Srdcovka
Štěpánka Jislová
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/521870/bmid_srdcovka-64ef1b167ff8d.jpg
4
102
17
Autobiografie, romance, nebo vyznání milovanému médiu, jakým je pro autorku komiks? Od každého trochu. A především příběh, který vyžadoval odvahu, aby mohl být takto upřímně vyprávěn. Hlavní hrdinka Štěpánka nás provází svými intimními zkušenostmi od puberty po současnost a přitom zkoumá nepsaná pravidla lásky a vztahů. Štěpánčiny představy o vztazích formovalo soužití s rodiči na sídlišti v devadesátých letech, tehdy oblíbené časopisy pro dívky a televizní seriály ze Západu. Autorka reflektuje svět online seznamek a chatů, moderní aplikace spojené často s nezávazným sexem nebo toxické vztahy. Provází nás vysokoškolskými večírky i pocity osamělosti, nabourává představy o tom, co to vlastně znamená být mladou ženou či mužem, a svěřuje se také s vlastní zkušeností se zneužitím. Nejrozsáhlejší dílo Štěpánky Jislové je příhodným vrcholem její desetileté kariéry a dvousetstránkovým důkazem o evoluci českého komiksu. (převzato z webu nakladatelství Paseka)... celý text
Přidat komentář
Ale jo, dobre je to. Zajimavy nahled na casti zivota a vnitrnich "pochodu" autorky. Velke plus za odvahu a zpracovani. Jako emocne vice plochemu skoro ctyricatnikovi mi to i tak neco dalo. Zpracovani je v pohode na svetove urovni a jsem rad ze i nasi autori maji komiksem co rici. V podstate asi jeden z nejlepsich citove/vztahovych komiksu ktere jsem cetl..i kdyz je moc nevyhledavam..tam kde Pod dekou konci, tady zaciname.
spolu s Barešovou Metou nejlepší věc, která vypovídá o současný český generaci, o problémech, který ji nějakým způsobem tíží - o problematickým navazování vztahů, nepochopení dvěma předchozími generacemi, o tom, že být jiný (tj. kreslíte si barbary, hrajete larp a koukáte na Lotra nebo Xenu, nemáte holku/kluka) ještě neznamená, že jste debil a musí vás vylučovat z kolektivu, protože když se vám to stane, může vás to poznamenat na celej život. Je to dílo o potřebě rodičovský lásky a zájmu rodičů, o nutnosti toho, aby vás chápali... ten komiks je absolutně geniální, nebojí se ničeho a nikoho a řeší dost závažný témata. Jislová se odpíchne od zcela "jedoduchýho problému" jsem sama, nemám kluka, jsem divná? až k něčemu, co vám zamotá hlavu a klade vám to neustále spoustu tabuizovaných otázek, který má společnost tendenci zadupávat do země, protože jsou zkrátka nepříjemný. Už dlouho mě nic takhle nedostalo do kolen. Přečtěte si. Jestli je budoucnost českýho komiksu v arteterapieutických komiksech, tak rozhodně beru.
právem je Srdcovka oceňována jako dlouho promýšlený a prokreslovaný komiks, v němž Jislová analyzuje zdroj traumat vlastního dětství a dospívání, svou názorností, jednoduchostí a prostou sdílností tak umožňuje mladému čtenáři, aby se s jejím příběhem snadno identifikoval a dokázal obdobně pochopit a "poznat sám sebe"
možná by příběhu neškodilo více řádu, jednoty, tematické sevřenosti a kauzality, držet se dvou tří hlavních linií a myšlenkově je dovést do konce
myslím, že komiks se spíš hodí pro znázorňování akce a děje, nebo pro vymalovávání exotického či jinak neznámého prostředí než pro přemýšlení a prociťování - typologie špatných rodičů v závěru je sice názorná, ale výrazně vybočuje z celkové koncepce atd. = mnoho stran je věnováno individuálním duševním stavům a hnutím (detailně Štěpánky i Michala), ale závěr je až behavioristicky nalinkovaný (za všechno mohou rodiče a kultura/prostředí, v němž dítě vyrůstá)
mimochodem, fakt takhle probíhá život většiny dnešních young adult? nedokážu to posoudit, tak jsem se aspoň poučil...
