někdy mám pocit, že je neviditelný a já jsem jediná, kdo ho může spatřit… Ale možná je duchu a nikdo se k jeho lavičce nepřibližuje, protože lidi cítí, že tam straší. Naopak on si ji všimne právě díky tomu, že na něj doslova zírá, na což není zvyklý. První Joshův vyslovený názor na Nastyu je víc než negativní a buď vás pobaví, nebo pohorší. Mě tedy pobavil. Já lidi pozoruju hodně. Normálně to není problém, protože na mě se nikdo nedívá… Vím, že je tu nová. A jestli ne, musela přes léto absolvovat nějakou hodně drastickou a nešťastnou proměnu… pamatoval bych si holku, která vypadá jako nemrtvá šlapka. I ten se samozřejmě časem začíná měnit. Nejdřív se ovšem mění spíše ve zmatenost. Co si taky myslet o holce, která noc co noc chodí do vaší garáže a jen vás mlčky pozoruje při práci, aniž by cokoliv řekla, a po několika hodinách sama od sebe zase mizí? To si děláš prdel. To je první, co mě napadne, když mi vchází do garáže už druhý den po sobě… Dneska neváhá. …sedá si do tureckého sedu na zem a opírá se o skříňku. Vracím se k práci a nejméně půl hodiny oba mlčíme. Já pracuju, ona se dívá… „Co chceš?“ Zní to drsněji, než bych chtěl, ale takhle je to asi nejlepší. Nic. Úvahy nad tím, co ji nutí sem chodit, mě přivádí k šílenství… Stále ticho. Netuším, jak dlouho má v plánu zůstat, dřepět tam a pozorovat mě. Je to jako mít v garáži ducha. Mám pocit, jako by mě strašila… V půl jedenácté můj duch vstává… setřepává piliny z kalhot a pak zase mizí. Co mě potěšilo, byly zajímavé vedlejší postavy, ze kterých se nakonec vyklubalo něco jiného, než se na první pohled mohlo zdát a odvažuju se tvrdit, že některé z nich by mohly být velmi zajímavé i jako postavy hlavní, nebo by si určitě zasloužily více pozornosti v ději, ať už se jedná o Joshova kamaráda Drewa, dívku jménem Tierney nebo dalšího samotáře Claye, který nekreslí jen pouhé portréty, kreslí lidské duše… „Na některé lidi mi stačí jedna kresba. Na většinu dvě nebo tři. Na tebe jich potřebuju víc.“ „Pro potřebuješ nakreslit tolik obrázků, abys zachytil jednu tvář?“ „Ale já se nesnažím zachytit jednu tvář. Já je chci zachytit všechny. Většina lidí má víc tváří. Jenže ty jich máš ještě víc než většina.“ Nenajdete zde zaryté klišé romantických příběhů a postavy nejsou jen černobílé. Ani některé reakce nejsou tak lehce předvídatelné a v určitých případech vás překvapí. Co mi během čtení vadilo o něco víc, bylo oslovení „Sluníčko“, kterým častoval Josh Nastyu. Připomínalo mi to Travisovo oslovení „Holubičko“ z Krásné katastrofy, ovšem chápu, že v češtině tyto přezdívky mohou vyznít hůře než v originálu. Navíc v Joshově případě to byla zpočátku ironie, protože Nastya byla všechno, jenom ne „Sunshine“ (pozn. přezdívka v originálu). V českém překladu mě pak také trochu zarážela spisovaná mluva všech