Kudlanka03 komentáře u knih

Lin Rina a pokračování Kronik prachu. I když o pokračování se asi mluvit nedá. Že to autorka pojala jako vyšetřovací zprávu mi nesedlo a už vůbec ne styl stránek. Jakoby staré stránky a ještě nadbytečné poznámky? Jestli to mělo působit vtipně, tak na mě to nepůsobilo vtipně vůbec.
Příběh potenciál měl. Ale využitý nebyl. Elisa se pořád točí kolem Jamieho a když už nevím co dál, šoupneme tam romantickou vsuvku o nápadníkovi.
Roztomilá část mi přišla ke konci se závětí a knihami. Konec, kdy se všichni dají dohromady, ten tomu nasadil korunu. Tohle zřejmě nebude kniha do TOPky, ale zase jsem ráda, že jsem si ji přečetla.

6 17.01.2023

Je to pět minut, co jsem to dočetla. Je asi blbý psát v recenzi, že nemám slov, viď. Ale já je fakt nemám. Tak propletený, promyšlený a náročný kousek jsem četla naposledy vloni.
O co jde se dočtete v anotaci. Nebudu tím nastavovat recenzi. Moje dojmy jsou velmi silné. Jsou to směsice vzteku z konce, nervozity (kvůli obětem), bušící srdce z těch, co to všechno páchali a z příběhů, který si nesl každý, kdo v příběhu vystupoval. Tady není žádný potenciál, který nebyl nevyužit. Jde o krutost, zvrácenost, brutalitu, bezcitnost, vulgárnost, mrazivost, plíživost nejistoty, zvířeckosti a zvrhlosti ve všech jejích podobách. Všechno do puntíku zapadlo, všechno se objevilo. Jen proboha, to jméno….Vic a Vadim...Fakt jsem z toho jména byla prostě nesvá. Jakoby špatně napsaný Radim. Já vím, v autorově světe a jazyce je to běžné, normální jméno, ale mě Vadim hrozně vadil.
To je tak všechno, co bych knize vytkla. Ano, byla brutální, byla nechutná, ale ne tak tím, co se dělo obětem (jasně, i tak jo), ale tím, jaký strach, jaký plíživý strach se linul z každé stránky. Tak moc jsem si přála konec a když se nakonec dostavil, byla jsem tak nasraná, jak dlouho ne.
V jiném komentáři jsem si přečetla, že pak bych si měla přečíst Černou smrt, že budu pak vědět proč, tak asi jo.
Dejte si tohle, dejte si Nedokončený rukopis, ať se chvíli bojíte, chvíli nedýcháte a chvíli jen tak sedíte a čumíte do zdi.

6 17.01.2023

Hanka. Hned jsem si ji oblíbila. Prostě mi sedla tím, jak bere život a jak bere sebe, spíš teda nebere a jak je jí všechno buřt. Všechno. Až na Aleše. Nevlastní bratr, ale o to víc příležitost se do něj zamilovat. Až později, jako dospělá pochopí, proč k ní stále chodí.
Po tom, co umře i její máma se Hanka ocitá u babičky. A i tam se pak dozvídáme dřívější historii.
A pak přijde Hubert. Tuto knihu jsem četla několikrát, protože i když se začátek nejeví moc optimisticky, zkrátka pro ten konec tu knihu miluju a líbí se mi i to, mezi tím. Líbí se mi i lístečky na úkoly. Taky je dělám.
Zkrátka když nemám náladu, sáhnu po této knize a ten konec mi tak krásně vykouzlí zase úsměv, že i na to, jak se to celé zdálo bezvýchodné, někdy si stačí jen přát.
Tato a ještě Osm se mi od Radky líbí nejvíc.
Více o tom, co se mi líbí a co spíš čtu se dozvíte na IG profilu Z_te_lepsi_stranky