To, co jsem teď přečetla, mi nepřipadá jako příběh jednotlivce, ale příběh současné společnosti, že je celá přesně takovým způsobem traumatizovaná. Ráda bych věřila, že člověku se zdí mezi sebou a druhým stačí přečíst si několik psychologických příruček, aby změnil svůj pohled na svět a své prožívání. Pokud se to autorce povedlo, tak jí to z celého srdce přeju. Mně takový závěr připadá přece jen trochu příliš optimistický. Štěpánka v komiksu píše, že prožila spoustu času ve vymyšlených příbězích, což jí pokřivilo pohled na realitu. Samozřejmě, spousta knih a filmů taková je, ale pak jsou i takové, které vám vyjeví příběh vašeho života. Třeba zrovna film 500 dní se Summer, v díle zmíněný, je jeden z nich, alespoň pro mě. Tento komiks v sobě obsahuje velký kus pravdy o tom, jak dnes žijeme, díky za něj. Kvůli zkratkovité formě je to jen takové načrtnutí, ale určitě stačí k tomu, aby na sobě člověk začal pracovat.
Obdiv k autorce za otevřenost , předáni pocitů, bolestí , smutků. Možná jsem čekala něco trochu jiného, ale je vidět co úsilí a práce zpracování komiksu autorku stálo.
Tohle je jednoznačně komiks s přesahem.
A rozhodně pro všechny. Od teenagerů až po dospělé. Každý si v něm najde to svoje.
Podařený český komiks, který stojí za přečtení.
Kniha je velmi důkladně zpracována po obsahové i grafické stránce. Vizuálně se mi velmi líbila. Co se týče obsahu – jsem jiná generace než autorka. My jsme neuměli o svých trápeních mluvit, pojmenovat je. Mnoho bolesti zůstalo zavřeno a zapouzdřeno v srdci. Když dnes vidím na sociálních sítích, jak se mladí lidé dokážou o svých problémech bavit, poděli se o ně, vzájemně si pomoci a obohatit se, tak je obdivuji. Mnohdy ale – a to je i případ této knihy, se mi zdá, že neustálé přebírání se v trápení a špatných zážitcích přináší i neschopnost uzavřít nějakou životní kapitolu, nadechnout se a jít dál. Někdy až strach žít naplno, což znamená i přijímat rány a bolest. Ale bez toho není život životem.
Jednoznačně jde o zdařilý a tematicky velmi potřebný počin, působivý obsahem i formou.
Měl bych ovšem dvě drobné výtky: na několika místech jsem měl pocit, že se ztrácím, respektive že ne zcela rozumím autorčině motivaci zařadit v daném místě (a sledu) určitou promluvu a/nebo vyobrazení. Nicméně nejsem příliš zvyklý číst knižní komiksy, tudíž připouštím, že zde může být na vině mé nedostatečné či chybné nastavení na ten to typ četby.
Druhá výhrada je univerzálnější: nedokážu se zbavit pocitu, že jakkoli byla první půlka (možná i dvě třetiny) skvělá, pak to začalo ztrácet dynamiku. Zařadit do knihy bezmála odborné poučky o tom, co je „limerence“ či „magické myšlení“ (mimochodem nepříliš šťastně a málo názorně formulované, navíc – takhle obsáhlé úryvky se do komiksu prostě nehodí) a následně věnovat celou kapitolu rozebírání teorie citové vazby (to už bylo srozumitelnější) je dozajista nápad zajímavý, ale celku to neprospělo. Vznikl tím jakýsi hybrid mezi komiksovým příběhem a ilustrovanou příručkou. To by a priori nemuselo být na škodu, ale zde to podle mě nefunguje. Děj příběhu byl rozjetý, ale autorka jej retarduje vlastně hned třikrát: odbočkou k Michalovi a jeho osobní historii a osobnostnímu vývoji, a to v podání na můj vkus příliš lapidárním a zúženém; pak ta neobratná vysvětlování pojmů a posléze ještě několikastránkový výklad teorie citové vazby.
