vlcka komentáře u knih

Tuto poezii jsem si moc užila. Pro slovní i obrazové hry a hříčky, které v sobě nesou mrazivé výpovědi. Dadaistický styl, snad experiment, jazyk ve všemožných formách, roztrhaný a zase svázaný k sobě v nových a neobvyklých scénách.
Básně přinášejí vážné a niterné okamžiky i celé příběhy. Těžko napsat něco víc, Probouzení se musí číst, tak neváhejte ;).

19.06.2017

Moc pěkný námět, prostředí mě opravdu zaujalo. Živoucí město i lidé, kteří s ním dokážou komunikovat. Množství nejrůznějších organizací, ať už tajných nebo veřejných, zbytky náboženství, drogová mafie, záhadná epidemie, zvláštní schopnosti. K tomu rytmus a spád celého vyprávění, připomínající více než co jiného akční film. Nikdo se v ničem (ani v sobě) příliš nepitvá, lidé a postavy buď prchají, bojují nebo procházejí výcvikem a efektivně plní své úkoly.
Jenomže... jenomže je to celé tak trochu nedovařené. Množství těch nejkrutějších scén, ze kterých zřejmě mělo mrazit, působí spíše prvoplánově. Některé detaily jsou opravdu nechutné (ano, třeba ten už níže zmíněný kapr...). Mrtvoly se vrší na každém rohu (i těch je tak nějak moc). S postavami jsem jejich osudy prožívat nedokázala.
A tak, ač jsem si na jednu stranu užívala prostředí a přímočarost románu, na druhé straně jsem měla chuť občas pár stránek přeskočit (všichni jsou/budou mrtví, Dave): já vím, já vím, každý je tu zlý, nechutný, zfetovaný, krutý, mrtvý nebo alespoň psychicky nemocný a to včetně samotného města. A jeden naivní náctiletý superhrdina a druhý ublížený, domněle psychicky nemocný kluk to prostě nezachrání a pro čtenáře vnitřně nestmelí, ani kdyby se bouřili proti celému světu.

5 19.06.2017

Fantasy o střetu magie a techniky. Lákavý námět však zpracování pohřbí ještě před polovinou knihy. Slibně rozjeté příběhy Laurence a Patricie, od dětství propojené a zastupující vědu a magii, postupně ztratí spád, stanou se více než co jiného zmatenými. A tak jsem celou dobu doufala alespoň v nějaký geniální závěr, něco jiného, než co jsem už v první třetině knihy tušila. Marně?
Je to oddychové nenáročné čtení. Kniha mě trochu zklamala, ale dočetla jsem. Myslím si, že mladší čtenáře, kteří se lépe vžijí do (hlavně) Patriciina příběhu bude čtení bavit.

1 19.06.2017

Kniha, která způsobuje téměř fyzickou bolest. Stačí si přečíst anotaci: Osvětim, válka, koncentrační tábor, téma sester-dvojčat, experimentů v Mengeleho lidské zoo. Jenomže pokud knihu otevřete a začnete číst, je velmi těžké přestat. A není to téma, co mě u knihy udrželo, ale Staša s Perlou. Příběh totiž střídavě vyprávějí právě ony. Na pohled k nerozeznání podobné, povahou však velmi rozdílné. Stejně rozdílné je i jejich vidění světa a z něj vyplývající styl vyprávění. Jakési kouzlo zapsané v maličkostech, hloubka děvčat coby literárních postav, díky kterému je tak snadné si Stašu i Perlu oblíbit a prožít celou tu hrůzu s nimi.
Rozhodně to není lehké čtení, užívala jsem si literární styl a zároveň zoufale pátrala po čemkoli dobrém, co by trochu zmírnilo skutečnost tak děsivou, až je těžké uvěřit, že se něco takového někdy opravdu mohlo dít. Ale dle mého neškodí si prostřednictvím knihy připomenout, že to není zase až tak vzdálená minulost, jak snadné je k něčemu podobnému sklouznout a jak velký pozor si musíme v budoucnosti dát, na co a komu jsme ochotni kývnout.

