Pierre Teilhard de Chardin

Přidat do oblíbených Koupit knihy

francouzská, 1881 - 1955

Populární knihy

/ všech 9 knih
Chuť žít
Chuť žít
Vesmír a lidstvo
Vesmír a lidstvo
Jak věřím
Jak věřím
Místo člověka v přírodě
Místo člověka v přírodě

Nové komentáře u autorových knih

Chuť žít Chuť žít

„Četla jsem začátkem roku Teilhardovu korespondenci, v níž reflektuje vznik některých svých děl a zároveň poskytuje duchovní vedení. Proto jsem už trochu tušila, co můžu čekat, když jsem otvírala tenhle dávný knihobudkový úlovek. A dopadlo to nad očekávání. Je pro mě těžké to nějak komentovat. Snad jen že patřím mezi ty, "kdo milují svět" (jimž je věnováno Božské prostředí), že se autor zabývá skutečnostmi, na něž jsem citlivá už od volby svého povolání, a že jsem mu hrozně moc vděčná, že je takhle promyslel. Do krajnosti, s tak hlubokým osobním nasazením. Veliká inspirace, jak žít neustálou adoraci uprostřed světa, v dobrém i ve zlém. A bohužel, jeho obavy o některé cesty katolické církve se mi tady u nás zdají být nepěkně aktuální.“... celý text
— Hanka_Bohmova

Zrod myšlení: Dopisy 1914–1919 Zrod myšlení: Dopisy 1914–1919

„(Teilhardovu korespondenci jsem nečetla kvůli jeho filosofii, ale jako inspirující svědectví o jeho duchovním životě. To se odráží i v mém komentáři.) Setkávám se už déle s úryvky z těchto dopisů a tolik mě oslovily, že jsem si nakonec knihu sehnala. Osmého prosince to bylo a ta příslovečná poslední kapka zněla: "Dobře víš, jaká je má nejvroucnější touha, zvlášť na tento svátek: aby nám Bůh skrze naši Paní dal takovou účast na své Čistotě a takovou vášeň pro ni, abychom skutečně mohli svým nepatrným podílem přispět k obnově světa." Vášeň pro čistotu - když Bůh sám stačí, a nic menšího nestačí. Boží svrchované kralování, kterému jde člověk celou svou bytostí naproti. Pro Teilharda je příznačná radikální velkorysost na této cestě. A z dopisů jeho celoživotní důvěrnici vysvítá i to, jak zakořeněná vášeň pro Boha uspořádává lidské vztahy. Vedle autentické blízkosti a péče tu dýchá obrovská svoboda, úcta a sebeúcta, zralá přiměřenost pramenící z vědomí vlastní identity. Nepěstují se tu problematické motivace v obálkách pěkných slov. Člověk člověku nezdobí oltáříky, nevisí na vztahu/službě jako na zdroji své hodnoty ani se v nich neschovává před nepohodlnými výzvami svého povolání a stavu. "Víš, Marg, čím více si uvědomuji svou hlubokou náklonnost k Tobě, tím více toužím po tom, abys byla hluboce a pevně ukotvena v Bohu a jedině v Něm. Vidím naprosto jasně, že nikdo nemůže být šťastný jinak - a my dva nejméně ze všech." Hodně mě zasáhl krizový moment smrti jeho spolupracovníka. V určitém smyslu kolaps budoucnosti, jak o ní přemýšlel a jak k ní byl připraven. Motiv zahrazené cesty se objevuje víckrát (např. cenzura) a autor tyto "pasivity" přijímá coby vzácné nabídky urychleného růstu, kdy se velmi zblízka dotýkáme Boží tvůrčí činnosti v nás. Bez ohledu na to, jak bolestně a zmateně je můžeme prožívat ve své psychice. Jeho odpoutanost a spolehnutí na Boha - u člověka charakterizovaného tak intenzivní činorodostí a úsilím - svědčí o nesmírné hloubce víry. Další důvod pozorně promýšlet jeho duchovní rady (zcela použitelné, i když nejste průkopnická ředitelka školy jako Marguerite). Nakonec musím zmínit obyčejná "vyprávění ze života". Teilhard je výborný pozorovatel a vypravěč, aniž by ze sebe dělal šaška. Projevuje také ohleduplnou ukázněnost ve způsobu, jakým píše o válečné frontě. Adresátku tím jistě uklidňuje, zároveň ale vymezuje, co je prvořadé a čemu věnovat pozornost. Vůbec z celé korespondence je patrná velká projasněnost motivací a soustředěný vnitřní drajv obou přátel, soulad deklarovaných cílů a používaných prostředků. Nečekaný kontrast k temnotě války pak tvoří pasáže, v nichž Teilhard prokazuje citlivost ke kráse krajiny a schopnost ji působivě vyjádřit. To mi bylo blízké a moc sympatické, stejně jako jeho tepající nadšení pro život a zkoumání světa. "Nepatříte sami sobě, jste chrám živého Boha" zpíváme o svátku sv. Terezie slova apoštola Pavla. Tyto dopisy ztělesňují stejného ducha. Jejich čtení pro mě bylo velikou vzpruhou a nadějí.“... celý text
— Hanka_Bohmova

