los komentáře u knih

vynikající middle grade fantasy série, která si v ničem nezadá s prvními díly Harryho Pottera, divím se, že u nás nemá Percy Jackson větší ohlas - domnívám se, že tento promyšleně konstruovaný fikční svět ideálně koresponduje s představami i problémy plus minus dnes desetiletých; motiv labyrintu dodává příběhu napětí (a ponechává prostor pro vlastní fantazii) a prostředí "lidského" světa, do nějž se jakoby samozřejmě prolíná svět magie, zase uvěřitelnost; jednoduchá větná skladba, ich forma personálního vypravěče i rychlé střídání replik udrží dlouho pozornost i malého čtenáře

(mně osobně tedy vadí to prznění antické mytologie, ale to je můj problém, doporučuju za cílového čtenáře)

3 26.02.2024

anotace nakladatele říká vlastně všechno: o co je fragmentární text, v němž se střídá vypravěčský pohled na hebefila s reflexemi jeho oběti, kratší a syrovější, tím více poskytuje čtenáři prostoru pro domýšlení průběhu i následků nedořečených událostí; vskutku "poetickým", nápaditě obrazným jazykem jsou evokovány šokující intimnosti a jejich dopad na dospívající dívku, která se nedokáže vymanit z toxického vztahu

zaskočila mne role Terezina otce v příběhu, přímo se říká, že o zneužívání dcery učitelem věděl, a na jiném místě (příhoda během výletu na kole?) se snad naznačuje, že i otec je/byl agresor? nevím, příběh opravdu není lehké číst, jako by se na čtenáře s každou stránkou lepily cizí tělesné sekrety

těším se ovšem na další počin Hochholczerové, její vidění světa a vypravěčský styl mají potenciál

5 23.02.2024

další ze sebezpytných dekonstrukcí dětství a dospívání v nefunkční rodině, odrážející situaci sociálně slabších v Přerově v letech 2007 a 2021; vyprávění se zacyklovává ve vzpomínkách a přehodnocování pocitů, útržky paměti nejen ve střetu s realitou, ale i s vnímáním druhého, autoprojekce, osamění, naprostá bezvýchodnost

občasný vypravěčský přechod do druhé osoby jako pokus navázat kontakt (alespoň se čtenářem), být vnímán, slyšen, pochopen a přijat

hrozí předávkování frustrací a depresí

5 23.02.2024

jako většina zde komentujících čtenářů jsem nadmíru spokojen, Stančík prostě nezklame a vždycky překvapí sloučením zdánlivě nespojitelného tak, že je to nejen vtipné (a humor není prvoplánový), ale má to i hlavu a patu s přesahem k zamyšlení, tentokrát parodie superhero komiksů s protektorátním odbojem + nápadité zapojení vysvětlivek ve vnějším okraji stránek jako ve středověkých tiscích a s obrázky

Stančík má dar slova, souvislosti a nápadu, nic nechybí a nic nepřebývá, kde se tyhle pilulky k podpoření fantazie prodávají?

líbí se mi, jak si Stančík utahuje ze čtenáře tím balancováním na hraně realita, nebo výmysl? ale nikdy to není výsměch, který chce ublížit či urazit

8 21.02.2024

závidím Rudišovi tři věci: dar psát (česky i německy), schopnost pozorovat svět a čas cestovat vlakem po Evropě, hned bych s Návodem v batohu vyrazil na nádraží a jel v Rudišových kolejích

lásku k cestování po železnici, myslím si, lidé sdílí podobně jako pravěkou potřebu sedět u ohně a dívat se do plamenů, ach jak mi chybí ta stará ukolébavka "t-dn t-dn ... t-dn t-dn", když ještě nestály koridory a za oknem vlaku utíkala česká krajina...

"Vídeň je hlavní město střední Evropy", souhlas

10 13.02.2024

Murray už dřív bez pardonu pojednal o fenoménu masové imigrace i o zavilé identitární politice a nyní podrobně rozebírá multikulti rozklad západní společnosti optikou rasismu

současný tolerovaný fanatismus hanobení bílé rasy, zejména "patriarchátu cisheteronormativních bílých mužů", diverzita a inkluze v angloamerickém světě dostoupily na vrchní příčky demence (pobavila mne např. v základním školství doporučovaná "antirasistická matematická metodologie", podle níž je nebílým žákům uznán jako správný výsledek, že třeba dvě a dvě je pět, protože "to tak cítí" = racionalismus je rasistický, protože abstraktní logika je pro svou obtížnost elitářská a privilegovaná a upřednostňuje rozum před emocemi, že dvě a dvě jsou čtyři, to je jen kulturně podmíněná konvence, jež je součástí "hegemonického příběhu bílé rasy")