1 16.05.2017

Pokud by všechny ty fantastické, neuvěřitelné a nesmyslné věci nacpal do jednoho města kdokoli jiný, myslím, že by se nad knihou dalo pozastavit jako nad zajímavým slepencem nesmyslů, ale nic víc. Jenomže China Miéville dokáže směsku bytostí, podivných míst, vědy, magie, staveb a kdo ví, čeho ještě, přetvořit v něco fascinujícího, od čeho se nelze odtrhnout. Musím přiznat, že Miéville je jeden z mých oblíbených autorů fantastiky. Zatím jsem nenašla knihu, která by mě jakkoli zklamala, všechny byly neuvěřitelné a jedinečné. Kromě samotného spisovatelského umu autora musím obdivovat i překlad, názvy a jména, ačkoli samostatně by mohly působit třeba i směšně, jsou v té mozaice perfektní.
V této rozsáhlé knize najdete opravdu téměř cokoli, co byste si dokázali vymyslet. Město Nový Krobuzon přímo přetéká neuvěřitelnostmi. Nechybí ale ani filozofické otázky, politika, ekologie, věda. Svět je komplexní a skvěle funguje do všech detailů.
Spolu s Izákem der Grimnebulinem, vědcem všeumělem, se rychle a nechtěně zapletete do složitých sítí města. Izák ,ve snaze pomoci jednomu tajemnému cizinci vzlétnout, rozpoutá nevědomky katastrofu, která zasáhne a ochromí celé město. Na obyvatele padají temné noční můry, které nedokáže zvládnout ani starosta a jeho milice. Za nitky i opravdu velké nitě tahá místní narkomafie. A z hlubin a koutů reality vylézají neuvěřitelné bytosti. V nastalém chaosu se několik málo lidí a příslušníků dalších ras, snaží žít a přežít a jejich příběhy se stávají důležitými, pohlcují čtenáře a těžko se od nich odtrhává.

5 04.04.2017

Nejmodřejší oči jsou příběhem, který vzbuzuje bolest téměř fyzickou.
V průběhu roku 1942 sledujeme příběh Pecoly, ošklivé černošské holčičky stojící proti blonďatému modrookému ideálu krásy. Pecolina touha po krásných modrých očích se vine jejím bídným životem, v němž je jí neustále ubližováno. Pecolin příběh vidíme nepřímo očima jejích kamarádek Claudie a Friedy, ale krom toho nahlédneme i do životů a snů jejích rodičů. A vše je tak nějak poničené a zoufalé. Násilí, chudoba, diskriminace i vzájemná nenávist. Lidé vše nesou na svých ramenou, bojují, umírají, nebo se stěhují do jiných, vlastních světů šílenství, když už nemohou dál. Četba knihy je velmi bolestivá. Toni Morrisonová však v kontrastu k tomuto píše krásně a poeticky, skoro až s něhou. Všímá si detailů i drobných pocitů štěstí, které nenechá vší tou bídou tak docela ubít.

3 04.04.2017

Příběh starého podivína a samotáře, který si k sobě vezme nepřizpůsobivého jednookého psa. Pokud máte rádi zvláštní existence v lidské i psí podobě a k tomu originální literární styl, je to kniha právě pro vás. Celý příběh je psaný jako dlouhý monolog hlavního hrdiny k Jednomu Oku. Vše psovi popisuje, vysvětluje, oslovuje ho a vypráví jejich vlastní příběh ze svého pohledu. Vyprávění je plné něhy a zároveň tvrdé, místy jsou popisy až nechutné, jenže tak nějak (ať to zní jakkoli nesourodě) něžně.
Pokud se činnost opakuje, je popsána trojslovně: běžíš, běžíš, běžíš atp.Výkřiky, dramatické a významné okamžiky jsou psané kapitálkami. Přímé řeči je v knize naprosté minimum a jazyk je plný zdrobnělin a zvláštních tvarů slov. Nevím, jak mohla kniha znít v originále, náš překlad je ale po jazykové stránce krásný.
Originální styl i příběh zaručují neobvyklý čtenářský zážitek. Tragický i poetický, plný nejrůznějších (většinou tísnivých) a velmi autentických nálad.

