Příběh malého July jsem považovala za oddechovou četbu,takový slabší odvar Adriana Molea,místy vtipné. A když jsem vypnula čtečku za poslední větou, měla jsem husinu.
Historické romány čtu zřídka, nějak se s nimi nepotkávám. Začíst se do děje mi nějak nešlo,přišlo mi to pomalé, zdlouhavé, desítky jmen. V půli jsem se chytla a bavilo. Ale přišlo mi to velmi přitažené za vlasy. A jak vidno,antisemitismu se lidé nevyhýbali nikdy, každé generaci se hodí obětní beránek,na kterém si může kdekdo ukájet své úchylnosti.
Wilková je pro mě záruka dobrého čtení. A přitom to není oddechovka, vždycky se dozvím něco zajímavého. Tak takhle se u nás žilo. Historie padesáti let v kostce poutavou formou.Super.
Když se titul objevil na ČRo, moc se mi do poslechu nechtělo.Byla jsem přesvědčená,že jsem knihu četla někdy po revoluci. Ale nečetla. Mohla jsem minout jednu z nejsilnějších knih naší literatury. Skvělá spisovatelka obětovala svojí tvorbu nakladatelství, pomoci zakázaným knihám a literatuře vůbec. Věčná škoda. Nebýt její smrti, moc psů po ní nezaštěká. Silná žena.
Hmm... neurazí, ale ani nenadchne. Stejný mustr,dvě strany tajemného příběhu,kapitola po kapitole se střídají dvě hlavní postavy a pomalu a zdlouhavě se klubko tajemství rozmotává.Děkuji,že Bára s Ptáčníkem nevytvořili milenecký pár. To už bych nedala.
Nedočteno,fňukani vyzdechaneho grafomana bez talentu,blba rozsévající nenávist typu Pitomia, tak to fakt nemám zapotřebí. Vyžírka,co pluje po těch,co ho živí. Hnus.Trapné.Ubohé.
Je to knížka,která se mi špatně četla. Trochu to bylo způsobeno spisovatelčinym slohem a trochu mým pocitem,že půjde o druhé Žítkovské bohyně. Až když byl konec, bylo mi líto,že nemůžu číst dál. Zajímavé,jak se v těch zapomenutých krajích dere k moci globalizace a tmářství a pověry a staré zvyky jí nechtějí uvolnit místo.
Příběh o lidech. O způsobech různého žití s různým přístupem. O starých bolestech táhnoucích se z generace na generaci. O mlčení. O nepochopení. O slabostech. O lásce.
Navzdory některým nacionalistickym komentářům zde, se mi četba líbila.Nadherná projížďka s řekou,kterou si přisvojujeme, ale moc o ní nevíme. Návštěva měst,která žila pod totalitou a která se s tím dokázala vyrovnat. Ukázka,o co horší je komunismus, protože kraj,který žil pod rudou vlajkou je poznamenán dodnes.Nesnašenlivosti, ublíženost,ostatně jako u nás. Flustenecká liga řve všude,ale pro svou zemi,kraj,město není ochotna udělat nic.
Taky jsem každý díl vnímala trochu jinak, třetí mě téměř nebavil. Ale kritiku si nechám pro sebe. Uvědomila jsem si, že jsem toho na toto téma přece jenom přečetla a shlédla dost a mnohé mě už nešokovalo, dost jsem děj předvídala, ale to je už i věkem. Sakra. Každopádně poklona autorovi za téma, za odvahu do toho hnoje naší historie vstoupit. A nejen to, autor tak činil ohleduplně, nerozdmýchával vášně. Musel si dát velkou práci s rešeršemi a je třeba o těchto hrozných věcech mluvit, aby v tom národ měl konečně jasno.
Opravdu jde o strhující román. Čte se velice dobře. Je to má druhá kniha z Číny a je to pro mě velmi zajímavé. Ano,ani já nejsem schopná uvěřit konci příběhu. V tisíciletém způsobu myšlení se změny dějí pomalu,několik generaci. Myslím,že takové povědomí o svobodě ženy nemohla mít ani sama Květinka, natož Vznešený. Ale po tak ukrutných událostech to člověk hrdince románu přeje.