překvapivá čísla a informace o otroctví:
*v období 16. až 19. století odvlekli otrokáři z Afriky do Ameriky 10-12 milionů Afričanů, v naprosté většině se jednalo o Afričany prodané Afričany Evropanům
*Arabové odvlekli 11-17 milionů Afričanů, ale protože je hned kastrovali, nežijí dnes na Blízkém východě jejich potomci (na rozdíl od Ameriky)
*Berbeři z osmanských států Severní Afriky prodali Arabům do otroctví cca 1,3 milionů Evropanů
*dnes se otroctví praktikuje ve 3 afrických státech: Mauritánii, Ghaně a Jihosúdánské republice (v období 2014-2019 bylo krátce obnoveno i v Islámském státě)
*dnes se ve světě nachází v otroctví cca 40 milionů lidí !!!

jelikož se už i v Evropě pokoušíme "dekolonizovat umění" (ničení výtvarných děl, odstraňování soch, zakázaná literární díla a cenzura hudby), mám o západní kulturu vážné obavy

na závěr Murray klade výmluvnou otázku: kdyby byla západní kultura tak špatná, směřovali by všichni migranti k nám?

15 08.02.2024

biochemický výklad o dopaminových drahách v mozku je upozaděn (psycho)sociologickými výzkumy, opírá se o tradiční pokusy s potkany (dřív myšky hltaly vodu s glukózou, dnes už máme speciální granule s příchutí!) a modelové testovací situace s lidmi (jejich interpretace bývají dost spekulativní, ale budiž), americky ukecaný a výrazně popularizovaný styl stejně jako zaměření výhradně na angloamerickou populaci mě spíš odrazuje (např. dělit dopaminergní osoby podle politické příslušnosti mi přijde dost ujeté a tendenční), ale celkově je to nenáročné zajímavé čtení o závislostech a psychických onemocněních spjatých s dopaminem, proč ne...

10 08.02.2024

pro nejmenší ideální čtení nejen před spaním, Milerovy bezkonkurenční obrázky, ale pozor, kde pak všude po bytě najdete poschovávaná vajíčka!

kniha je koncipována jako korespondenční rozhovor, tradiční žánr filozofů, vědců a myslitelů vůbec, česky vychází po 10 letech od svého vzniku, takže je nutno brát v potaz, jaké otázky byly palčivé před rokem 2013 a jaké argumenty nemohou v diskusi logicky k určitým tématům zaznít, přestože čtenáři se dnes okamžitě nabízejí, např. v celosvětové transformaci univerzit (trend akademického kapitalismu, kdy je státní instituce řízena jako obchodní společnost)

hlavními tématy je kritika konzumu a multikulturalismu, rutinizace násilí, inflace slov; proces, v němž se solidarita mění na solitaritu, přepisování dějin, pointilizace času, proměna společnosti (z dřívějšího proletariátu a střední třídy je dnes prekeriát), postmoderní politika, v níž se z veřejných otázek staly soukromé problémy veřejných osob...

Baumanovy myšlenky jsou střízlivější, smířlivější, ale patrná je i nechuť přijímat inovace, možná daná věkem, a vidět na mladé generaci i něco pozitivního; s Donskisem se často názorově rozcházím (nejsem věřící), překvapilo mě, jak často odkazuje ke Kunderovi a v závěru přednese pozoruhodný rozbor Houellebecquova románu Možnost ostrova z hlediska společenského

2 06.02.2024

komu přijde Máj obtížný, doporučuju zkusit alespoň pár Máchových próz, konkrétně Doslov ke Křivokladu, Večer na Bezdězu, Marinku, Pouť krkonošskou a Klášter sázavský, a k tomu Deník z cesty do Itálie, takové "best of Mácha"

4 05.02.2024

(SPOILER) už chápu, proč mělo české vydání Hodin takové zpoždění oproti ohlášenému datu: na McEwana nečekaně objemná kniha - a stejně jako komentující čtenáři níže mám dojem, že je to spíše na škodu, nepopírám autorovu charakteristickou čtivost a potěšení z dobře napsaného románu, ovšem drže v rukách Hodiny už v polovině jsem nabyl dojmu, jako by to byly tak tři knihy v jedné

téma zneužívání malého chlapce dospělou ženou mě překvapilo (záměrně jsem nečetl dopředu anotaci) a očekával jsem, že ho bude dále autor rozvíjet, třeba jaké dopady mělo takové trauma na jednotlivé dekády dalšího protagonistova života, ale pak vše nějak pomalu vyšumělo v Ronaldově celkové pasivitě a absenci vůle k činu či rozhodnutí (podobně i v epizodě, kdy Ronald učitelku klavíru po letech navštíví v jejím bytě a při konfrontaci se dožaduje vysvětlení, zpovědi či omluvy, chce ji udat policii a tak se pomstít... ???), no a pak přes obrazy z "velkých evropských dějin" jsem byl najednou na konci a bohužel zklamán ze závěrečného klišé = (SPOILER) sentimentální obraz starce hýčkajícího v teple obývacího pokoje vnučku, zatímco zbytek šťastné rodiny připravuje společný oběd, tedy dost kýčově podané, že "smysl lidského života je v pokračování rodu"