11 04.04.2017

Zlata a Srebra, sestry, siamská dvojčata žijí svůj nelehký život v bývalé Jugoslávii, ve Skopje. V devadesátých letech prochází jejich země bouřlivými změnami. Osobní a historická rovina příběhu se mísí a proplétají. Sestry jsou spojené pouze spánky, jinak jejich těla i mysli fungují odděleně a úplně normálně. Jak těžká je s takovým hendikepem každá, byť i prostá každodenní činnost. A nejen fyzická, naprostá absence soukromí a nutnost shody nebo úplného ustoupení jedné ze sester při každém rozhodování dělá z příběhu psychologické (nebo alespoň psychicky náročné) drama. Navíc rodiče ke svým „postiženým“ dcerám nenašli vztah ani cestu, žijí v chudobě, svým způsobem i dobrovolné a velmi přísné. Ve svých zaběhaných zvycích, tradicích, neměnných postojích a spletitých rodinných vztazích vytvářejí kolem dvojčat nelaskavé prostředí, ke kterému jsou i přesto obě sestry citově připoutané.
První část příběhu, od jejich společného dětství, přes dospívání až k vytoužené operaci je skvělá, napsaná tak, že se nelze od čtení odtrhnout. Žijete a trpíte se sestrami.

Celý příběh je vyprávěný z pohledu Zlaty a druhá část, po oddělení sester, najednou ztratí spád. Opravdu jako by polovina chyběla. Vyprávění se stane tak nějak odtažitým, Srebřina praktičnost a přímost v něm chybí. Zlata hledá vlastní cestu, konečně žije svůj život. Daleko více do něj prosakují politické a světové změny a události. Nevím, jestli autorce ve druhé části došel náboj a potřebovala prostě dopsat celé období vývoje bývalé Jugoslávie a okolního světa, nebo je ten proměněný styl úmyslem. Tak nebo tak, mě sice druhá část bavila méně, ale zároveň korespondovala s odtržením sester a ztrátou celé poloviny společné osobnosti.

1 04.04.2017

Kniha, která na první pohled vypadá jako sci-fi a opravdu se odehrává na cizí planetě, na lidské základně a mezi mimozemšťany. Jenomže víc než o čem jiném je knihou o komunikaci, vztahu udržovaném na dálku, o věcech nesdělitelných a o víře. V náznacích vylíčená apokalypsa na Zemi působí vzhledem k tomu, jak málo o ní víme, úplně mrazivě. Skvělý byl kontrast mezi snadnou komunikací Petera s oázany a naprostou neschopností a nemožností alespoň něco málo předat vlastní ženě, být alespoň prostřednictvím slov s ní. A také se mi moc líbilo, že na první pohled plaší, naivní, i když velmi inteligentní a nepříliš aktivní Oázané mají ke svému způsobu života i jednání pádný důvod.
Kromě knihy samotné doporučuji přečíst si i rozhovor s jejím autorem v únorovém čísle časopisu Host. Michel Faber v něm neprozradí rozuzlení zápletky, klidně můžete číst předem, ale okolnosti vzniku románu i autorův postoj k životu přidají knize další důležitý rozměr.

