1. Domů
2. Autoři
3. Elizabeth Gilbert
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 9
• Bazar 8
• Životopis
• Citáty 52
• Diskuze 1

Populární knihy

/ všech 9 knih

Nové komentáře u knih Elizabeth Gilbert

Jíst, meditovat, milovat

„Dobře se četla,vcelku pohodová,byla i zfilmovana..“
— Kettynka11

---

Mesto dievčat

„Elizabeth Gilbert nevydáva knihy často, ale keď tak napokon učiní, zakaždým stoja za to. Čakanie sa v jej prípade oplatí a ani tentoraz neodložíte jej román sklamaní. Práve naopak, vtiahne vás svojou atmosférou, postavami a nevšedným prostredím. Mesto dievčat prenesie čitateľa do New Yorku štyridsiatych a päťdesiatych rokov minulého storočia a ukáže mu všetky pestré, vzrušujúce i odvrátené stránky umeleckého sveta. Mám rád knihy, kde sa využíva retrospektíva, odhaľovanie dôsledkov minulosti je väčšinou zábavné a prekvapujúce, a rovnaký postup zvolila aj Elizabeth Gilbert. Cez písanie listu sa zoznamujeme s krokmi mladej Vivian, ktoré viedli do starého, ale rozmarného a pulzujúceho divadla... "S Celiou sme sa v to leto v New Yorku dali unášať prúdmi čírej elektriny - opité, s planúcimi očami, spotené, hlúpe, ľahké ako pierko. My sme nechodili, my sme lietali ako rakety. Nemali sme ohnisko záujmu, stále sme hľadali, kde to žije. Nič sme nezmeškali, ale zmeškali sme všetko. Dívali sme sa, ako Joe Louis trénuje so svojím sparring partnerom, a poučli sme spievať Billie Holidayovú - ale na detaily si nespomínam. Boli sme priveľmi zaujaté svojím životom, aby sme venovali pozornosť zázrakom, ktoré sa diali okolo nás." (str. 97) Úvod ohľadom Vivianinho spomínania, podmieneného žiadosťou istej Angely, je veľmi krátky a hneď sa ide priamo na vec. Nastolená dynamika je udržiavaná počas celého rozprávania, text sa číta rýchlo a nie je to spôsobené iba zvolenou kompozíciou. Dej je bohatý, košatý a plný popkultúrnych súvislostí. Okrem vymyslených postáv sa totiž stretnete aj s viacerými reálnymi osobnosťami vtedajšieho spoločenského a umeleckého života. Názov románu, ktorý odkazuje i na konkrétnu divadelnú hru, je viac než trefný, o čom svedčí už aj samotná ústredná hrdinka. Devätnásťročná Vivian pochádza z dobre situovanej rodiny a za iných okolností by mala pred sebou peknú nalinkovanú budúcnosť, no jej nezávislá povaha a neschopnosť adaptovať sa v školskom prostredí ju napokon privedú k tete Peg, majiteľke divadla Lily Playhouse. Rozmaznané dievča túžiace po vzrušení a zábave akoby prišlo do raja - spoznáva hercov, tanečníkov, kostymérov a ďalších nadaných ľudí a rada sa necháva opantať pozlátkou úspechu a slobody. Neviazaný štýl sa však podpíše pod jej osudom a musí čeliť nečkaným dilemám, navyše pod očami striehnucej verejnosti. Divadlo síce môže pôsobiť ako uzavretý svet, ale za jeho múrmi stále vládnu prísne (morálne) zákony spoločnosti. Elizabeth Gilbert ma už dávno presvedčila, že sa vyhýba klasickým klišé, a znovu potvrdzuje svoj zámer. Kto by totiž čakal u Vivian zásadnú zmenu, nepochopil by jej vnútorné smerovanie. Autorka pozná svojich hrdinov a nedopustila by, aby len tak zabudli na svoje dovtedajšie rozhodnutia. Vivian sa nevzdáva a naďalej borí mýty a stavia sa na vlastné nohy, i keď je o niečo citlivejšia a zodpovednejšia. Samozrejme, za podpory blízkych, ktorí si prechádzajú svojimi osobitými problémami a dotvárajú tak pestrofarebný kolorit polovice 20. storočia. Mesto dievčat reflektuje i druhú svetovú vojnu a ďalšie historické udalosti, spracúva ich verne a zľahka a aj na nich badať posun v zmýšľaní a charaktere doby. "Ešte stále som počula Ednu, ako ma označila za dieťa. Kto chce byť dieťa? A tak som šla ďalej. Presúvala som sa v tej posteli z jedného konca matraca na druhý - usilovala som sa byť Európanka, usilovala som sa nebyť dieťa -, hmatkala som po olympských telách Arthura a Celie, aby som si dokázala čosi potrebné. Ale celý ten čas som v jedinom kútiku svojej mysle, ktorá nebola upitá, rozľútostená, náruživá alebo hlúpa, jasne cítila, že toto rozhodnutie mi prinesie len žiaľ. A mala som pravdu." (str. 245) Mesto dievčat si viem celkom dobre predstaviť vo filmovej podobe. Napokon, história adaptovaných kníh Elizabeth Gilbert hovorí sama za seba. Som rád, že som mal možnosť prečítať si tento román, prostredie bohémy je pre mňa vždy čímsi inšpirujúce a zároveň sentimentálne. Minulé storočie prialo silným osobnostiam na poli divadla, tanca či filmu... Niežeby to dnes bola inak, no súčasnosti chýba určitá aura vznešenosti a nedosiahnuteľnosti. Mesto dievčat oplýva správnou dávkou uveriteľnosti i obrazmi života mimo bežných smrteľníkov. Ide o knihu, ktorá je ako stvorená na predlžujúce sa jesenné večery, myslím si, že zababušení do deky a s teplým čajom si ju určite vychutnáte naplno!“... celý text
— marcoz

