Hukot času

25.03.2024

přidávám se k čtenářům s nejvyšším hodnocením knihy, přesně jak to vystihuje níže marlowe:
nejde o biografický dokument, Barnes nastudoval spoustu pramenů (za nejdůležitější sám vytyčil studii Elizabeth Wilsonové "Šostakovič: vzpomínky na život" a kontroverzní autobiografické "Svědectví: paměti Dmitrije Šostakoviče" Solomona Volkovova), ale románové zpracování mu licencí literární fikce otevírá prostor pro univerzální zobrazení života umělce zničeného totalitním režimem

ve stalinském Rusku byly dva druhy skladatelů: ti živí a plni strachu - a ti mrtví... víc není třeba komentovat, nutno číst!

31.07.2023

(SPOILER) Julian Barnes opět nezklamal.
Tohle je knížka nejenom o životě Dmitrije Šostakoviče, ale i o strachu, o přežívání v brutálním totalitním režimu, o nestatečnosti a také o marné snaze vzepřít se. Depresivní sonda do života umělce, kterému nedovolili tvořit svobodně.

"Vždycky si pro vás přišli uprostřed noci. Nechtěl, aby ho vytáhli z bytu jen tak v pyžamu nebo aby se musel oblékat před nějakým opovržlivě lhostejným chlapem z NKVD, a tak chodil spát úplně oblečený, natažený na přikrývce se sbaleným kufříkem na podlaze hned vedle postele. Skoro nezamhouřil oka. Jen ležel a představoval si to nejhorší, co si člověk dokáže představit. Jeho neklid pak připravil o spánek i Nitu. Oba dělali, že spí, že neslyší hrůzu toho druhého, že necítí její pach. Jednou z nočních můr, která ho neustále probouzela, byla obava, že se NKVD zmocní Galiji a odlifruje ji, pokud bude mít to štěstí, do zvláštního sirotčince pro děti nepřátel státu, kde jí přidělí nové jméno a vytvoří novou osobnost, kde ji promění v příkladnou sovětskou občanku, v malou slunečnici nastavující tvář velkému slunci, které si říkalo Stalin..."

"Strach. Co ti, kdo ho vyvolávají, vlastně vědí? Vědí, že funguje, dokonce i jak funguje, ale netuší, jaké to je. Jak se říká: "O ovčím strachu vlk mluvit nedokáže". V Sankt Leninsburgu kdysi čekal na rozkazy z Velkého domu a Oistrach ve stejnou dobu očekával zatčení v Moskvě. Houslista mu vylíčil, jak noc co noc přicházeli pro někoho z jeho obytného bloku. Nikdy nešlo o masové zatýkání, jen jedna oběť a další noc jiná. Systém, který vrší strach před těmi, kteří zůstávají a alespoň na čas přežívají. Nakonec odvlekli všechny až na ty, kteří bydleli s ním, a na nájemníky z bytu odnaproti. Další noc znovu dorazila policejní dodávka. Slyšeli, jak dole bouchly dveře, jak se chodbou blíží kroky jak vcházejí do protějšího bytu. Od toho okamžiku, pravil Oistrach, už se bojí pořád. A ví, že už se bude bát do konce života..."

Vřele doporučuji.
(Jen musím důrazně protestovat proti hrubě zavádějícímu slovu "fiktivní" v anotaci - takhle to vypadá, že si Šostakovičův životopis, jakož i praktiky stalinského Ruska, autor vycucal z palce u nohy.)

19.07.2023

Barnes velmi poctivě studoval Šostakovičův život, aby napsal fiktivní román o jeho vztahu s Mocí, úřady, kolegy muzikanty, přáteli, manželkami a vůbec životem. Příběh odvahy, ale i zbabělosti, příběh životního elánu, ale i totální rezignace.