Úvahy o štěstí a lásce Úvahy o štěstí a lásce

„„Na náš reflektující vnitřní střed už od narození číhá pudové pokušení nebo iluze představovat si, že abych rostl, bylo by dobré izolovat se v sobě a sobecky si hledět pouze své jedinečné sebedovršující práce: oddělit se od druhých nebo všechno stahovat k sobě. Jenže na Zemi není jen jediný člověk. Jsou jich tu myriády současně. Je to banální samozřejmost. A přesto, postavena do obecných perspektiv rozvíjejícího se světa, nabývá tato samozřejmost stěžejní důležitosti, protože jakkoli jsou myslící bytosti od přírody individualizované, každý člověk přesto představuje molekulu se všemi ostatními, definovaný systém, z něhož nemá úniku. To v prvním přiblížení znamená, že nemůžeme pokročit k cíli sebe samých, když nevyjdeme ze sebe a nespojíme s druhými.“ V tomto útlém sborníku krátkých a nesouvisejících, příležitostných textů jistě nebylo možné představit víc než jen náznak myšlení z dílny Pierre Teilhard de Chardin. Nejspíš to tedy nebyl dobrý první kontakt s tímto často zmiňovaným teologem (ano, dosud nikdy jsem od něj nic nečetl), to jsem si uvědomoval. Ale když už mi v knihovně přišel pod ruku... První část o štěstí byla nejvíc kompaktní a Teilhard de Chardin v ní kladl důraz na trojí cestu, kterou člověk musí urazit: cestu do středu, ze středu a nad střed. Tedy jinak řečeno: k sobě, k druhým a k Bohu. Tomu je těžko možné odporovat, zároveň to ale určitě není nijak závratně objevná myšlenka – a dost jistě nebyla ani v době, kdy ji její autor dával na papír. Ale užitečné shrnutí a zopakování na škodu být nemůže. Druhá část tvořila série několika teologových svatebních promluv, přečetl jsem je se zájmem, ale nemyslím si, že by knize něco chybělo, pokud by zde nebyly – vlastně už teď, pár dní po přečtení, si jen matně vybavuji, o čem v nich abbé Pierre hovořil... Poslední sekci knihy tvořilo několik samostatných zamyšlení na společné téma lásky jako prvotní a všudepůsobící kosmické energie. Líbilo se mi zdůraznění, že neděláme dobře, když lásku jaksi zavíráme do několika definovaných typů vztahů, kde ji vymezujeme řečiště pomoci morálky a společenských zvyklostí. Tím nemá být řečeno, že láska má ignorovat morálku a společenské zvyklosti, prosímpěkně, to Teilhard de Chardin netvrdí (ani já ne! :-), jen s lítostí konstatujeme, že ji nerozpoznáváme všude tam, kde skrytě působí. Méně se mi líbila představa, že cílem interakce naší lásky se světem by mělo být naše rozplynutí v jakési univerzální lásce – příliš mi to připomínalo východní náboženství -, ale Teilhard de Chardin naštěstí zdůrazňuje nutnost „totalizování bez depersonalizování“, tedy začlenění do celku bez ztráty vlastní osobnosti. To začlenění do společné noosféry (řekl bych: „poznání jednoty přírody a civilizace v lásce“) nevidí otec Pierre jako něco volitelného nebo symbolického. Ne, není to pro něj jen poetické vyjádření, ale v zásadě evoluční nutnost – člověk je podle něj stvořen tak, že se trvale zdokonaluje v lásce a sjednocuje se v lásce se světem. No, nedávno jsem podobný názor slyšel při teologické diskuzi u piva a docela nesouhlasil, ale když má tahle teorie tak vlivného zastánce, tak si ji tady u sebe značím k opětovnému prozkoumání.“... celý text
— mirektrubak

Zrod myšlení: Dopisy 1914–1919 Zrod myšlení: Dopisy 1914–1919

„Teilhardovy dopisy jeho sestřenici z 1. světové války, v níž sloužil jako nosič raněných a která pro něj byla jednou z formativních zkušeností. O detailech mluví kavalírsky spoře ("bombardování, útoky, přehradní palba byly záležitostí víc než každodenní. Strávil jsem v díře dva dny, kolem mě létaly celé hodiny dělové granáty... Chápeš, že při takovém životě jsou nervy trochu napjaté [!]"), mnohem víc rozvíjí myšlenky, které známe plně rozvinuté z Božského prostředí, Jak věřím a dalších spisů. Výborný překlad, moc pěkná typografie. Za současné války to vše působí ještě živěji (ovšem stokrát radši bych to četl méně živě v míru).“... celý text
— J.F.

