ludek.n komentáře u knih

V této knize se jedná v podstatě o tři příběhy spojené dohromady. Napřed John Carter upadne do tenat prastaré světlovlasé rasy Orovarů, vzápětí je mu bojovat s nadutým vládcem severu Hinem Abtolem z Panaru a nakonec jsou tu neviditelní lidé z Invaku. Nebyl by to ale vládce Marsu John Carter, aby se byť jen na chvíli vzdal naděje na úspěch či svobodu pro sebe a své blízké.

1 19.03.2018

Koontz v Příchodu noci otevírá samotné peklo. Bez velkých průtahů nasazuje vpravdě ďábelské tempo a překvapivě brzy také odhaluje karty, takže už ve třetině knihy čtenář ví, co na něho číhá v temných stínech přicházející noci. Na míře napětí se to ale nijak neprojeví, a tak člověk se zatajeným dechem čte stránku za stránkou, aby si vydechl až na úplném konci knihy. Na druhou stranu je třeba také přiznat, že z textu vystrkují růžky klasická hororová klišé a jistá plochost postav. Zvrácenost hlavního záporáka je natolik prvoplánová, že už dopředu je jasné, jak to s ním dopadne. Když ale člověk moc nepřemýšlí, příběh ho docela spolehlivě vtáhne.

5 17.03.2018

Další povedené dobrodružství na Marsu. John Carter je přesně ten typ hrdiny, kterého si člověk zamiluje a kterému drží palce, ať už se dostane do jakékoli šlamastyky. A že jich nikdy není málo a jsou smrtelně nebezpečné snad ani není třeba zmiňovat. John Carter jde z akce do akce, jen co vyvázne z jednoho dobrodružství, už je druhou nohou v dalším. Napětí od začátku až do konce.

3 16.03.2018

Dům na kopci je možná slavným románem významné spisovatelky, ale z mého pohledu se jedná o duchařskou slátaninu s rádoby psychologickým podtextem. Od první do poslední stránky jsem se nedokázal zbavit pocitu, že autorka klouže po povrchu věcí a dějů, aniž by chtěla cokoli z naznačeného nějak více specifikovat a zaměřit (snad z obavy ze ztráty široké čtenářské obce). V jejím podání se dvaatřicetiletá Eleanor chová jako rozmazlené dítě, kterému ubližuje celý svět. Příběh místo aby s přibývajícími stránkami košatěl a rozkvétal, začne stravovat sám sebe v neuchopitelných introspektivních sekvencích hlavní postavy a končí tak náhle, jako by to zčista jasna autorku přestalo bavit. Mě to bohužel ani bavit nezačalo, o nějakém mrazení v zádech ani nemluvě.

6 15.03.2018

Parádní čtení. Téma podobné Carrie, ale na rozdíl od onoho středoškolského pidlikání, je Žhářka akčnější a drsnější ve svém příběhu. King nadhazuje otázku osobní svobody jednotlivce v kontrastu se zájmy národní bezpečnosti. Jejich střet má v románu podobu otevřené války, směřující ke strhujícímu finále. Už jen za ten závěr si kniha zaslouží absolutorium.

16 15.03.2018

Klasické dobrodružné příběhy, vesměs s nádechem fantastična a tajemna. Setkáte se s vražednými pavouky, hladovými hlavonožci, prokletím voodoo, světy za oponou i s jejich obyvateli, strašidelnými domy, duchy a dalšími podobnými záležitostmi, ale také a samozřejmě s pravými anglickými gentlemany, kteří jsou hrdí, čestní a stateční. Díky době vydání jsou povídky prezentované v archaické češtině, což ovšem charakteru psaní pana Wellse náramně sluší a zachovává onu lehkou příchuť gotiky, kterou už před ním proslavili autoři jako Ann Radcliffová nebo Horace Walpole.

1 14.03.2018

Nebýt to tak dlouhé, hodnotil bych pěti hvězdami. Začátek jsem doslova hltal stránku za stránkou a byl jsem ohromen. Bohužel kniha postupně ztrácela dech a prvotní skvělý nápad se začal rozpouštět do zbytečné popisnosti.

