1. Domů
2. Autoři
3. Frans de Waal
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 3
• Bazar 4
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Frans de Waal

Odlišní: Jak nám primáti pomáhají pochopit naše genderové role

„„Odlišní“ podle Franse de Waala nejsou ani tak lidé a šimpanzi jako spíš muži a ženy, respektive samci a samice. A tak se v tomhle mimořádně sympatickém svazku prolíná primatologie s antropologií a čtenář nestačí žasnout, co všechno v našem chování jsou vlastně primátí univerzálie. Třeba demonstrování vztahu sexualita/moc falickou imponací, která u nás převážně sublimovala do zvednutého prostředníčku, ale projevuje se také širokým posedem nebo posíláním nevyžádaných intimních fotek. :D V jedné ze svých předchozích knih de Waal píše, že každý primatolog si projde krizí identity, kdy se ptá: jsou-li tohle zvířata, co jsem já? – No, nejenom primatolog. Rozdíly mezi oběma pohlavími autor ukazuje také na odlišných modelech samčího a samičího (mužského a ženského) přátelství, rodičovství, prožívání emocí atd., stejně jako na tomu odpovídající anatomii mozku. Přitom odmítá striktní biologický determinismus a dualismus (těla a mysli, přírody a kultury), přičemž zdůrazňuje, že vrozené/přirozené se automaticky nerovná dobré: chování našich primátích bližních je vzrušující homologií vypovídající ledacos o našich kořenech, ne recept na občanskou společnost. Na jednu stranu se tedy dočteme o pokusech s malými kočkodany, kdy si samečci rozebrali pohyblivé hračky jako míče a autíčka, kdežto samičky se chopily panenek (ostatně divoké šimpanzice si opatřují „panenky“ z polínek). Asi proto i v hyperprogresivistickém Švédsku platí, že chlapec, který dostane domeček pro Barbie, si ho předělá na garáž. :D Na druhou stranu de Waal vypráví o „genderově nonkonformní“ šimpanzici Donně nebo o zvířecí homosexualitě, jelikož němé tváře věru že nejsou ztělesněním konzervativistických ideálů. Ostatně i u lidoopů podle něj má smysl mluvit také o genderu, poněvadž role pohlaví do jisté míry podmiňuje jejich (lidoopí) kultura. Tak i v míře svobody a moci šimpanzic nacházíme rozdíl mezi západem a východem (Afriky), daný zčásti ekologicky, zčásti kulturně... „Odlišní“ jsou asi tím nejlepším, co se k tématu pohlaví a genderu dalo napsat. Myslela jsem, že de Waalovým vrcholným dílem zůstanou „Dobráci od přírody“, ale v „Odlišných“ krystalizují autorovy celoživotní primatologické zkušenosti – s lidmi i jinými opy – do něčeho opravdu monumentálního. Zralého, laskavého, vyváženého mezi skřítkovským humorem a empatií a velmi, velmi moudrého. Neříkám, že se na těch 400 stranách nenajde nic, do čeho by se nedalo rýpnout (třeba by si de Waal fakt mohl přečíst Konrada Lorenze, než s ním začne polemizovat – ostatně oba tvrdili poměrně podobné věci), ale nic to nemění na mém celkovém dojmu; 100/100. Láme mi srdce, že tahle jeho kniha zůstane poslední. Ale kterýkoli vědec by si mohl gratulovat, že se rozloučil něčím tak krásným.“... celý text
— JulianaH.

---

Odlišní: Jak nám primáti pomáhají pochopit naše genderové role

„Knihy F. de Waala jsou zarukou kvality. Opet se podivame na zivot lidoopu velmi zevrubne a dozvime se zajimave podrobnosti, ktere nam bezne televizni porady "taji". Respektive je neprezentuji v poradech, protoze jsou bud "nudne" (ne zajimave, ne dramaticke) ci prilis "pikantni" (18+). Coz je skoda, protoze o bonobech by se melo vedet vic :-) Knizka urcite stoji za precteni (byt preklad se nevyhnul notorickym chybam, jako jsou hnizda lemciku, rodina vran ci nosorozci bili). Je skoda ze Frans uz nic nenapise - vyda nekdo jeho starsi knihy v cestine? ;-)“... celý text
— IHT

