los komentáře u knih

(SPOILER) tak to byla tedy "chlapská" jízda: malý Max Denyer se musí rozloučit se svým svérázným dědečkem, díky němuž prožil dětství snů, a nastoupit do internátní školy - napřed to vypadá, že tvrdá "anglická" disciplína, ponižování, bití, "hra" na zajíce a psy, šikana atd., líčené detailně a bez emocí, je to nejhorší, co musí čtenář překousat, ale pak se - v retrospektivním pohledu "přeživších" bývalých spolužáků - začínají odhalovat případy sexuálního zneužívání chlapců ze strany učitelů a odpovídající dopad na následující život obětí

jemnější povahy předem varuju, mě rozsekalo třeba tohle přímočaré líčení: "Všechno je záležitost velikosti. Pohled na dospělý genitálie. Na chlapíka, co není tvůj táta, a má obrovský ruce, pohled na jeho chlupy. Tohle nikdy nepochopíš."

název románu odkazuje na pasáž z Shakespearovy tragédie Jindřich V., v níž král před bitvou trestá zrádce uvnitř vlastních řad (viz s. 141)

myslím, že hlavní poselství románu zní: HLAVNĚ SE NEBOJ OZVAT

4 25.05.2024

velmi dobrý výběr prvního čtení, veršem, dramatem i prózou, přiměřený délkou i tématy, pěkné obrázky a v závěru každého textu rozšiřující otázky, hry či úkoly, které rozvíjí schopnost dítěte porozumět textu, spolupracovat s kamarády a poznávat svět (dobře, přimhuřme oko nad dobou vzniku a vynechme Čarkovu Armádu; Žáčkovo Metro taky asi dnešní dítě neokouzlí)

namátkou: Sládek, Hrubín, Halas, Nezval, Lada, Petiška, Štíplová, ale taky Tolstoj a samozřejmě Kožíškův Polámal se mraveneček

3 24.05.2024

jojo, tohle přišlo jako první "opravdická" učebnice angličtiny po revoluci, odložil se Peprník a jen jsme zírali na novou metodologii výuky cizích jazyků a mnohdy opravdu "netradiční" téma kapitoly s často až bizarními slovíčky (upíří netopýr, sát krev, halloween, vydlabat dýni...)

5 22.05.2024

kompozičně dobrý nápad - vyprávět paralelně dvě verze příběhu, kdy se Vendula v určitých problémových situacích ve škole, se spolužáky či doma rozhoduje zachovat buď vzdorně a hrubě (modrá barva písma), anebo slušně a vstřícně (oranžová barva písma), tak trochu jako jednoduchý gamebook

určitě by knížku měl s děckem číst někdo dospělý a hodně moc komentovat a sám příběh dál rozvíjet a vysvětlovat, protože autorka otevřela vícero témat a málokteré uzavřela (střídavá výchova, sourozenecká rivalita, školní šikana, sociální labeling, zvládání vlastních emocí atd.)

chápu potřebu jednoduchého sdělení cíleného na žáka prvního stupně ZŠ: takhle je to správně, takhle špatně - a koukej, co se pak stane; ale pramení z toho pro dítě v reálném životě i možné zklamání, protože je mu předkládán "zrcadlový následek", rozuměj vždy, když se Vendula zachová hezky, okamžitě se tak začnou chovat i ostatní anebo se situace zázračně sama zlepší (stará zlá učitelka je nahrazena mladou milou) - jak pak vyhodnotí agresivní reakci na vlastní vstřícnost?

5 21.05.2024

tohle je snad nejdelší rozhovor, co jsem kdy četl, a nenudil jsem se ani vteřinu, živě se mi vybavovala raná devadesátá a všechny ty dnes už legendární případy, z kterých mrazilo tehdy a mrazí stále (úplně se vidím, jak jsem zíral na televizní zprávy - ještě černobíle - když potápěči tahali "ty sudy" z Orlické přehrady)

třicet let objasňovat brutální vraždy, třicet let v neustálé pohotovosti a maximální sebekontrole, třicet let se držet v dokonalé psychické, mentální i fyzické kondici, nevyhořet a nezbláznit se, tak to plk. Marešovi fakt největší respekt!

17 15.05.2024

nazval bych to spíš pracovním zápisníkem, kam si tvůrčí člověk píše okamžité nápady a denní postřehy, ostatně za 20 let (1898-1918) Apollinaire popsal cca 50 stránek nesouvislými útržky, náčrtky básní, zajímavostmi, vtipnými poznámkami, kde s kým mluvil, jedl či souložil atp., které čtenář bez hodně dobré znalosti jeho života a díla, francouzských reálií a dobové umělecké scény nedokáže rozklíčovat

nedivím se, že Apollinairova vdova zakázala texty publikovat, těch "cecků" a "buzerantů" co v nich je...