4 13.03.2018

Druhá kniha Amerického upíra je oproti svému předchůdci daleko sevřenější, ucelenější a výrazně přímočařejší. Možná proto, že scénář už je cele v režii Scotta Snydera, a není potřeba vysvětlovat čtenářům kdo za koho kope a proč. Příběh tak dostal spád, koňskou dávku akce a především dravost. Tu nakonec podporují i oba výtvarníci, Rafael Albuquerque a Mateus Santolouco, kteří se navzájem předhánějí, kdože dá hrdinům více vyniknout. Pryč je rozháranost a dětské zjednodušování z první knihy. Co naopak zůstalo, je odsunutí Skinnera Sweeta alias Jima Smoka do pouhé epizodní role, když veškerou tíhu příběhu na sebe berou policejní náčelník Cash McCogan a stará známá Pearl Jonesová. Dvojka mi po nemastné, neslané jedničce skutečně spravila chuť, takže bych v hodnocení klidně ještě půl hvězdy přidal.

3 13.03.2018

Přestože miluji upírské příběhy, knihy a filmy, nápad udělat z kovboje upíra, a pak ho poslat dobývat Divoký západ jsem rozdýchával těžce. Asi jsem zapšklý tradicionalista, ale představa upíra, který se prohání sluncem sežehlou prérií, mi prostě nejde pod nos. Scénář mi přijde rozvleklý a kresba nevyrovnaná. Některé panely jsou precizní, jiné jako by je kreslilo dítě. S postavami je to podobné. Spíš než Sweet, zaujme pinkerton Book nebo komparzistka Pearl.

4 12.03.2018

Mrtvá zóna je ve své podstatě civilním thrillerem, kde po tradičních hororových a fantaskních proprietách není ani stopy. Přesto si kniha zachovává onu Kingovu mimořádnou schopnost vzbudit a udržovat napětí stránku za stránkou. Nicméně je také nutno podotknout, že příběh trochu nečekaně vygraduje daleko před koncem knihy, aby se do finále doploužil už jen na půl plynu. Nemohu si pomoct, ale po vyřešení vražd v Castle Rocku, už mne zbytek Smithových dobrodružství ze židle nezvedl. Celkově se dá říct, že na rozdíl od jiných Kingových děl, jsem Mrtvou zónou proplul bez onoho elektrizujícího vzrušení a svíravých pocitů v krajině srdeční.

11 11.03.2018

Laser-books vydal tuto sbírku Henry Kuttnera v edici Mistrovská díla SF a bezpochyby věděl, co dělá. Pětice povídek, které spojuje hlavní postava věčně opilého génia Gallowaye Galleghera, je psána lehkou rukou, s nadhledem a humorem. Věřím, že i sám autor se při psaní Gallagherových trampot královsky bavil. A já se bavil spolu s ním.

5 09.03.2018

Přestože považuji Crichtonova dílka (snad kromě Pojídačů mrtvých) za parádní čtení, Čtyři klíče mě neskutečně zklamaly. A není to jen tím suchopárným, místy až dokumentárním, stylem ani těmi lehce šablonovitými postavami. Asi nejvíce mi tady vadí ona zlodějská hantýrka, která je pro běžného smrtelníka natolik nesrozumitelná, že ji musí autor pojem za pojmem vysvětlovat. Neustálé odvádění od příběhu k těmto jakoby poznámkám pod čarou, notabene bez možnosti si vybrat, zda je budu ignorovat či nikoli, je více než frustrující. Kdyby se tak dělo jednou, dvakrát, mávnu nad tím rukou, ale po padesáté už je to vážně otrava. Použít místo této specifické hantýrky lidové mluvy, myslím si, že čtivosti by to výrazně prospělo a smazalo by to onu kostrbatost textu, díky které jsem se do knihy nedokázal pořádně začíst ani s postupující gradací příběhu.

6 07.03.2018

Úžasná kniha, úžasný příběh, úžasně napsané. Autor má neuvěřitelnou schopnost balancovat na rozhraní mezi dětským světem a tvrdou realitou dospělých, takže mu spolknete fantastickou pohádku stejně jako příběh ryze současný. Jejich propojením pak mistr Gaiman vytváří svoje vlastní osobité světy, do kterých je radost se ponořit a nechat se uchvátit jejich kouzlem. Oceán na konci uličky je toho důkazem…