08.02.2023

Dmitrij Šostakovič (1906–1975) patří spolu se Sergejem Prokofjevem a Igorem Stravinským k trojici největších ruských skladatelů 20. století. Autor zhruba 150 děl symfonických, komorních, vokálních i operních, ale také filmové hudby, byl postavou kontroverzní: geniální skladatel, který se proslavil již v útlém mládí, trpěl strachem v područí totalitního systému a nevyhnul se nejrůznějším úlitbám stalinskému režimu, aby měl klid (který stejně nikdy neměl) a mohl tvořit co nejsvobodněji, protože nechtěl Rusko opustit (na rozdíl od Stravinského, který po bolševické revoluci z Ruska navždy odešel; Prokofjev sice také, ale pak se zase do vlasti vrátil a byl na tom podobně jako Šostakovič). Téma střetu tvůrčí umělecké osobnosti s totalitní mocí zaujalo známého britského spisovatele Juliana Barnese (1946), autora románů Flaubertův papoušek, Arthur & George, Vědomí konce či Roviny života. Šostakovič je hlavní postavou jeho nového románu Hukot času (přeložil Petr Fantys, vydal Odeon). Barnes v knize zachycuje klíčové okamžiky skladatelova života i ohlas některých jeho děl, především však ony „dialogy s mocí“ a Šostakovičův strach a morální dilemata. Působivá kniha, psaná úsporným, místy až esejistickým a aforistickým stylem, jenž může připomenout Milana Kunderu, přitom není beletrizovaným životopisem ani dějově bohatým románem, ale spíše čtivou meditací nad osudem nadaného člověka, který chtěl jen skládat co nejlepší hudbu, ale jehož ohrožovala nevyzpytatelná moc; člověka, který nebyl hrdinou a v podřízení se mocným zašel možná dál než mnozí jiní; člověka, který byl svobodný pouze ve své tvorbě, v níž mohl vyjádřit své skutečné cítění, své strachy, bolesti i naděje a odpoutat se také od znechucení nad sebou samým. Byly to jakési vlny, které Šostakoviče provázely po celý život: jednou oslavován, pak zatracován; jednou vynášen, pak zakazován; jednou označován za autora správné „sovětské“ hudby, podruhé za autora buržoazního a formalistického. První útok byl na jeho slavnou a úspěšnou operu Lady Macbeth Mcenského újezdu – když ji v roce 1936 shlédl Stalin, vyšel pak v Pravdě nechvalně známý kritický článek „Mišmaš místo hudby“. A od té doby se útoky opakovaly. Šostakovičův úděl nebyl jednoduchý, jako člověk sice jisté meze nepřekročil, ale čistý štít také nemá, morální korupci se nevyhnul. Naštěstí jeho nejlepší díla k nám promlouvají hluboce a stále.

24.10.2022

Knížku jsem si kdysi pořídila v knižním bazaru byla levná, protože chyběl papírový přebal. Tím pádem chyběla i anotace přímo v knížce. V hlavě mi už pár dní zněl název knihy a říkala jsem si, že zrovna na něco takového bych teď měla chuť, asi proto, že nestíhám, mám pocit, že dny kolem mě jen prohučí anebo já skrze ně... Bylo to pozdě večer a já si chtěla vybrat knížku na cestu do práce druhý den, ne ještě něco hledat na DK. A tak jsem si vybrala a začala číst a vlastně jsem nevěděla, o kom čtu, dokud jsem se nedostala k pasáži o rodičích :-).

Nečetla jsem žádnou další knihu o D. Šostakovičovi, takže nemůžu srovnávat, ale toto dílko mi připadá originální a zdařilé. Zejména kontrasty, v jakých je nám světoznámý skladatel představován. Umělecký génius na straně jedné, citlivý, spíše samotářský a bázlivý člověk na straně druhé. Jeho souboj s Mocí, či spíše snaha přežít, snaha nějak fungovat, ochránit své bližní, někdy i za cenu obrovského sebeponížení a studu.

Nejcennějším, i když přímo nevyřčeným poselstvím knihy, je: Nesuď, když jsi tam nebyl, když jsi v té době nežil, nevíš, jaké to bylo.