---

Mámino poslední objetí: Co nám emoce zvířat prozrazují o nás samých

„V 17. století byl židovský filosof Uriel da Costa za svoje svobodomyslné názory potrestán tak, že se musel uložit na práh synagógy a nechat své souvěrce, aby dovnitř chodili po jeho zádech. Ponížení ho zlomilo a nedlouho potom si vzal život. – Od puberty mi vrtalo hlavou, kdo a jak mohl tak brutální trest vymyslet. Dokud jsem si nepřečetla u Franse de Waala, že k imponujícímu chování dominujících šimpanzů patří přejít poraženému po zádech (stejně jako se submisivita naopak vyjadřuje vzhlížením a padáním do prachu). Nizozemský primatolog se v nerozsáhlé knize zabývá výrazy tváře, emocemi, empatií, společenskými vztahy (včetně politiky) a vědomím (třeba smyslem pro konečnost, pro budoucnost a pro spravedlnost), a to zejména u svých šimpů, bonobů a malp. Když ukazuje, jak „lidští, příliš lidští“ jsou naši zvířecí bratranci, jednak tím polemizuje s behaviorismem (zvířata jsou automaty), jednak vyvozuje důsledky pro zacházení s našimi bližními, přičemž mu nejvíc leží v žaludku velkochovy. Zdůrazňuje význam altruismu a empatie v evoluci, odmítá některé představy genocentriků. Dokonce spekuluje o tom, jestli se válka skutečně nachází v biologické přirozenosti člověka. Co když se naši předkové nepodobali tolik šimpanzům učenlivým jako spíš pacifistickým a matriarchálním bonobům? I přes tenhle květinový přístup de Waal nijak nezamlčuje „odvrácené“ stránky zvířecí psychy a vysvětluje, že šimpanzi jsou schopni úmyslného týrání malých zvířat nebo plánovité vraždy jiných šimpů. O jeho velikosti coby vědce vypovídá (mimo jiné) vyprávění, kterak jako student pronikal do tajů šimpanzích koalic s Machiavellim v ruce, protože tehdejší učebnice boj o moc prostě ignorovaly. De Waal šel jako zoolog vždycky svojí vlastní cestou a v průběhu jeho obdivuhodného života se mu – ve stopách Darwina a několika dalších rebelů – podařilo zbořit mnoho mýtů: včetně základního „zvířata emoce nemají“ (nebo, ještě lépe, „zvířata nemají vědomí“). Pobavil mě primatologický rozbor amerických prezidentských voleb (2016), i když je z něj víc než zřejmé, komu autor držel palce. Občas už mi ale té politiky přišlo moc (zarazilo mě, že emoce jsou pro de Waala lepším impulsem k jednání než rozum – do chvíle, než přijde na Brexit, kdy britští voliči údajně dali přednost „strachu z imigrantů“ před racionálními ekonomickými zřeteli – načež se zase vrátíme do starých kolejí oslavy emocí). Taky jsem měla dojem, že de Waal zachází s myšlenkami svých oponentů (K. Lorenze a R. Dawkinse), mírně řečeno, příliš volně. A hlavně je tahle kniha popularizační oddechovkou pro americký trh. Zdaleka to neznamená, že nedostaneme žádné zajímavé informace, ne – ale pokud „Dobráci od přírody“ představují několikapatrový dort, je „Mámino poslední objetí“ sušenkou. Překlad nic moc, někdy si lze z překladatelčiných zkomolenin domyslet, co asi stálo v originále, někdy ne. A stejně si myslím, že knížka stojí za přečtení. Ne nutně kvůli drobtům zajímavostí z kognitivní etologie (i když jsou super), ale kvůli de Waalovi jako vědci i člověku. Všímejme si jeho laskavosti a přístupu „z pokusu má mít zvíře přinejmenším stejné potěšení jako badatel“...“... celý text
— JulianaH.

