MayaBu komentáře u knih

Pořád je to zatraceně čtivé, ale tempo vyprávění už nebylo tak vyrovnané. Vzhledem k tomu, že Jiskru v popelu jsem četla více než dva roky zpátky, trvalo mi, než jsem se jakž takž zorientovala v postavách a rozpomněla se na některé události z prvního dílu (třeba co jsou vlastně zač auguři a Temnonoš, kdo je to sakra ten Keenan či jakou roli hrál Eliasův dědeček?)

Bylo skvělé, že přibyly kapitoly z pohledu Heleny, protože její osud bylo (a ještě určitě bude) zajímavé sledovat. S mým oblíbencem Eliasem se autorka taky zrovna nemazala... Příliš se mi nepozdává, jak se do příběhu čím dál víc montují "nadpřirozené síly" (ifríti, džinové, auguři, Strážkyně duší, Temnonoš...) a mám menší obavy, jakým směrem se budou další díly této série ubírat. Hodlám si je každopádně přečíst (už jenom proto, že jsem prostě a jednoduše osoba zvědavá).

7 25.07.2019

Příjemná oddechovka, ideální pro romanticky založené patnáctileté čtenářky. Občas tomu nechyběl vtip, hlavní hrdinka byla sice posedlá sdělováním kardiologických informací (kolikrát tam proboha bylo "zastavilo se mi srdce" nebo "rozbušilo se mi srdce"?) a vlastní rodiny si vážila asi co by se za nehet vešlo, ale nebyla nikterak nesnesitelná stejně jako ostatní postavy. Mrzelo mě, že onoho "tajemného dopisovatele" bylo možné odhadnout snad dřív než na str.50, což je při pohledu na celkový počet stran škoda, ale naštěstí i když čtenář "už ví", kniha není nudná, třeba scény z Díkuvzdání stály za to. Takže podtrženo sečteno - unešená nejsem, ale bylo to čtivé a celkem milé letní čtení.

7 17.07.2019

Přečteno podruhé a rozhodně ne naposledy. Miluji dialogy v téhle knize, protože jim nechybí vtip a zároveň určitá poetičnost; postavy, které jsou popsány s lehkostí a které se zdají jako živé a nesmím opomenout skutečnost, že mi stránky ubíhaly pod rukama skoro samy. Zdá se, že jsem zkrátka beznadějně zamilovaná do Pýchy a předsudku v jeho knižní i filmové podobě. Navíc jsem si jistá, že Jane Austenová a její vyprávění protkané bystrými postřehy a ironickými poznámkami mě jen tak neomrzí.

21 17.07.2019

Mé dojmy z Prvních dojmů? Nikterak přehnaně pozitivní, řekla bych. Jistě, bylo to o starých knihách i Jane Austenové, ale ani to nedokáže vyrovnat mé zklamání, jelikož to byla kniha neskutečně lehce předvídatelná, často postavená na absolutních náhodách a dějová linka samotné Jane výrazně převyšovala druhou, tedy tu Sophiinu. Co se mi líbilo, byl styl, jakým autor psal (a překladatelka přeložila) dialogy Jane s panem Mansfieldem, protože číst je bylo pohlazením po duši. Jako oddechovka jsou První dojmy šikovné, pokud od nich absolutně nic čekáte, což bohužel nebyl můj případ.

4 29.06.2019

Nebylo to špatné, párkrát jsem se i nahlas zasmála, ale kdybych zůstala jen u předchozích tří dílů, o nic bych nepřišla. Vtipy se opakují a některé situace byly už na můj vkus příliš vyhrocené (plus množství prášků zkonzumovaných jednotlivými postavami a ideálně zapitých ořechovkou se s každým dílem jen stupňuje).

13 23.06.2019

Léto, kdy jsem zkrásněla (tfuj, ten název, už kvůli němu jsem se zdráhala knihu číst) nezapře svou autorku, díky lehoučkému a velice čtivému stylu vyprávění jako oddechovka (hlavně pro mladší beznadějné romantičky) poslouží asi dobře.

