ludek.n komentáře u knih

Snad jediné, co na téhle útlé knížečce má nějakou cenu, je základní a docela originální myšlenka o inteligentním vědomí, jež má podobu Vody. Bohužel ji autorka až trestuhodně promrhala a pohřbila ji pod tunami sebezpytných a sebezničujících tryzen hlavní postavy. Snaha této ženy a matky vyrovnat se se svým strachem a se svými vnitřními démony hraničí až s obsesí a její naivita, jež je blízka slaboduchosti, je tak iritující, že jsem měl co chvíli nutkání bít v zoufalství hlavou o zeď či knihu roztrhat na kousíčky. Skončit se čtením po prologu, možná bych knize přiřkl mnohem lepší hodnocení, takhle to vidím jako promarněnou šanci na dobrý příběh. Škoda, přeškoda.

2 23.02.2018

Nádherný příběh s působivým dramatickým vyvrcholením, kterému čas nijak neubírá na čtivosti a přesvědčivosti. Dokonce i onen archaický, prozaicko-básnický styl sem pasuje jak poklice na hrnec a přidává k již zmíněnému další rozměr. Měl jsem tu čest s vydáním z roku 2016 z nakladatelství Vyšehrad, které vybavil ilustracemi Jaroslav Šerých, a to je další nezanedbatelné plus, protože ty ilustrace jsou jednoduše úchvatné. Za mě bez váhání plný počet bodů. Krása…!!!

18 21.02.2018

Pokračování Dračího vejce se nese ve stejném duchu jako jeho předchůdce, jen se už ztratil moment překvapení a text jakoby ztěžkl, aniž by příčinou byla ona stašlivá gravitace neutronové hvězdy. Přestože dramatických scén je možná více jak v prvním díle, nepůsobí už tak ohromujícím dojmem a bohužel ani ničím nepřekvapí. Krátkodobý návrat čilů k předtechnickému barbarství pak působí v kontextu celého příběhu malinko samoúčelně. Pořád je to bez diskuzí parádní čtení, ale přece jen už baví o něco méně než předchozí kniha. Pokud by se dalo hodnotit polovinou hvězdičky, přidal bych ji k těm stávajícím čtyřem…

4 18.02.2018

Dračí vejce je hard science fiction ve své nejušlechtilejší formě. Neutronová hvězda se sedmašedesát miliardkrát vyšší přitažlivostí než je pozemská dokáže vytvořit vskutku uchvacující prostředí pro rozvoj civilizace čilů. Stojí za to sledovat tyto tvory na jejich cestě k vyspělé společnosti. Je to zábava porovnávat všechny ty skryté paralely pozemských historických událostí, proměněné tíhou cizího a odlišného světa. Autor si mistrně pohrál i s dalším paradoxem, když čily nechal žít milionkrát rychleji než pozemšťany. Asi si každý dokáže představit, jak potom vypadá komunikace mezi astronauty a obyvateli Dračího vejce. On ostatně i výstup do volného prostoru na oběžné dráze kolem hvězdy ve výšce 400km nad povrchem není žádná legrace a mění se v dechberoucí drama, které je ke zhltnutí na jeden nádech. Málokdy souhlasím s propagačními synopsemi na obálkách knih, ale tentokrát musím udělat výjimku a o tom, že Dračí vejce je nádherná kniha, nebudu vůbec polemizovat.

5 17.02.2018

Povídky ze Stříbrného meče jsou jakousi vstupní branou do světa bělovlasého zaklínače Geralta. A že je to vstup jak se patří, je bez diskuzí. Pan Sapkowski zde beze zbytku naplňuje dvě základní premisy žánru fantasy, kterými jsou meč a magie. Dělá to přitom velice přirozeným a nenásilným způsobem, takže mu věříte každé slovo. Jsou to výborně napsané, skvěle vypointované silné příběhy.

5 16.02.2018

Volné pokračování románu Nezačínejte si s drakem od stejného autora ze světa Shadowrun dává více prostoru magii na úkor kyber technologií. Otázkou je, zda je to ku prospěcu věci, neboť příběh hodně ztratil na dynamičnosti a malinko se utopil ve filozofování. Slušně škodí i náboženské vsuvky a stejně jako u předchůdce vadí i motivy jednání některých postav, které jsou jen těžko pochopitelné. Nebýt strhujícího finále, byla by kniha nejspíš propadák jako hrom. Takhle alespoň ten konec zacelí rány, utrpěné v průběhu četby a dá zapomenout na nudu zbytku knihy.

3 14.02.2018

Poslední kniha série už vlastně není v pravém slova smyslu román, ale jen soubor dvou novel. V první je nepřítelem Johna Cartera polointeligentní obr Joog, ve druhé kostlivci z Jupitera a všichni, jak už je dobrým zvykem, nechtějí nic jiného než ovládnout Mars. Je to napínavé, dobrodružné, se špetkou té fantastiky, ktrerá ke Carterovým příběhům patří a co hlavně i přes propast věků se to stále dá číst. Jenom je to tak nějak pořád stejné...