Ač autor pojmenovává, o jakou moc jde, vyjmenovává i jednotlivé zástupce této moci, včetně Stalina, většinou textu se prolíná prostě Moc s velkým "m". Myslím, že trocha abstrakce je v tomto směru užitečná, dovoluje totiž čtenáři přemýšlet o Moci jako určitém fenoménu, který by neměl být spojován jen s několika málo režimy a diktátory. Pokušení Moci je silné. Moc si umí počkat, až přestaneme být ve střehu. Stačí dívat se jen do minulosti a nevšímat si, co se děje teď. Moc se umí maskovat, dokonale maskovat... bojuje přece za lepší svět, za demokracii, za práva jedněch i druhých... a nám ani nedojde, že to všechno jsou jen prázdná slova, jejichž obsah Moc už dávno vysála a devalvovala. A že jiná slova, taková, s nimiž tak snadno manipulovat nelze, se ze slovníku Moci vytratila. Vzpomínám si, že kdysi se u nás v každé druhé větě skloňoval výraz "pluralita názorů". Ač ta doba nebyla jednoduchá, nikoho tehdy ještě nenapadlo třídit ty názory na "správné", které zaslouží být zveřejněny, a ty ostatní, či dokonce špatné, které by měly být potrestány, anebo alespoň umlčeny.

Moc má mnoho podob. To, že někdy Moc nevraždí své oponenty, vůbec neznamená, že je "měkká" jen rafinovaná. Moc taky občas potřebuje vypadat před světem dobře to ostatně autor v knize popisuje velmi podrobně. Ta nejrafinovanější Moc vám pak vnutí, že jste vlastně šťastní, když jí můžete sloužit, a dokonce jí za to rádi zaplatíte, přestože se šťastní necítíte. Říkáte si však, že chyba je asi ve vás, že se prostě jen musíte víc snažit...

Jestli hledáte životopis D. Šostakoviče, patrně najdete lepší knížky, které jsou uspořádané a přehledné. Ale jestli chcete zjistit, jak se asi skladatel cítil, prožívat s ním jeho strachy, propadat se do chaosu, obdivovat ho i nechat se jím udivovat a přemýšlet o dějinách 20. století a o tom, do jaké míry se zrcadlí v našich časech, pak jste tu správně.

24.06.2022

13/2022 Stručné, ale přesto poměrně důkladné seznámení s životem Dimitrije Šostakoviče a jeho vnitřním zápasem o zachování vnitřní integrity ale také vlastního života ve stalinském Rusku. Nějakým způsobem mě vždy těší, když se západní autoři pokouší postihnout realitu východního bloku a v tomto případě to bylo nadmíru úspěšně. (Velké mínus zaslouží redaktor - už dlouho jsem neviděl takové množství překlepů, chyb, vynechaných písmen potažmo celých slov. Nechápu).

18.06.2022

Velmi povrchní, instantní kniha, bez atmosféry, bez psychologie, která několika efekty chce dosáhnout účinku. Šostakovič by si věru zasloužil hlubšího ponoru. V knize je akcentována skladatelova sexualita, zápas s mocí je koncentrován do několika scén. Roztříštěná kompozice je spíš výraz autorovy bezradnosti nežli záměru. Postavy ploché, matné, kdo o době a skladateli nic neví, také se nic nedozví. Kam se poděla hudba? Proč zde není ani náznak pokusu nějak ji přiblížit a interpretovat? Bohužel, knihu nelze pochválit za nic. Snad jen za to, že otevírá téma. Třeba si někteří čtenáři inspirovaní touto nepovedenou knihou alespoň přečtou Vzpomínky Naděždy Mandelštamové nebo rozhovory se Solomonem Volkovem.