V následné závěrečné části příběhu pak jako by se vytrácela logika a znejasňovaly příčiny dění a motivace jednání. Jako by toho až příliš zůstalo nevysloveno/nenakresleno, jinak řečeno, jako by autorka ze své autofikce nechtěla či nemohla prozradit víc (a dostatečně k tomu, aby to bylo srozumitelnější). Popřípadě jako by (což by byla nejhorší varianta) měla stanovený nějaký limit rozsahu komiksu, a musela se tedy narychlo proklouzat k závěru, aby nepřekročila počet stránek. Je mi zřejmé, že autobiografické zážitky a prožitky nemusí mít vždy zcela zřetelnou logiku a uspokojivě uchopitelné příčinně-následkové vztahy, chceme-li je však prezentovat jako příběh (a nikoli jako záznam, dokument), pak bychom je měli umět v tomto duchu podat, pospojovat. Otazníky a nespojitosti závěrečné části tedy v tomto případě celku knihy nesvědčí, neboť to čtenáře nevybízí k plodnějším úvahám směřujícím nad (mimo) úroveň textu, ale jen k pouhému vnitrotextovému ujišťování se typu „Pochopil jsem to správně? Jedná se o zprávu tomu a tomu/dopis té či oné postavě?“ nebo „Co se v ní či s ní odehrálo, že nahodilá návštěva tanečního klubu nebyla vnitřně fiaskem?“ atp. Čili na rovině sdělné (která jistě nemusí být vždy explicitní, „pro blbce“) tu dle mého soudu cosi selhalo, co minimálně části čtenářů (mě nevyjímaje) brání uspokojivě přijmout narativní linku příběhu a nutí tyto čtenáře pohlížet na něj (v rámci očekávání spjatého se žánrem – tj. komiksový příběh prostě není Holan) jako na příběh v něčem defektní.
Ale to jsou jen takové drobnější úvahy nad konstrukcí a koncepcí knihy, kterou jinak všem upřímně doporučuji.
Srdcovka. Za tím pojmem si představuji něco, co miluju a na co nedám dopustit. Co je ale srdcovka pro Štěpánku Jislovou?
Do Štěpánčiných kreseb jsem se zamilovala už v komiksu Bez vlasů, ve kterém ilustrovala příběh Terezy Drahoňovské. V letos vydané Srdcovce ale výtvarně nezpracovává cizí příběh, nýbrž příběh vlastní, především pak velmi intimní a dost bolavý. Na stránkách pozorujeme, jak malá holka vyrůstá a staví se ke světu a lidem kolem sebe, ale taky jak se oni staví k ní. Trefně třeba poukazuje na to, jak se k malým holkám společnost staví jinak než ke klukům. Mnohé momenty, které mohou čtenářku a snad i čtenáře oslovit, protože v dětství a pubertě zažívali totéž, vyvolávají úsměv na tváři. A i když jsou tam bolavější momenty, při nichž byste se do úsměvu asi ani nedonutili, ten jeden vám doslova zlomí srdce.
Autobiografie sama o sobě často vyžaduje odvahu, ale autobiografie zpracovávající intimní témata a především i trauma spojené s prožitým sexuálním násilím, to vyžaduje úplně jiný level odvahy. O to spíš, když to autorka zpracovává výtvarně a zprostředkovává nám to tak vizuálně. Štěpánka se s tím poprala naprosto skvěle, neheroizuje se, odhaluje se i ve svých traumatech a nedostatcích. V důsledku je to ale podle mého hlavně o hledání důvěrnosti a vzájemně příjemné blízkosti, což je asi něco, co mnozí z nás znají.
Hrozně bych chtěla napsat, že jsem si komiks užila, jenže to prostě nejde – to bych si s ohledem na zpracovávaná témata připadala bezcitná. Jasně, bylo to výborné, ale taky tak syrové, bolavé Ach. Určitě vám ale doporučuji, abyste se obrnili a Srdcovku si taky přečetli!