Nemůžu ale říct, že by mi postavy nějak zvlášť přirostly k srdci, samotná Belly mě občas štvala a Conrada jsem nedokázala pochopit. Ten podivný "milostný pletenec", který tam vznikl, mi přišel místy k smíchu a stejně tak jeho následné rozplétání, kdy autorka s postavami házela jak se jí zamanulo (osobní motivace postav i logika stranou) jen aby čtenář dostal konec přesně takový, jaký očekával cca od strany 30. Další díly této série s klidným srdcem minu.
Z pera Jenny Han tedy doporučuji Všem klukům..., které má sympatičtější hrdiny a které je sice také předvídatelné, ale i přesto zábavné.

5 23.06.2019

Převelice zvláštní kniha. Těšila jsem se na ni, potom jsem se s ní dost trápila a nakonec usoudila, že slovo "zvláštní" ji charakterizuje z mého pohledu asi úplně nejlépe.
Ne, nebylo to takové, jaké jsem to čekala, ale nemůžu ani říct, že by to bylo špatné. Mohlo to být ovšem kratší a vypravěč pořád nemusel opakovat, že se jmenuje Darrell Standing, to už mě po půlce knihy vážně iritovalo. Z "toulek po hvězdách" se mi asi nejvíc líbily francouzská šermířská a ta, ve které figuroval Pilát, u první zmíněné mě konečně začala tahle kniha bavit číst (kolem strany 75, tuším...). Vyšší hodnocení nemůžu dát ani proto, že některé příběhy mě prostě neoslovily (třeba Jesse a trable s mormony).
Tulák po hvězdách asi stojí za přečtení, jen mně připadá, že forma zaostává za obsahem, potažmo poselstvím, a chce to tedy pevnější nervy.

9 14.06.2019

Slyšela jsem několik výborných recenzí, viděla v knihkupectví nové vydání v nádherném paperbacku a bylo mi jasné, že si to chci přečíst. Tak jsem si ji půjčila v knihovně, protože ke knihám autora jsem byla poněkud skeptická (viz níže). Nakonec to předčilo má očekávání.

Od Johna Greena jsem dosud četla pouze Papírová města, která mě nijak zvlášť nenadchla (příklad značně "overhyped" knihy) a nejméně ze všeho se mi na nich pozdávaly "filosofické úvahy" na konci. Přesně proto jsem se Želv trochu obávala, ale nakonec filosofická linka (a sonda do duše Azy) byla skvělá, pokulhávala ta detektivní, z mého pohledu až zbytečná. Proč teda dávám stejně 5*? Protože anotace je trošku zavádějící, ten příběh je v podstatě o Aze a lidech kolem ní a dokázal se mi dostat pod kůži.

Aza je zvláštní, jistě, ale, upřímně, co byste čekali od holky s duševní poruchou? To, že se její myšlenky opakují a že se jich nedokáže zbavit (proto plní stránky znova a znova) je toho prostě součástí. Nebudu lhát, já si ji oblíbila a rozhodně jsem jí fandila.

Připadá mi, jako kdyby John Green psal úmyslně tak, aby se na každé druhé stránce našly hluboké pravdy a dokonalé citáty. Někdy to může působit nepřirozeně, tady šlo o příjemný bonus k tomu, že se to čte tak lehce.

Prostě ve zkratce - bylo to místy smutné, ale krásné, jsem ráda, že jsem Johnu Greenovi dala druhou šanci a jdu si koupit to paperbackové vydání, protože tuhle knížku prostě chci mít doma. A pak ji hned přečtu znovu.

11 18.05.2019

Po zklamání ze Šesti vran jsem se nadšeně vrhla na Lži Lockeho Lamory s vidinou jakési "hard verze" výše zmíněného titulu.

