los komentáře u knih
experimentální a ve své době asi velmi originální a moderní, asociativností obrazů trochu surrealistické, absencí interpunkce a vyšinutím formy hravě poetistické, tematicky přesně vystihuje ovzduší "lepších pražských rodin" před druhou světovou; text by mohl mít stejně tak 20 jako 200 stran a dojem by zůstal stejný, ale na prvotinu vlastně proč ne...
ač méně známý autor, objevná parodie a perzifláž upomínající na Gogolovu ironii a oblíbené dobové "sterniánství" s typickým motivem personifikované tváře velkoměsta, Veltman ve svém Lunatikovi mj. použil svou dětskou vzpomínku na skutečný požár Moskvy v roce 1812
obsedantní snaha argumentovat pomocí intuice, naprostá absence vědeckého přístupu
(SPOILER) těšil jsem se na klasický špionážní román, ale... na začátku je mladý muž, odpovědný, inteligentní, erudovaný, schopný, se všemi stereotypy poválečného Angličana z lepší rodiny, ale taky panic a tak trochu "maminčin a tatínkův" chlapec, prostě "nevinný"... a pak...
komu se dělá mdlo i při porcování vánočního kapra, doporučuju přeskočit kapitolu č. 18...
špionážní linka ustupuje do pozadí a nastupuje typický McEwan Betonové zahrady apod. = vynikající opracování tématu (ne)viny ve všech brusných plochách: dospívání jedince, sexuální probuzení i zmatení, dobová morálka, odpovědnost člověka před zákonem, politická spolupráce mocností po světové válce, "německá/nacistická" vina, hledání odpuštění...
neohromí, ale nenudí; průměrná sbírka povídek s přiléhavým názvem: kratičké črty psané v širším časovém rozptylu (na autorčině stylu je ta ranost poznat) a zjevně s nejrůznějšími motivacemi (2/3 již byly dřív publikované v literárních časopisech, příležitostně podle předepsaného tématu nebo žánru, na objednávku atp.), rozhodně ale dobrý vstup pro seznámení se s dílem Bianci Bellové
schizoidní, depresivní, absurdní ve své autentičnosti... ten pocit, jako být uzavřen v maličké kleci, mlátit hlavou o mříže a přitom rozdávat milé a úslužné úsměvy na všechny strany
sedí mi jazykový humor, i když dvojka (Divnější planeta) je snad ještě lepší
teď provedu "pojezdové sání nášlapné textilie" a pak jdu ven a "nechám se poškodit hvězdou"
poslední díl tetralogie zacyklil archetypální náboj vyprávění návratem děje na "Ingridin" ostrov, který se pár let po válce "pokrevně i adopcemi" znovu zabydluje: jednotlivosti se sice proměňují, ale principy i lidské charaktery zůstávají konstantní - zlepšují se technologie, zavádějí inovace, roste průmysl, vše se po válce obnovuje, ale příbuzenská pouta a sociální vztahy v komunitě v dobrém i zlém přetrvávají
myslím, že Jacobsen chce nejen v tomto románu, ale v celé tetralogii vypíchnout hlavně sílu mateřské lásky, ať už má jakékoli, byť někdy dost ujeté podoby
koukám, že z celé Jacobsenovy tetralogie je tento třetí díl hodnocen jako nejslabší, a já si to nemyslím: snad že děj je z izolovaného ostrova v nezměrném oceánu přesazen do vnitrozemí Norska? ale téma izolace zůstává, jen v jiné podobě, v podobě izolace jedince
na mapě Ingridina putování je odkrývána nedávná politická minulost válčících států, konkrétní příběhy malých zapomenutých lidí jednajících a nucených jednat ve vypjatých situacích, otázky viny, zbabělosti i hrdinství, paměti a nenávisti, nacionalismu i pomsty... snaha vyrovnat se s minulostí, na kterou chceme raději zapomenout, za kterou se stydíme...
hlavní téma bohužel nedokážu plně pochopit a procítit, což neznamená, že mne nezaujalo, obsahem i způsobem podání, můžu si ale dál klást otázku, co proboha vždycky vede ženu-matku, aby pátrala po ztraceném otci svého dítěte a snažila se, i za cenu nemalých obětí, i při ohrožení života, znovu získat jeho lásku?