6 04.03.2017

Úvodní část, nazvaná Páternoster je plná, pro mě, zvláštních asociací, v nichž postupně nalézám souvstažnosti, ale obsah a dosah vnímám tak nějak periferně, jakoby na něj nešlo přímo zaostřit. Oddíly Mucholapky, Neurotica a Ti bezvlasí pak nepřináší nic příliš abstraktního, ale okamžiky života. Ty mezní, s tragédií, nemocí i strachem, ale také nostalgické, plné vzpomínek na dětství a minulé časy, vše je tak nějak tělesné, se všemi nedostatky. Básně přinášejí pocity dávno zasuté někde hluboko, náladu všedních i nevšedních dnů, které jsme prožili.
Největší dojem pro mě zanechala báseň Bříza. Ačkoli je sbírka převážně o lidech, tahle jedna báseň nese strach stromu. Zřejmě je to ale pouze osobní preference, protože jiné básně toho mají na srdci daleko více, snad i závažnějšího. Bříza, ač o obsahu sbírky nevypovídá, byla tou básní pro mě.

27.02.2017

Reinerovy povídky mi asi trochu zkazilo velké očekávání. Po Básníkovi jsem se na ně těšila, ale žádný úžasný zážitek se nedostavil. Není to špatné čtení, jen takové obyčejné. Některé povídky se spolu v postavách či místech setkávají, ale vždycky jde o toho jednoho z milionu. O lidi, kteří příběhy žijí, o těch, kdo je pozorují i o těch, kdo si je vymýšlejí. Sbírka jako celek se mi líbí víc, než jednotlivé povídky. Ony tři skupiny lidí jsou totiž při bližší úvaze zaměnitelné a „skutečnost“ relativní, z každého úhlu pohledu jinak důležitá, jinak vypadající. Ač jde v příbězích o nejrůznější, často dlouhodobé lidské příběhy, nejvýraznější emoce ve mně vzbudila povídka Jeden den, snad právě pro ten malý časový rámec, atmosféru a lítost. Jinak jsou povídky takové nevýrazné, čtení, které až na výjimky v podobě občasných leknutí a zatrnutí, nepřineslo nic závažnějšího.

1 18.02.2017

Pro mě jednoznačně kniha o životní pouti. Nenajdete zde žádné výrazné dějové zlomy, zápletku ani drama. Cesta plyne volně, složená z množství vnitřních přeměn autorky a osudů spousty zajímavých lidí.
Líbí se mi, že je kniha současná. Lajla pobývá mezi nejrůznějšími alternativci v malých osadách, naprostých samotách i v opravdové divočině. Její přátelé žijí velmi svobodně a neobvykle. Bydlí v přírodních domech v chudobě, cestují, loví, vlastní malé kavárny, jsou sví a podivínští.
Lajla se seznamuje i s několika původními obyvateli – indiány nebo jejich potomky s částečně indiánskou krví. Učí se žít v divoké přírodě za jakýchkoli podmínek, nachází propojení s rostlinami, zvířaty i krajinou. Příběh plyne volným tempem z místa na místo, svým způsobem je uklidňující a očišťující.