Upřímně? Prvních sto (možná i víc) stran bylo utrpení. Složité město, přeskakování ve vyprávění a ani jazyk mi nejdřív neseděl, nemluvě o množství hrubších výrazů. Jenže potom se Lockeho plány rozjely a já nakonec můžu říct, že jsem spokojená. Snadno oblíbitelné postavy (často se zajímavou minulostí), nějaká ta akce, podmanivá atmosféra středověkých Benátek, pár zvratů - všechno tam bylo.

Jsem ráda, že první díl sice nechává prostor pokračování, ale je dost uzavřený na to, abych se (alespoň prozatím) obešla bez dalšího dílu, místní knihovna ho totiž nevlastní. Neříkám však, že by mě další eskapády Pánů parchantů nezajímaly...

4 14.05.2019

Bylo to dobré, ale nikoli skvělé. Opět to však z velké části přičítám tomu, že už mám příliš vysoké nároky, má mladší verze byla o poznání nadšenější. První díl se mi zkrátka líbil víc, i když relativně napínavý závěr a postava Zlatoslava Lockharta rozhodně nebyly k zahození. Takže hezké 3* a jsem zvědavá, co přinesou další díly.

2 25.04.2019

Rozhodně jsem čekala víc. Bylo to relativně čtivé, téma zajímavé, název stejně tak a obálka jednoduše nádherná, jenže...

Pěkně mě štve, když přede mě autor něco postaví a nutí mě, abych bez jakýchkoli doplňujících informací "prostě věřila, že to takhle funguje". V tomto případně jde o Hodinu smrti. Jak zjišťují, kdo zemře? Kdo je v centru té společnosti? Nějaký věštec? Jak to, že jejich předpovědi vždycky vyjdou? Spousta otázek a v knize žádné odpovědi.

Ještě v půlce jsem si říkala, že je to takové fajn čtení, ale nic ohromujícího. K hlavním hrdinům nebylo co vytknout, moje sympatie si získali oba. Jenže poslední třetina už mi přišla zbytečně natahovaná a promluvy postav dost šroubované. Takže závěr, od kterého jsem čekala emoční rozebrání, mě nechal poměrně chladnou. Bohužel.

Domnívám se, že pan Silvera měl výborný nápad s neskutečným potenciálem, ale nedokázal ho všechen využít.

2 10.04.2019

Byla jsem připravená si tuhle knihu zamilovat (anotace, výběr hlavních postav a vysoké hodnocení zněly velice slibně, navíc podívejte na tu černou ořízku stránek!), ale nakonec jsem z ní poněkud rozpačitá.
Prvních více než sto stran si čtenář může užívat snad jen potemnělé atmosféry Ketterdamu, zatímco čeká na nějaký pořádný děj. Ten se rozjede až někde kolem půlky. Měla jsem navíc problém neztrácet se v popisech akčních scén a uvědomit si, kde hlavní hrdinové zrovna jsou (vzhledem k množství delších flashbacků).
Ve výsledku mě tedy špičkování mezi jednotlivými postavami bavilo víc než děj samotný. Nejvíc jsem si oblíbila Wylana a Inej, ale bavil mě i vztah Matthiase s Ninou. Jenom Kaz mi nějak nesedl...
Do druhého dílu se každopádně plánuji (jednoho dne) pustit.

4 06.04.2019

Velice čtivé, nápadité a kouzelné, opravdu se mi líbí, jak moc je to kniha o přátelství (kde by Harry bez Rona a Hermiony byl?).
J. K. Rowlingová zkrátka stvořila ikonu svého žánru a mě četba o prvním roce Harryho studia v Bradavicích bavila. Mé dvanáctileté "já" by si ji však užilo ještě víc.