Často se stane, že nám moje sestra domu dotáhne knihu, o kterou bych běžně ani nezavadil a k mému štěstí se většinou jedná o téma otvírající zážitek. Navíc jsem poslední dobou měl chuť na komiks, což Srdcovka je se vším všudy. Graficky a esteticky je všechno do puntíku parádní a fakt, že se autorka před svými traumaty uzavirala do světa kreslení z ní nakonec udělalo umelkyni uvědomující si i svoji cenu. Jinými slovy všechno zlé je k něčemu dobré. Vnitřní boj s dětstvím, odmítnutím partnerů, vlastním vzhledem nejsou v dnešní době ojedinělé, každý si musí věci přebrat a ideálně mít někoho empatického vedle sebe s kým se dá vést rozhovor. Jinak ale nejsem holka, nejsem cilovka a Štěpánka mně místy přišla prostě trochu nevyzrálá, nesympatická postava, která vlastně padá z bláta do louže a často vstoupí s nějakou naivitou do té stejné řeky dvakrát. Každopádně v dospívajícím věku celkem hezky shrnuje určité prvky, se kterými se potýkají mladí dnes a to krásné na lidech je, že se nepřestávají vzdalovat od svých snů, jsou vytrvalí a nakonec se třeba dočkají i té magické věty "Miluju tě". Takže v kostce musím autorce vzdát poklonu tím, že šla se svou kůží na trh, vylila do komiksu své tělo i duši a myslim, že si svůj život dost dobře uspořádala, našla se a přijmula věci, se kterými nic neudělá. Věřím, že právě Srdcovka byla tím prvotním impulsem a díky za ni. Citová vazba. Jo a Veselé Vánoce lidi:)
Pecka.
Nechápu, jak autorka dokázala nacpat tolik hlubokých témat do jedné knihy, ale povedlo se jí to a příběh funguje.
Na mnoha místech jsem se sama poznávala, protože i já jsem určitou část dětství strávila na devadesátkovém sídlišti. A i já jsem vyrostla v nefunkční rodině.
Taky jsem jedna z těch, která se musela prohrabat peklem, spoustu toho načetla, obchodila různé terapeuty a měla pocit, že se akorát motám v kruhu.
Poznávám se i v rozporuplném vztahu ke svému ženství, v knihách jako náhražkách neuspokojivého reálného světa a ve sledování fantasy, Rychlé Roty, Šmoulů a Witch (obzvláště díky za zmínku toho posledního. :-) ).
Taky mi po velmi dlouhém čase došlo, že společným jmenovatelem svých neuspokojivých vztahů s lidmi jsem já, a pravděpodobně mám i stejný typ vztahové vazby jako autorka.
Takže při čtení komixu jsem si mohla hlavu ukývat, i když jsem svou životní osamělost řešila jinak než je načrtnuto.
Komix mimo jiné ukazuje tvrdou realitu naší společnosti, která je spíš na straně násilníků a tyranů, zatímco oběti zůstávají nepochopeny, osamoceny a dost často ještě dále zostuzovány. Korunu tomu nasazují nejrůznější ezosměry a ezoterapie, které jsou dost často v případě traumatizovaných lidí obzvláště kontraproduktivní a vyloženě toxické.
Devadesátky jsou sice pryč, ale bohužel i nadále naše společnost zavírá oči před tím, co se v ní děje. A jak uvedla sama autorka: Pro některé by soucit znamenal hrozbu. Museli by přehodnotit svoje vlastní činy.
Mohla bych toho vypíchnout ještě spoustu, ale asi postačí, když už jenom napíšu, že čtení Srdcovky pro mě bylo vysloveně terapeutickou záležitostí.
Pokud jste prošli něčím podobným (ať už jste muž nebo žena), věřím, že pro vás bude taky. Kniha vás laskavým způsobem provede přes bolavá údolí potlačené minulosti. Leccos vám osvětlí, aniž by sklouzávala do poučování a moralizování.
A nakonec v nás nechá světýlko naděje, že vždycky můžete psát novou a lepší kapitolu svého života.
Vřele doporučuji.
Srdcovka je intimní zpověď Štěpánky Jislové o vyrůstání na sídlišti, hledání svého hlasu a pravé lásky a také o tématech, o kterých se ve "slušné společnosti" nemluví, ale mělo by! Autorce se na 240 stranách podařilo popsat to, o čem mnoho lidí z (nejen) naší generace mlčí, tiše přikyvuje a snaží se svůj štít nést hrdě dál balastem naneseným na našem vnitřním já. Rozhodně doporučuji všem, kteří vyrůstali v devadesátkách, pořád neví, jestli nepřijde někdo dospělý a neřekne jim: Vítej, tohle je dospělost! a všem, kteří chtějí od realistického příběhu také naději a víru ve štěstí.
Na tuto novou, autobiografickou knihu od Štěpánky Jislové jsem byl velmi zvědavý. Líbí se mi její styl, který je inspirovaný také americkou knihou Pod dekou, a myslím, že grafická stránka knihy Bez vlasů se jí povedla. Tentokrát je vyprávěn její vlastní příběh, a jak napsala sama autorka, je to příběh o rozchodu.