Vesmír a lidstvo Vesmír a lidstvo

„Spisek, který měl 260 stran, jsem četla dva týdny a ještě v půlce třetího týdne ho vydýchávám. Ne že by byl tak složitý. Jen se nepodobá ničemu, co jsem četla někdy předtím. Zpočátku se zdá, že Teilhard píše jakousi básnickou parafrázi Darwina (a zdaleka ne literárně bezcennou). Používá například stejnou metaforu stromu života, z nějž opadaly větve vyhynulých druhů. Ale především předkládá fenomenologii toho, co se nám nikdy nejevilo, protože tyto jevy existovaly dávno před námi: teplého praoceánu vroucího životem sinic – nebo duši buňky. (Skutečně zodpovídá otázku: jaké je být buňkou?) V tom spočívá originalita začátku, a samo o sobě to stačí ke smeknutí klobouku. Originalita konce má těžiště někde úplně jinde, ve svébytné filosofické interpretaci evoluce. Zkráceně se dá vyjádřit takto: 1. geogenese, 2. biogenese, 3. psychogenese, 4. kristogenese. Vývoj není ničím jiným než směřováním hmoty a posléze i ducha k bohu. Nejlépe to asi vyjadřují tato Teilhardova slova: „Chtěl-li jsem ve světě najít místo pro myšlení, musel jsem hmotě přisoudit vnitřek, představit si energetiku ducha, mluvit o stoupající noogenezi jako opaku entropie. Musel jsem dát evoluci smysl, směr a kritické body, a nakonec přivést všechny věci, aby se sklonily v Někom.“ Napadá mě množství věcí, v nichž s Teilhardem nesouhlasím. A nejsou to bezvýznamné technikálie, jelikož svou teorii buduje na faktech (nebo domnělých faktech), jejich vyvracení vážně ohrožuje závěr. Tak například není pravda, že hmota obecně směřuje k organizaci do vyšších celků, a tím specializaci prvků. To platí jen o organismech, pro které je to výhodné vzhledem k dalším biotickým a abiotickým faktorům. Jednou z vrcholových evolučních strategií úspěšných organismů je naopak parthenogenese, která přímo popírá Teilhardem zdůrazňovanou tendenci sdružování prvků silou afinity (lásky). Člověk není jediným druhem schopným sebereflexe. Naopak: všichni lidoopi prošli zrcadlovým testem sebeuvědomění. Mimochodem: jelikož Teilhard připisuje sebereflexi, a tedy právo na posmrtné zachování neandrtaloidům, znamená to, že mohou být spaseni? Autor spatřuje pouze jediný (prozatímní) vrchol evoluce, a sice vznik vědomí. V milníku psychogenese dokonce vidí "smysl", a tedy i důkaz, že evoluce vědomě směřuje k určitému cíli. Jenže skutečnost, že v něčem vidíme smysl, sama o sobě předpokládá vědomí. Nacházet smysl evoluce ve faktu vědomí je tak jakási biologická analogie antropického principu – a nic nedokazuje. Proti tvrzení o stálém pokroku našich kognitivních schopností by bylo možno namítnout, že autorem hlásané smíšení ras vrátí noosféru hodný kus cesty zpátky, pokud ji nezlikviduje. Že prý je jejím současným vrcholem uvědomění kosmických rozměrů času a prostoru? Ano? A na kolika arabských universitách se vyučuje evoluce? Nemluvě o tom, že Teilhard v téhle fázi už zcela opomíjí fyzické determinanty naší chápavosti a smyslového vnímání. Nekonečno si zkrátka (téměř?) nikdo z nás představit nedokáže, protože jsme jen primáti, vybavení vnímavostí přizpůsobenou tomuto světu. Proto přestávají být poznatky moderní vědy představitelné, jak o tom píše Richard Dawkins. Mám řadu dalších výhrad, ale nejsem z četby sebeméně zklamaná. Teilharda jsem si zcela dobrovolně (a nadšeně) vybrala coby téma eseje z filosofie, dokonce jsem si předtím prostudovala i Darwina, abych měla kontext. Obě knihy naprosto zamávaly s mými dosavadními mentálními obzory. Je pravda, že Teilhard má specifický slovník, hlavně z různých přírodovědných oborů (entropie, tangenciální, radiální, emergence, přeslen, ...). To je ale jediný faktor, který četbu ztěžuje. Všechno je vyloženo maximálně názorně, ba sugestivně – s výjimkou budoucnosti a kristogeneze, ale to logicky jinak nešlo. Ani tenhle komentář mi tak docela nepomohl se s autorem vyrovnat. Vypadá to na pěkných pár nocí a dní duševního vření. Za to jsem mu hluboce zavázána a ani by mě nenapadlo spolu s R. Dawkinsem prohlásit jeho Vesmír za „jednu z největších hloupostí, které jsem kdy četla". Ano, umí být absurdní (Země je kulatá, aby se národy sbližovaly? :DD), ale je to poctivé dílo velikého ducha a rozhodně ho nelze smést ze stolu. „Potřebuje-li obyčejná sekvoje pět tisíc let, než dospěje plného vzrůstu (a nikdo ještě neviděl sekvoji zemřít přirozenou smrtí), jaký tedy teprve musí být celkový věk stromu života?““... celý text
— JulianaH.

Přejít na knížky autora