Dřevaři
Roy Jacobsen
Třicátého listopadu 1939 napadla Rudá armáda bez varování neutrální Finsko. V třeskuté zimě se rozpoutaly boje, které do historie vešly pod označením "zimní válka". Jedním z klíčových dějišť bylo strategicky položené městečko Suomussalmi, které se Finové v rámci taktiky spálené země rozhodli evakuovat, zničit a nastražit příchozím rudoarmějcům jako past. Tvrdohlavý dřevorubec Timo Vatanen ale ze Suomussalmi odejít odmítne. Žil zde celý život a nikam se stěhovat nehodlá. Raději zůstane a okupaci přečká. Bez komunikace s okupanty se to ale neobejde. Rudoarmějci potřebují dřevo a on jim ho má spolu s několika přivlečenými ruskými nevojáky v nepředstavitelném mraze a za nelidských podmínek dodávat. Odvedená práce i vzniklá přátelství však dostávají zcela jiný rozměr, když je Rudá armáda na čas poražena a do Suomussalmi se vracejí původní obyvatelé. Na historickém půdorysu se Roy Jacobsen věnuje univerzálním tématům, jako je úcta k člověku, osobní čest, přátelství, ale i kolaborace či kolektivní vina. Ve středu jeho pozornosti stojí neheroický hrdina, obyčejný člověk, který se hrdinou stává bez vlastního přičinění. O to zásadnější dilemata mu však nová role přináší.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2010 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
Hoggerne , 2008
více info...
Přidat komentář
Bylo to jiné než Ostrov a Bílý oceán. A přece stejné. Stejně krásné, stejně působivé. Moc se mi to líbilo.
To kladné, co bych o knize řekla, už bylo napsáno v předchozích příspěvccíh. Ostatní čtenáři chválí útlost knihy a schopnost autora vystihnout charaktery .... ano, to je pravda. Já bych osobně ráda četla trošku víc o některých příhodách či situacích, byla bych ráda kdyby mohly být rozvedeny. Na druhou stranu ale vnímám, že naznačit stačí a čtenář ví, případně si domyslí.
Nejsem fanoušek dlouhých vět. Souvětí na dvanáct řádků už je na mě moc, ztrácím se v tom. Nebýt toho, četla by se mi kniha lépe, ale i tak asi zkusím i Ostrov.
Je krásné, že se stále najdou autoři, kterým stačí 150 stran na rozehrání silného příběhu o přátelství, domově, válce a zapomínání. Nejenže se Timo rozhodne před válkou neutéct, neopustit svůj domov, ale ani na okamžik nepřestane být člověkem a snaží se k tomu přimět i ostatní, protože jen jako lidé přežijí. Současně musí člověk přemýšlet nad hranicí mezi hrdinstvím a kolaborantstvím nebo nad selektivní pamětí a vytěsňováním vzpomínek. Stačí pár slov, detail, vyprávěná historka a jednotlivé postavy vám defilují před očima tak známě, že když odejdou a zmizí, rozumíte prázdnotě, kterou Timo pociťuje, když válka skončí a život se vrací do normálu. Až na to, že všichni zdá se zapomněli, co se dělo, Timův příběh nikoho nezajímá, jako kdyby se to všechno nikdy nestalo. Možná i proto jsme my, lidé, tak nepoučitelní.
Malý formát, poměrně útlá kniha a přesto sdělením předčí romány o několika stovkách stran, takže velmi doporučuju!
Velmi zajímavý je literární styl, místy mi připomněl Hrabalovy jednověté odstavce (občas i strany), ale není to takový ohňostroj - výraz je střízlivější, civilnější, ale o nic méně čtenářsky stravitelný. A jako kontrast se náhle objeví věta o třech slovech, přesto možná naléhavější než předchozí mnohoslovný odstavec. To je určitě i zásluha vynikajícího překladu do češtiny, velké poděkování Ondřeji Vimrovi.
Překvapivá je i změna vypravěče - od 15.kapitoly už k nám nepromlouvá dřevař Timo Vatanen, ale někdo třetí se vetřel mezi čtenáře a hlavního hrdinu; můžeme mu věřit? Snad ano, soudím já, protože dovolená, na kterou se Timo chystá ve svém karavanu, potvrzuje, že na své přátele nezapomíná.
Po Ostrově mé druhé setkání s Royem Jacobsenem.
Vzhledem k tomu, že válečnou literaturu primárně nevyhledávám, neoslovilo mne to tak intenzivně jako Ostrov, ale styl autora je nezaměnitelný a pro mne opět skvělý. Příběh jednoduchého Tima, který se odmítl podvolit evakuaci své vesnice a zasáhl tak do osudu několika mužů, kteří (stejně jako Timo) k té válce vlastně ani nepatřili...
Kromě tohoto neobyčejného vyprávění mi kniha zprostředkovala zajímavé informace o válečné lsti v malém finském městečku, se kterými bych se zcela pravděpodobně jinak minula.
