los komentáře u knih

souhlasím s čtenáři níže, vypravěčsky úplně jiný Jacobsen než v "ostrovní" tetralogii - i když stejně jako v ní je vypravěčem / pozorovatelem dění "malý člověk", bez obecného vzdělání a širšího společenského nebo politicko-historického rozhledu, a právě jeho (nikterak nekarikované) hledisko dodává "velkým dějinným událostem" (počátek druhé světové války v konfliktu Finsko-Rusko) na relativitě v mezilidských vztazích a naopak utvrzuje v nesmyslnosti a absurdnosti válečné mašinérie

rubat celý den v lese dřevo při minus 35 stupních Celsia? ...u nás dnes ráno bylo minus sedm, vylezl jsem na dvorek, protože jsem si potřeboval nařezat pár latěk, a nadával jsem, jak mi zalezlo za nehty... že mi není hanba...

dřevař Timo se vlastně rozhodne vzepřít všem válčícím mocnostem, když přes vyhlášenou evakuaci civilního obyvatelstva, posuny frontových linií, ostřelování a vypalování vesnic atd. zůstane doma a vytrvale zde dál dodržuje svůj životní a pracovní rytmus, ať se děje co se děje, pokud se setká s dobrým člověkem, ať je to Fin, Rus nebo Žid, pomáhá mu přežít = beru si z něj ponaučení, že člověk může být slabý a prostý, ale když má kolem sebe lidi ještě slabší, nezbývá mu nic jiného než se stát sám hrdinou

5 06.12.2023

psát v prudérní a pokrytecké měšťácké společnosti konce 19. století o problémech dospívání, o tělesnosti, pohlaví, sexu, masturbaci, erotických představách, ale i o rychlých proměnách pubertálních nálad, o naivních touhách, snech o nekonečné budoucnosti, o adolescentní posedlosti smrtí atd., to se dobové cenzuře ani veřejnému mínění nemohlo líbit

téma je a ostatně vždycky bude aktuální, jen se proměňují kulisy a propriety, člověk - v procesu dospívání - nikoliv

dal bych ruku do ohně za to, že se Wedekindovým Probuzením jara inspiroval Fráňa Šrámek, když psal Stříbrný vítr

5 05.12.2023

mistrně zachycené mezilidské vztahy v prostředí podnikatelské elity předválečné Prahy - společným jmenovatelem jsou peníze a pomluvy

volné pokračování románu Odkaz a podobně jako v něm i v Zakladatelích je Součková výrazně autobiografická; prvotním záměrem však není sepisovat klasické paměti jako v čase pevně zakotvenou výpověď o "já", ale objektivizovanou er formou zachytit pomocí drobné, nicotné subjektivní vzpomínky obecnou charakteristiku doby, společnosti; jako by si vypravěčský hlas chtěl co nejvíc zachovat odstup od popisovaných dějů, jevů a obrazů, zůstat nad věcí, přestože je jimi zcela pohlcen a nenabízí srovnání, neboť žádný korektiv, vnitřní ani vnější, nemá a nezná

v kontextu celého díla a dochované korespondence se Součková hodně opakuje, znovu a znovu píše v podstatě to samé, překvapila mne svou extrémní sebestředností

4 26.11.2023

rodilé Vimperáky příběh jistě potěší, mne ale vůbec nebavil, pro dospělého čtenáře je příliš naivní a jazykově neobratný (nejen malá slovní zásoba, ale nejsou využity ani stylové rodiny jazyka, jak by se zrovna pro dětskou/chlapeckou mluvu nabízelo), svět dobra a zla je očekávaně nastavený a bez zvratů či relativizace, nic nového mi to nesděluje; jen další z mnoha "svědectví", jak nám za socíku bylo ublíženo

5 25.11.2023

románovou tvorbu Součkové jsem dodnes neznal, dříve jsem četl jen její Mluvící pásmo (které mne moc nenadchlo), ale jako zralá prozaička mě ohromila, nejen uhrančivě výstižným, v nejmenším detailu věrným zachycením české společnosti na venkově i ve městě před první světovou válkou, ale i moderním způsobem vyprávění (často je v této souvislosti připomínán Proust nebo Joyce, mně se vybavil i Šrámek nebo Poláček): objektivizovaná forma stírá rozhraní na škále různě (ne)spolehlivých vypravěčů, komentátorů dění, personálních vypravěčů, i promluv postav a jejich vnitřních monologů, čímž dává subjektivnímu postřehu platnost nadosobní, trvalou, obecnou

prostě paráda, úplně zírám, jako bych četl z rodokmenu vlastní rodiny, hned jdu na druhý díl (Zakladatelé)

4 22.11.2023

perfektní slovník s podrobným, rozšířeným výkladem

jen jediný problém: ty bichle jsou tak obrovské a objemné, že je člověk (já) líný s nimi manipulovat - a nakonec pak hledá na netu... tenhle slovník bych uvítal v digitální podobě

3 22.11.2023

11 krátkých povídek ponejvíce (sebe)reflexivního zaměření, jednoznačně určené ženskému publiku (mužský element v jednotlivých textech hraje výhradně role hajzla, manipulátora, sobeckého egoisty, děvkaře...)