2 11.01.2017

Urbo Kune ve své architektonické podobě je úžasné. Membránové město v lomu, kniha doplněná množstvím obrázků s návrhy a plány působí opravdu lákavě. Prostředí je autentické, blízká budoucnost ve známých kulisách. Líbily se mi i názvy a jména. Ať už jména postav, nebo lehce zkomolená, ale rozeznatelná jména známých osobností. Vše působí velmi opravdově a uvěřitelně.
Samotný příběh mě ale zklamal, od skvělého nápadu propojení architektury a literatury jsem očekávala víc. Navíc hlavní postava knihovník a téma knihovnictví mě lákalo. Jenomže příběh buď potřeboval více místa, nebo jednodušší řešení.
Pozor, spoilery!
Membránové město, které proniká do paralelního vesmíru je skvělé. Po knihovníkovi, bývalém antikváři, přijatém nakonec vlastně z důvodu mezivesmírného románku, někdo jde. Sám se snaží vypátrat, o co vlastně v Urbu kráčí a kde je tajemný zakladatel pan Kůn, kterého nikdo dlouhou dobu neviděl. Jenomže k naznačenému charakteru postavy se jednání Mikuláše Jelena vůbec nehodí. Střídavě pije, trucuje, dělá naschvály, nesmysly, působí jako by byl v pubertě. Ostatní mlží, vymlouvají se. A řešení, na které čtenář čeká, odhadne částečně sám už v polovině knihy a pak je ještě ve formě sdělení naservírováno na posledních zhruba dvaceti stranách, takový závěrečný vysvětlovací rozhovor se mi moc dobrý nezdál. A Přitom kde která tajemství a podivné jednání postav autor vysvětluje tak nějak uměle. Jakoby byl příběh násilně vsazen do nějaké předem připravené kostry a postupně doplňován.
Nevím, jestli je to mnou, ale děj působil zmateně, nelogicky. Například: Mikuláš Jelen na útěku před vrahouny, se svou cizovesmírnou láskou, hlídán bezpečnostním náramkem musí za každou cenu ve skleníku, místo aby se schoval, urvat kus marihuany a prozradit se. Ve vypjatých chvílích začínají hrdinové buď vysvětlovat, popisovat okolí nebo filozofovat. Utíkáme! Tak proč si pořádně neprohlédnout slot, ve kterém jsme ještě nebyli? Stála za tím snaha nevytvořit popisný román a udržet děj v běhu? Pak to ale nefunguje. Protože budované napětí a tajemno je tím bouráno a popisu města se stejně příliš prostoru nedostává.
Nevím, buď jsem to celé nějak nepochopila a do postav se nedokázala vžít, nebo je opravdu skvělé téma a prostředí vyplácáno na nepřesvědčivý příběh.

6 11.01.2017

Velmi diskutovaná, propagovaná a často recenzovaná kniha.
Mně přinesla rozporuplné pocity a ne úplně vyhraněný názor.
Hlavní hrdina, Nami, putuje za poznáním své minulosti i za nejasnou budoucností. A to je vlastně všechno. Zhruba do poloviny knihy jsem stále očekávala nějakou větší zápletku, něco dramatického, důležitého. Jenomže nic takového nepřišlo. Namiho život se skládá z povětšinou nepěkných zážitků a skutečností, které ale nijak výrazněji neprožívá. Nami se nad ničím hluboce nezamýšlí, děje jsou konstatovány a kromě bolesti, zimy a hladu z hlavní postavy žádný konkrétní pocit nedostaneme. Vnitřně nic neřeší ani neprožívá, učiní nějaké rozhodnutí, které neodůvodňuje a pak už se nechá vézt.
Celá Namiho pouť nic nového nepřináší, je to prostě cesta, která se obloukem vrací na svůj počátek.
To zajímavé na knize je, alespoň pro mě, prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Rybářská vesnice na okraji vysychajícího jezera. Společnost zničená jakýmsi režimem, příroda následky lidské činnosti i suchem. Svět fikční, ve kterém ale existují reálné národnosti. Anonymní země připomínající nějakou postsovětskou republiku, plná znečištění, zla, surovosti, v níž se potkává režim, zbytky bývalého přírodního náboženství a islám.
Nevím, jestli je ta kniha dobrá nebo ne. Je zvláštní, originální co do prostředí, příběhem nijak neuchvátí. Ale jsem ráda, že jsem ji dočetla.

6 16.12.2016

Kočičí host je jako poezie. Jednoduchý a krásný obraz, ze kterého Japonsko přímo sálá. Náladou mi připomínal třeba filmy studia Ghibli, dokázal vyvolat představu ikebany, haiku, čistoty, japonské zahrady. Je velmi jemný, přemýšlivý a nepřeplácaný. V jednoduchosti nabízí krásné obrazy. Čibi, něžná a svobodná kočka se svým životem plným tajemství, přináší malé zázraky do všedních dnů.

9 09.11.2016

Recepty a rady týkající se marmelád jsou víc než lákavé a určitě se jimi inspiruji ve svých pokusech.
A vlastně celá kniha je taková inspirující.
Chcete jít za svým snem? Jděte! Kdyby mohla, kopne.

