Antonín Bartušek

Přidat do oblíbených Koupit knihy

A. D. Martin · pseudonym

česká, 1921 - 1974

Populární knihy

/ všech 17 knih
Oxymoron
Oxymoron
Období mohyl
Období mohyl
Atomový věk
Atomový věk
Odvrácená strana zítřka
Odvrácená strana zítřka

Nové komentáře u autorových knih

Umělecké památky Jihlavy Umělecké památky Jihlavy

„Nejvíc mě na téhle knížce zaujala mapa, kde byly názvy ulic, které se dnes jmenují úplně jinak.“
— nikolet

Oxymoron Oxymoron

„Ke sbírce jsem se vrátil po letech díky tomu, že mi jejího autora připomněl nedávno vydaný výbor Odvrácená strana zítřka. Z původní četby jsem si mnoho nepamatoval (na druhou stranu: kdo z nás si pamatuje jednou přečtené sbírky?), nepočítaje tedy jisté vědomí toho, že šlo o zapadlého autora, stojícího poněkud ve stínu jiných, výraznějších (a dnes už také spíš zapomínaných a málo čtených, přestože záslužně znovu vydávaných) a vyhraněnějších básníků 60. let, doby pro naši poezii mimořádně plodné. Pamatoval jsem si také, že některé texty v knize sálaly magickou, uhrančivou atmosférou a že se mi líbila Sivkova obálka a celkové grafické pojetí sbírky. To všecko platí dodnes. Z nového čtení k tomu dodám pár čerstvějších a určitějších dojmů: Bartušek není básník snadný (a to ve smyslu snadno čitelný ani snadno píšící), není to básník samozřejmý, píšící takříkajíc s jasnou vizí a lehkým perem. Naopak bloudí, klopýtá, drhne, zkouší přerůzné polohy (ale nikoli ve smyslu vnějšího experimentu, nýbrž spíš vnitřně, v jádře myšlenky a jazykové sémantiky), občas (vlastně vcelku často) se v nich ztrácí, a především ztrácí cit pro úměru. Titulní oxymoron tedy ovládá řadu textů, zvláště v oddíle Obezdění, takřka maniakálně a dotčené básně ve výsledku působí dosti bizarně. (Jakkoli hlasité a opakované čtení umožní u některých z nich odkrýt působivé upozaděné vrstvy.) Naopak v sekci Zrcadlo se noří do skeptických introspektivních vizí zmateného moderního světa (vnějšího i niterného), v němž se mátožně potácí mezi tisícerými ploškami zrcadel, ozvěn, zpochybňujících otázek a podotázek. A ještě jinak působí závěrečný oddíl Plášť (za mě vedle vstupní části Předčasný epitaf asi nejlepší), kde jako by plášť střídavě zahaloval a poodhaloval střípky vzpomínek, vjemů a reflexí autorovy "země mladosti", již pochopitelně není nezbytně nutno chápat jen prostorově, natož geograficky (ač i takové indicie v textu čteme). Nadto právě zde najdeme pár čísel s nádechem jakési filozofující balady, což je poloha, kterou u autora oceňuju asi nejvíc. Do výtisku, který jsem kdysi pořídil v antikvariátě, si kdosi vlepil výstřižek rozhovoru s básníkem a vložil časopisecký přetisk básně do sbírky nezahrnuté. Dost možná už pak knižně ani nevyšla, a jelikož ji pokládám za jeden z lepších Bartuškových textů, odcitoval bych ji zde (ve výstřižku je celý její text kapitálkami, distribuce velkých a malých písmen jde tedy na můj vrub): HLINĚNÁ OBLOHA 1 Jednou odpoledne jsem vystoupil až sem. Cesta jako by tu končila, nebo prostě: Nebylo třeba jít dál, (V chladnoucím vzduchu pozdního léta voněla mateřídouška.) naproti na pláních vesnice, Budenice, Bylín, Jestno, na obzoru až na samém pomezí druhého plánu Hřích, ta vesnička s jediným domem (Čí to byl dvůr?). Oči jsem si mohl vyhledět: Lidé jako by vymřeli, ačkoliv jsem věděl, že na zápražích podřimují výměnkáři, neboť byla neděle. Za kopcem Františkem se k večeru ukázaly mraky: To pak zavinut do sebe listoval jsem sám v sobě několik dnů, než se vyčasilo. 2 Co všechno bylo vidět z obzoru, z té čáry, z níž vrabec pozoruje svou velikost... Nějaká hudba se nesla, odkudsi z druhé strany z Krasotína (po řece k jihu) zvonil polední zvon. Ještělice a Užnelice, bez mapy jsem je našel, prostě jen očima, vítr určil směr na nasliněném prstě. Nebylo těžké přijmout poselstvo krále z hadí říše, tak prázdno bylo kolem, jako na smrt tiše. Už je to totam, vítr se zvedl za Šašovickým kopcem: od Nepaměti po dolním větru pokaždé přicházíval déšť. K večeru hvězdy vyšly po nebi hledat světlo, vesnice se propadly do tmy, dobytek bučel hlady, byla muzika... Ze své vyhlídky hleděl jsem po jasném nebi bez mráčku, bez přestání opakoval: Bude pršet, určitě bude pršet...!“... celý text
— V_M