11.10.2021

Nemusíte zrovna rozumět Šostakovičově hudbě, k přečtení knihy stačí, abyste se pokusili pochopit, jaký byl život jedince (zde vrcholného umělce) v totalitě. Při čtení se mi vybavovaly příběhy z naší éry budování komunismu, které jsem prožil, třeba ten o malíři z našeho městečka, co po přečtení do mramoru vytesaného hesla: STRANA JE MOUDROST (na který jsme nevěřícně zírali na opuštěných chodbách OV KSČ po pádu režimu) neváhal a léta se živil malováním Leninů pro stranické sekretariáty (koupil si za ně Okál). Šostakovič byl na tom hůř, za Stalina mu šlo o kejhák! Barnes umí klást otázky a hluboce smekám, jak zpodobnil skepticismus skladatele a nešetří ani levicové intelektuály typu Picassa a Sartra hořících pro komunismus, aniž by ho poznali na vlastní kůži. A pro odsuzovače je zde také tučné sousto – jak soudit lidi typu donašeč, a pak vězeň režimu (viz kauza Srp/Hutka)… takových bylo! („A pak tu byli ti, kteří rozuměli trochu lépe, kteří vás podporovali, ale současně z vás byli zklamaní. Ti, kteří nepochopili tu prostinkou skutečnost, že v Sovětském svazu jste nemohli zároveň říkat pravdu a žít. Ti, kteří se domnívali, že vědí, jak funguje Moc, a po vás žádali, abyste s ní bojovali, jak by podle svého mínění na vašem místě učinili oni. Toužili zkrátka po vaší krvi. Toužili po mučednících, aby dokázali, jak je režim podlý. Jenže mučedníkem jste se měli stát vy, a ne oni.“) Kniha jako je Hukot času vám napoví, co se dělo u nás po Únoru 1948 a dál, když k nám napochodovali poradci NKVD. Zbabělci a hrdinové… „Být zbabělcem není snadné. Být hrdinou je mnohem jednodušší. Aby se člověk stal hrdinou, stačí jen chvíle statečnosti – vytáhnout zbraň, hodit bombu, odpálit rozbušku, skoncovat s tyranem i se sebou samým. Jako zbabělec si ale volíte kariéru, která trvá až do nejdelší smrti. Nikdy si neodpočinete. Musíte předvídat další moment, kdy se zase budete muset vymlouvat, váhat, hrbit se, znovu se seznamovat s chutí holinek a se stavem vašeho mravně padlého a ubohého charakteru. Zbabělost vyžaduje houževnatost, vytrvalost, vůli nikterak se neměnit – což z ní v určitém smyslu činí cosi jako odvahu. Sám pro sebe se usmál a zapálil si další cigaretu. Rozkoš z ironie ho ještě neopustila.“ Nebo se zabít? „Podívejte se, co ze mě zbylo. A brzy budete mít na svědomí i na rukách taky moji krev. Uvědomil si však, že jde o prázdnou výhrůžku a odpověď Moci snad ani nebylo nutné vyslovovat nahlas. Zněla by asi takto: Výborně, tak do toho. My potom světu povyprávíme tvůj příběh – jak ses až po uši zapletl do Tuchačevského vražedného komplotu, jak jsi celá desetiletí kul pikle, abys rozložil sovětskou hudbu, jak jsi kazil mladší skladatele, jak ses pokoušel v SSSR znovu zavést kapitalismus a nakonec ses stal jednou z vůdčích postav spiknutí muzikologů, které už brzy před všemi odhalíme. To všechno bude zřejmé z tvého dopisu na rozloučenou. Proto se nemohl zabít. Ukradli by totiž jeho příběh a celý by ho přepsali. A on potřeboval mít na svůj život a příběh alespoň nějaký vliv – třebaže svým zoufalým a hysterickým způsobem.“
Vyberte si!