postav. Nepůsobí to rušivým dojmem, ale když se nad tím zamyslíte, kolik teenagerů takhle mluví? :) Moře klidu je emotivní knížka o dospívání, ztrátách, ale i nadějích v lepší dny, poznávání sebe sama i ostatních, o odhodlání se uzdravit. Právě na pocity, myšlenky a úvahy je zde kladen velký důraz. A také na detaily. Když vám tvrdí, že se všechno seběhlo náhodou, říkají vám tím vlastně ještě něco. Že nezáleží na tom, jestli děláte věci správně, jestli se správně oblékáte a jestli dodržujete pravidla, protože zlo si vám stejně najde. Zlo je velmi vynalézavé. Řekla bych, že nic v této knížce není náhoda. Vše (i obyčejné jméno postavy) zde má svůj význam a zapadá na správné místo. Pokud hledáte akční knížku plnou více či méně šokujících zvratů, budete zklamáni (u Joshe víte celkem brzy, co všechno se mu přihodilo a u Nastyi se to dá do jisté míry také odhadnout). Je pravda, že něco takového mi původně v knížce scházelo a občas jsem z ní měla rozporuplné pocity. Očekávala jsem to pomyslné „něco“, tajemství odhalené se vší parádou, kterého jsem se bohužel nedočkala. Pravdou ale zůstává, že všechno do sebe nakonec jakýmsi záhadným způsobem zapadlo přesně tak, jak mělo. Příběh si mě opravdu získal a já se od něj nemohla odtrhnout. Po dlouhé době knížka, u které mě deprimoval snižující se počet stran a blížící se konec. A popravdě jsem se ke konci obávala, jak autorka knížku zakončí. Ani na konci nečekejte cukr. Čekejte poslední díl skládačky, kterou jsem i já napoprvé přehlídla, ale o to víc mě překvapila, když jsem si ji uvědomila. „Je to židle. Přestaň to analyzovat… Udělal jsem ji pro tebe. Je tvoje… A kromě toho je na ní vyryté tvoje jméno.“ „Kde?“ „Podívej se zespodu…“ Sklouzávám ze židle a skláním se co nejníž, abych dostala hlavu pod sedák a mohla se podívat, o čem mluví. Nejde to nepoznat. Do spodní strany sedáku je vyryté slunce. V tu chvíli vím, že mi nedal židli. Je to pozvánka, přivítání a vědomí, že mě u sebe akceptuje. Nedal mi místo k sezení. Dal mi místo, kam můžu patřit.“ Knížka má skoro 400 stran, což by se mohlo zdát jako zbytečnost, ale ničemu to neubírá. Čte se rychle a velmi dobře. Nezaznamenala jsem přehršle vaty, která vás celé obalí a zadusí svým množstvím. Několik dní nebo i týdnů je zde popsáno krátce v pár odstavcích bez zbytečného natahování. Moře klidu určitě doporučuju k přečtení. Sama se ke knížce jistě vrátím. Popsala bych ji jako ne zrovna typickou knížku zařazovanou do tohoto žánru, s velmi příjemně zpracovanou romantickou linkou, která vás chytí za srdce a možná způsobí, že ve vás zanechá stopu, díky které se vám podobně jako mně nebudete chtít s hrdiny loučit. Katja Millay: Moře klidu V originálu: The Sea of Tranquility Nakladatelství: Domino Rok vydání: 2013 Vazba: vázaná s přebalem“... celý text
— Wish