Asi o sobě můžu říct, že jsem stejná generace a vyrůstal jsem na podobném sídlišti jako autorka. Už jen kvůli tomu rozumím každému kulturnímu odkazu z daného období, který je do knihy vložený (např. zmínka o beybladech, s kterými jsme si hráli, když jsme byli malí). Proto by kniha mohla být klidně o obyčejném životě jedné ženy (případně muže) a stejně by mě bavil, protože to období ve mně vyvolává značnou nostalgii...
Napsat a nakreslit o sobě takovouto knihu bez pochyby vyžaduje značnou dávku odvahy. Přesto mi to nedá, abych neřekl, že první část knihy pro mě byla lepší, než druhá, která se mi zdála poměrně uspěchaná. Jako celek je Srdcovka velmi dobrá. Co se ale týká hlavního tématu, nefungovalo pro mě tak dobře jako v knize Bez vlasů. V komiksu Bez vlasů vidíme, jak hlavní postava ztrácí svoje vlasy kvůli nemoci, zjišťuje příčinu a snaží se s tím vyrovnat. Na konci knihy se se svým nemilým stavem naučila žít. Srdcovka má podobnou strukturu, ale podle mě to v tomto případě není úplně dobře. Jednak vztahy fakticky nemají žádný konec, a zadruhé, pokud tomu dobře rozumím, vyprávěný příběh se nestal tak dávno, aby člověk dokázal říct, co v jeho životě bylo důležité. Jak se na tuto knihy bude dívat autorka a lidé, kteří jsou v něm zobrazeni (i když nejspíš pod pseudonymem), za 10 nebo 20 let? Nejde jen o určitou reflexi minulosti, ale i o to, že existuje něco jako ochrana osobnosti, takže autorka nemůže zobrazit všechno a všechny podle svých vzpomínek, i když by třeba chtěla. To je jen poznámka k zamyšlení.
Mám ještě jednu výtku a to, že se postava jménem Michal objevuje v komiksu v různých obdobích autorčina života. Možná je to jen mojí nepozorností, ale když se v knize objevuje v pozdější části, nedokázal jsem si ho spojit, kdo to byl z autorčiny minulosti. Uvědomil jsem si to až někdy na konci knihy.
Grafická stránka je výborná, celkově je to zábavné, ale i poučné čtení, které se bude nejspíš líbit především lidem z mladší generace. Budu rád, když Štěpánka Jislová napíše více knih z reálného prostředí.
Mnoho lidí považuje komiks jako něco, co přečtou za chvilku (ano, to je pravda), ale zároveň, že je to spíše zábava, spíše jednoduchá četba, spíše něco, co jen tak projdou a je to.
Mnoho lidí také považuje komiks jako neplnohodnotnou literaturu v poměru ke klasické knize, která skutečně vyžaduje delší čtení, protože má zkrátka a dobře mnoho písmenek.
Jenomže - je také mnoho lidí, co ví, že komiks je velice bravurní disciplína, protože k těm písmenkům musíte dosadit všeříkající obrázek, který si jinak čtenář tvoří sám. A to není vůbec jednoduché.
Naštěstí je u nás tradice komiksu vcelku velká (Čtyřlístek, Rychlé šípy) a tím pádem je mnoho lidí, co komiks milují, považují jej za plnohodnotnou literaturu a dávají prostor novým autorům. Navíc mám pocit, že je tento typ knih na vzestupu a osobně letos jim dávám opravdu velký prostor.
Právě paní Jislová patří k těm autorkám, které tento žánr zvedají výše a výše. Je to proto, že z počátku se její komiksový příběh jeví jako pohoda, příhody ze života s nadhledem a jako oddechovka. Jenomže nenechte se mýlit!
V jejím díle je tolik důležité poselství, ať vezmete jakýkoliv její komiks.
Má to hloubku, má to švih, má to směr, který vás nutí přemýšlet. A najednou to nejde jen tak přečíst a jít, najednou přemýšlíte, uvažujete a zpracováváte.
A tímto chci říct, že jí moc a moc děkuju, protože je umění dát do obrázku tisíce slov, které dokáže vyjádřit tím, jak to všechno namaluje.