6 08.09.2022

Jarka trhne hlavou. Dej mi svátek, na co si tu hraješ?Co jsi se tak nestarala o svojeho tatu, když pil?
Takto se Jarka rozohní ke konci knihy. Přiznám se, že je to delší čas, kdy jsem ji četla.
Cítím ale pořád ten pocit, když jsem ji dočetla. A kde byly ty mega vtipný pasáže? Kde je to, kvůli čemu jsem si ji koupila? Ano, tenkrát, před těmi pár lety jsem ještě měla od knih jakási očekávání. To se nemá dělat. A nejen s knihami. Někdy jsou to zkrátka příběhy, které nám do života přišly a mají zase odejít bez toho, aby v nás zanechaly kráter poznání a emocí. Ono celkově nářečí, Morava kolem Veselí to je prostě od mého Znojma už dál a tam to fičí jinak.
Kniha je jakousi sondou do duší, co život vzdáleně tuší.
Je to kniha o příchodech a odchodech. O návratech, shledáních i rozchodech a hledání. O tom, o jsme zapomněli. Nechali jsem to v pokoji u našich a odjeli jsme do velkého světa. Což může být třeba i jen metr za značkou, že tady tahle vesnice tu končí.
Za mrazivého nedělního odpoledne, až bude v chodu krb a v něm hromada dřeva, co praská a dává mi teplo až do buňky vezmu tuhle knihu a přečtu si ji znova. Po asi 5ti letech. Pak mi třeba bude připadat i vtipná.

6 08.09.2022

Schizofrenní kniha. Tak jsem si ji zapsala a vystihuje všechno. A vůbec neshazuji pravý význam toho slova. Naopak. Utkvěla mi v hlavě nejméně. Je prakticky jen do počtu, mám ráda všechny knihy od autora. Takže proto jsem po ní sáhla. I ze zvědavosti. Tahle nic moc nepřinese, ale ani neodnese, není to vyložene vyhozený čas, třeba na cestu vlakem ideální :)

6 03.09.2022

Druhý díl a opět tu máme naše oblíbené protaghonisty, Marii a Augusta. V tomto dílese navíc objeví další velmi zajímavé postavičky. Například Gunar nebo Axel nebo Maria nebo dalších asi 10 postav. je to opět velmi pomalu se vyvíjející, ale není to zdlouhavé, za mě je tento díl ještě o chlup lepší, než Bouře. Je tam už jaká si dynamičnost alespoň ve vyšetřování, více to je o lidech a ne o místech. Požár, který to vše odstartuje přináší velmi ničivý kontrast k lednové severské zimě. Máme leden, a tento rok Augustovi i jeho okolí znepříjemňuje život nepěkná událost a její následky.
Druhý díl málokdy bývá lepší. Ale já se na Ledoborce pustila s opravdovou chutí, protože nejen že má ještě více stran, než Bouře, ale protože se mi to prostředí moc líbí. Dobře napsáno. Na konci vám bude krásně. POhladí vás to a i na to, že je to detektivka, je tam i plno dobrého. Ikdyž jedna rodina má tolik tajemství, že jsem nechápala, fakt jsem to nebyla až do konce schopná celé rozklíčovat. Osobní život Marie a Augusta je nám tut aky krásně rozvíjen a jsem za to moc ráda. Mám pocit, že jim vidím do kuchyně, kde se pečou máslové sušenky a mandlové koláčky. Bomba.
Moje hodnocení je 85%

5 10.01.2024

Druhý díl s Madison a Natem.
Právě jsem to dočetla a teda pecka všech pecek!
Autorka nám slibuje v závěru, že se můžeme těšit na 3 a 4 díl.. No a třetí díl opravdu za nedlouho vyjde. Já už ho mám na poličce, tak si asi kousek rozečtu.
Pro nedočkavce ale můžu říct, že tenro druhý díl je opravdu nabušený. A dozvíme se celý komplot ohledně Madison. Proto doporučuji víno, obloženou mísu a zavřít se někam na pár hodin!!!
Skvěle postavený příběh z několika perspektiv. Nebude vás to nudit. Budete se bát ale nepřestanete číst.
Anotace tento díl vystihuje a já bych nerada prozradila více a proto jen řeknu, že díl je opravdu nabušený akcí, není tam žádné hluché místo a styl vyprávění, přímé řeči a dávkování informací dává dohromady jednu z mých velkých objevů tohoto roku.
Děkuji Albatrosmedia za tuto knihu, kterou jsem si vybrala v rámci spolupráce.