Odvrácená strana zítřka Odvrácená strana zítřka

„Podobně jako v případě výboru z R. Jesenské musím především uvítat to, že se nakladatelství pustilo do pokračování Květů poezie, nadto v tak pohledné výtvarné a grafické úpravě. A podobně jako u Jesenské si i zde musím postesknout nad nepečlivou prací editora Michala Jareše. Nasekat v tak útlé knížečce, nadto s básněmi (a to básněmi textově spíše úspornými než rozmáchlými) minimálně tři ošklivé překlepy/chyby ("Pocit pokořené nevinny [sic!] pětiletého chlapce" na s. 53, "Čekali jsem [sic!] neodkladnou zprávu" na s. 56 a věnování "Hansu [sic!] Dietru [?!] Schäfrovi [?!]" na s. 58 - jmenoval se Hans Dieter Schäfer), to už chce vskutku pořádnou dávku lajdáctví. I jeho zásahy do textu jsou místy kontroverzní: dle skoupé ediční poznámky údajně místy upravuje znění slov "podle současné progresivnější normy" a mění tak např. archaické užití předložky "s" na "z", ale nezmění už podobně frapantní psaní spojky "zatím co" či nenáležité užití interpunkce, které podle mě nemá dodatečný rytmický účel (čárka před "než" při srovnání, ale na předělu veršů). Není mi jasné, proč po podobně problematickém přístupu k textům Růženy Jesenské a ještě problematičtějším textologickým kiksům u Luisy Zikové a v Sejdem se, bratři, v předpeklí! nakladatelství stále pokračuje ve spolupráci s tímto jemně řečeno pochybným editorem... Ale k samotnému Bartuškovi: V první řadě chci říct, že mě potěšilo připomenutí a aktualizace díla tohoto pozapomenutého básníka, kterého jsem si objevil už před řadou let při náhodném prohlížení sekce poezie v jednom antikvariátě. Pořídil jsem si tenkrát jeho Oxymoron a některé texty (ale i celková atmosféra a úprava sbírky) mě vysloveně uhranuly. Jarešův výběr v přítomném výbor ovšem není reprezentativní, Bartušek má třeba i v tom Oxymoronu básně dost odlišného typu, které by také stály za připomenutí. Netuším proč, ale z letmého srovnání se zdá, že Jareš vybíral v této sbírce pouze texty z jednoho oddílu, ostatní ponechal stranou. Nezbývá než tiše doufat, že důvodem nebyla prachobyčejná nutnost vybrat nějaké texty co nejrychleji. Nicméně nelze říct, že by vybrané básně byly špatné. Mám pocit, že Bartušek psal těžce, trhaně, není to spontánní tvůrce (i když takové momenty tam občas jsou) a rozhodně ani virtuos, nýbrž mnohem spíš trudnomyslný a poněkud halasovsky neohrabaný analytik. Chtěl by asi mířit k tóninám holanovským, ale nemá jeho - jakkoli to zní paradoxně - lehkost, samozřejmost intelektu, paradoxu, "tah do hloubky". Na druhou stranu si tím vydobyl specifickou svébytnost, určitě ne všude, ale v řadě čísel ano. Blíží se v nich občas Hejdovi (ale tam na mě možná mimotextově zapůsobila ta Vysočina: Bartušek pocházel ze Želetavy, miloval Demla a dlouho působil v muzeu v Třebíči), jsou tam ty archetypální, sady, stodoly, rybníky, zahrady, samoty, vrata, hřbitovy... Je tam smrt a zánik a úzkost, ale probleskává i spiritualita (byť podle mnohem míň, než to zdůrazňuje editor v jinak informačně velice přínosném doslovu). Občas se mu dokonce povede jakási epicky jen náznakovitá, a přesto působivá balada. Básně tohoto typu pokládám za jeden z nejoriginálnějších přínosů Bartuškovy tvorby, a proto zde jednu odcituji: POVĚST Když přiložíš ucho k zemi, v dálce ozvěna koňských kopyt. V hlavě drobná myšlenka bodavá, v lahvi rmut zármutku od předevčerejška, včerejšek špinavá skvrna na šatech dnů. Milostivé léto lítostivě propouští srpnovou zahradou smrt. Vlahý vánek přísně střežený milostně vane do lamp a zhasíná je. Zastavili ženu pospíchající pro vodu ke studánce. Prokláli šípy její šíji a pili lačně krev z džbánků. Smáli se přitom žíznivě do prázdné smutné studny, jež rázem zapomněla vodu. Kopyta podzimu duní, do slabin mozku zarývá se třmen, tichounce sténá probodená má paměť bezejmenná. Líto jí všeho, co si tohoto léta zapamatovala.“... celý text
— V_M