---

Jíst, meditovat, milovat

„Hodně lidí není spokojeno se svým životem. Přestože má někdo všechny důvody ke štěstí, manžela, krásný dům a práci, stejně má deprese a cítí se ztracený ve vlastním životě. Mnozí s tím nic nedělají a jen den po dni přežívají s nadějí, že se situace sama zlepší. To nebyl případ Elizabeth Gilbertové. Elizabeth se rozhodla na rok vypadnout ze stereotypu dosavadního života a jet nejdříve do Itálie, poté do Indie a nakonec do Indonésie. Jíst-meditovat- milovat. To je vše, co potřebujeme k trvalému štěstí Kniha Jíst, meditovat, milovat vyšla v Americe už před deseti lety a krátce po vydání se stala fenoménem, který obletěl celý svět. Autorka si knihu po deseti letech opět přečetla a napsala předmluvu, kde se vrací k příběhu, který sama v knize prožila. Musím přiznat, že už předmluva na mě hodně zapůsobila, protože fakt, že někdo dokáže takovýmto způsobem ovlivnit tisíce žen, které jsou nespokojené nebo, jak autorka sama píše, jsou třeba i týrány.. To považuji za úctyhodné. Zároveň kniha nabírá úplně jiných rozměrů proto, že to je skutečný příběh. Skutečný příběh duchovní cesty, kdy se z trosky může stát šťastná žena. Bel far niente znamená „krásné nicnedělání". Dokonce i na pozadí těžké dřiny představovalo bel far niente vážený italský ideál. Krásné nicnedělání je cílem veškeré činnosti, konečná meta, které si ostatní vysoce váží. Čím vybraněji a příjemněji dokážete nic nedělat, tím většího úspěchu jste v životě dosáhli. Příběh roku života Elizabeth Gilbertové je neuvěřitelným cestopisným románem. I pokud si připadáte maximálně šťastní a nejste na motivační literaturu, kniha vám toho stejně může hodně dát. V každé zemi krásně vynikne daná kultura a dozvíte se věci, které jste podle mě netušili. Osobně se mi nejvíce líbila poslední část, kdy byla autorka na Bali. O tamějších lidech, systému i kultuře jsem nevěděla v podstatě nic. Ale po přečtení mám dokonce chuť se tam podívat. :) To je přesně to, co kniha v člověku vzbudí - touhu nebát se neznámého. Zkrátka pokud jsem nespokojená, mám úzkosti a deprese, přestože třeba ani neznám přesný důvod.. nesmím to tak nechat být. Musím zkrátka ten zadek zvednout a něco udělat, protože jinak nikdy šťastná nebudu. Vím, že jsem mladá, abych v tomhle měla úplné jasno, ale člověk zkrátka některé věci cítí. Autorka popisovala, jak ji vadila očekávání od ostatních a to pořád a neustále. Bylo jí přes třicet a neměla děti, vzhledem k tomu, že všichni z rodiny je měli nebo alespoň chtěli, nechápali, že ona je více šťastná bez nich. Člověk nemusí zapadat do kolonek společnosti jen proto, že má jiné životní priority a svůj život si představuje jinak. Vysvětlím to takto: Kdysi jsem mívala skutečně skvělou fenku. Pocházela z útulku. Byla křížencem asi tak deseti různých plemen, ale zdálo se, že od všech zdědila jen to nejlepší. Byla hnědá. Když se mě lidé ptali: „Co je to za rasu?" vždy jsem odpověděla stejně: „Hnědý pes." Obdobně, je- li nastolena otáza: „V jakého Boha věříte?" je má odpověď snadná: „Věřím ve velkolepého Boha." Podstatnou částí celého jejího uzdravení kromě dobrého jídla a meditací bylo, najít v sobě vnitřní klid a hlavně spokojenost jen se svojí přítomností. Elizabeth celý život přecházela od vztahu ke vztahu a vždy se úplně partnerovi oddala a o to víc ji každý rozchod zranil. Za ty roky už ani neuměla být sama a když byla, myšlenkami se trápila s nějakým mužem, ať už kvůli rozvodu s manželem, nebo kvůli milostnému vztahu s Davidem. Je hrozně důležité, aby si každý byl nejlepším kamarádem, protože ve finále jsme každý sám. Jistě, že máme lidi, na kterých nám záleží a které milujeme, přesto je ale důležité znát svoji cenu a nikdy se kvůli nikomu zbytečně netrápit. Nemyslím tím namyšlenost, ale nedávat na první místo někoho, kdo za to vážně nestojí a akorát využije své pozice a moci, kterou jsme mu tím sami dali. Knihu doporučuji každému, kdo chce přečíst nádherný cestopis, plný zajímavostí o naprosto odlišných kulturách, nátuře lidí a především motivace udělat ve svém životě změnu.“... celý text
— Knihomolka Nell

