Jaume Cabré

španělská, 1947

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Nové komentáře u autorových knih

Přiznávám, že... Přiznávám, že...

„Nejdříve se mi kniha četla špatně, neorientovala jsem se v ději. Ale když jsem opustila metodu "chvilka čtení" a nahradila ji "aspoň 50 stran najednou", už šlo všechno o mnoho líp a požitek byl nesrovnatelný. Pozdní noční hodina, 50 stran zvládnutých, ale záložku jsem stále posouvala za další a další kapitolu. Úžasná bichle!“... celý text
— terka

Přiznávám, že... Přiznávám, že...

„Přes úctyhodný počet stran zdá se, že by tento román mohl být mnohem obsáhlejší, při autorově invenci vidět v předmětech, jež jeho hrdinů obklopují, nevyčerpatelný pramen historie a historek k vyprávění...takže omezení na (nejen, ale převážně) storionky a malbu zaniklého kláštera je vlastně střídmý výběr. Ovšem vplétat jejich příběhy v životní příběh postav, nechat jednotlivé linky se nepředvídatelně navzájem prostupovat, aby to dávalo hlavu, patu a pointu (leckdy až stupňované "pointy point") a bylo to, i v tomto rozsahu, čtení co nepřestane bavit, to je umění. Pravda, člověk musí být díky tomu (a kvůli neustálým přeskokům ve vypravěčské formě) ve střehu...a dle mého subjektivního vkusu autor už ke konci v milostné linii tlačil moc na pilu...ale jinak to bylo pro mne opravdu celou dobu nefalšované potěšení z četby.“... celý text
— Acamar

Přiznávám, že... Přiznávám, že...

„během koronavirové pandemie jsem si předsevzal přečíst všechny romány nad 800 stran, na které se už léta chystám, jenomže lockdown zavřel i knihovny, takže mám zase resty a Cabrého jsem ulovil z MKP teprve nyní - je to tedy špalek (tomu chlapci na obálce by stačil pod nohy, aby dosáhl o regál výš), ale obrazně řečeno: do příběhu jsem se ponořil na jeden nádech a už nikdy nechtěl vyplavat - a pak ta katarzní dekomprese, jaká se u mě dostavila po vynoření na poslední straně! vyprávění klade velký nárok na čtenářovo soustředění, protože v i rámci jediného souvětí dokáže autor plynule přejít nejen z er- do ich-formy, ale zároveň i z jedné narativní linky do druhé (napříč stoletími, napříč Evropou, napříč dějinami, napříč kulturou), ba co víc - na konci téhož souvětí se ještě mnohdy stihne vrátit do výchozí; ale funguje to a zní nečekaně přirozeně a hladce jako motet či fuga - dokonale vystihuje vnitřní mnohohlas v myšlenkách protagonisty, který líčí svůj život od dětství (chlapecká fantazie) přes dospělost (polyglot, filozof, spisovatel a virtuos) po stáří (nastupující demence a následná paralýza) s analogickými alternacemi v jiných (nejen myšlenkových) světech a (nejen vysněných) osobách = i když kdoví??? fascinující hledání smyslu lidského života s mnoha zvraty a hořkým nalézáním magické v prostupování fantazie a skutečnosti, realistické v zachycení lidských vztahů (zejména přítel Bernat) stupňovaná pointa, a ta poslední jak dobře mířená facka nebo ledová sprcha není to sentimentální, není to hrdinské, je to GENIÁLNĚ METALITERÁRNÍ“... celý text
— los

Přiznávám, že... Přiznávám, že...

„Snažila jsem se. Bůh ví, že ano. Ale nezvítězila jsem. Bojovala jsem celých 268 stran, vyhradila si k četbě 14 dní (a to většinu knih, i tlustých, přečtu v intervalu 3 až 5 dnů), každý den jsem poctivě přečetla co nejvíc textu. Ale nešlo to. Omlouvám se úchvatnému autorovi Jaume Cabrému, který bezpochyby stvořil epos. Takový masterpiece zvládají jedině Katalánci, mají tu imaginaci v sobě. Ale těsně před stranou 270 mě opustila jakékoli motivace číst dál. Nezajímalo mě, jak to s Áadriou dopadne, netoužila jsem se prokousat až ke konci. Zavřela jsem knihu s pocitem prázdnoty. A to se mi u krásných knih nestává často. Bezpochyby majstrštyk, ale ne pro mě.“... celý text
— dominika8192

Přiznávám, že... Přiznávám, že...

„Nějak jsem při objednávání přehlédla, že kniha má přes 800 stran, což mě vyděsilo (jako to určitě vyděsí většinu našich čtenářů). Potom jsem začala číst a přišlo další překvapení - jak si autor s námi hraje - a odhodlání - když už jsem to koupila, tak si to přečtu, ať vím o čem to je. Obsah přibližuje anotace a skvělé komentáře přede mnou (velmi přesný je uživatel puml a jeho shrnutí: Dějiny krásy, dějiny zla, dějiny ztracených věcí, dějiny přátelství, dějiny letmých pohledů, dějiny osamění a čekání, dějiny toužení...). To všechno v románu najdete. Přiznávám se, že to bylo častokrát obtížné čtení, ztrácela jsem se v postavách (jejich přehledný seznam je na konci knihy) i v čase, přeskakovala kruté části (není jich tolik, ale já je nedokážu číst), ale přes jednu větší krizi, zhruba v polovině knihy, jsem stejně dál pokračovala ve čtení. Nedokáži napsat, že se mi celá kniha líbila a že její čtení bylo jenom příjemným zážitkem, ale nezapomenutelná nejspíš bude. A nejvíc Adria a jeho přítel Bernat. A taky šerif Carson a Černý orel. Hau.“... celý text
— magnolia

Přejít na knížky autora