Komiks rozhodně doporučuju.
Tato kniha se postupně vyvíjí. Já vím, každá kniha se postupně vyvíjí, ale tahle kniha vám na začátku nastaví určitý pocit, dojem, a ten potom postupně proměňuje a prohlubuje. Ve chvíli, kdy už nečekáte, že vás ještě překvapí, se úplně změní. Měl jsem už napsaný první nástřel hodnocení a celou stránku poznámek, tj. byl jsem někde za půlkou knihy, a najednou jsem zjistil, že to můžu celé zahodit.
Zpočátku jsem si kladl otázku, proč tenhle komiks vlastně vznikl. Je to nějaký druh terapie, sebemrskačství, anebo exhibicionismus? Na konci na to čtenáři dostanou odpověď. Už od začátku ale nebylo pochyb o tom, že je za ním kus odvahy. Štěpánka se zde zcela odhalila a obrazně si stoupla před veřejnost s transparentem "Klidně si mě suďte". Protože tendence soudit čtení této autobiografie zcela jistě vyvolá. Zejména první půlka knihy, kdy jsem více sympatizoval s klukama, které Štěpánka sbalila a potom odkopla.
Je ale nefér hodnotit někoho optikou vlastních citů, zkušeností a tužeb. Hodně to k tomu svádí, ale každý jsme jiný a svou cestu ke svému štěstí si každý musí najít sám. A také má každý jiné traumata. Už to, že mě tento komiks donutil nad tím přemýšlet, je docela fajn. Druhá půlka komiksu mi pak v těchto úvahách dala zcela za pravdu.
Ve druhé půlce totiž zjistíte, že nečtete příběh holky, která neví co chce, ale sledujete příběh někoho, kdo je podvědomě ovládaný zneužitím, které už dávno vytěsnil. Zjistíte, že jsme všichni ovlivňováni našimi zkušenostmi z dětství. Zjistíte to i díky edukativní pasáži knihy, která vás komiksovými prostředky seznámí s odbornými poznatky z teorie citové vazby. Zjistíte, že tato kniha má něco společného s Thompsonovým komiksem Pod dekou, což je hodně dobrá společnost.
Je obdivuhodné, jak Štěpánka dokázala sepsat něco tak komplikovaného do scénáře. Do scénáře, který pěkně pracuje s možnostmi komiksu. Najdeme zde různé experimenty s panely, jako například vývojové diagramy, různé srovnávání a tak podobně. Kresba má jasný rukopis a je příjemná na čtení. Celkově můžu říct, že mě to nakonec hodně bavilo a to po všech stránkách.
Komiksová autobiografická kniha o romantických (a vlastně všech ostatních) vztazích. Autorka mapuje své milostné vztahy od puberty do současnosti a dává nám 240 stránek k zamyšlení nad řadou dost těžkých témat. Devadesátkové děti potěší nostalgické drobnosti skryté v interiérech, od Pogů, LOTRA až po Pokémony, ve stránkách si najde něco svého každý nehledě na pohlaví nebo věk. Díky barevnosti a krásné stylizaci se komiks parádně čte, ilustrace vás v podstatě vodí za ručičku a vy víte kam koukat. Uznávám, že je to mnohem temnější čtení, než jsem očekávala. Dlouho se mi nestalo, abych měla při čtení komiksu husí kůži. Ale je to upřímné, odvážné a jde vidět, že komiks jako médium má mnohem větší potenciál než jaký mu přikládáme. Ke knize se určitě po čase vrátím. A ráda.
Autorovy další knížky
| 2023 |  Srdcovka |
| 2017 |  Klášter nejsvětějšího srdce |
| 2023 | Supro: Hrdinové na dluh |
| 2019 | Komiksodějky |
| 2021 | Přeřekadla |
Kniha Srdcovka je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 118x |
| Čtenářské výzvě | 12x |
| Doporučených | 3x |
| Knihotéce | 15x |
| Chystám se číst | 107x |
| Chci si koupit | 27x |
| dalších seznamech | 5x |
komiksova vztahova biografie.
vzpomnela jsem si pri cteni na Sex neni zadarmo od Chestra Browna. v srdcovce je mi autorka i prostredi samozrejme mnohem blizsi. je mozne pomoci vztahu/sexu prekonavat osamelost?