5 19.09.2023

Píše se rok 1942 a stává se něco, co doposud Věrka nechápe. Prostě čeká. Na matracích, s ostatními. Ráno je už posílají do transportu. Stojí na plzeňském nádraží. Teta jim ještě nastrkala různé drobnosti a jídlo. To se bude hodit. Kdoví, co bude, kdo ví, kde a kdoví, proč?
Jaké to asi je, když máte domov a prostě pak si tam nakráčí nějaký cizí člověk a má ohodnotit, jestli ten byt není pro vaši rodinu, kvůli vašemu původu moc velký. No. Byl. Věrka si necelý rok píše deník. O běžných věcech. Už i o klucích. Ale když se děje tohle všechno, má o svůj krásný deníček strach. A tak si ho schová. A díky tomuto kroku můžeme dnes jen tajit dech nad tím, co se tenkát dělo, dít mohlo a co se snad všechno ani nestalo.
Jana Poncarová už v mé knihovně zabírá hodně místa. Proto mi tato další sonda do života a pohled do osudů celé židovské Plzně za doby vlády Hitlera je nejen fascinující, ale taky hrozně skličující. Hrozně drsná, nepochopitelná, neuchopitelná a taky zbytečná. Zbytečná ve všech svých ztrátách, bolesti, utrpení, prolitých slzách i bezesných nocích. My žijeme teď, abychom jejich příběh stále vyprávěli a aby se na to nikdy, nikdy ale nikdy nezapomělo.
Oproti ostatním knihám Jany Poncarové je tu vidět jiný styl. Aby to z mého pohledu bylo co nejvěrnější, nešli spolu s Jiřím Sankotem do nějaké beletrie. Je to prostý (stylem, ne obsahem) informační styl, ve kterém mi zpočátku chybělo nějaké hlubší poselství, ale není to vymyšlený román. Jsou tu fotografie deníku, fotografie přímo lidí v šicích, směr osud, který si nevybrali. Který nechtěli a který netušili.
Kniha pro mě byla moc těžká, protože tohle téma...Obecně téma války za Hitlera se to ve mně svírá, a naopak se mi i otevírá i kudla v kapse. Ale teď se mi to mluví. Doma, v teple.
Děkuji, že se na tohle nezapomene.

5 15.04.2023

(SPOILER) Začínáme tou, po které kniha nese jméno. Já jsem s tím, že Nesbo píše povídky, přišla do kontaktu až teď. Jdeme na ně.
Krysí ostrov je nejdelší ze všech povídek. Proto je možná prozíravě na začátku :D
Příběh o neopětované lásce, následcích a ironii osudu.
Špatná rozhodnutí nás vedou po cestách, které ale zpátky vedou vždycky jen k naší podstatě. K tomu, na čem nám nejvíce záleží pak často neseme někde v hloubi, nahlas ale neřekneme nic a skutky? Ty mluví většinou v pravý opak. Ironie. To bych řekla, že je hlavní slovo pro tuto povídku. Asi nejvíc smutná mi vlastně příjde.
Skartovačka
Další verze na to, co by mohlo být. Jak vlastně zacházet se všemi vymoženostmi, na které lidstvo přijde. Věda je v tomto opravdu rychlá. Jaké by to asi bylo, nestárnout? Okolnostmi se dostává k odpovědi na tuto otázku. Výzkum plyne, ale někdy pracujete s okolím, kdy něco vědět, je vlastně životu nebezpečné. Svět je v tuto dobu tak daleko, že myšlenky se dají i posmrtně získat. Povídka s prvky luxusního thrilleru, která je napěchovaná akcí. Když něco ale víte, a víte, že by to bylo použito k hrozným věcem, radši to vědět nechcete. Nebo ano? Jak dopadne tato povídka si přečtěte, stojí to za to.
Cikády
Povídka sci-fi námět. Jde tu o lásku. I ve světě sci-fi. Když se něco má stát, stane se to, bez ohledu na dimenzi. Je to začarovaný kruh, kdy jediná cesta je zůstat na živu, ale jen v určitý úsek. Nemůžu prozradit víc, připravila bych vás o to, o čem v této povídce jde. První vau se mi začalo objevovat už na skládce, ale vy si to musíte přečíst.
Sérum
Krásná propletená povídka, kdy jsem nestačila zírat, co všechno vám může život připravit. A ať jsou rodiče jakkoliv nápomocní, stejně, pokud jste tragéd, jste tragéd. Promyšlená zápletka, konec naprosto vynikající, strhující. On ten syn mi byl nesympatický už na začátku, tak třeba budete se mnou s koncem spokojeni :)
Černý jezdec
Tohle jsem od začátku viděla jako film. Jste nájemný vrah. Ale ten druhý taky. A mezi vámi se odehrává něco jako šachová partie. Naprosto skvěle popsaná, napjatá jsem byla od začátku do konce. Bohužel někdy je třeba obětovat dámu. A na to, jak to někdy bývá vás šach mat může potkat naprosto nečekaně. Tohle si prostě musíte dát!! Prozradit nemůžu nic.

