vlcka komentáře u knih

Volnými verši jsem, po Výjevech, které mi svou pevností, svázaností a formou sedly, byla trochu zklamaná. Našla jsem verše, které "to" v sobě měly, až mrazilo. Ale bylo jich málo. Z Výjevů jako by se staly výlevy. Zřejmě mi zážitek zkazilo velké očekávání. Za přečtení však sbírka určitě stojí.

16.02.2018

V poutavě popsaných (a pro mě osobně zajímavých) reáliích Japonska a světa umění se odehrává příběh, který mě nedokázal ani na chvíli přesvědčit. O čemkoli. Přinejmenším první třetina knihy je zbrklá a zběsilá. Zoa nepřesvědčivá. Nedotažený mi přišel i závěr.
Zkrátka, tři hvězdy za krásně napsané prostředí a pocity z cizích míst. Jinak to pro mě bylo spíš krkolomné, nepřesvědčivé čtení, kdy jsem dočítala jenom z touhy zjistit, jestli se to nezlepší nebo zda knihu zvedne nějaký geniální konec.

5 10.01.2018

Po literární stránce se nejedná o žádný skvost, je to tak nějak bez stylu mechanicky odvyprávěné. Ale ten příběh mě naprosto uchvátil! Je v něm neskutečné množství inspirace v mnoha ohledech. A rozhodně nejen co se týká pohledu na autismus. Nejsilnější je pro mě shrnutí a potvrzení faktu, že každé dítě má v sobě něco, co lze podporou a péčí pozvednout. Že není nutné ubíjet někoho tím, co neumí, ale pomoci mu rozvinout to, co umí. Dovolím si ještě citovat ze závěru knihy: "... pokud však zažehnete jiskru, kterou každé dítě nosí v sobě, rozhoří se plamen, a ten vyšlehne vždycky výš, než jste si troufli představit." Jacoba jsem si našla i na youtube a je to sympaťák :).

4 20.12.2017

Není to ani tak román, jako spíš dlouhé vyprávění a úvaha o vlastním životě. To cenné, co kniha přináší, je dle mého pohled na vnitřní cestu ženy, kterou autorka předestírá s odstupem a pokorou. Přečtení vás může naučit více naslouchat vlastnímu já a přitom se zbavit egoismu, pocitů ublíženosti a nespokojenosti. Dozvíte se, že je možné vybalancovat a žít svůj vlastní život vedle silných osobností, najít stabilitu v chaosu, pobývat v přítomném okamžiku a užívat si to, co přichází. Myslím, že mnohým by tento (ne)obyčejný příběh (ne)obyčejné ženy mohl pomoci.

18.12.2017

Silná směs Zločinu a trestu, antických tragédií a moderního románu o studentech vysoké školy. Šest (většinou dost svérázných) studentů klasické řečtiny, podivínský profesor, alkohol, stará božstva, zase alkohol (a drogy) a strašlivá tajemství: protřepáno a servírováno na téměř 550 stranách strhujícího románu.
Od začátku víte, co se stalo a více méně i kdo to udělal. Jenom nevíte proč, což příběhu dodává téměř detektivní napětí. Přesto samotný zločin není tím hlavním. Důležitější jsou následky. Trest. Rozklad životů, vztahů i osobností. Možná opravdu mohlo být věnováno více prostoru studiu, řecké mytologii a starému, jistě fascinujícímu jazyku na úkor popisu alkoholových/alkoholických stavů. Ale pro mě to i tak byla nejlepší kniha od Tarttové.