Rudčenková odhaluje niterní sváry hrdinek s okolím i vnitřní monology jich samých se sebou v procesu radikální proměny vlastního života, která je většinou iniciována změnou prostředí (třeba několikadenní pobyt v naprosté tmě, cesta do zahraničí, road trip s kamarádkou atp.), v tomhle docela úspěšně tento soubor povídek naplňuje žánr motivačních textů

asi jsem se zase jako cílový čtenář netrefil, poslání jednotlivých próz mne nezasáhlo (a opravdu nedávám ty ezo/astro názory), žánrově ze souboru vybočuje povídka Čtyři pokoje, psaná po vzoru Samuela Becketta, a ta mne fakt bavila, naopak titulní Tchyně nemá jazyk, kvůli níž jsem po knize sáhl, nenaplnila má očekávání

konečně mne mrzí komerční postup, který bych od Odeonu nečekal: kniha je sázena velkým písmem a obsahuje tolik vakátů (úplně prázdných stránek a listů), kolik jsem snad ještě v žádné publikaci, kromě školních diářů, neviděl, určitě 20; kdyby se text vysadil běžným písmem, nevyšlo by to ani na 60-70 stránek, takhle to podle kvality některých povídek vypadá, jako by je autorka rychle dopsala, aby to vydalo aspoň na útlou knihu

6 20.11.2023

(SPOILER) kdepak utopie, ale jen krapet nadnesená realita!

velmi originální námět, jako bych četl moderní variaci na Huysmansovo Naruby

moment "napravení a prozření" Simona ve vězení díky manuální práci je trochu moc idylický, ale chápu, co chtěl Langmead vyjádřit, a závěr? možná vidím trávu růst, ale pro mne je to biblické podobenství na "vyhnání z ráje"

čteno výše naznačenou interpretací považuju Třpytné za vynikající literární počin, s jakým jsem se už dlouho nesetkal, a doporučuju!

2 18.11.2023

prostě si nedokážu zvyknout na odborný výklad psaný ich formou = americký styl popularizace, hodně ukecaný, prokládaný osobními příhodami a subjektivními komentáři, ve snaze názornou a zábavnou analogií vysvětlit fyzikální jev, model nebo hypotézu často křečovité a nesrozumitelné; myslím, že úplný laik si z výkladu nic neodnese, než že vesmír za hodně moc dlouho zanikne a že Macková fandí teorii multiverza (paralelní vesmíry, teorie strun atp.)

překladatel se ale snažil a na několika místech se v poznámce pod čarou pokoušel vysvětlit vysvětlované, nicméně autorka si často protiřečí tak okatě, že se to ani v překladu ztratit nedá

nedoporučím, kniha nepřináší ani nové informace, ani inovativní metodu popularizace

4 17.11.2023

naprosto se shoduju s čtenářkou Alma-Nacida, která komentovala knihu níže: na Tobiáše jsem četl jen samé nadšené kritiky a dostával od dětí a dospívajících jen skvělá doporučení, a přestože mne na začátku upoutal nápaditý a originálně vystavěný fikční svět, který se zjevně chce cíleně vymezit proti magii, kouzelnickým školám a nadpřirozenu vůbec, nedokázal jsem se popasovat ani s příhodami, ani s postavami a už vůbec ne s posláním příběhů - vyprávění se pořád vrací do jakési tíživé, vážné atmosféry a předpojatě tlačí na city, charaktery jsou a zůstanou úplně ploché, bez vývoje a života, ono pohádkové rozdělení dobra a zla je extrémně ohraničené na trpící, soucitné, utlačované, spravedlivé a moudré dobráky proti krutým, úplatným, podlým, špinavým a ošklivým padouchům...

nezaujalo, spíše nudilo... nechávám k posouzení menším dětem, které už/ještě nebaví HP a LOTR

