Kudlanka03 komentáře u knih

(SPOILER) Těhotná, skoro na rozpadnutí jsem se dobelhala do knihkupectví. A ve dvě ráno, na záchodě (protože jinde jsem svítit nemohla :D) jsem to dočetla. Nemohla jsem přestat. Knihy přece nemusí být reálné, knihy jsou o tom, co chceme aby se stalo nebo nestalo, knihy zvládnou všechno. Recenzuju knihu podle toho, že jsem ji četla, že na mě nějak působila. Věty typu, konec nebyl reálný nebo začátek moc růžový...Tohle je recenze? To je spíš dětské popisování toho, jak jsem si to já představovala....což je DLE MÉHO (můj názor je můj, nemusíte souhlasit, jen ho tu zmiňuju) všechno, jen ne recenze, která poslouží někomu k rozhodnutí koupit, nekoupit, číst, nečíst.
Za mě jsem od Bernadette, jak se doopravdy jmenuje, lepší nečetla. Teda v Pasti lží je taky dobré, lepší, než zbytek.
Psáno svižně, nebojí se detailů a konec? Ten jsem musela vědět před spaním, proto jsem skončila ve dvě ráno. Hrozně to na mě zapůsobilo. Fakt jsem se bála a po dlouhé době jsem příběh viděla i před očima.
Běžte do ní. Komu se konec nelíbil, přišel mu nereálný, napište něco sami s reálným koncem a já si to přečtu :)

15 03.09.2022

Tohle byl první díl, který jsem si koupila. Prostě byl v tý polici, kam už většina lidí nedosáhne a v té úrovni mám já oči :D
Levnější jsem měla Noc, protože byl potrhaný obal. Takže to prostě chceš. O Noci jsem psala na svém IG Z_te_lepsi_stranky, takže tam si dočtěte zbytek.
Co se týče Kruhu, byl hodně našlapanej. Líbí se mi víc dějových linií. Taky rozhovory s psycholožkou jsou super, jen moc nevidím záměr, že se s každou nějakou postavou Servaz vyspí, což mu samozřejmě mění úsudek, ale nejsem polda, neupouštím páru tímto způsobem, takže asi to tak prostě má.
Ale o čem to teda je? Jedno městečko v Pyrenejích je odříznutý od světa. Zával. No a kdo tam neskončí, že? Náš drahý Martin. Takže to, k čemu se pak schyluje, prostě nemá kdo zbrzdit. Ale kdo ty kluky ponoukal? Tak to si prostě musíte přečíst v Údolí, kde je to zkrátka nebezpečný úplně všude.
Díky této knize jsem se k Bernardovi dostala. A teď mám za sebou i Noc a Lov. Líbí se mi ty jednoslovné názvy a temné obálky. A taky to, že prostě něco o Martinovi víme, že nežijeme jen v terénu, že má i osobní život. Zrovna v jeho případě dost propletený osobní i pracovní život, ale to už je asi na další recenzi u jiné knihy.
Kdo tvrdí, že je Minier zdlouhavý, nudný, že je zatěžkán situací v současné Francii, pak ano. Chápu, že řešit afroameričany, covid a další současný témata je vopruz v knihách, ale autoři zkrátka používají knihy k tomu, aby se z toho vypsali, aby z hlavy vyhnaly všechny ty myšlenky. Jako třeba Patrik Hartl, jeho knihy nejsou vůbec optimistický, až na moje oblíbený Okamžiky štěstí a proč? Protože píše o tom, čeho se nejvíc bojí. Tím se se svými strachy vyrovnává.
Navíc oceňuju to, že tyto knihy nemají 300 stran, ale i 2x tolik. Nemám to pak jako půl sousta ke kávě, ale třeba na tři dny. A když to mě trvá tři dny přečíst, čest autorovi, který se s tím píše asi dýl, než tři dny, že?
Závěrem prostě to, že na Miniera mi nesahejte :D
Čau

14 03.09.2022

První vydaná kniha vycházející hvězdy v oblasti thrillerů. Asi takto bych začala.
Knihu jsem otevřela a zavřela až po tom, co jsem ji celou přečetla. Protože tento žánr je můj, byla jsem prostě natěšená.
Vždyť už jen ta báseň na začátku. Budu potěšená, pokud budou další díly inspirované dalšími básněmi a v knihovně budu mít vedle Vodníka i další kousky ze sbírky Kytice.
Ale k samotnému příběhu. Je tu plno postav. Ale to ničemu nevadí. Čtete a čtete a najednou jste tam. Stojíte u náhonu v Pasekách, přijeli jste tam autobusem a máte pocit, že tu jste prakticky doma. Popisné části, kterým se zkrátka žádná kniha nevyhne jsou formovány decentně. Všeho je akorát a čeho je víc, tak dialogů a to já můžu. Mám pocit, že s dialogy se děj posouvá na úrovni kapitol a ne stránek.
Hlavními postavami bych nazvala vyšetřovatelské duo Tomáš a Honza. Celý je to zamotaný. Honza chodil s Emou, ta je kamarádka Zuzky, manželky Tomáše, mají Lucinku. Tak. Taky Ema má kamarádku. Naďu. Obě pracují v nemocnici.
Je tu zkrátka nespočet mini příběhů, což vyžaduje přípravu, případně o to víc smekám, pokud to bylo psané bez přípravy.
Oba kluci, chlapi, jsou mi sympatičtí. Každý má to svoje, jsou dobrá dvojka.
Pak je tu rodina – bráchové a něco okolo mlýna. Kolem mlýna vždycky bývá voda.
No a kde jinde se to celý rozsekne, než na vesnický kalbě? Když se objeví mrtvola, začne to nabírat slušný obrátky.
Dostali jsme krásně napsaný thriller, postavy nám byly představeny, měly svoje minulosti i jsme si je mohli k někomu připodobnit.
Já můžu jen doporučit. Byla jsem opravdu hrozně napnutá, musela jsem prostě dočíst ještě ten den, kdy jsem ji otevřela.
Pokud jste si dali letos knižní předsevzetí, že budete podporovat více české autory a autorky, pak tenhle Vodník musí hlídat doma i vaše hrnečky.