3 16.12.2017

Tenhle svět je skvělý! V prvních dvou dílech mě úplně pohltil. Bohužel u třetího dílu jsem měla tendenci vymýšlet si spíš vlastní příběhy do tohoto prostředí zasazené. Paige Mahoneyová se v průběhu tří dílů změnila ze sympatické mladé osoby nadané úžasným darem v cosi jako křížence nesmrtelného Chucka Norrise, správného chlapce z foglarovek a teenagerky, které zřejmě něco/někdo způsobuje zatmění mozku. V průběhu čtení jsem ani na chvíli nepochopila, proč by ji, jako Kmotryni, vůbec někdo poslouchal. Dle mého by v tomhle světě skončila pár dní po Šarvátce s podříznutým krkem v nejbližší stoce. Sympatická a uhrančivá postava Strážce mlčí, trpělivě snáší vše, čeho se od Paige dočká a působí jako Deus ex machina. Není možné něco přežít? Nasaďte Strážce! Od nesmrtelné nelidské bytosti by člověk čekal něco trochu... osobitějšího. Prostě mi to celé připadalo zoufale nefunkční, plné logických děr. Pozor Spoilery! Ledaže... leda, že by to celé vlastně vůbec nebylo o Paige, že v pozadí stojí loutkáři a vše bylo naplánováno a rozhodnuto někým jiným a malá naivní Paige je použita v podstatě jako symbol a nástroj (což by vysvětlovalo, proč vlastně je na konci knihy pořád ještě naživu). A konec něco takového opravdu naznačuje. Ten konec to celé podstatně vylepšil. Takže jsem opravdu zvědavá na čtvrté pokračování.

5 05.12.2017

Hlavní postavy všech tří příběhů sledují rozklad a destrukci, která postihuje jejich rodiny, je samé a nakonec celý svět. Ukazuje se, jak křehké všechno je, naděje, sebedůvěra, život i ekosystém. William v roce 1852, George 2007 i Tao roku 2059 jsou spolu propojení skrz propasti času i prostoru, všichni tři vkládají naděje (většinou falešné a pomýlené) do svých jediných synů a všichni tři je nějakým způsobem ztrácejí. Jejich synové se však, každý naprosto odlišným způsobem, stávají těmi, kdo věci, byť i bez vlastní vůle, opravdu mění.

5 27.11.2017

Cesta, pouť za ničím po Zemi, ze které nezbylo nic jiného, než prach a popel. Spíš dojemná, než depresivní, v některých scénách děsivá, místy autenticky úmorná. Nečekala jsem, že by příběh putující dvojice nějak skončil, věřila jsem spíš v otevřený konec, kdy ten kousek společné cesty bez začátku zůstane i bez závěru. Jenomže ono to nějak dopadlo. Dobře? Špatně? Vlastně dobře i špatně.

Spoilery. Kdyby putování zakončil svou smrtí chlapec, vypadal by tak trochu jako malý spasitel, který na sebe vzal tíhu světa a umřel za všechny, kdo zbyli. Když zemřel otec, stal se z chlapce prostě jenom citlivý chlapec, jemuž se navzdory vší nepravděpodobnosti splnil sen o „hodných“ lidech, i když za cenu ztráty otce-průvodce. Symbolika by se dala hledat pořád dál a dál, ale mnohem lepší je, prostě si příběh přečíst a nechat ho působit.

„Co si máš co brát všechno trápení na sebe...
Chlapec něco řekl, ale nebylo mu rozumět. Cože? Zeptal se.
Zdvihl hlavu, měl vlhký, špinavý obličej. Ale já musím, řekl. Právě, že já musím.“

7 03.11.2017

Autor na příkladech známých umělců, převážně malířů, ukazuje některé principy kreativního myšlení. Dovolí vám nahlédnout „pod pokličku“ tvůrčích procesů. Umělecké postupy a metody lze využít v nejrůznějších oblastech života a pokud zrovna nechcete studovat celé životopisy a díla nejrůznějších umělců, je tato kniha pěkným shrnutím a jakýmsi přehledně uspořádaným abstraktem.

1 30.10.2017

„Na hlavě histrióna hipí hučka...“ přečtete si v popisu jedné z hlavních postav – Táty – hned na první stránce a jste lapeni. Román promlouvající jazykem poezie, vybroušené obraty, novotvary a neuvěřitelně funkční propojení něhy a brutality. Tak trochu drama, tak trochu fraška, která si ze všeho - od existenciálních krizí jednotlivých postav po politiku - utahuje. Lehké opravdové dialogy, u kterých se smějete a které končí vraždami, sebevraždami nebo alespoň pokusy o ně. Tolik naprosto nesympatických, zoufale neschopných postav, ožralů, rváčů, prostitutek, vrahů, šílenců... kterými ale nedokážete opovrhovat.
A kdybyste měli šanci poslechnout si autorské čtení, neváhejte. Byl to naprosto skvělý zážitek, který by knize mohl přidat další hvězdu. Nebo dvě... :)