"Mám v kavárně piano a čtyři krásné dcery... Čtyři dcery, to je osm půlek prdelí!" = zaplaťpánbůh za Apollinaira, tady začíná avantgarda, jinak bychom se z toho ruchovsko-lumírovského mramoru nikdy nevyhrabali

5 13.05.2024

podrobně už vše vystihla níže čtenářka "soukroma" = deníkové záznamy pracovníka zajateckého tábora, původní sámské obyvatelstvo ve střetu s finskou, norskou, švédskou a ruskou kulturou, zajatci nejrůznějších asijských etnik a evropských národností, zvěrstva páchaná v lágrech, katastrofální hospodářská situace regionu po stažení německých vojsk, ale i specifické životní podmínky nedaleko polárního kruhu (kurevská zima, neobvyklé střídání tmy a světla, mračna komárů), to vše se snaží fotografka Inkeri pochopit - a smířit se se vším, co odhalí

i když se kniha jmenuje Popel a sníh, a nabízí se tedy spoustu opozitních významů jako černá a bílá (nejen fotografie), tma a světlo, smrt a život, ..., Inkeri nakonec vidí, že nic není černobílé a nelze soudit sebe ani minulost jen v rozměru buď dobro, anebo zlo

6 08.05.2024

text jihokorejského originálu jistě připomene více báseň v obraze - obraz v básni než převod do latinky, a i obsahově se s českým (respektive jakýmkoli okcidentálním) překladem ztrácí obrovská masa významů a konotací, které v asijské kultuře evokuje funerální symbolika bílé barvy

pro vyvolání obdobných pocitů tíhy, ticha, samoty a bolesti, tak jak své truchlení v "grafických obrazcích" a "bílých podobenstvích" zachycuje Han Kang, jsem si představoval třeba prostředí starých nemocnic

útlá, ale těžká knížka, kterou je třeba číst ve správném rozpoložení duše

7 08.05.2024

ctenarJiriXLj0:

Coelho pro svého Alchymistu vykradl 351. příběh Tisíce a jedné noci, aniž by to - třeba pomocí motta - přiznal.

tak tuhle einsteinovskou monografii bych rád vypíchl jako (nejen metodologický) vzor moderního způsobu psaní o historii: kouzelnými zaklínadly v ní jsou
(1) KONTEXT v tom nejširším možném pojetí = středobodem pojednání je známá osobnost zasazená do konkrétního místa v určitém čase a od něj se odvíjí další tematicky strukturovaný výklad, zaměřený na zevrubné objasnění souvislostí
(2) POUZE OVĚŘENÉ či OVĚŘITELNÉ INFORMACE = ideálně aspoň ze dvou nezávislých zdrojů a s ohledem na povahu archiválie: opravdu si cením Gordinova striktního přístupu vyhnout se "drbům ze života génia" (naopak naše česká popularizace vědy stále těží ze "šokujících odhalení", co kdo rád jedl, koho nenáviděl a co komu kam strkal)
(3) ŽÁDNÁ HAGIOGRAFIE = Gordin nepotřebuje velebit Einsteina vzletnými adjektivy tesanými do mramoru ani zamačkávat slzy dojetí nad každým bebíčkem, a přesto čtenář chápe, o jakém borci čte (bohužel naše česká biografická tradice stále žije prastarou potřebou vyrábět národní mučedníky, kteří nedělají nic jiného, než trpí a obětují se pro národ, ideu, pravdu atd.)

v neposlední řadě oceňuju příležitost podívat se na českému čtenáři blízké téma Z JINÉHO ÚHLU POHLEDU = Praha před Velkou válkou, národnostní otázky habsburské monarchie (Češi - Němci - Židi) a jejich projevy v kulturním a uměleckém životě soudobé společnosti, ale třeba i podrobný výklad o fungování Karlovy univerzity od jejího počátku popisovaný a uvažovaný americkým historikem a slavistou, princetonským profesorem je jedinečný

doporučuju všem
(nepřátelé matematiky přece mohou kapitolu o fyzice přeskočit)

13 20.04.2024

Matějčková je obdivuhodná česká filozofka, která vyjadřuje své názory explicitně, bez ohledu na ty aktuálně považované za správné

recenze, eseje a rozhovory z posledních dvou let jsou čtivé, promlouvají k nejžhavějším společenským problémům a kontroverzním tématům a vybízí k zamyšlení, cílem není vše odsouhlasit, ale srovnávat různé postoje, názory a argumenty a vzájemně se respektovat, protože - jak říká Matějčková - "součástí tolerantní společnosti je diskuse"

doufám, že kniha dnes večer dostane Magnesiu Literu, doporučuju!