Odvrácená strana zítřka Odvrácená strana zítřka

„Nehledě na roční období Bartuškovy texty působí potemněle a pustě, jako by byly situovány do nějaké archetypální vesnice, která se ale neustále bortí a její obraz se zdá být stále a stále znepokojivější. O co jde zejména – smrt. Všude. I z na první pohled radostné události ("mé x-té dětské narozeniny") jsou nejprve narušeny neútěšným prostředím ("posadíme se na hráz dávno vypuštěného rybníka"), až nakonec ústí do meditace o konečnosti ("u lesa je tak hluboké ticho, / že v něm i myšlenka na smrt je bez naděje–"). Odkudkoliv zde vyčuhují náhrobky a rakve, vylézají hrobaříci a převrací se hlína. Ačkoliv milostného citu v některých textech také není málo, dost často končí v melancholii z nemožnosti překonání konečnosti ("líbal jsem tě / jako slunce líbá hlínu"). Na jednu stranu ta obsese motivy smrti může působit monotematicky, na stranu druhou je toho v tomto výboru přece jenom více: polosnový svět, všudypřítomně dohlížející, ale i úzkosti způsobující obzor noční oblohy, opakující se motiv zrcadel, jenž jako by ten vesnický mikrokosmos ještě více uzavíraly do sebe... Jazykově je to moc pěkný, spirituální poezie, která nemá zapotřebí na sílu tlačit biblický slovník, zato si vystačí s většinou úspornými metaforami ("V trávě / nad přečtenou knihou léta / usnula sladce vůně rezedy", "kroky, jako když někdo rozestýlá hrob"). Občas mě trochu štvaly genitivní metafory, které se řetězí a řetězí, až se vzdalují jádru básně. Opium poezie – nakladatelský počin, díky. Večer Večer, slepý mládenec na zpustlém nádraží nebe. Vlaky jedou všemi směry, vozy na sebe vzájemně neslyšně narážejí, hroutí se v zásobu budoucích tvarů. Do kterého kupé nastoupit s nadějí, že se dostanu právě na ono neznámé místo, po kterém tolik zapíravě toužím? Koleje končí, slepý mládenec věští budoucí odjezdy vlaků, plete si příjezdy, ještě víc slepne, výbojky se propadají do tmy, v celém městě nastala nicota. (s. 63)“... celý text
— lubtich

Odvrácená strana zítřka Odvrácená strana zítřka

„Na jednu stranu je to velmi svojská a rozpoznatelná poezie, některé básně skvělé. Na stranu druhou je celá kniha tak předávkovaná makabrozitou, až je to v podstatě legrační.“... celý text
— dvojkadvacet

Přejít na knížky autora