9 23.10.2017

Nápad a námět skvělý. Nemůžu se ale ubránit pocitu, že se z toho dalo dostat víc. Komiks o umění a umělcích by mohl být výtvarně mnohem zajímavější. Avantgarda, fotografové, malíři, drogy, nevšední životy a k tomu všemu naprosto jednotvárná obyčejná kresba. Stejně tak, tolik materiálu, celý pestrý a zajímavý život Kiki je popsán ve zkratce (což je sice nutné, ale tohle bylo až moc) scéna za scénou - sex, skandál, sex, skandál a měnící se místa. Chybělo mi něco hlubšího, nějaká pasáž, kde by šel příběh víc pod povrch - a opravdu si myslím, že by to šlo udělat výtvarnými prostředky, ne dějem, který je vzhledem k životopisnému charakteru knihy daný. Dvě hvězdy za nápad něco takového zpracovat a přistrčit tak širšímu čtenářskému publiku a za medailonky jednotlivých umělců v závěru knihy.

1 11.10.2017

Skvělé čtení, silný zážitek, živé postavy. Ale běda, pokud se odvážíte někoho si oblíbit, já to udělala, oblíbila jsem si celkem tři postavy, Judea, Willema a Harolda a bolelo to. U čtení nelze volně dýchat, občas jsem měla chuť tu knihu někam zahodit, ale zvědavost a naivní touha po nějakém alespoň trochu dobrém konci mě u čtení udržela.
Vypadá to jako pokus napsat příběh, ve kterém už všechno prošlo daleko za hranici opravitelna a ať se stane cokoli dobrého, předchozí zkušenost nelze žádným způsobem vytěsnit. Neexistuje žádná guma na vzpomínky, žádný hrobeček, do kterého by bylo možné jednou provždy uložit minulost. A ona neustále leze ven a jako drápatá příšera seká nejen po svém vlastníkovi, ale také po lidech, kteří se odváží přiblížit.
Těžko popsat, ale rozhodně doporučuji přečíst!

7 02.10.2017

Některé části byly pro mě příliš přeplněné množstvím lidí, ale zřejmě to tak mám i v životě. Zmíním chvilková dojetí, snad soucit, uvědomění, pocit, že tomuto člověku by nebylo třeba vysvětlovat.. Z tak malé knihy tolik nepopsatelných dojmů. Ale dovolím si citovat kousek, který se mi právě nejvíc hodil: "Vnímáme jednotlivosti, jednotlivé vršky pevniny jako ostrovy, nevnímáme základ pevniny, který všemu dá smysl."

1 12.09.2017

Skvělé čtení! Nenudila jsem se ani chvíli, Silo dokázalo vypnout vnější svět a doslova pohltit všemi svými patry, klaustrofobií, náladou i touhou dozvědět se "proč" a "jak". Je pravda, že v jisté fázi mi začalo vadit, co všechno nezničitelná super hrdinka Juliette dokáže přežít a občas jsem marně hledala logiku. Atmosféru, spád ani napětí to však zničit nedokázalo. Mnoho logických nedostatků vyřeší druhý díl, takže ani tady příběh nezůstal nic (nebo alespoň skoro nic) dlužen. A třetí právě, velmi zvědavá, začínám...

6 03.09.2017

Není to strhující čtení, žádné zjevné a přímo podané drama, ani silná zápletka. Není to detektivka, Robinova smrt je jen něčím, co drží děj pohromadě a nakonec nejde ani o to pátrání a snad ani o dobrodružství. Přesto kniha stojí za to. Podrobný, do detailů vykreslený život jedné rodiny (a o něco méně obšírně pojatý příběh rodiny druhé) má silnou atmosféru, jsou v něm nálady, které můžete opravdu prožít, horko, které cítíte na kůži, úzkosti, nejistoty, naivita, strachy i křivdy které s postavami zažíváte, všechno působí velmi opravdově. A ač to nebyla kniha, která by se četla snadno, místy ve svém rozsahu působila až úmorně, stejně v ní "něco" je. Něco, co se velmi pomalu rozjíždí a nakonec mě to uchvátilo.