5 29.11.2022

(SPOILER) Šestá kniha Jonasse Jonasona je tu. Je žlutá, nezapadá do konceptu, což mě úplně vytáčí. A měla jsem to tak po celou dobu i se čtením. Napsat knihu je práce. Je to docela dlouhá a těžká práce, protože to musí mít hlavu a patu a to se dělá o to hůř, když se skončí a pak se musí navázat a pokračovat.
Po mega úspěchu se stoletým staříkem se Jonas dostal i u nás do širšího povědomí. Já se k němu dostala díky Analfabetce. Ta jediná s celé tvorby mě oslovila. Ani stařík a ani fyzička Petra s Johanem mi nic nepředali. Jen touhu knihu hodit do kamen. Asi kvůli tomu, že je žlutá. Až moc jsem tu cítíla tu touhu po tom skloubit plno politických jmen, přiblížit post diplomata a taky všem nakonec dopřát šťastný konec, že to celé vlastně nedává smysl. Ani povrchní a ani hlubší. Není to vtipné. Není to poučné a není to ani vážné. Je to...Nemám na to slovo. Je to prostě jen moje touha mít celou sbírku od autora a tak jsem sáhla po této žluté obálce.
Pokud se vám ale stařík líbil, pokud jste se u něj třeba i zasmáli, pak tuto recenzi berte jako ujištění, že se vám to líbit bude. Pokud jste si staříka přečetli jen kvůli vlně, která frčela, pak si vyberte nějakou jinou. A nebo ne. Nebo si ji dejte. A pak mi napište, jak se vám líbila.

5 28.11.2022

Já jsem byla překvapená. Hlavně, co jsem tu četla posledních asi třicet komentářů - recenze hodnotí příběh, který je napsaný. Pokud jste něco čekali nebo si mysleli, pak je to vaše past a tu knihu to poškozuje. Nikdy, nikdy a nikdy od knihy nic nečekejte a prostě si ji přečtěte a hodnoťte to, co je napsáno. V opačném případě je tu dost prostoru pro váš vlastní příběh a knihu.
Za mě jako plus manželce, protože asi těžko by jen tak někdo nevěřil tomu, co si přijde nějaký člověk - i když stejný, vykládat. Přitom ona ví, že ten on je v práci. Na to, jak to všechno dopadlo, to bylo hustý. Měla jsem u toho místy stavy typu no jako určitě, tohle se jako stát muže...ale ve finále jako celek mi to příjde zdařilé, napínavé.

Skvěle napsané. Hrozně mě baví, že si autorka vy rala vyprávění o muži ve středním věku. Je to generace našich rodičů (těch mých určitě), takže jako bych četla o tátovi, dosadit si místo heavy metalu Dana Landuyje to celé úplně přesné.
Mě se asi nejvíc líbilo, jak to se všemi dopadlo. A je na druhou stranu smutné, co se může a co se určitě deje můžům právě tohoto věku, jak se cítí v současné společnosti a jaké těžké duše vlastně mají.
Prostě paráda!