---

---

Moře klidu

„"Ahoj, Nastydatko!" - Moře klidu, str. 102 *Linie děje* Katja se v této knize zaměřila na příběh dvou hlavních hrdinů - někdy vypráví Josh, jindy Nastya. Je to právě ona, kdo nastupuje jako nová na střední školu, kde je studuje právě i Josh. Oba dva jsou poznamenaní svým osudem a každý se s ním vyrovnává jinak. Nastya se obléká vyzývavě, aby jí černé oblečení zakrývalo jen tu nejpotřebnější část těla, nesmí chybět ani boty na hodně vysokém podpatku a černé výrazné líčení. A nemluví. Je ráda, když ji lidé v jejím okolí nechávají být. Josh se ani nemusí snažit oblékat se výrazně. Téměř by se dalo říct, že kolem sebe má jakési "silové pole", kterým od sebe ostatní lidi odpuzuje. Nejspíš se nikdo nechce bavit s člověkem, kterému umřeli všichni, které měl kdy rád. Až na Drewa, jeho nejlepšího kámoše, který se chová jako pitomec a jede po každé sukni. A na Nastyu, kterou to jeho "silové pole" neskutečně fascinuje. *Postavy* Kromě občas nesnesitelné Nastyi, protivného Joshe a ženskýma posedlého Drewa se v knize seznamujeme s Nastyinou rodinou - její tetou, u které bydlí, mámou a tátou, kteří se nepřenesli přes to, jak se jejich dcera změnila, a bráchou, který se ji i přes to všechno snaží chránit, když to zrovna jde. Poznáváme i Drewovu rodinu - jeho otřesnou sestru, mámu, která je tak milá, až je z ní Nastya nervózní a jeho tátu. Josh jen na krátko zmíní dědu, který je jako poslední z jeho rodiny ještě naživu (ale na na dlouho), a Leigh, holku, se kterou má vztah na způsob "Kamarád taky rád" (a která mi neskutečně lezla krkem a objevovala se v těch nejméně vhodných chvílích!). Samozřejmě je tu hromada dalších postav... Mohla bych zmínit Tierney, Drewovu bývalku, Claye, kluka, co rád kreslí tváře, Ročenku Michelle, holku, co stále fotí, nebo Piper, nejlepší kamarádku Sarah. *Můj názor na knihu, postřehy a myšlenky...* Tato kniha byla jedna z těch, které jsem chtěla mít doma hned, jak jsem se o ní dozvěděla. Měla úžasnou obálku a ještě zajímavější anotaci. Jednoduše musela být moje. A když ji Ježíšek donesl, byla jsem nadšená! Ale jak už víte z předchozích recenzí, jako první k přečtení vyhrálo Dýchání pod vodou a následně Easy?. Obě tyto knihy byly z reálného prostředí, žádné sci-fi ani fantasy a já stále neměla náladu pustit se do Mého sladkého šestnáctého století. Vybírala jsem a vybírala, až jsem nakonec s jistotou sáhla po Moři klidu. Přišla mi celkem tlustá a já se zrovna utápěla (a stále utápím) v seminárkách, i přesto jsem si říkala, že ji budu mít přečtenou rychle. No... Až tak rychle, jak jsem si myslela, to nebylo. Když jsem se začetla do prvních kapitol, říkala jsem si: "Ježíš, to je divný...". Prokousávala jsem se pasážemi, kde se Nastya chovala jako namyšlená blbka a já ji nebyla schopná pochopit, a pasážemi, kde John ještě nebyl tak zábavný, jak bych si přála. A pak se to najednou změnilo. Vlastně i přesně vím v jakém bodě. Strana 59 byla osudná! Od té doby jsem hltala každé slovo a smála se. Vážně jsem se smála! I když téma této knihy by vtipné být nemělo. A navíc se málo kdy u knih směju, což je celkem smutné zjištění. :) Každopádně po šedesáti stranách, které byli jistě zajímavé, ale říkala jsem si, jestli to tak půjde dál, budu z té knihy zklamaná víc, než jsem si myslela, že bych kdy mohla být, Nastya začala být vtipná, Josh už nebyl tak protivný a Drew... Drew byl Drew. Užívala jsem si každou chvíli, kdy Josh ve své garáži pracoval na truhlařině, nebo když Nastya odháněla Drewovi narážky. Zamilovala jsem se do způsobu, jakým se odvíjel jakýsi vztah mezi Joshem a Nastyou a nemohla jsem se dočkat, až konečně Katja vybalí to Nastyino tajemství, které se týkalo její ruky a její minulosti. Kdybych pokračovala dál, musela bych prozradit hodně věcí a to nechci. Abyste nahlédli do tohoto příběhu, je potřeba, abyste si ho přečetli sami. Musím tuto knihu jednoznačně doporučit! Nechala ve mně tolik emocí a tolik přesvědčení, že je opravdu jedinečná a já nikdy takovou předtím nečetla, že ji musím nechat, aby si vás omotala kolem prstu tak, jako to udělala mně. Ze začátku možná budete zmatení, co jsem vám to doporučila, ale pak ji budete hltat, a když vás někdo nebo něco vyruší, budete si přát, ať už to skončí, protože se budete chtít vrátit zpět na Floridu a pozorovat, jak se vztah mezi Joshem a Nastyou vyvíjí, jak Nastya pomalu prozrazuje kousek po kousku svůj příběh... Není to sci-fi, není to fantasy, není to ani romantika v pravém slova smyslu. Je to příběh dvou zlomených lidí, kteří se našli a pokoušejí se svým životům dát druhou šanci... Celá recenze včetně zajímavostí a dalších úryvků na stefanie-g-books.blogspot.cz“... celý text
— Stefanie G.

---

Moře klidu

„Úžasná kniha. Jedna z mála, která po přečtení zůstala v mé domácí knihovně, protože se k ní chci rozhodně vrátit. Velmi silný příběh o dívce, kterou jako malou brutálně napadl neznámý pachatel v parku a málem ji zabil. Ona se z toho dostala, ale přestala mluvit. Na nové škole se seznámí s klukem, který jí pomůže postupně vylézt z ulity a dokonce ji přivede i k muži, který ji napadl, aby mohla uzavřít tuhle kapitolu a jít dál.“... celý text
— Beatnice