Snad jen v úvodu si Blanka Milfaitová postěžovala poněkud více, než by čtenáři k pochopení situace stačilo. Ono: nikdo mi nevěřil, všichni mě shazovali, doma jsem neměla zázemí ani podporu a přesto jsem to dokázala, se táhne celou knihou.
Samozřejmě, je to součást příběhu, ale myslím, že čtenář by pochopil, i kdyby se tam těchto zmínek vyskytovala třeba jen čtvrtina.
Snaha poukazovat na to, jak lze něco dokázat i přes (nepřízeň příbuzenstva, úřadů, byrokracii atd.) a že to vlastně dokázala taková „obyčejná holka z lesa“ a přesto je skromná, po publicitě netoužící, působí místy až křečovitě. Já vím! Chtělo se mi občas zvolat. Už to nepotřebuji slyšet znovu!

Blanka Milfaitová navíc obyčejně rozhodně nezní. Je svérázná, přímá (tedy určitě psaným projevem), z řádků čiší síla, humor a odvaha, povzbuzení a optimismus. Mám ráda kuchařky i cestopisy, tahle kniha není ani jedno, je to Příběh opravdové vášně.
A uznávám, že ačkoli ono neustálé připomínání výše zmíněného trochu rušilo, je to prostě poctivě Blanka Milfaitová.
Je to její příběh, tu knihu mi nikdo do ruky nestrčil a nevnutil, četla jsem z vlastní vůle a tak to beru.
A obdivuji. Obdivuji její nakažlivé nadšení, poctivost, s jakou věci dělá a přímost, s jakou je předává dál.

5 06.09.2016

Biografie Coco Chanel mě velmi zajímala, navíc se zdála být napsaná ze zajímavého pohledu. Kniha mě však velmi brzy přestala bavit. Působí totiž trochu chaoticky a to jak stylem náznakovitého popisu, tak množstvím jmen a číslíček odkazujících k poznámkám, kterými se stránky jen hemží.
Opravdu pěkné se mi zdály být pasáže popisující práci Chanelové. Ty totiž měly jakýsi spád a kouzlo. Látky měnící se bez návrhů přímo v jejích rukách v nové modely, popisy materiálů, střihů, výšivek i pracovních postupů se mi opravdu líbily. Ve vztazích kolem, rozpitých do koláže bez jasných obrysů jsem se poněkud ztrácela.

1 04.09.2016

Kniha nebyla špatná, četla se pěkně. Ale tak nějak se nemůžu ubránit pocitu, že z toho potenciálu se dalo dostat víc. Přes pěkné nápady působí celý příběh tak trošku začátečnicky. Jako by zbývalo něco dotáhnout, dotvořit, jako by ještě chyběla jiskra a kouzlo. Možná kdyby příběh zůstal jen naznačený v povídce našlapané všemi těmi nápady, zapůsobil by víc. I přes to, že mě Strůjce snů zaujal, zmizel pak jaksi do ztracena a nic víc než krásné jméno Lištička nezanechal.

04.09.2016

„Všichni buď umřeli, nebo začali žít. A já zůstala sama.“
Veronika, dcera hrušně, uzavírá jednu z krátkých kapitolek svého příběhu těmito slovy. A Jana Šrámková naznačuje, črtá, jemně se dotýká určitých míst jejího života, aby je vytáhla na světlo, představila z těch citlivých a zvláštních stránek a nechala zase volně splynout s proudem skutečnosti.
Veronika - Hanele, která si najde místo své nefunkční rodiny jinou, pohádkovou, krásnou, aby o ni opět přišla. Veronika osamělá, žijící svým pomalým tempem, vnímající atmosféru a neobyčejné detaily dnů.
Hruškadóttir byl pro mě čtenářský bonbonek, něco závažného a přitom lehce plujícího kolem, malá knížečka přečtená najednou a zážitek, který přetrval.

8 22.04.2016

Tato kniha nabízí, mimo jiné, pohled na emigraci ze strany uprchlíků, je velmi živá a když si uvědomíte, že se nejedná o fikci, působí místy až bolestivě.

2 03.02.2016