4 27.05.2024

Protože se mi do rukou díky spolupráci s @kazdaknihy dostal tento, pro mě překvapivě, druhý díl, tak jsem si řekla, že to ani tak nevadí. Autorka nám stejně v začátcích popíše děj předešlé knihy, za což jsem byla ráda a mohla jsem si alespoň letem světem udělat o tom, o čem byl první díl. Mě tyto skoky nevadí, nejsem malé dítě, tak si přečtu první díl potom. Žádný stres.
V tomto druhém díle se opět setkáváme s Raynor a Mothem, kteří si přejí vrátit se k dřívějšímu životu. Zase budou mít domov. Zatímco Raynor bojuje se strachem z toho, co bude a také z lidí, protože lidi soudí. Nepřijde si zajímavá nebo že by někoho mohlo zajímat, čím si prošli. A tak se ani nikde nepochlubí, že píše knihu. A Moth se potýká s nemocí. Navzdory jí se tedy pouší do svého vlastního dobrodružstí.
Ale jak to tak bývá, přijde nabídka na to, aby se ujaly statku v cornwallských kopcích. Majitel se statku nechce vzdát, ale je to otec od rodiny a tak jde právě za Raynor.
Jak tohle celé dopadne? Dokáží se věční poutníci usadit na jednom místě a čelit svým vlastním strachům, obavám a příležitostem?
Příběh o naději, která tu je neustále, o lásce na celý život a o síle ducha se četl tak jemně a plynul krásným tempem. Část, kdy Raynor poopisuje, jak se s Mothem poznala, jsou to takové útržky vzpomínek a byly moc krásné. Objeví se tu i jejich děti a to by nebyli oni, kdyby se přece jen nevydali na nějaké putování. A my to všechno sledujeme s nimi. Prožíváme to. Určitě knihu doporučuji, hned si musím pořídit zbývající dva díly.

4 24.02.2024

To byla taková krása!!!
Je to rodinné, je to milé, je to na Krétě a je to pořádně napínavé.
Angie přijíždí na Krétu, aby se dozvěděla, proč její matka je tak šileně proti, aby pozvala tuto část rodiny na svatbu.
Tajemství? Jasně. Celá tahle kniha je protkána tajemstvími a příběhem, který nám Maria vypráví od roku 1943, kdy na Krétu přišli nacisti.
Politické? Ano, trošku taky. Milostné? Samozřejmě. Dramatické? Až běda.
Příbšh mou zvědavost šponoval jak gumu na tangáčích do té míry, že jsem knihu přečetla téměř v kuse. Jako fakt. Napřed před večeří 108 stran. Při uspávání četl manžel pohádku dětem a já využila světla a četla dál. A pak jsem se vyplížila do obýváku a těch 150 stran jsem prostě musela dočíst!!! Přece nemůžu nechat Poppy, Marii ani Angie zaseklé v ději a jít spát.
A tak jsem před půlnocí zavírala knihu, která vám zničí den a zároveň vás přinutí se na konci usmát.
Zvratů tam není málo, jen ten konec mi přišel jako z Harlequine edice no a světe div se - autorka opravdu pár napsala. Krásná náhoda. Ale jinak bych příběhu nic nevytkla. Nebudete přeskakovat, nebudete pít, spát, budete jen otáčet stránky a držet vlastně Marii palce a určitě se nenechte zpočátku odradit prvními smutnými událostmi. Popsala to tak živě, že se mi dělalo opravdu zle, ale být to tam muselo.
Je to mnohovrstevný rodinný portrét z prostředí, kde teče olivový olej proudem, kde jsou všichni hluční a srdeční.