17 07.03.2018

Kingovo To je bezesporu mistrovské dílo, řekl bych to nejlepší, co King kdy napsal. Byť rozsah knihy budí zasloužený respekt, je to tak komplexní a rozvrstvený román, že se z něho nedá vyjmout jediná stránka, odstavec či věta. Celý text je promyšlený do posledního detailu, od vykreslení postav, přes reálie, až po děsivou atmosféru zla. Od téhle knihy se neodchází, ani se neodkládá v polovině. To se prostě vychutnává jako stoletá jednosladová whisky. A vůbec není potřeba ji porovnávat s tu lepšími či horšími filmovými adaptacemi. Samozřejmě film vzbudí patřičný zájem o knihu, ale ona to opravdu nepotřebuje ani v nejmenším. Takhle vypadá dokonalost…

Mám rád styl, kterým Vladimír Páral píše: jeho krátké sekané infinitivní věty, jednoduché a ryze současné dialogy, nekomplikované příběhové struktury, nadhled atd. Proto mu mnohdy odpustím více než jiným autorům. Dekameron 2000 je ve svých stech příbězích krásnou ukázkou přesně toho, co umí Páral nejlépe: osobitá retrospekce do milostného života lidí, kteří prožívali onu podivnou dobu reálného socialismu se všemi těmi frontami na banány počínaje a výjezdními doložkami do spřátelené NDR či do Bulharska konče. Pro ty, kdo tuto dobu nepamatují, ztratí zřejmě kniha část svého kouzla, pro nás pamětníky je to připomínka toho, v čem nám bylo vyrůstati.

10 04.03.2018

Lidsky citlivý a melancholický příběh Vzdálené země začíná zpočátku hodně nenápadně, skoro až nezajímavě. S přibývajícími řádky však nabývá na tragičnosti a vymezuje se i vůči jednajícím postavám, které se pokoušejí určit hodnotu promarněných životů. Pochopení neodvratnosti smrti, stejně jako osudovosti lásky pak rámují celý text a určují povahu příběhu v zrcadle doby, v níž je postávám dáno žít. Přes všechnu nostalgii nenaplněných nadějí tu však není ani stopa po pesimismu. Nicméně, není to lehké čtení a není ani veselé.

1 03.03.2018

Kdyby nic jiného, verše Václava Hraběte jsou bezpochyby přístupné každému bez rozdílu, ať už je mu patnáct nebo padesát. Každý si v nich může najít něco pro sebe. Nadto Variaci na renesanční téma znají v této republice díky Vladimíru Mišíkovi snad úplně všichni, včetně dítek školou povinných. Nekomplikovaný styl, přirozená volba slov, volné veršování, lehkost a nadčasovost řadí toto dílko k nejpřitažlivějším básnickým sbírkám v České kotlině.

17 01.03.2018

Příběh i autorův styl, v němž je kniha napsána, silně upomínají na dobu vrcholné socializace bývalého Československa, kdy byla podobná "úpadková" literatura komunisty po větších či menších zásazích cenzora s výhradami tolerována. Koneckonců kniha byla schválena do tisku jen pár měsíců před Sametovou revolucí a povolením šroubů. Na čtivosti knihy se to bohužel podepsalo poměrně výrazně. Absence dialogů, jež jsou nahrazeny výpisy z vyšetřovacích protokolů, i prapodivná forma vlastního vyprávění jsou chvílemi tak krkolomné a odtažitě neosobní, že jsem se z toho div neosypal. Číst se to dá, ale velká hitparáda to není.

3 27.02.2018

Dokonale mrazivé čtení, které dokáže zaujmout a nepustit. Atmosféra strachu z neznámého nebezpečí doslova prýští z každé stránky, takže čtenář sleduje se zatajeným dechem osudy hlavních hrdinů od první do poslední stránky. Děj má pevnou a vyváženou strukturu, takže se nesnižuje k podbízivosti a vykalkulované líbivosti. Autor se dokázal vyvarovat laciných triků B-čkových hororů i nějakého patetického makabrózního zakončení a dal tak svému příběhu pocit autentičnosti u uvěřitelnosti. Přízraky jsou rozhodně jednou z nejlepších Koonzových knih.

10 25.02.2018

Lydia Lunch, tato bytostně nezávislá a undergroundová umělkyně, se ve své sbírce básní představuje v nebývale zklidněné, chtělo by se říci až intimní, poloze. Žádná beatnická rozháranost a neučesanost, ale opravdová a upřimná zpověď ženy, která má za sebou spoustu zážitků a zkušeností. Přes syrovost některých básní je z její výpovědi patrná křehkost a až lidská citlivost, kterou by člověk u osobnosti jejího ražení rozhodně nečekal.

"Dar života je nám dán,
abychom žili posedlí smrtí."

1 24.02.2018