Ingrid von Oelhafen

Nové komentáře u autorových knih

„Obsah knihy mě samozřejmě šokoval, spíš mi neseděla forma,děj se mi zdál příliš zdlouhavý, pravda však je, že Ingrid hledala fakta svém původu taky dlouho. Válka je šílená věc,která nekončí posledním výstřelem...dnes zažíváme kolem sebe stvůry, které se válce a obětem posmívají....???“... celý text
— Čičolina

Hitlerovy ukradené děti

„Překvapilo mě, že paní Erika začala pátrat po svém původu až v důchodovém věku, i když od dětství věděla, že je osvojená. O programu Lebensborn jsem již četla a viděla dokumenty. Novinkou pro mě byla neochota německých úřadů a archivů poskytovat obětem informace i v roce 2000. Nejvíc mě zaujaly příběhy dalších dětí, které se v roce 2005 sdružily v organizaci Lebensspuren. Nejhorší traumata si prožily norské oběti Lebensbornu, které se po válce staly obětními beránky za všechny kolaboranty.“... celý text
— cori

Hitlerovy ukradené děti

„Je šílené, že se Ingrid nebo-li Erika dozvídá pravdu až skoro 60 let po válce. Zajímavý příběh o unášení dětí z jiných zemí a snaha o to vytvořit čistě árijskou rasu.“... celý text
— kalinka99

Hitlerovy ukradené děti

„Skutečný příběh za války ukradeného dítěte, vyprávěný Němkou Ingrid von Oelhafen, nebo také, chcete-li, Slovinkou Erikou Matkovou. Subjektivně laděný příběh ženy, která celý život věděla, že její rodiče jsou jen pěstouni, a to pěstouni hodně špatní, protože svěřené dítě na dlouhou dobu odložili do sirotčince, nicméně po své skutečné biologické rodině začala pátrat až na prahu stáří. A současně přehledně popsaný postup děsivého projektu Lebensborn, který měl z rasově čistých miminek vytvořit nový německý národ. Trochu překvapilo, že autorka se o tomto projektu i o skutečnosti, že Němci vyhledávali v okupovaných zemích malé děti nordického typu, a tyto děti pak odváželi do Německa k převýchově, dozvěděla až po roce 2000. U nás, se znalostí osudu lidických dětí, je tahle německá praxe známa již od konce války. * Kniha Ingrid von Oelhafen mi potvrdila to, co jsem tušila, že totiž kruté bylo nejen vytržení dětí z původních rodin, ale paradoxně obdobně kruté bylo vytržení dětí z německých pěstounských rodin po válce (ne všichni pěstouni byli tak emočně chladní jako pěstouni autorky), pak byly předány zpět do původní vlasti, předtím byly dokonce drženy v převýchovných ústavech, aby zase odvykly německým rodinám! Je to šílený paradox; bylo to správné, spravedlivé a morální, ale přesto ty děti psychicky nesmírně strádaly a trpěly. Hrůzy války v druhé odmocnině... * A nedá mi to, znovu se musím zabývat lidickými dětmi. Tady bylo po válce pátrání po dětech předaných do německých rodin úspěšné, téměř všechny ztracené děti byly nalezeny a po kratším či delším čase předány zpět původním lidickým rodinám, někdy bohužel už jen příbuzným... Učily se znovu česky, zvykaly si na nový domov Pan Václav Zelenka, jedno z nalezených lidických dětí, vzpomínal, že když ho odváželi z německé pěstounské rodiny, jeho adoptivní táta plakal tak, jako už pak nikdy neviděl žádného chlapa takhle brečet... Děti, co neměly štěstí ohledně barvy očí a vlasů, byly dle svědectví a dalších nepřímých důkazů zavražděny, bylo to celkem 82 lidických dětí (Lidické děti - nejemotivnější sousoší, které jsem kdy viděla). Kolikrát mě ale napadlo, že vůbec není jisté, že skutečně všechny tyto děti zahynuly, a moje přesvědčení se ještě zvýšilo po přečtení této knihy. Vždyť mohly být ještě dodatečně k tzv. převýchově vybrány, a tak si jen můžeme domýšlet, že někde v Německu žily svůj doufejme šťastný život, jen se nikdy nedozvěděly o svém původu, nebo neměly - jako autorka této knihy - odvahu po něm pátrat. A co Věnceslava, dcera lidické ženy Anny Nešporové, která se narodila po vypálení Lidic a byla své matce krátce po porodu odebrána, a pak jen stručně oznámeno, že zemřela. Zemřela skutečně? Anna Nešporová měla až do konce života ve svém domě v Lidicích připravený pro svou dceru pokojík, věřila, že její dcera někde žije. Po přečtení této knihy se to nezdá tak úplně nepravděpodobné...“... celý text
— Rade

Hitlerovy ukradené děti

„Kniha mne moc zaujala. nemůžu napsat, že je krásná, protože je o hrozných věcech, co se staly. Jestli jsou v ní nějaké malé rozpory, nevím. Já jsem ocenila, že hlavní hrdinka vypráví, vše co ví. Chápu její pohnutky, kdy nechtěla raději vědět, kým je i ty, které jí vedly k poznání jejího smutného osudu. O programu Lebensborn jsem věděla, ale ne tyto detaily. Celou tu zrůdnou myšlenku. Překvapila mě i liknavost úřadů. Kde bychom byli my, kdyby Němci vyhráli válku? Pravděpodobně bych se nikdy nenarodila. Vzpomněla jsem si na povinnou četbu základní školy (cca rok 1975) a naskočil mi v hlavě i název knihy "Říkali mi Leni" . Je o české dívce, zavlečené za války do Německa. Už jsem si jí v knihovně objednala. Jak je vidět, i spoustu let po válce, mě může něco překvapit. Jsem ráda, že se o takovýchto věcech píše, pokud by někdo chtěl popírat holocaust....“... celý text
— Sova15

Přejít na knížky autora