22.08.2021

Pro mě je to třetí setkání s autorem, jemuž velmi přicházím na chuť. Vede mě k zamyšlení, v jakém pořadí by se jeho knihy měly číst. Zdá se, že Barnesova tvorba je pestrá a zároveň sjednocená určitými tématy i literárními postupy.
Autor rozehrává ve své historické fikci na pozadí skutečné historické kulisy nečekaně intimní drama. Ukazuje nám Šostakoviče, který si stojí za svým dílem, zároveň je neustále na pokraji nervového zhroucení, bojácný, nerozhodný a nepraktický. Nešťastný genius zavržený státní "Mocí" zůstává ve své vlasti a neuchýlí se k možnosti emigrace. Přitom je vystaven zahraniční kritice. Stále se pohybuje na tenkém ledě. "Moc" dobře ví, že ho má v hrsti a může s ním jakkoli manipulovat. Setkáváme se s mnoha dalšími osobnostmi kulturního a politického světa: Prokofjevem, Achmatovovou, Ždanovem, Stalinem. Zaujala mě např. postava T. Chrennikova, který vedl tvrdou rukou Svaz sovětských skladatelů od 1989 do 1991. Ještě roku 2003 dostal Putinovo státní vyznamenání. Knihou mocně hřmí Leninova slova: Umění patří lidu.
Barnes předkládá čtenáři mnoho případu nadšených sympatizantů komunismu, kteří však nikdy nepochopili skutečné dopady této hrůzovlády. O Piccasovi píše: "Jak snadné být komunistou, když v komunismu člověk nemusí žít."
Zajímalo by mě, jak kniha zapůsobila na čtenáře ze "západního světa", kteří nejsou zatíženi životem v komunistické éře. Český čtenář nepochybuje o mašinérii lidské bezmoci, která je zde dokonale vylíčena.

Proč se kniha jmenuje Hukot času, přiblíží následující citace: "Čím můžeme zdolat hukot času? Jenom hudbou v nás samotných - hudbou našeho bytí - již někteří dokážou proměnit v hudbu skutečnou, která, pokud svou silou, opravdovostí a ryzostí dokáže přehlušit hukot času, se během několika desítek let promění v šum historie." Takže bych řekla, že Dmitrij Šostakovič dokázal zdolat hukot času vrchovatě a z šumu času ještě dnes hodně vykukuje.

15.01.2021

Krásná, krásná kniha. Svou nelinearitou může snad někomu připadat složitá a nepřístupná, ale toho se přece nezalekneme, že... Skvělé skloubení osudů skladatelské legendy s vystihnutím atmosféry stalinistického Ruska a jeho dopadů na lidskou psychiku.
P. S.: Zapomeňte konečně na valčík č. 2. Pusťte si aspoň ten osmý smyčcový kvartet!

08.07.2020

Zvláštní to kniha. Přináší spoustu hlubokých myšlenek, nad nimiž by stálo se více zamyslet a možná proto jsem se jí neměla snažit číst tak rychle a pak bych hodnotila kladněji. Bylo to něco nového, na co u Barnese nejsem zvyklá. Ale problematiku života v SSSR mám načtenou z řady odbornějších publikací, tak bylo příjemnou změnou dát si toto téma i románovou formou. Nicméně mě to moc nechytlo, začetla jsem se jen v pár momentech a bohužel jsem knihu dočetla spíš proto, že nedočítat není můj styl.

Autor se v tomto díle věnuje postavě velkého sovětského hudebního skladatele Dmitrije Šostakoviče. V tomto fiktivním životopise se snaží spíše esejistickou formou zachytit zákoutí skladatelovy duše jako obrazu věčné snahy o udržení morální integrity a autentické výpovědi uměleckého díla v zemi ovládané totalitní diktaturou. V průběhu let můžeme sledovat skladatelův vnitřní boj, snahu o udržení poslání umělecké tvorby v konfrontaci s prorežimními zásahy. Skvěle vykreslený portrét člověka, který je konfrontován s komunistickou totalitní diktaturou od doby kultu osobnosti přes uvolnění poměrů po Stalinově smrti.

23.01.2020

Dobře popsaný těžký život hudebního génia v totalitě. Neustálé kompromisy, ústupky, nejistota. Sled pochybností a zklamání ze sebe sama.

