1. Domů
2. Autoři
3. Erin Doom
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 3
• Bazar 1
• Životopis
• Citáty 32
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Erin Doom

Jako padá sníh

„Nooo... Slzotvůrce byl boží. To bez debat. Tohle bylo taky fajn, ale prostě... Slzotvůrce byl hodně namáhavý na emoce. S člověkem to zmítalo tam, zpátky, tam, zpátky. Tohle, bylo v tom méně beznaděje, bolesti a kruté minulosti. Hlavní postavy byly fajn, ale zase. Rigel a Nika byli moji nerozluční přátelé. Možná spíš já. Proti Ivy nic nemám, ale Mason...toho jsem si nijak neoblíbila. Asi ho nikdy nepochopím. Prostě je taková postava, která je dobrá na doplnění děje, ale jinak není ničím zajímavá. Ani vedlejší postavy tady nebyly tak propracované. Ve Slzotvůrci jsem milovala všechny, až na Lionela teda. No, abych tady jen nebásnila o Slzotvůrci a nehejtila Jako padá sníh, tady máte jedno obrovské plus. Krajina. Ty popisy. Jako kdybych se tam přenesla a viděla, cítila, slyšela. Nádhera. 4/5 Není důvod proč si nepřečíst :) P.S.: Trochu mě překvapily ty scény ve škole. Myslím teroristy. Bylo to hustý, ale...nějak mi to do toho prostě nesedělo. Nevím. Ale zároveň to asi k téhle knize prostě patří. (srdickooo)“... celý text
— Lvhrss366

---

Slzotvůrce

„Tohle bylo silné... Jen jsem otevřela knihu, a už jsem se stala Nikou. Oblepovala jsem si prsty barevnými náplastmi, bála se a zachraňovala včely. Slzotvůrce je úžasná kniha. Velmi nevšední, řekla bych. Příběh vás pohltí, budou vámi cloumat emoce jak vaše, tak Niky a Rigela. Miluju Nikinu jemnost kontrastující s Rigelem a jeho osobností. Přesně u těchto knih si uvědomuju, jak moc mám ráda čtení. Představte si, že byste prostě NEPROŽILI ty chvíle, ve kterých jste četli tuhle knihu. ... depresivní. Už dlouho mě nějaká kniha takhle moc ohromila. Musím se přiznat, když jsem Slzotvůrce zrovna nečetla, neustále jsem přemýšlela a přemýšlela jak to bude s Nikou a Rigelem, kdy už si zase budu moct číst... Ani v noci se nedělo nic jiného. Moje sny byly plné právě téhle knihy. Miluju.“... celý text
— Lvhrss366