6 02.02.2024

ukázkový příklad toho, jak je důležité, kdo se dívá a jak pozorované posuzuje, a to jak z perspektivy časoprostorové, tak kognitivní

během čtení jsem si pohrával s představou, že jsem vlastně dnes - jako druh Homo sapiens sapiens - na místě neandrtálce Loka, když se podobně snažím porozumět umělé inteligenci

"to ve své hlavě nevidím"

3 02.02.2024

na počátku osmdesátých let byla Macurova literárněhistorická metoda vskutku nebývale inovativní a jeho pojetí a výklad českého národního obrození myslím zůstává stále originální i inspirativní

v kapitolách Tvarosloví - Pojmosloví - Paradoxy hledá přijatelný historicko-politický a kulturně společenský narativ v rámci konstrukce naší národní sebelegitimizace a jazykové emancipace, navíc podložený objemným a značně různorodým dokumentárním materiálem

doporučuju všem studentům literatury

5 30.01.2024

jak nejsem povídkový, tak touto sbírkou "obrazů z budoucnosti" jsem okouzlen podobně jako Příběhy vašeho života od Teda Chianga; snad jen kromě povídky Liddy s fantaskním motivem (křídla tu ovšem chápu jako symbol dospívání) jsou ostatní zasazeny do více či méně vzdálené "reálné" budoucnosti bez "magických" propriet

kdo čeká akci, a jak se dnes říká, "epické" vyprávění, bude zklamán (jak čtu z komentářů níže), protože Kim Fu se dělí se čtenářem o dojem, emoci, niterný stav, který nastává po zážitku zachyceném příběhem, a k jeho navození či rozšifrování čtenář potřebuje obdobnou životní zkušenost = možná hledám v povídkách to, co do nich autorka sama nevložila, ale to není v beletrii podstatné, mě oslovily téměř všechny (Písečný muž, Panenka, Dvacet hodin)

povídky Kim Fu jsou mimořádně empatické sondy do nejhlubších duševních stavů a prožitků člověka, a kdybych měl hledat společného jmenovatele, použil byl slov jako "samota", "opuštění", "vydělení", "prázdnota", "nemožnost dorozumět se s druhými", "nepochopení", "neschopnost naslouchat blízkým" = ostatně tak typickými pro současnou společnost

4 29.01.2024

hluboce procítěný a citlivě vyprávěný příběh chlapeckého dospívání na pozadí kritiky vývoje norské poválečné periferie, Jacobsen umí nenásilně a nenápadně zapojit reálie (Gagarin, televize, změny ve školním či sociálním systému) a důmyslně pracovat s prolepsí

nejvíc mne oslovily postupy a obrazy, jimiž autor ukazuje na dětské vnímání, zakoušení a postupné rozklíčovávání světa dospělých, od naprostého míjení a neporozumění, přes střet s významy a "podvody", až po (ne)dobrovolné přijetí nové společenské role

bolesti doby i jedince umí Jacobsen (jako vždy) podat bez patosu a hrdinství, to se mi na jeho prózách líbí

nedořečenost některých linií myslím přidává příběhu na autentičnosti, neboť ani v životě se nedovíme, "jak to bylo doopravdy" a "jak to všechno dopadlo"

4 28.01.2024

(SPOILER) POZOR SPOILER
podmanivě vyprávěný vesnický příběh zasazený na začátek 19. století, jehož pointa (poprava hlavní postavy) je prostřednictvím nenápadného motivu (struna na krájení sýru) několikrát v textu naznačena, ale mně napětí vydrželo až téměř do konce; okouzlila mne nejen variace pygmalionského tématu, ale především forma, která koresponduje s dějem a verifikuje jeho autentičnost: negramotná děvečka se teprve v dospívání naučí číst a psát, a proto její životní zpověď, kterou zapisuje ve vězení přes vynesením rozsudku (což čtenář pochopí až úplně na konci), odpovídá necvičenému pisateli jak stylem (píše tak, jak mluví), tak grafikou (nepoužívá velká písmena); navíc je vyprávění rozděleno do oddílů podle ročních dob, což nápaditě koresponduje s žánrem tradiční venkovské prózy, moderní je prvek obžaloby církve a lidského pokrytectví; v neposlední řadě stojí prostá, nepřekombinovaná, jako "ze života" vyplývající zápletka a její přirozené rozuzlení (zločin a trest bez zázraku vykoupení); obžaloba skutečného viníka zůstává na čtenáři, vynikající!