Když jsem před pár lety procházela finským městem Suomussalmi, přiznám se, že jsem příliš z historie tohoto místa neznala. A letos se mi náhodně dostala do ruky tato kniha, krásný a silný příběh jednoho dřevaře, jedné války a mnoha lidských osudů. Styl Roye Jacobsena je velmi přirozený, jeho vyprávění plyne souvisle a obsahuje v sobě velkou pravdu. Kontrast finské zimy, sněhu a černého popela mě ještě chvilku bude studit pod kůží.
Malá úzká kniha, která však v sobě skrývá velký příběh.
Téma je jednoduché, ale zároveň má neuvěřitelnou hloubku.
Kniha se četla pěkně a čtenář si uvědomí, že práce je v životě velice důležitá.
Kniha se četla velmi dobře, až mě překvapilo, že mi nevadila neuvěřitelně dlouhá souvětí, běžně je nesnesu, ale zde stále dávala smysl. Jedná se o román na neotřelé téma, který na nemnoha stránkách řekne mnoho. Vlastně nevypovídá o velkém hrdinovi války, ale o běžném člověku, který miluje místo, kde žije, a odmítne ho opustit, což vyvolá vlnu nepochopení a je označován za blázna. Pracuje dál tak, jak byl zvyklý, a i když se to může zdát podivné a nevhodné, spřátelí se s příslušníky nepřátelské armády, s kterými přežívá v třeskutých mrazech a v nedostatku. Ve čtenáři vyvolá mnoho otázek. Ale předkládá také velké množství těch zásadních. Kdo je kolaborant? Jak pohlížet na člověka, který spolupracoval s okupační mocí? A co když pracoval jako dřevař, jen aby přežil? Co když neměl na výběr kvůli místu a okolnostem? Vlastně toto téma můžeme vztáhnout i na české prostředí, kde také byli trestáni ti, kteří spolupracovali za druhé světové války s Němci, a každý případ se musel posuzovat individuálně. Především pak záleží na vnitřní síle každého jednotlivce, jak se vyrovná se svou minulostí, svědomím, nálepkou kolaboranta, a jak ho přijme společnost, do které se chce znovu zařadit, jak jí vysvětlit, že se snažil nepřátele přelstít, když nemá svědky (nebo jen Rusy)? Timo byl vlastně OBYČEJNÝM HRDINOU, stal se VYDĚDĚNCEM VLASTNÍHO ŽIVOTA a vedl VLASTNÍ VNITŘNÍ VÁLKU AŽ DO KONCE ŽIVOTA. Na několika posledních stránkách také kniha hovoří o problematice politizování historie a sílu médií, která mají obrovský vliv na vnímání minulosti.
Objevila jsem nového mistra nekonečných souvětí, která dávají na svém konci stejný smysl jako na jejich začátku a to je pro mě skutečné umění.
"Válka bez ohně, je jako klobása bez hořčice." - Jacobsen na to jde i v Dřevařích pěkně z vostra.
Roku 1939 se ruská armáda nakýblovala do Finska. Jelikož to finské armádě ale napověděly satelitní snímky, tak na to byla připravena a města postupně evakuovala a vypalovala. To aby si Rusové neměli kde odpočinout.
Ve městě, které očekávaná útok Rusů, žije dřevorubec Timo, kterej pá, že nikam nepůjde a počká ve městě az skončí válka. Tak ho tam teda Finové nechaj.
Den na to přijde sovětská armáda a je jim samozřejmě divný, proč tam na ně čeká jeden nařvanej chlap se sekerou. Timovi se podaří je přesvědčit, že neni kukačka a že tam prostě zůstal, protože to je jeho domov. Vhod mu přijde i to, že finská armáda mezitím odřízne Rusy od dodávek zásob a posil a Rusové tak čumí jak Němci ve Stalingradu.
Koukal jsem na předpověď počasí a ve Finsku je zima jak v Rusku, tzn. v zimě i minus čtyřicet. A tak se musí topit a na to sou potřeba dřevaři. Timo dostane k ruce par neschopných Rusů, kteří už se nehodí na vojáky a je každej den posílán na dříví.
Připadalo mi, jako by to byl příběh o mně a mém dětství, protože mě babka často posílala na kopřivy a to i když trochu pršelo.
Tak jako Ostrov, i Dřevaři jsou příběhem bez zásadních zvratů a velkolepých hrdinských činů. Kniha je o tom, že přátelství je nezávislé na rase, národnosti nebo náboženství člověka. Což víme, že neni tak úplně pravda, protože to říkal Tomio i Miloš.
Jelikož piju často Becherovku, musím také často používat plastové pytlíky na led. Proto si dokážu docela dobře představit, jaká musí být ve Finsku zima. Někdy, když si dávám pět, šest panáků za večer, tak mě z toho docela zabou prsty.
Hlavní hrdina v takové zimě musí chodit ven a kácet stromy, což je asi tak těžké, jako když já jdu v zimě ven kácet holky - skoro nesplnitelný úkol. Nějakým zázrakem je v tom ale dobrej a to natolik, že když Finové evakuují jeho město, protože přijeli ruští vojáci na dovolenou, tak tam zůstane a kácí stromy dál společně s Rusama. Takže takové Dřevěné podvolení od Houellebecqa.