2 12.02.2018

Je možné smysluplně spojit vyspělou technologickou hi-tech civilizaci se světem magie, čarodějů, draků, elfů, trpaslíků a jiných podobných bytostí? Odpověď dává tato kniha. I když jsem měl při četbě často pocit, že ji autor psal na schizofrením tripu, musím připustit, že mě děj nakonec vtáhl a zaujal. Na druhou stranu si ovšam také myslím, že onen průnik kyberpunkového světa do fantasy (nebo naopak, chcete-li) notně skřípe a není ani trochu povedený. Navíc motivy jednání některých klíčových postav jsou jen těžko pochopitelné, ne-li úplně zmatené. Ale pro ty, které zajímá jak dopadne souboj mezi opeřeným létajícím hadem a obrněným bitevním vrtulníkem, je to určitě dobrá volba.

4 12.02.2018

Třetí kniha Nibelungů se vrací k tomu nejlepšímu z Prstenu a rozvíjí původní témata v nových souvislostech. Alternativní dějiny dávají autorům prostor vyprávět starý příběh zcela odlišným způsobem a dělají to více než zkušeně. Jejich svět je temný, plný zlých sil, strádání a utrpení, přesto uvěřitelný a vzbuzující naději. Po rozpačité dvojce se dá hrdinům už zase fandit a zloduchy nenávidět. Dějová linie míří nezadržitelně přímo k velkému finále, které má spád, lidskost i nezanedbatelný díl laskavosti. Myslím si, že Dědictví Nibelungů je plnohodnotným zakončením trilogie.

2 10.02.2018

Druhá kniha ságy o Nibelunzích se snaží rozvíjet původní příběh, pohříchu se jí to daří méně než jak se předchůdci podařilo oživit starý epos. Text místy sklouzává do rozbředlosti a rozpíjí se v detailech. Ani postavy už nejsou vykresleny tak ostře a jednoznačně jako v první knize, navíc jejich koketování s panteonem starogermánských bohů nepůsobí zrovna přesvědčivým dojmem. A stejné je to i se samotnými Nibelungy, jejichž doslova mrazivé vpády do děje jsou definitivně pryč a zůstávají tady už jen jakési duchovité vsuvky. Finále tomu pak nasadí korunu zvrácenou a zběsilou brutalitou.

4 07.02.2018

Kdo už jiný by se měl chopit nejznámnějšího německého hrdinského eposu o Nibelunzích, když ne nějvětší z bardů německé fantastiky: Wolfgang Hohlbein. Tady ve spolupráci s Torstenem Dewim. V jejich podání znovuožívá dechberoucí drama o lásce, zradě, pomstě a smrti. Drama ve kterém jsou panny počestné a krásné, muži stateční a odvážní, zloduši proradní a zákařní, bestie strašlivé a smrtící. Mistrně napsaná kniha stojí a padá s příběhem, a to je zřejmě její největší pozitivum i slabina současně. Asi se mnou bude každý souhlasit, když řeknu, že Píseň o Nibelunzích má silné, nosné a nadčasové téma, které nepostrádá nic z toho, co má správný příběh mít. Na druhou stranu, ukažte mi někoho, kdo tento příběh nezná, kdo nemá ani tušení, jak celé to drama skončí. A to je asi také to jediné, co se dá Prstenu Nibelungů vyčítat. Takže za mě plný počet hvězdiček.

4 05.02.2018

Krindapána, tohle je ale podivné čtení. Více než co jiného, kniha přípomíná průvodce po pražských hampejzech, osvěžovnách a pochybných zákoutích z roku 1866. Samotná dějová linie je odsunuta do pozadí. Vždyť pro všechno to debužírování, holdování alkoholu a souložení není na pořádnou detektivní práci, ono pátrání po sériovém vrahovi poštovních doručovatelů, vůbec místo. A když do děje zasáhne ještě prusko-rakouská válka, je veta i s převratným rozuzlením. Ano, je to originální, obhroublé až sprosté, místy dokonce i vtipné, ale pohříchu mě to zase až tolik nebavilo...

7 02.02.2018

Jestliže jsem při čtení předchozího dílu Divokých a zlých zapochyboval, že jsem ještě schopen sledovat, kamžeto všechno spěje, ve čtyřce jsem se už ztratil úplně. Ze všech těch bylo-nebylo, je-není, bude-nebude, mohlo by být, světů za Oponou, kouzelníka Merlina, mrtvých-nemrtvých, upírů, kyborgů a vím já čeho ještě jde skutečně hlava kolem. Ještěže neubylo Patejlova krvavého řádění, protože na co jiného už se spolehnout, když ne na jeho vražedný apetit. Jen ten konec mi nějak nejde pod vousy.