2 15.11.2023

tuhle knížku moderních pohádek mám rád kvůli vodníkům a rybám a líbí se mi Nepraktovy ilustrace, ale s autorovým humorem i osobním projevem mám problém - jako prcek jsem se ho bál a pak už mi byl jen trapný

4 15.11.2023

ne, ne a ne, takhle se literární historie nepíše, Ivanovovy texty žánrově připomínají dokudramata (hojně produkovaná např. Českou televizí) říznutá bulvárem; tendenční argumentace a interpretace vymyšlená od stolu s předem daným cílem, co má být dokázáno; hlavně aby to bylo škodolibě líbivé a kořeněné tajemstvím

autorská či textová atribuce je vědecká disciplína s exaktně definovanými postupy a metodami... atd., Ivanov vůbec nepřipouští možnost vyvrácení hypotéz či relativizaci svých tvrzení = vědec nikdy nemá ve všem jasno!

téma gentrifikace je v české literatuře zatím ojedinělé, Rejžková se jej zhostila zaujatě a představuje ho v souladu se současnými názorovými trendy jako výrazně negativní jev, možná by trochu relativizace a nazírání problému komplexněji, v širších souvislostech neškodilo... tradiční zákoutí starých městských čtvrtí až ghett, kde polovinu roku tráví minority na chodníku, squoty, lidová tržiště, bazary, šňůry se zapraným prádlem natažené přes balkony, bláto, oprýskané omítky a všude ušmudlané děti a podvraťáci... má to své kouzlo, ale...

současně se hlavní aktérka příběhu snaží nalézt smysl života a vymanit se z přetrvávajících stereotypů o budování stabilního rodinného zázemí a prestižní kariéry... nezdá se mi, že by se jí to ale únikem do cizí země podařilo, soužití s obyvateli "přístavu" ji jistě naplňuje (snaha pomoci slabším), zároveň ale přináší i rozčarování z nejistoty (bydlení, bezpečnost, nespolehlivost a přelétavost milenců...)

románový příběh tak nějak vyšumí do prázdna, stejně jako postupně mizí původní obyvatelé, obchodníci, trhovci a kurvičky z přístavní čtvrti

4 13.11.2023

ve své době často inscenovaná komedie, založená především na situačním humoru (herci musí být spolu dobře sehraní, pohotově reagovat na akci a gesta kolegů a hodně se pohybovat po jevišti), žánrově spadající mezi "hry o napravení", zde tyranského otce početné rodiny

oba filmy (z roku 1934 s Hugo Haasem a z roku 1947 s Jaroslavem Marvanem) se předlohy drží docela věrně, jen ji rozšiřují pro potřebnou minutáž celovečerního filmu

i po sto letech od napsání hry se musím vždycky smát při prvním dějství, když Kohout komanduje děti a manželku, někoho mi to připomíná...

4 09.11.2023

povídky o zpackaných partnerských vztazích, nenávisti v rodině či mezi sousedy, závisti, pokrytectví a lakotě; formálně je nápad dvojího vypravěče jednoho příběhu nosný, ale autorkou zde nevyužitý - očekávám, že druhý pohled by měl být konfrontační, relativizující, problematizovat první hledisko, vnášet do příběhu překvapení a náhlým obratem ho pointovat, tady se tak neděje bohužel ani v jedné povídce: druhá postava příběh jen dovypráví a nedostane možnost se ospravedlnit (spíše jen potvrzuje to špatné, co na ni nakydala postava hovořící první)

všiml jsem si, že do srabu, v němž se "zbabělí hrdinové" nacházejí, se bez výjimky dostali sami, vlastním přičiněním, a kdyby chtěli, mohou vše změnit, chtěla tím autorka cíleně něco naznačit?

líbil se mi příběh dědka, který "sbírá" věci a plní jimi svůj byt, zejména s těmi rukavicemi... hmm, ale garantují vám, že dospělý, manuálně pracující muž by dámskou háčkovanou rukavičku na ruku určitě nenatáhl

5 08.11.2023

(SPOILER) nápad originální, ale ani líbivá obálka nezachrání kardinální omyl: snahu zasadit příběh jak z anglického klubu, kde gentlemani uzavírají sázku o prestiž, do prostředí rakousko-uherské monarchie, není to YA, není to pohádka, není to alternativní historie, je to historický román, zcela konkrétně situovaný do Prahy roku 1874 - a tak by měl naplňovat pravidla žánru, tzn. vyprávět fiktivní příběh v historických kulisách, rozuměj v reáliích skutečné minulosti, a to se neděje: místo aby si autorka nastudovala reálnou politickou a kulturně-společenskou situaci Rakouska-Uherska (těch pár drobností jako Národní listy a staročeši/mladočeši z Wikipedie či hodin středoškolského dějepisu to nezachrání), tak líčí své představy o viktoriánské Anglii zprostředkované jí patrně hollywoodskou filmovou tvorbou (např. česká společnost 19. století nebyla šlechtická, ale měšťanská), psychologii a jednání postav přizpůsobuje současnosti, o dobových zvycích, tradicích ani každodennosti neví vůbec nic (ne, žena - ani vdaná - se nemohla jít sama bavit do společnosti, ne, manželé nejednali se svými ženami jako se sobě rovným člověkem, ne, Češi nepili portské víno a nejedli kaviár...), zbytek je sentimentální kýč