---

Slzotvůrce

„90% - Téma, postavy i autorčin styl psaní mi padly do nálady jako už dlouho žádná jiná knížka. Navenek by se to mohlo tvářit jako nějaká young adult romanťárna možná ještě švihnutá fantasy, pokud by člověk čekal na zjevení se skutečného slzotvůrce. Jenže jak už to tak bývá, o naše slzy se dokáže postarat i jenom obyčejný nám blízký člověk. A ty další vypláčeme sami při boji se svými démony. Děti z dětského domova, jejichž život poznamenala ředitelka, která je léta týrala - už to by byl dost hutný námět. Ale pro autorku je to jen tíživé pozadí pro příběh dvou téměř dospělých mladých lidí - Niky a Rigela, kterým se v sedmnácti letech konečně poštěstí dočkat se předadopční péče u dvou skvělých lidí Anny a Normana. Mohl by to být příběh prozářený sluncem, kdyby si Nika i Rigel s sebou nepřinášeli smutná tajemství z doby strávené v dětském domově a velikou vzájemnou nevraživost. Pro Niku je Rigel chlapcem, kterého jako jediného ředitelka milovala, zatímco ostatní mučila. A taky chlapec, který ji léta trápil. Nebo to bylo všechno trochu jinak? Moc se mi líbila postava Niky. Ta její nezlomná naděje a víra v pohádky se šťastným koncem, ta jemnost, s jakou se stará nejen o malá zvířátka, ale i o lidi kolem sebe, a to přesto, že ji odstrkují tak, jako Rigel. Ona působí jako ta nejvzácnější květina v zahradě, což autorka úžasně potvrzuje svým stylem psaní, který je, nevím jak to jinak popsat, než snový. Čtenář naprosto věří tomu, co na ní vidí rodiči opuštěný Rigel, zničený, polámaný, který se naučil se vyrovnat se světem tím, že kouše kolem sebe jako veliký zlý vlk. To její pronikání jeho obrannou zdí je popsané úžasně. Líbilo se mi to moc. Vůbec bych tam proto nepotřebovala ty kousky, kdy autorka začala psát příběh z Rigelova pohledu. Za mě tím dost pokazila tu snovou atmosféru Ničina vnímání a zejména jsem cítila, jako by mě tím obrala o ten proces Ničina objevování pravdy - protože tu pravdu na čtenáře Rigelovým pohledem prostě najednou hodila. Za mě veliká škoda, nutné střípky z jeho pohledu jsme se klidně mohli dozvědět až během jeho kómatu třeba od Adeliny, která z dětského domova vše věděla, nebo od Anny, co se týkalo Rigelovy nemoci. A osobně bych tam nepotřebovala ani tu dlouhou pasáž "o 3 roky později", klidně by mi stačil onen závěr po letech s dcerkou, kde se dalo v pár větách odbýt i to mezi. Chápu, že autorka měla potřebu konfrontovat Niku s ředitelkou domova, ale pak ten soudní proces zase na můj vkus dost rychle utnula. Navíc si ani nejsem jistá, jestli jsem potřebovala vědět, že i po letech je Rigel připravený zmlátit každého chlapa, který se na Niku usměje. Ale až na tento závěr je ta kniha moc dobrá a určitě od autorky ještě něco zkusím. Nakonec jsem zkusila i film, ale příznivcům knihy ho spíš nedoporučuji, pokud si chtějí zachovat pěkný dojem, který z knížky mají. Je velmi zkratkovitý, prakticky úplně zmizelo všechno to napětí, kdy Nika nechápala, o co Rigelovi vlastně jde (ve filmu je jeho posedlost Nikou patrná v podstatě hned od začátku) a jediné, co mi navozovalo atmosféru z knížky byl soundtrack.“... celý text
— evismaior

---

---

Slzotvůrce

„Tak tady plati asi stonasobne, ze kniha je lepsi nez film. Kniha je velmi poeticka. Tech prirovnani a podobne. Ale trosku mi vadilo, ze toho chci te - ale nemuzu te mit, tam bylo az moc. Bala jsem se, ze me to nebude bavit, ale nakonec precteno za par dni.“... celý text
— Ticiana

---

Slzotvůrce

„Nika a Rigel jsou jako můra a světlo. Chlapec z hvězd a dívka jemňoučká jako motýlí křídla. Přitahován jeden k druhému, ale nejspíše to skončí záhubou. Nika je ztělesnění jemnosti. Miluje brouky, ležení v trávě a aby její svět měl vůbec nějaké barvy potřebuje náplasti na prstech. Jejím protikladem je překrásný, nádherný Rigel (zdůrazňuji aspoň dvakrát jako autorka), který je krásný jako samo nebe a protivnější než zlý vlk v Karkulce. Umí perfektně vrčet, zle koukat, a štěkat na hlavní hrdinku ať táhne do pekel. Ovšem její srdce přitom vždy zaplesá! Velmi mi připomínal parodii na Edwarda ze Stmívání. Toxický vztah hlavních hrdinů, jejich podivnost a uzavřené světy, mi přišel zvláštní. Ale ono to tak možná má být, protože oba jsou pošramocené duše. Autorka tu mistrně popsala těžkosti, kterými museli oba projít a jizvy na duši. Kniha je psaná krásným jazykem, tak trochu poeticky a to jí dost zachraňuje skóre. :) Osobně jsem ale na méně podivínské a trochu tvrdší hrdinky. Do Niky stačí šťouchnout prstem a ta se zhroutí jako domeček z karet...“... celý text
— Aires