Pak si Rusové zahrajou s Finama hokej o budoucnost země a jelikož prohrajou, válka je u konce a musí jet pít vodku zpátky do Ruska. Hlavní hrdina, kolaborant a švejk, kácí stromy dál a do toho přemejšlí, jak to vykoumat, aby to skončilo win-win pro něj. No a dál už nic neprozradím, protože du na záchod taky trochu pokácet.
Za mě skoro plnej počet, trochu mě mrzelo, že se z knihy nevyhoupl nějakej echt silnej moment, kterej by to poslal do nezapomenutelných výšin, stejně jako se mu to povedlo v Ostrovu.
Miluji knihy s takovými nenápadnými hrdiny, jako byl Timo a když jsou oslavou obyčejného života, bez podrazů, bez hromadění majetků a zásluh. Ta touha stále dělat, to, co má smysl, znovu dávat do pořádku domy, lidi i sám sebe, ta je hlavní myšlenkou knížky. Proto se mi líbila (a líbila se i mému tátovi, který celý život dřevaří a vlastnoručně opravuje). Kniha ještě klidně mohla pokračovat o kousek dál.
Bavila mě pouze první půlka knihy a to ještě s přivřenýma očima. Moc jsem autorovi nevěřila, že by "podivín dřevař" mohl takto v průběhu války přežít. Druhá půlka knihy už se nedala číst.
Působivý příběh, dobře se čte a navíc není přehnaně patetický.
´Každý má právo být hrdinou vlastního života.´
Velmi mrazuplný příběh podivného tvrdohlavce, který odmítne odejít z evakuovaného města a dostává se do středu šílené válečné mašinerie, ve které se snaží přežít. A z tohoto přežívání stává se vývojem událostí nenápadné, skromné, nechtěné, ale vpravdě hrdinské gesto lidství navzdory bídě války. Zatvrzelost, paličatost a nezlomná vnitřní síla, s jakou tento nenápadný strýček háji člověčí důstojnost svoji i dalších lidí, kteří se na něm stanou závislými, ač jsou naprostými cizinci, je obdivuhodná. Timo si lehce získal můj obdiv a nepodmíněnou čtenářskou přízeň.
Originální román z války. Nejen proto, že se týká konfliktu, který není u nás zrovna notoricky známý. Mě si kniha získala hlavně tím, že vypráví o hrdinství. Ovšem nikoli hrdiny, ale malého velkého člověka. Jacobson v Timově příběhu nikdy nic nepatetizuje, a to včetně kterékoli ze stran konfliktu. Přesto, nebo právě proto z Dřevařů i skrze třeskutou finskou zimu a všudypřítomnou melancholii sálá teplo.
Působivě napsaná kniha, hlavní hrdina je vnímán okolím jako místní blázen- je zvyklý žít sám, dokáže si se vším poradit, má v sobě jakési životní moudro a zásady, které mu pomůžou přežít i při obsazení jeho města nepřítelem. Svým jednáním dokáže stmelit partu lesních dělníků z řad příslušníků nepřátelské armády. Jejich úkolem je zásobovat posádku dřevem. Vyvine se mezi nimi přátelství a společně se jim podaří uniknout a přežít. Je to velmi zajímavý příběh, pohled na charakter a chování lidí ve vypjaté situaci.
Doporučuji.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) přátelství Finsko finská literatura dřevo
souhlasím s čtenáři níže, vypravěčsky úplně jiný Jacobsen než v "ostrovní" tetralogii - i když stejně jako v ní je vypravěčem / pozorovatelem dění "malý člověk", bez obecného vzdělání a širšího společenského nebo politicko-historického rozhledu, a právě jeho (nikterak nekarikované) hledisko dodává "velkým dějinným událostem" (počátek druhé světové války v konfliktu Finsko-Rusko) na relativitě v mezilidských vztazích a naopak utvrzuje v nesmyslnosti a absurdnosti válečné mašinérie
rubat celý den v lese dřevo při minus 35 stupních Celsia? ...u nás dnes ráno bylo minus sedm, vylezl jsem na dvorek, protože jsem si potřeboval nařezat pár latěk, a nadával jsem, jak mi zalezlo za nehty... že mi není hanba...
dřevař Timo se vlastně rozhodne vzepřít všem válčícím mocnostem, když přes vyhlášenou evakuaci civilního obyvatelstva, posuny frontových linií, ostřelování a vypalování vesnic atd. zůstane doma a vytrvale zde dál dodržuje svůj životní a pracovní rytmus, ať se děje co se děje, pokud se setká s dobrým člověkem, ať je to Fin, Rus nebo Žid, pomáhá mu přežít = beru si z něj ponaučení, že člověk může být slabý a prostý, ale když má kolem sebe lidi ještě slabší, nezbývá mu nic jiného než se stát sám hrdinou