17 18.04.2024

už dlouho jsem nečetl dílo s názvem tak přesně vystihujícím obsah, trochu jako cesta sv. Kryštofa = s každým dalším krokem se břemeno stává těžší a těžší, a za tmy je to už tíha celého světa, protože nedokážeme jiné podepřít a samy sebe pozvednout

pro čtenáře, kteří ví své o bojích se závislostí, bolestivá léčba a mrazivá katarze

7 14.04.2024

tak kočka Linda u nás totálně pohořela, holt nejsme kočičí

7 07.04.2024

srovnávat Chadimova Posledního kacíře se Jménem růže Umberta Eca, no fuj, pane nakladateli, to tedy ne (Jméno růže je postmoderní román o sémiotice, se vším, co k tomu patří, historická detektivka je jen maska, ale to je na dvouhodinovou přednášku...)

Posledního kacíře bych přirovnal spíše k přehypovaným povídačkám Dana Browna, i když zpočátku se Ondřej z Ježova tvářil jako Waltariho Mikael Karvajalka z Krvavé lázně

Chadima předvedl čtenáři svou bezesporu extenzivní fundovanost v oboru historie a teologie husitského období v českých zemích, nicméně - jak také dokládají komentáře níže - udělal velikou vypravěčskou chybu: rozsáhlé náboženské disputace použil pro retardace děje (ba co hůř, pro luštění záhad vlastně vůbec nejsou důležité, neobsahují klíče ani nápovědy) - a to mu čtenář bažící po akci, a ne po dějepisném výkladu nemůže odpustit

jako oddechovka a pro posilování bicepsů - proč ne, ale už tak polovině se z dobře rozehraného příběhu stává PC adventura s odporně hollywoodským koncem

banální příběh hromadou reálií a oborovou terminologií supluje popularizující historickou práci a čtenáři neuspokojení příběhem tak aspoň mohou podlehnout iluzi poučení a sugesci, že čas strávený nad knihou nepromarnili zbytečně, nicméně zájemcům o historickou platformu románu bych raději doporučil skutečně mistrné a skutečně odborné práce Petra Čorneje, zejména jeho Jana Žižku (2019)

Poslednímu kacíři ještě vytknu odfláknutou korekturu a Chadimovi kromě marcipánu taky ty kukuřičný placky (kukuřice v Evropě roku 1420?)

14 07.04.2024

zcela souhlasím s komentářem sgjoli a markej: dobrý začátek s "postupným uvolňováním" a promarněným koncem

oceňuju Kašpárkovu snahu aspoň trochu relativizovat a problematizovat typizované postavy, zastupující extrémní projevy v jednotlivých generacích, takže se každé v určité chvíli dá přitakat, anebo přinejmenším pochopit její úhel pohledu, ale závěr "z budoucnosti" mě otrávil: zatímco současnost dokázal kriticky analyzovat a poukázat na slabiny, generálně na mezigenerační komunikační šum, tak najednou v budoucnosti líčí babičku, která moudře a shovívavě - jak ze Starého bělidla - přikyvuje "pravdivé naivitě" vnučky a obdivuje se jejímu odhalování hlubokých pravd o starém a novém světařádu = žádná dystopie, ale utopie - v ekobudoucnosti si i generace porozumí

8 03.04.2024

právem je Srdcovka oceňována jako dlouho promýšlený a prokreslovaný komiks, v němž Jislová analyzuje zdroj traumat vlastního dětství a dospívání, svou názorností, jednoduchostí a prostou sdílností tak umožňuje mladému čtenáři, aby se s jejím příběhem snadno identifikoval a dokázal obdobně pochopit a "poznat sám sebe"

možná by příběhu neškodilo více řádu, jednoty, tematické sevřenosti a kauzality, držet se dvou tří hlavních linií a myšlenkově je dovést do konce

myslím, že komiks se spíš hodí pro znázorňování akce a děje, nebo pro vymalovávání exotického či jinak neznámého prostředí než pro přemýšlení a prociťování - typologie špatných rodičů v závěru je sice názorná, ale výrazně vybočuje z celkové koncepce atd. = mnoho stran je věnováno individuálním duševním stavům a hnutím (detailně Štěpánky i Michala), ale závěr je až behavioristicky nalinkovaný (za všechno mohou rodiče a kultura/prostředí, v němž dítě vyrůstá)

mimochodem, fakt takhle probíhá život většiny dnešních young adult? nedokážu to posoudit, tak jsem se aspoň poučil...

9 30.03.2024

jak píší čtenáři "jitrnic" a "3497299" níže, nevystihl bych to lépe...