oproti archetypálnímu bezčasí Ostrova je Bílý oceán antropomorfizován asi nejtypičtější vlastností člověka = zabíjet jiné svého druhu; paralelně k tomuto posunu se vyvíjí i postava Ingrid: z distance dětství dorůstá do výhradní role aktivně, byť často okolnostmi vynuceně jednající milenky a matky
Bílý oceán je symbolem přírodních jevů i kulturních dějů, které přesahují sílu i chápání jedince, avšak nebrání mu ve snaze přežít
zajímavý způsob, jak si uspořádat myšlenky
jen malý skeptický dovětek: "efektivní pomůcka" někdy zabere veškerý čas, který má z principu člověku ušetřit pro vlastní práci
nápaditá vyprávěnka s nevtíravým didaktickým záměrem + zvířátko, příroda, kamarádství, rodič, malé hrdinství + krásné kresby
okouzlí děti, které rády zkoumají, jak se co vyrábí + Milerovy kresby, dnes už známé doslova po celém světě
tuhle sbírku pohádek jsme někdy na prvním stupni ZŠ četli "povinně nahlas", na Ladovy kresby a tradiční vyprávěnky se nedá zapomenout (jenom teda: nebyla modrá...?)
po delší době jsem zas jednou zkusil Bellovou a zas trefa vedle: nemám problém s hovorovou řečí, cynismem ani vulgarismy, ale s předimenzováním = do krátké novely se autorka pokusila nacpat příliš mnoho témat: každé skandální a zbytečně nadsazené, jakoby na mainstreamovou objednávku: bdsm, procesy 50. let, duševní poruchy, násilí v rodině, manipulace...
příběh mně nijak nešokoval, spíš nudil, myslím, že své tyrany si vybíráme sami
perfektní kompendium, které má čestné místo v mé příruční knihovničce
doporučuju každému, kdo se zajímá o současnou literární teorii
Rovelliho Helgoland je pro mne událost roku!
jako by "relační interpretace kvantové teorie" byla tím pomyslným posledním kamínkem skládanky, po jehož doplnění se mi najednou vyjevil celý obraz a jeho smysl, že jsem z toho večer nedokázal usnout = pokud máte tak jako já problém s teorií paralelních světů, pak doporučuju zamyslet se nad tímto geniálně jednoduchým, neintuitivním pojetím kvantové fyziky, které snad vůbec poprvé "funguje" i pro makrosvět
a to není vše, Rovelli vykročí ze svého oboru a fundovaně přesáhne do biochemie, neurologie, matematiky, do historie, lingvistiky i filozofie
kolik už jsem četl odpovědí na otázku, co je to vědomí? tak ode dneška už se nepotřebuju ptát!
600 stran a 30 povídek od amerických, ruských, německých, polských, švédských i českých autorů sci-fi žánru o podobách střetávání a prolínání živého a umělého, trocha dystopie, filozofie, napětí, dobrodružství i humoru: stroj z pohledu člověka - člověk z pohledu stroje - člověk se stává strojem (kyborg) - stroj se stává člověkem (android)
povídky z šedesátých let a zírám, jak vizionářské... představa internetu i umělé inteligence mi vyrazila dech + samozřejmě skvělý Asimov + objev Börje Crona a jeho povídka Muž budoucnosti (1982)
neprávem zapomenutá kniha, doporučuju
jako bych četl Čepovy povídky, jen o třičtvrtě století novější - snovost, melancholie, uplývání, zahledění, tichá bolest a malá, malinká každodenní křivda; odněkud z hloubky křesťanská pokora, odevzdání se a smíření
krátké texty jsou jak vytržené z širšího celku, zdánlivě nezačínají ani nekončí, jako když člověk přijde do kina po začátku filmu a odchází ještě před koncem - zapamatuje si dojem, motiv, náladu, upoutá ho zajímavý detail, ztotožní se s nápaditě popsaným detailem, ale těžko jej zachytí a obtiskne do paměti
nejvíc se mi líbila povídka Hořící dítě - zprostředkovala mi onu vzpomínku na dobu raného dětství, kdy jsem ještě neuměl číst
Rajko Doleček byl před listopadem vlastně první "mediální" hvězdou popularizující zdravý životní styl, někdy koncem 70. let běžel v televizi jeho seriál o hubnutí a celý národ ho se zájmem sledoval (nedovolím si posoudit, zda a jak úspěšně se i Dolečkovými radami řídil)
tuto knihu jsem v době vydání se zájmem studoval (tabulky, tabulky, grafy, juj!), protože tehdy pojmy jako kalorická hodnota potravin, makroživiny či hormonální změny zněly tak nepřístupně vědecky až metafyzicky... samozřejmě že výklad je limitován dobovým stupněm poznání, nicméně Doleček (přes všechny osobnostní rozpory) byl studovaný endokrinolog, což se o dnešních "stravovacích koučích" rozhodně tvrdit nedá, a z erudovaného pohledu lékaře myslím že jasně a přehledně vyložil fakta o tom, jak "nedržet zázračné diety", ale jak přemýšlet o stravování a jak změnit životní styl (a to bez propagace komerčních produktů na hubnutí)