---

---

Dobráci od přírody

„Rozhled Franse de Waala dalece přesahuje hranice zoologie, a proto mají jeho díla – o tomto magnum opus to platí obzvlášť – výrazně mezioborový dosah. „Dobráci od přírody“ hledají evoluční kořeny morálky u našich primátích bližních; zejména u lidoopů a opic (autorovými modelovými zvířaty jsou šimpanzi, malpy, makakové rhesus a makakové medvědí); z poloopic mu pak dodali jednu kazuistiku lemuři. V jednotlivých kapitolách se zabývá předpoklady etiky, jako je empatie/sympatie, socialita, hierarchie či agrese a její upokojovací mechanismy (tady se čtenáři bude velmi hodit znalost „Takzvaného zla“ od Konrada Lorenze, není ale podmínkou). Kromě zmíněné interdisciplinarity bych vyzvedla přístup v etologii, kterého je de Waal průkopníkem. Zaprvé: laskavost. Paradoxem je, že své primáty zkoumá mimo jiné ve Winsconsinském institutu, jehož zakladatel Harry Israel (Harlow) se proslavil patrně nejbrutálnějšími experimenty na zvířatech v dějinách vědy (mateřská deprivace u makaků). De Waal například studuje dělení o potravu nikoli tak, že jedno z dvojice zvířat nechá vyhladovět na kost, nýbrž tak, že jednomu dopřeje pochoutku. On a jeho spolupracovníci také neváhají zasáhnout do konfliktů v tlupě, jestliže hrozí brutalita, ač si tím kazí podnětnou podívanou. Přístup ve svojí lidskosti vpravdě pionýrský. Zadruhé nizozemský primatolog uznává, že anekdoty (jednotlivá víceméně náhodná pozorování, tj. nikoli experimenty v kontrolovaném prostředí) mohou mít určitou vědeckou výpovědní hodnotu, zacházíme-li s nimi rozumně. A zatřetí: nepovažuje antropomorfismus za smrtelný hřích, naopak: vždyť nonhumánní zvířata jsou zajisté podobnější člověku než karteziánské mašině. Proto se provokativně, za pomoci výrazně antropomorfního slovníku, rozepisuje o „politice“ u šimpanzů. A právem, protože co jiného než jistý druh politiky to jejich uzavírání aliancí je? Nemluvě o získávání podpory při kandidatuře na alfa-samce redistribucí zdrojů... :D – „Dobráci“ samozřejmě nechtějí být vyčerpávajícím pojednáním o etologii primátů, ale díky nim si čtenář uvědomí, v jakých činnostech nejsme sami. Když děti při záchvatu vzteku zvracejí, staří Římané a Židé přísahají na své genitálie a matky všech dob kontrolují, jestli přátelé jejich potomků pocházejí z dostatečně „dobré rodiny“, jde vlastně o primátí homologie. Občas jsem měla dojem, že s de Waalem nelze tak úplně souhlasit; například podle mě jako primatolog hodně podcenil kognici u ostatních taxonů, než jsou savci, hlavně u ryb. Mně osobně se moc nezdá ani jeho obraz etické pyramidy, kdy se naše morálka od vrcholku (já + rodina) rozšiřuje přes národ a lidstvo až po bázi (zvířata) – jelikož při budování pyramidy lze těžko přeskočit, přeřadit nebo vyhodit mezipatra, jak to my lidé hojně činíme. Nicméně de Waalův vlastní výzkum i jeho etické podněty pro metodiku studia zvířecího chování jsou prostě k nedocenění. Velký Holanďan byl intelektuálním rodičem několika generací vědců a laskavou otcovskou autoritou moderní etologie. Jeho letošním úmrtím jsme přišli o hodně.“... celý text
— JulianaH.

---

Mámino poslední objetí: Co nám emoce zvířat prozrazují o nás samých

„Autora by iste potešilo, že veľa z názorov, ktoré boli v jeho dobe prelomové a šokujúce, sú už dnes bežne prijímané a minimálne v prírodovedeckých kruhoch aj bežne prezentované. Kniha ma príjemne potešila a bavilo ma hľadať paralely v ľudskom správaní cez pochopenie správania zvierat. Rozbeh bol trošku pomalší, ale na konci môžem bez preháňania povedať, že takto si predstavujem kvalitnú populárno-vedeckú literatúru.“... celý text
— kurama45