(jako "pražský chodec" vnímám žabomyší válku auta versus bicykly v městských ulicích většinou přitisknut na omítku domu, právě když si třeba vtipně v Melantrišce (!) razí cestu SUV a potká hejno elektro-koloběžkářů, nebo když cyklista ignoruje "svůj" pruh na silnici a kličkuje po chodníku mezi lidmi a kočárky)

...jen ještě přidám ten druhý plán, který v textu čtu:

Vyhoření se mi - podobně jako Kontinuita parku - četlo obtížně - snad pro ty absence řešení?, milostný i aktivistický příběh poslíčka "Platformy s kostkou na zádech" je ztlumen variacemi jeho stále se opakujících úvah a reflexí, symbolický konflikt mezi dvěma a čtyřmi koly tak vlastně zobecňuje na konflikt sociální, a propast chudí vs. bohatí pak kope přehlubokou:

přesto se pokusí "něco změnit": nejprve sám sebe, ale na výletu do přírody s přáteli brzy poznává, že už není schopen přežít mimo infrastrukturu města, její nejmodernější technologické inovace a služby dostupné 24/7; přidá se tedy k aktivistické "EKO buňce Akademie", vnitřně však cítí, že její bytové schůze i veřejné demonstrace jsou jen okázalým divadlem generace dětí oněch zbohatlíků, kteří ho denně míjejí (a ohrožují na životě) v luxusních autech, a uvědomuje si, že ani drobný vandalismus, ani přilepování se k silnici v plném provozu k ničemu nevede (s hořkostí si přiznává, že i jeho milá aktivistka je zbohatlický pokrytec, když jí dováží bio-eko-veganské pohoštění rozporcované do obrovského množství plastových obalů, a všichni jím opovrhují jako buranskou pracující! sockou)

a závěr? poslední pokus o řešení mocenské nerovnosti: pomstychtivá agrese... která se zvrtne... v nenávist

8 29.03.2024

Odeon prostě umí obálky: tolik interpretačních možností = obrázek ledovce v opozici názvu románu (oheň jako touha po vášni a lásce vs. led jako reálný stav partnerských citů?), ledovec vyvedený v dvojitém zrcadlovém převrácení (nikoli odraz ve vodě) jako dvouhlavé karty (další opozice, snad jako protipóly povah hlavních postav?), špička ledovce jako aluze na vše, co je skryté pod hladinou (v manželském i mileneckém vztahu, v nejvyšších patrech bankovních ředitelství..., ale i v hlavě - samomluvě postav)

Oheň je prvním románem Pourchetové přeloženým do češtiny, ale šestým vydaným, doufám, že to u nás brzy napraví, protože autorka si mě získala svou vypravěčskou zkratkou a výstižným zachycením myšlenek postav, aniž by se topila v emocích nebo sáhla k vulgaritě

velmi mě překvapila téměř nonsensová pointa (nebudu spoilerovat), naopak vůbec ne vývoj Véřiny postavy (od revolty ke konformitě) = vztah matky Laury s dcerou Vérou mi mimochodem připomněl Nejvyšší kartu Petry Hůlové

román z nejčerstvější přítomnosti o rezignaci generace 40+ cokoli cítit, dělat, tvořit, prožívat... a o podobách kompenzace těchto impotencí

9 27.03.2024

raný experimentální román, který mi námětem připomněl Nerozlučné Simone de Beauvoirové, zatímco motivicky a marionetizací postav zase Weinerovy prózy; Amor a Psyché mi třeba oproti ironickým Zakladatelům přijdou spíš deziluzivní

není to čtení pro zábavu a odpočinek, vyžaduje čtenáře aspoň trochu obeznámeného s evropskou meziválečnou literaturou a metaliterárními postupy, kdy psaní reflektuje sebe sama

"Jistě je již čas, aby tato kniha skončila. Jistě je již čas, aby mladistvé nerozvážnosti a blouznění byly spoutány pevnou formou. / Nechť při tomto zasnoubení Amora a Psyché, konci právem oblíbeném každým čtenářem, vystoupí Múzy, Poezie a zvláště Próza, nechť zapíská Satyr na píšťalu a Paniscus na šalmaj."

7 26.03.2024

přidávám se k čtenářům s nejvyšším hodnocením knihy, přesně jak to vystihuje níže marlowe:
nejde o biografický dokument, Barnes nastudoval spoustu pramenů (za nejdůležitější sám vytyčil studii Elizabeth Wilsonové "Šostakovič: vzpomínky na život" a kontroverzní autobiografické "Svědectví: paměti Dmitrije Šostakoviče" Solomona Volkovova), ale románové zpracování mu licencí literární fikce otevírá prostor pro univerzální zobrazení života umělce zničeného totalitním režimem

ve stalinském Rusku byly dva druhy skladatelů: ti živí a plni strachu - a ti mrtví... víc není třeba komentovat, nutno číst!

11 25.03.2024