4 15.01.2024

Moje první setkání s autorkou a hned taková pecka. Vím ,že píše i pro dětí, ale že umí napsat něco takového. Paráda.
Plně souhlasím s tím, že je to atmosferické, plíživé, místy je pravda, že trošku natahovala děj, myslím, že mohla některé opravdu zbytečné pasáže vynechat.
Ale August Strindberg (v knize je zmiňováno toto jméno a místy se mu někdo diví, jako fakt ten Strindberg? Je to proto, že tento muž opravdu existoval, byl to v mnoha směrech tvůrce nových směrů, byl to básník, psisovatel, později i badate. Na pokraji šílenství se rozhodl léčit chemií a stal se z něho věřící člověk. Nejvýznamnější dílo je bezesporu Červený pokoj, Hra snů nebo tanec smrti, pozn. bloggerky) mi přirostl k srdci právě svojí srdečností, tím, že chtěl klid, usadit se na malém ostrůvku a v klidu si péct, něco číst, procházet se....No jenže to by nesměl přiejt tam kam přijel.
Děj nás vede od všemožných verzí, kdo mohl spáchat to, co spáchal, vede nás to i do osobních rovin nejen Augusta, kdy se dozvídáme i skrz hovory s jeho přítelem, který zůstal ve Stockholmu proč odjel, ale taky o Marii a jejím manželovi. Těch rovin, těch vrstev je mnoho a mě to bavilo, jen ten začátek je možná odrazující, protože je na desítky stran vměstnáno mnoho postav a mnoho informací.
Jak se na to budete tvářit vy, to nevím, já osobně vám dávám rozhodně tip na to, aby tato drobnost nebyla překážka, protože jak dočtete bouři, budete chtít hned druhý díl.
Za mě krásná práce s postupně, velmi jemně a nenásilně postupovat v ději tak, abychom byli správně nažhavení na konečné objasnění. A na konci to bude i trošku akční
Moje hodnocení je 80%

4 10.01.2024

Na tento díl jsem se těšila moc. Úderná dvojice Mia a Holger.
Už od první knihy, což u mě byla V lese visí anděl jsem věděla, že jsem našla tu správnou míru akce, příběhu, osudů hlavních hrdinů i napětí.
V tomto díle Ostrov se setkáváme se Sofií, která Miu, která je i na Hitře známá chce požádat o pomoc v pátrání po jejím kamarádovi.
A tak to začíná znovu.
Konec možná trošku rychle useknutý, ale já věřím, že i další díl bude skvělý.
V anotaci se pak dočteme, že Mia se vrátila na ostrov Hitra s úmyslem udělat za svojí policejní kariérou tlustou čáru. Jedenáctiletá Sofie ji však přemluví, aby se pokusila vyřešit záhadné zmizení jejího kamaráda. Místnímu policistovi Eriksenovi zase dělá starost znesvěcený oltářní obraz v kostele. Pátrání po pachateli ho zavede až do vyřazeného člunu, v jehož podpalubí čeká hrůzná podívaná. Na místo je povolán vyšetřovatel Munch. Ustojí malé společenství nejkrásnějšího norského ostrova otřes vyvolaný bestiálními zločiny?

4 03.01.2024

Vždycky ráda začnu novou sérii, protože tempem, kterým nyní vychází stíhám číst všechno, co chci. Když jsem zjistila, že bude třetí díl na podzim a podívala jsem se na hodnocení prvního a druhého, řekla jsem si, jasně, tohel musíš zkusit. A jsem ráda.
Máme tu Madison a Natea. Oba si prošli svým a na obou to nechalo následky. Líbí se mi, že teď co se osobní stránky týče dostal přednost Nate. Tuším, že ve druhém dílu dostane prostor zase příběh Madison.
Co se zápletky týče tak jsem byla překvapená. Líbí se mi tam asi tak nějak všechno, protože dohromady mi to dává přesně to, co od detektivky čekám.
Všechno navíc, co bych chtěla napsat mi přijde jako spoiler a tak vám jen řeknu, že si to přečtěte a já jdu na druhý díl. A už teď se těším na třetí!! :)

Jen co jsem knížku otevřela, jsem začala cítit, že tato je přesně pro mě. Je to o matce dvou dětí, manželce, která se cítí tak nějak vyhořelá nejen z práce, ale i doma. Osud ji zavede na oblíbenou mýtinu, kde se seznamuje se starou paní. Tady si předávají důležité informace nejen o způsobu nahlížení na život, ale taky na to, že když se správně zeptáš, odpověď ucítíš sama v sobě.
Dál mě samozřejmě dostala obálka, ilustrace a styl psaní. Jemné, krásné, povznášející.
Text je rozdělen jakoby na kapitoly, ale myslím, že informace a podání a fakt, že jde o 120 stran, vám nedovolí přestat. Prostě si to přečtete u kávy nebo v delší frontě. A na konci se budete usmívat.