První drama, které jsem od Čapka četla a můžu s klidem říct, že určitě ne poslední. Samotný námět velice zajímavý, závěr do posledního okamžiku vypjatý...docela silný zážitek

7 20.03.2019

Úchvatná kniha u které je třeba si zvyknout na rychle se střídající kapitoly z různých pohledů a hlavně z různých časových rovin. (Ve druhé polovině mě to jednou pěkně naštvalo. Bylo to zrovna opravdu napínavé a autor najednou přijde se 40 stranami kapitol z předcházejících let...)
Marie-Laurie si mě získala hned a stejně tak jsem i zamilovala snad všechny její blízké, Wernera ale později taky (a nesmím zapomenout na Fredericka a Juttu).
Bylo to navíc velice čtivé a už naprosto chápu, proč je tato kniha tak oblíbená.

16 10.03.2019

Měla jsem opravdu velmi vysoká očekávání a musím říct, že byla beze zbytku naplněna.
Trochu mě udivilo (vzhledem k počtu stran), jak dlouho mi četba trvala, nezačetla jsem se úplně hned, ale trpělivost se opravdu vyplatila. Jedna z knih, ke kterým se budu vracet (tedy pokud k tomu seberu dost sil).

20 06.03.2019

Opskurno bylo vskutku spletité, zvláštní a znepokojivé čtení, které kombinuje dohromady všechno možné.
Prvních sto stran jsem se celkem ztrácela v postavách (není jich tam zrovna málo a navíc mezi nimi autor často přeskakoval) a taky mi trvalo, než jsem se začetla. Jenže pak jsem začala sledovat, jak do sebe zapadají kousky informací, odkrývá se jedno tajemství za druhým a začalo mě to bavit. I dost nesourodá banda hrdinů mě potěšila.
Ve výsledku tedy kniha, která určitě nesedne každému a z níž jsem stále lehce zmatená. K její četbě doporučuji vybavit se určitou dávkou trpělivosti a ochotou nad jejími stránkami přemýšlet.

6 17.02.2019

Pro mě velké překvapení, které jsem našla v seznamu četby k maturitě a vzala ho do ruky s matnou vzpomínkou, že jsem slyšela o filmu se stejným jménem (jenž jsem, nutno dodat, neviděla).
Hodina tance a lásky je výborně napsaná a se skvěle vykreslenými postavami, protože každá má svou minulost a nějaký cíl.
Zkrátka velice zajímavý příběh, vyprávěný z nezvyklé perspektivy, nutící k zamyšlení.

4 07.02.2019

Ach ouvej. Ani ta hezká obálka to nezachránila.
Velice nekonzistentní příběh plný různých náznaků a odboček k vážným tématům, která ovšem čtenáře nemají šanci nijak dojmout, protože všechny postavy (kterých se ta témata týkají) jsou jaksi vzdálené. Nehrozilo tedy, že bych s nimi dokázala soucítit, což je pro takovýhle typ knih celkem problém. S Penny a překvapivě i se Samem jsme se zkrátka minuli. Penny mi každopádně ke konci už přišla téměř nesnesitelná, její chování k lidem okolo ní bylo zkrátka příšerné.
Navíc se mi to i špatně četlo, ztrácela jsem se v dialozích, v návaznosti jednotlivých textovek (a těch tam zrovna bylo fakt dost...).
V určitých oblastech podobné Fangirl od Rainbow Rowell, ani z té jsem nebyla příliš nadšená, ale v porovnání s Nouzovým kontaktem to bylo o level výš.

4 03.02.2019

Až mě zarazilo, jak se mi druhý Dvůr dokázal dostat pod kůži a jak rychle jsem otáčela stránky. Čtivost se téhle sérii opravdu upřít nedá. Zároveň přibylo několik nových postav (ve směs sympatických), takže si mezi oblíbence můžu kromě Rhyse přidat třeba Mor a Azriela.
Jenže pořád jsem se potýkala s tím samým jako u Dvoru trnů a růží - vadily mi dost detailně popisované milostné scény (opravdu jednou zabraly celou kapitolu?), Feyre mi nijak závratně sympatická taky není a celkově to mohlo být o třetinu kratší.
Takže 3,5* a přiznávám, že na rozdíl od prvního dílu můžu říct, že se mi to vlastně i líbilo.

1 02.02.2019