Příběh se mi líbil. Hltala jsem hlavně vyprávění o Anežce a Tomášovi. Autor si dal práci a snažil se nám sdělit co nevíce. Každá generace to vidí jinak, mě příliš nebavil podrobný popis Listopadu, pro mě to je čas obrovské euforie. Mladým i těm, co to dnes vidí jinak by se mělo připomínat, jak jsme žili, co jsme získali a co jsme dnes ochotni si nechat vzít.
Někdy mi to přišlo příliš roztahané. To by zas tak nevadilo, ale na pohádky, kdy úplně všechno dobře dopadne a žijí pospolu šťastně až do smrti, jsem už dost stará. Příběh tím ztratil na realitě.
První třetinou jsem se pronudila,než příběh dostal vůbec nějaký děj. A zbytek knihy na jeden zátah. Hodně lidí asi odradí podrobné popisování doučovacích hodin z gramatiky, to mi přišlo zbytečné, zrovna tak i hodnocení knih, které hrdinka četla. Ale záhady rodiny a skrytá traumata mě ke knize přitáhla. Stálo to za to.
Tradice se prý mají ctít. Předávat je dalším a dalším generacím. Tradice nad kterými srdce plesá a tradice nad kterými se zastaví hrůzou. Nožka jako lotosový květ,velikost chodidla 7cm. O tom je tento fiktivní příběh z Číny, fikce, která nelže.
Na knihu mě upozornila paní učitelka úctyhodného věku. Rády si dáváme tipy na čtení.Říkala, že nikdy nic takového nečetla. Mě úvod nijak moc nezaujal, čekala jsem,kdy něco v příběhu bouchne a ta rána mě nepřekvapila. Co mě ale dostalo byl sen,který se mi zdál bezprostředně po přečtení. Byl o hlubokém smutku a osamocení, ve snu jsem to byla já, koho blízcí vyháněli pryč ze svých životů a neposlouchali mé obhajoby a prosby. Bylo to tak intenzivní, že jsem se uprostřed noci vzbudila a nemohla tu tíhu ze sebe setřást. Takhle jsem literární postavu pod kůži už dlouho nedostala.
Jak jsem se na knížku těšila,tak jsem se nemohla nějak začíst. Ale jen jsem opustila období dětství Ani, už jsem se vezla šíleným 20. stoletím. Kolik jsou lidé schopni vydržet, jak spjati jsou s rodným domem,řečí, krajinou. A ta krásná čeština paní Kriseové, dnes se takhle knihy nepíší. Možná už lidí nejsou tak patetičtí jako dřív, co já vím. Ale pro mě to byl zážitek.
Skvělé. Hodně jsem ovlivněna životem v Rožnově, když jsem se tam nastěhovala,nechápala jsem,proč zmizely lázně a přibyla fabrika,tam,kde chodívali lázeňští hosté dýchat čerstvý vzduch, vyrostla hora smetiště.Dnes schovaná pod rekultivací. Kraj žijící z hrdinství partizánů, posléze komunistických svinstev. Zabrané vily, vyhnaní Němci, jen kolaboranti zůstali, jako všude. Proč rodina Brillova nemá v městečku ani stolperteiny...Silné čtení.
Kniha naprosto splnila má očekávání (recenze v Respektu). Exotická,moderní, zvláštní, k zamyšlení. Lidská krutost ke zvířatům, křehkost lidské duše versus ustálené normy společnosti. Líbilo.
No...síla, pro bezvěrce tím větší, chlapi jsou velmi horliví,ale nemůžu říct fanatičtí, protože je tam pokora a láska k Bohu i lidem. Prostě nářez, čím si prošli,jak to v romské komunitě chodí, neustálé sebezpytování, práce na sobě. Klobouk dolů. Jo a bavilo mě to.