4 30.07.2023

Tenká knížečka, ale má co nabídnout. Je to sonda do duše nejen jedenáctileté Fífy.
Máme tu několik jmen, několik osudů. Vešlo se sem to, jaký je tatínek Josefíny, jaká je maminka. Proč tak potřebuje otevřít šuplík v pokojíčku a jak je to těžký, když je někomu 11.
Jen bych místy uvítala místo nějakého duchaplného nadpisu kapitoly třeba nadpis Hana a pak duchaplný nadpis. V tomto jsem se ztrácela. Číst to teď znova, bylo by to super ale napoprvé to není asi úplně přehledné.
Dopořídím si dřívější knihy od Kateřiny, protože styl psaní i to jak nenásilně nás bere do hlavy toho a tamté je zkrátka můj šálek kávy.
A nejvíc bylo shrnutí o koprovce. Je to hrana. Buď ji milujete nebo nesnášíte. Nic mezi.
Klidně bych se přimluvila za druhý díl :)

4 19.03.2023

Tuto spisovatelka už tu nějakou chvíli je. Vím o Cyklistce i Podbrdských ženách, ale až s Herečkou ke mně prostě našla cestu.
Začínám číst. Je to jako zavřít oči. Otevřít je a jste najednou vedle ní. Vedle Jarinky. Vedle Frejky nebo Nezvala. Dokonce (trošku předbíhám) stojíte na prknech Národního Divadla a vedle vás stojí Vlasta Burian. Je to jako se ocitnout v nějakém oblíbeném černobílém filmu. Kde černobílý je jen obraz. Život v těchto letech, přesněji ve 20. letech, je všechno. Jen ne černobílý.
Hlavní hrdinkou je tu naše Jarinka, Jarmila Horáková, která už opravdu od dětství zažívá to, co dokáže pojmenovat snad jen herec, snad jen umělec. Ta rozervanost duše umělkyně by tu snad byla ještě dlouho, nebýt toho, že ji v pouhých 23 letech postihl nádor na mozku.
Tento příběh se nám autorka rozhodla vyprávět ve dvou dějových liniích. Příjde mi to zajímavé a krásně poplatné době. Tenkrát se sice více než dopředu dívali zpět, protože to, co bylo vepředu byla další válka. Koncentrační tábory.
V první linii je sama Jarinka. Její sestra Milada a další sourozenci, ještě mladší na to, aby se o nich něco psalo. Myslím že i kvůli tomu, že Milada byla v životě Jarinky opravdu důležitá.
Hrozně krásný mi přišlo, jak ji tatínek podporoval. Jak se staral, aby šla na tu školu, která ji opravdu zajímá a která jí něco dá. Ne jak třeba teď – půjdeš tam, kam chceme my a ve volném čase si dělej, co chceš ty. Opravdu měl zásluhu na tom, že byla až tam, kde byla.
Slyším taky ten jazz a asi si i dokážu představit tu vůni kávy. A společnost Devětsil. Jak sedí vzadu ve Slávii a řeší existencionalismus. Druhá linie je o Olze, která Jarinku znala. Byla s ní. A protože je spisovatelka, píše o ní hru. Vrací se při tom nejen ve vzpomínkách, ale i na opravdová místa. Před její okna, do kaváren, kde si povídá s Nezvalem…
Vlastně jen moc nechápu ten její vztah. Proč jí proboha vůbec někdo kdy řekl, že ona, jako žena může být buď herečka nebo matka. Oboje ne. Oboje se nedělalo. A přitom bych jí to tak přála.
Psát o knize, která mě chytla za srdce, a celou její četbu mě provázel strach a lítost. Proč? Protože jsem věděla, jak skončí. A že to krásný konec mít nebude. A taky jsem brečela. Nestává se mi to. Ale teď ano. A taky si moc věcí z knih nehledám. Teď ano. Je to z naší země. Z doby, kterou já sice ještě nepamatuju, ale obličeje jsem si našla, abych se s nimi víc spojila. Aby dostaly podobu. Aby to nebyly jen postavy, ale lidé.

Doporučuji všem romantickým duším, tragédkám a všem ženám. Je to příběh, který může být i náš. Je to příběh o tom, že není důležité, kolik času máme, ale jak s ním naložíme.

4 28.11.2022