8 27.01.2024

unikátní propojení jinak velmi vzdálených oborů: biochemie a psychosociologie, nejen velmi fundovaně napsaný výklad, ale navíc i velmi prakticky komponovaný: jednotlivé kapitoly jsou striktně rozděleny na přírodovědnou a na humanitní část a barevně vyznačeny (v písmu i ořízce) - takže čtenář, kterému se nezamlouvá paralela mezi procesy probíhajícími v lidském těle a v lidském společenství, může číst jen modré listy (o buňkách, metabolismu, nádorech, tvorbě metastáz, imunitě), nebo jen oranžové (o teorii systémů, o sobectví, pýše a plýtvání, strachu ze smrti, neochotě stárnout, nedodržování pravidel, i o budování mezilidských vztahů, odpovědnosti a uspořádání společnosti), nechybí slovníček a seznam odborné literatury

Šmardová podává odborný, ale laikovi přístupný výklad mikrobiologa s obdivuhodným přesahem, až do umění; doporučuju

5 26.01.2024

české vydání z roku 2010 u nás poprvé představuje původní soubor povídek, nikoliv jen výbor; autorčin nezaměnitelný rukopis si zaslouží pozornost, mně hoví ta buransky jižanská atmosféra, důraz na konkrétní detaily a životnost i živelnost obrazů, horší už to je s výkladem - málokdy mi dochází biblická symbolika a anagogický přesah

doporučuju poslední povídku Bezdomovec = pro Evropana opravdu netradičně podané téma polských židů, kteří přežili holokaust a emigrovali do Ameriky

2 25.01.2024

útlý soubor esejů a přednášek o literatuře amerického Jihu, který utřídili editoři autorčiny literární pozůstalosti, zůstává inspirativní i po více jak 70 letech: kromě úvodního emblematického eseje o Flanneřiných pávech zaujmou a pro současné čtenáře, kteří koketují s beletrií ať už v oblasti teorie, nebo mučí svého tvůrčího ducha, budou návodné části o tvůrčím psaní a o výuce literatury na základní a střední škole, oddíly o katolicismu mne míjejí, nedokážu se porovnat s entitou ďábla v literárním díle, ani uvažovat v pojmech vykoupení, milost a hřích při interpretaci textu

četba vhodná i pro naprostého laika, výklad je jednoduchý, přímý, jasný, bez jakékoli oborové terminologie, doporučuju ale znalost alespoň těch nejznámějších povídek O'Connorové

2 25.01.2024

druhý díl dystopického zrcadla naší blízké budoucnosti opět otevírá mnoho kontroverzních společenských a politických témat, tentokrát je kritika islamizace Evropy daleko otevřenější a varování před multikulti vedoucí k nové totalitě daleko sžíravější: evropská parlamentní demokracie se proměnila v demokracii ekologickou, tzn. princip konkurence byl nahrazen principem zodpovědnosti; státy Evropské unie prošly ve 20. letech 21. století (= čtenářova, naše přítomnost) válkou a poté vznikla tzv. Evropská rozmanitost, tj. multikulturní, multisexuální a multinormální svět = systém je moderní, ekologický, flexibilní a multinormativní

velmi zajímavá pasáž je věnována úvahám o trestním právu = zastaralá představa o vině a trestu, kdy chybí prevence (soud trestá skutek, který se už stal), je nahrazována procesem resociace chybujícího s ohledem na ochranu veřejnosti, což zní dobře, ale v praxi vede k absurditám = jedinec pociťuje bezpráví, a proto koná proti společnosti v domnění, že prosadí svůj nárok, např. oběť šikany se stává sama násilníkem, chudý krade..., soudem vyměřený trest ovšem chápe jako další bezpráví - co s tím? buď se změní jedinec/pachatel (převýchova? vyhovění nároku?), nebo se změní společnost/oběť (a jsme u těch absurdit, které vedou přes prevenci k centrální kontrole a odtud až k totalitě)

...a spoustu dalších chuťovek jako sociální přídavky na domácí zvířata nebo hodnota občana podle věku, pohlaví, vzdělání..., jazykově korektní vyjadřování (duševně jinak orientovaný = retardovaný), právo dítěte na normalizaci duševních schopností

DOPORUČUJU číst a myslet u toho

4 24.01.2024