prostě když píšu klasický historický román, tak Karel IV. nemůže obědvat bramborovou kaši, Rudolf II. jezdit automobilem a Masaryk surfovat na netu

10 08.11.2023

malý sešítek s dětsky provedenými kresbami a krátkými popisky bez kontextu a bohužel i vtipu - rozsahem i obsahem stačí na jeden článek na webu, takto škoda papíru

varování všem, co čtou doslov dřív než knihu: Piptová shrne obsah a interpretuje ho způsobem natolik vyčerpávajícím, že na Karšaiovou už nic nového nezbude

takže exofonní literatura... a její problém cílového čtenáře: z italštiny do češtiny přeložený text slovenské spisovatelky, pro níž italština není druhým přirozeným, nýbrž samostudiem osvojeným jazykem, působí jaksi šroubovaně, s holými, nerozvitými větami vystavěnými jakoby podle učebnice (hned na první stránce mě třeba udivilo nadužívání zájmen, a to i na pozicích, kde je čeština běžně vypouští), nezdá se, že je to umělecký záměr, spíš hlušina prvotiny

ani s obsahem jsem se nesešel: cizinci nutno podrobně vysvětlovat česko-slovenské reálie, a tak na nějaké metafory, aluze a podobenství není prostor; čekal jsem víc o roce 1993, o rozdělení Československa, nějaké politické, hospodářské, společenské reflexe či názorová střetnutí, ale v příběhu se vyskytují pouze latentní narážky a pár stereotypů (moje zkušenost se soužitím Čechů a Slováků před i po třiadevadesátém je diametrálně odlišná) - vcelku nezáživný popis rodinných a partnerských neshod je k rozpadu ČS jen přirovnáván, takže výsledkem je další z mnoha osobních zpovědí ublíženého já

3 07.11.2023

Lenzovo vyprávění mě úplně pohltilo (hned mi naskočil Grassův Plechový bubínek), tolik metafor a jinotaje, při pozorném čtení se dají objevit další a další vrstvy významů a odkazů: exprese (vyjádření - slovo) + imprese (dojem - obraz), tedy slova (smysl a význam, obrazná pojmenování) provázaná s obrazy (kresba, malba) jsou Nansenovými "neviditelnými obrazy", tedy myšlenkami i fantazií, Siggiho vzpomínkami - ať se jeho otec snaží, jak chce, ty nelze zabavit ani zakázat; a jak říká Nansen: "existují jen znaky", které budou vidět, až nazraje čas - všechno začneme chápat až později a každý z nás má pocit, že vyhrál

cynický závěr vyrovnávání se s němectvím po válce: má se z trestance po dokončení trestu stát dozorce?

hned bych šel "našlapávat platejze a kambaly", ale určitě bych nepozřel "eintopf z fazolí, masa a hrušek"

7 05.11.2023

generační román z roku 1968 očima čtyřicátníka, otce a redaktora, který se pokouší sepsat článek o jinakosti mladých, a zároveň si uvědomuje odlišnosti mezi svými vrstevníky a jejich rodiči

za těch šest desítek let se samozřejmě česká společnost výrazně proměnila, ale styčné charakteristiky rodinných, přátelských i pracovních vztahů přetrvávají: u -náctiletých touha po lásce, svobodě a nezávislosti (posílená dobou vzniku textu), ale i haurování a kruté boje o moc a uznání v partě + u -cetiletých únava z pachtění, úsilí a dřina, obava o místo a postavení + u -sátiletých žlučovitost z odepsanosti, rezignace, neschopnost přijmout změnu = doporučuju porovnat se současnou tvorbou např. Petry Soukupové

příběh není tezovitý, neoslavuje mládí, ani karatelsky neapeluje na zkušenost dospělosti, naopak relativizuje a nechává čtenáře, aby zvažoval a poznával (se) sám

vypichuji Petiškův metaforický jazyk a poetická přirovnání

5 03.11.2023