28.10.2019

Toto je první kniha od Barnese, kterou jsem četl, a čekal jsem od ní víc. Řemeslně je zvládnutá skvěle, jazykově brilantní, jsou v ní zajímavé úvahy, autor si dal obrovskou práci s nastudování Šostakovičova životopisu, přesto po jejím přečtení zůstává pocit povrchnosti. V prvé řadě to není kniha o hudbě, což mě docela zklamalo. Za druhé považuji za problematické to, že Barnes obšírně čerpal z Volkovovy knihy Svědectví, které si Volkov – alespoň dle vdovy po Dmitriji Šostakovičovi – z velké části vymyslel. Je zvláštní, že v celé knize se v podstatě vůbec nezmiňují skladatelovi přátelé a spolupracovníci – například Oistrach nebo Richtěr, Rostropovič je zmíněn jedinkrát ve zcela nezajímavé souvislosti. Je to naprosto nemuzikální kniha. Ale celkově mě autorův styl zaujal a určitě si od něj ještě něco přečtu. Snad budu mít příště s výběrem větší štěstí.

03.03.2019

Možná více esej než román, ale to je nakonec jedno, pro mě prostě další skvělý Barnes! Vynikající ukázka fungování totalitního režimu a jeho dopadu na jednotlivce!
Krásná ukázka o životě v zemi, která nám byla tolik let vzorem, o ideologií, která zničila život tolika lidem!

16.12.2018

Téma a Šostakovičův osud hodně zajímavé, samozřejmě na pozadí dokonce i pro nás vlastně ne tak snadno představitelné politicko-společenské situace. Strohý styl je zde sice úmyslný a ještě podtrhává frustraci a bezvýchodnost, ale pro čtenáře bohužel značně ubírá na záživnosti, neřku-li možnosti hlubšího pochopení hlavního hrdiny a sžití s ním. Juliana Barnese mám přitom moc rád. A vlastně jsem rád i za ten námět, protože by mě nikdy nenapadlo po něm jinak sáhnout (z hlediska hudebního záběru, ne z pohledu historického, to mě naopak zajímá hodně). A ještě dodatek: Kniha je plná hodně zajímavých myšlenek, dost jsem si jich označil. Bohužel se mi je nedaří ze čtečky (PocketBook Aqua 2) nijak exportovat. Kdybyste měl někdo tip, budu za něj vděčný :-)

15.12.2018

Začnem tým, čo si človek všimne prvé. Šum času v tomto vydaní má nesmierne netypickú väzbu a sadzbu (ktorá mňa osobne trochu pri čítaní rušila). A teraz k samotnému textu. Zo začiatku som mala problém "chytiť sa", teda rozumieť tomu, kto rozpráva, a orientovať sa v postavách, čase a deji. No asi to bol zámer. Postupne do seba totiž skladačka zapadá. Zo stránok románu dýcha nesmierna ťažoba súdobého prostredia, v ktorom sa ocital a žil hlavný hrdina - Šostakovič. Až s ním súcitíte, čakáte a držíte mu palce, aby sa už konečne vymotal z toho bludného kruhu... Také silné sú jeho úvahy a monológy.
No je trochu zvláštne, aj keď je autor zrejme v ráži, vyjsť v súčasnej geopolitickej situácii s takýmto textom na svetlo sveta a podaktorých zmiasť ešte viac...

24.10.2018

Premýšľam, či si J.Barnes vybral správny námet. Ani neviem, ako to všetko okomentovať, pretože tak zmiešané pocity som u knihy svojho obľúbeného autora ani nepredpokladala. Ale neprikláňam sa k nadšeným ováciám...

05.06.2018

Myslím, že se Barnesovi podařilo popsat atmosféru doby. Šostakovič byl geniální skladatel a i tato kniha může pomoci lépe chápat jeho skladby. U četby jsem je poslouchal a krásně to dohromady zapadalo a dávalo smysl.