---

---

Podpis všech věcí

„V posledních týdnech se mi do ruky dostaly dva romány, které mají mnoho společného nejen prvoplánově, ale i v hlubších úrovních. Podpis všech věcí i Kufr paní Sinclairové jsem objevila náhodou a jak už to tak u těchto náhodných objevů bývá, oba dva příběhy mě naprosto pohltily. Hrdinka Podpisu všech věcí Alma je na svou dobu (devatenácté století) výjimečně vzdělaná žena pocházející z bohaté rodiny. Její vášní jsou rostliny, především pak mechy. Almin život sledujeme od narození až do stáří, což nám dává příležitost sledovat její vývoj od malého děvčátka přes nepříliš hezkou slečnu, v ženu, která si našla své místo ve světě. Stejně jako Almě, tak ani Dorothee z Kufru paní Sinclairové nevadí život bez častých společenských styků. V době před druhou světovou válkou odchází od své matky a trochu natruc si bere muže, který je \"pod její úroveň\". Protože manželství zůstává po několika zmařených pokusech bezdětné, brzy se z něj stane jen papírová záležitost. Souhrou událostí se však i Dorothee podaří najít smysl svého života, byť za velmi vysokou cenu. Obě knihy spojuje postava ženy, která tak docela nezapadá do ideálu své doby. Obě hrdinky žijí po značnou část svého života samy, a to víceméně z vlastního rozhodnutí. Tuto samotu ve svých životech vítají jako obranu proti možnou bolestí spojenou se vztahy k jiným lidem. Alma se cítí odstrčená ve chvíli, kdy její rodiče, respektive matka, adoptují dívku, která je na rozdíl od Almy velmi krásná a přitažlivá pro muže. Pocit, že osamělost je bezpečnější pak jen umocní její pozdní nevydařené manželství. Dorothea se zpočátku společnosti nevyhýbá. Postupně však, jak v očích společnosti selhává ve své roli manželky a matky, stále častěji vyhledává samotu a klid. Ve chvíli, kdy se rozhodnou znovu pustit do svých životů okolní svět se všemi jeho nástrahami, nebezpečími a krásou, jsou schopny svoji situaci změnit. Přes tyto podobnosti mají oba příběhy svoji jedinečnou atmosféru, tvořenou jak dobovými tak i geografickými rozdíly. Barvy a vůně příběhů jsou tak velmi odlišné, byť osudy hlavních hrdinek mají ledacos společného. Zatímco Dorothea neopustí Velkou Británii, podnikne Alma cestu ze Spojených států přes Tahiti až do Nizozemí. Přečtení obou příběhů nám proto krásně ukazuje, že kvalita cesty za změnou není měřena počtem kilometrů, ale odhodláním, se kterým se na tuto cestu vydáme.“... celý text
— LemonCake

---

Město dívek

„Do páté kapitoly jsem se pekelně soustředila na to co čtu, pak jsem přelistovala až na dobu po válce, to už bylo jiné čtení… Příběh mohl být kratší. Ale jako celek to nebylo špatné. Takové to “neurazí ale ani nenadchne “ Ale jo, přečtěte si to taky ;-)“... celý text
— Ella_85