3 01.09.2017

V množství postav, dějových linek a snad i prolínání různých žánrů se mi neorientovalo příliš snadno a knihu jsem spíš než jako román s jasnou příběhovou linkou vnímala obrazově. Postavy se mi zdály být ploché, více než co jiného působily jen jako nosiče názorů a pohledů na tento alternativní svět, takové ukázky možností bez hloubky. Ale protože mám ráda knihy, které nejsou úplně přímé a jasné, bavilo mě to. Hodně prostoru bylo ponecháno etice, morálce, kultuře, filosofii a osudu. Fascinující pro mě rozhodně byla Kobylka. Čtete knihu o alternativní realitě, ve které čtou postavy knihu o alternativní realitě.. co by se vlastně se světem stalo, kdyby Němci a Japonci válku prohráli? Kdo ví...

5 28.07.2017

Pohodové čtení, jako vždy :). Jen škoda, že si někdo nedal víc práce s korekturami.

2 16.07.2017

Druhá próza Anny Bolavé dle mého ani o trochu nezaostává za předchozím románem Do tmy. Ač nejsem na rodinná dramata, Ke dnu jsem téměř nedokázala odložit. Užila jsem si krásný jazyk, živé dialogy, intenzivní pocity i zvláštní mrazení, které kniha zanechává.
Čtení je jako koncentrovaná melancholie a zůstává smutek, který se nechce pustit ani dávno potom, co jsem knihu dočetla. Ač je v příběhu mnoho tajemných chvil, poetiky, neurčitosti a snad i různých druhů šílenství, postavy jsou neuvěřitelně opravdové. Žijí a dýchají a není možné s nimi jejich bolesti, strasti (i tu trochu radosti, která se vzácně objeví) neprožívat naplno.
Intenzivní a silný zážitek, který dokáže uvrhnout čtenáře do depresivních pocitů a husté mlhy klidně na celý víkend.

7 04.07.2017

Nepřečetla jsem si anotaci ani žádné recenze a začínala číst s očekáváním něčeho úplně jiného.
Strohý přímý styl se mi četl velmi dobře. Chtělo to chvíli na uvyknutí, ale pro mě pak byl skvělý. Ano, některé části se mi zdály být tak nějak nadbytečné nebo oproti jiným příliš rozsáhlé. Jistě, že by šlo toto téma uchopit i jinak, jenomže bylo popsáno právě takto a já myslím, že velmi dobře. Autor předestřel aktuální téma velmi silným způsobem, ponechal mu trochu abstrakce a nedořečených míst i osudů. Nepustil se do politiky ani se nestavěl na ničí stranu. Popsal nepředstavitelné utrpení a to tak sugestivně, že ho čtenář mohl s postavami prožívat téměř fyzicky, mně byla zima, udělalo se mi špatně (popsaná otrava oxidem uhelnatým), z klaustrofobie jsem nemohla dýchat a četla s opravdu staženým žaludkem a zaťatými zuby. V téhle knize nešlo o problém nahlížený z hlediska území, náboženství, válečných konfliktů ani historie. Tohle byl osobní tragický příběh dvou bratrů. A není to celé nakonec zevnitř jen obrovská mozaika příběhů jednotlivých lidí? Osudů, o jakých se nám tu naštěstí ani nezdá?

7 27.06.2017

Baví mě takové to vykolejení. Vymknutí z obvyklých situací. Pohyb na hraně, kde není úplně jasné, jak moc je daná situace šílená, protože současně s údivem se dostaví i pocit, že přesně něco takového znám a zažívám každý den a přesto si připadám více méně „normální“. Stejně i to, že se naprosto banální věc překlápí do něčeho až mystického a tajemného a lze ji prostřednictvím slov této knihy zahlédnout z rubu, mě u povídek drželo a lákalo ke každé další. Přesto jsem některé povídky nedokázala dočíst. Nevydržela jsem třeba nekonečnou litanii výmluv Evičky z povídky Čubka aneb čas na upřímnost, horko těžko jsem přelouskala Hostel. Ale ráda bych se k této knize vrátila a četla znovu. Všechny ty postavy odhalené až na kost, významy skryté i jasně zářící i podivuhodné obrazy za to rozhodně stojí.

3 27.06.2017