4 28.01.2018

Třetí pokračování Patejlových dobrodružství v 21.století už opět přináší kvanta zmasakrovaných těl a rozpolcených hlav. Kuriózně k tomu děj nikam nechvátá, ale převaluje se jak líná řeka. Najde se čas i na nějaké to zamyšlení, třeba proč zamordovat nepřítele, když ten ve skutečnosti neumře, jen se promění v nemrtvého a ještě nelítostnějšího protivníka. Patejl, tento bojovník bez bázně a hany však přesto pokračuje ve svém smrtonosném poslání. I přes vysokou čtivost páně Kulhánkova textu, mě poprvé napadla kacířská myšlenka, že ani sám autor neví, jakéžeto poslání to jeho hrdina vlastně má. V prvních dvou dílech bojoval Patejl za záchranu svého týmu, potažmo Stonožky Hnusáka. A teď? Za lepší svět? Ale za který a proč vlastně...

5 28.01.2018

Druhý díl tetralogie Divocí a zlí oproti svému předchůdci malinko ubral plyn a zklidnil. Ubylo potoků krve, rozšmelcovaných těl i odlétnutých hlav. Vždyť v první polovině knihy se objeví jen jedna mrtvola, a to ještě bez přičinění hlavního hrdiny Patejla. Ten se z hluboké minulosti přesune znovu do současnosti, jen tu máme alternativní dějiny. I když kromě nástupu Církve zářícího Spasitele, to vlastně žádné převratné změny v průběhu historických událostí nepřineslo. Ve druhé polovině knihy se pak už znovu roztáčí kolotoč smrti, ovšem obrátek předchozího dílu už nedosahuje a vyjma závěrečného mrzačení Patejla už se přece jen drží nohama na zemi. Obrazně i doslovně...

5 25.01.2018

První kniha série Divocí a zlí se s tím rozhodně nijak nemazlí, akce střídá akci a děj se žene rychlostí stíhacího letounu, jak je ostatně Kulhánkovým zvykem. Bohužel na rozdíl třeba od skvělé Vyhlídky na věčnost nebo Nočního klubu mi tady vadí jakási rozháranost a nedotaženost jednotlivých nápadů. Z 24. století skáčeme do 21. století, pak dáme mezihru ve vesmíru a hop zpátky na Zemi, ovšem pro změnu zase do 9. století. K naší smůle nikde nezůstaneme natolik dlouho, aby to dohromady dávalo nějaký smysl. Bezuzdné vraždění, potoky krve a hromady mrtvol tak vyznívají malinko do prázdna. Přiznávám knize strhující tempo a čtivost na jediný nádech, ale neuchvátilo mě to tolik, jako jiná autorova díla.

7 23.01.2018

Kniha získala cenu Brama Stokera za nejlepší povídkovou sbírku roku, a je to na ní vidět. Ty nejlepší nápady Simmons později rozpracoval do úspěšných románů. Jednoznačným vrcholem je Vzpomínání na Siri, kterému zdatně sekundují Metastáze. Parádní je i Doba mrchožroutů, Řeka Styx nebo Iversonovy díry. Na opačném pólu se pak potácí sarkastická Vanni Fucci je živ a zdráv a žije v pekle, jež je jen pro ty, kdo mají podobný druh "černo-svatého" humoru v oblibě. Mně bohužel přijde jako úlet, který do celkového pojetí sbírky moc nezapadá.

4 22.01.2018

Druhá část druhého dílu. Kniha, která vznikla v českých reáliích umělým rozdělením originálního románu, zřejmě proto, aby z té tíhy neumdlely čtenářům ruce. Platí to stejné, co o první části.

2 15.01.2018

Druhý díl dekalogie Mise na Zemi se oproti svému předchůdci vyznačuje přece jen o poznání stravitelnějším příběhem. Jinými slovy skutečně se tu něco děje a dá se v tom vyznat. Text má konečně hlavu a patu, a to i díky pozemským reáliím. Bohužel pořád je tu hromada vaty, která nic neřeší a nic nikam neposouvá. Autor jen vrství slova jedno za druhým, aby naplnil rozsah románu a zůstalo mu dost materiálu a nápadů na další díly. Ve světlých okamžicích se člověk dokonce i baví. Jen těch okamžiků je jako šafránu.

2 15.01.2018

Jestliže se předchozí díly Hubbardovy dekalogie alespoň zdánlivě příběhově uzavřely, u třetího pokračování tomu tak není. Kniha z ničeho nic končí a děj je doslova přetržen v půli. O to hůř pro českého čtenáře, neboť další díly už v češtine nevyšly. Je otázkou, zda by někdo měl opravdu vůli, vydržet až do úplného závěru a protrápit se zbývajícími sedmi pokračováními.

2 15.01.2018