12 12.02.2023

9 nádherných opravdových příběhů cesty za vlastním rozhodnutím. Za volbou, která se stane naší součástí. Ani nevím, co se mi líbilo víc, jestli rozhovory, ilustrace formát knihy nebo každá jednotlivá žena. Mám sama kolem sebe kamarádky které měly s početím problém a taky jednu co děti mít nemůže někdy a přesto je to ten nejsrdečnější člověk a místy si říkám co bere. Je to zkrátka o povaze A pohledu na svět sebe i to co na tomto světě naši existence má za smysl.
Jsme dávno v situaci kdy se může každý rozhodnout čím se bude živit, čím bude naplňovat život a s kým se bude stýkat A koho bude milovat. Přesto u každé ženy, tedy skoro u každé ženy, občas cítíme pocit nebo máme z ní takový pocit, že je zatlačená do kouta společností, okolím, rodinou, partnerem nebo nějakým vlastním přesvědčením že dítě mít musí. Když má přece dělohu tak musí mít děti.
Příběhy těchto žen jsou úžasné, smutné, veselé, inspirativní, oči otevírající, naději mající a hlavně jsou tu opravdové osudy. Jsou to sondy do duší, žádná senzace, žádná vymyšlená kniha o vymyšlených ženách o výmyšlených věcech. Jsou to syrové příběhy veselé i smutné a popisují nám jaký je to život. Bez dětí.
Sama za sebe, která děti má vám ale můžu říct, že i já samam občas cítím, že až teď ve svých 31 letech dokážu mluvit sama za sebe. Dokážu příjmout svoje rozhodnutí a pak si za ním stát. Takže kdybych se rozhodovala teď, jestli dítě ano nebo ne, tak bych do toho už nešla. Ono v těch 24 letech to všechno vidíte jinak, tak nějak romanticky, idealisticky...jsem dojatá a šťastná, že si tyhle dvě duše vybraly za matku mě, ale pokud bych do toho měla jít znovu, tak nejdu.
Navíc děti jsou zrcadlo. A já jsem se potkala s ne moc pěknými věcmi, kdy jsem si myslela, jak jsem veselá a štastná a vlastně to byla jen póza, jen maska. ve skutečnosti jsem velmi introvertní, tichá a přemýšlivá a potřebuji být hodně času sama, abych pak mohla být s kýmkoliv.
Knihu doporučuji už kvůli tomu, že nám tu líčí ženy svůj život a my si díky tomu občas můžeme rozmyslet, jakou hloupost v přítomnosti bezdětné ženy plácneme :)

11 19.02.2024

Setkáváme se tu s novou vyšetřovatelskou dvojicí.
Mia a Holger. Oba propadlí do svých problémů, do svých strachů a do svých závislostí. Buď nám to má připadat povědomé nebo naopak odrazující.
Několik zdánlivě nesouvisejících příběhů, které prostě v jeden moment zapadnou, jak dobře poskládané puzzle.
Osobně jsem velmi zvědavá, proč si Samuel (autor) vybral pro více knih společný jmenovatel vražd a sice nějaký druh fanatismu. Náboženský, okultní a další. Prostě se nejen v této knize setkáme s někým, kdo není zcela při smyslech.
To, jak Mia zachází se svým životem mi přišlo trošku zvláštní, ale protože jsem jako první četla Vlka, což je jakoby předskokan V lese visí anděl, dává to najednou větší smysl a hlubší perspektivu.
Jak to dopadne s pastorem a proč toho kluka nesnáším a zároveň obdivuju a proč nemám ráda pečovatelské domy a jejich zaměstnance se taky dozvíte, pokud knihu dočtete. A že ji dočtete, tak za to vám ručím, protože tohle přece dohromady musí něco znamenat.
Tak co? Pořád si myslíte, že další díly nepotřebujete? :)

9 13.02.2023

Samotářky Barbory Šťastné jsou mým letošním objevem spolu s Janou Poncarovou a Jiřím Březinou.
Čeští autoři mají co říct a říct to chtějí. Například Barbora nám tímto příběhem chtěla (soudím podle sebe, je to moje recenze, viď) sdělit, že ženy jsou tak houževnaté a ve finále, za každého režimu a doby dělají ve finále jen to nejlepší pro své děti.
Věra, současnice, její maminka Amálie dcera Ludmily a babička Věrky. Ať to máme alespoň pro teď jasné.
Jasné totiž od tohoto okamžiku nebude nic. Co se stalo v každé době má jasný následek pro další generaci. Ale pokud je v tom ještě místní nemocná ženská, je děsivé všechno.
Proč si ty rodiče a další rodiče v jiné generaci nechávají věci pro sebe? Stále to nechápu. Proč, třeba v 15 si Ludmila neposadila Amálku a neřekla jí, co a jak a proč se rozhodla nevycházet z domu? Nikdy? Proč si Amálka nevzala stranou Věrku a neudělala to samé? Když to šlo? Proč ze staré Škrlandové udělali pomluvy a nevědomost obecní postrach?
Moc otázek, že?
Osobně se mi líbí postava Amálčina tatínka
Tento příběh mě hrozně zasáhl. Protože tajemství v rodinách….Však to znáte sami. Ale díky Věřině hledání odpovědí se nakonec dozvídáme všechno, co chceme vědět nebo jsme vědět potřebovaly.
Tuto knihu doporučuju, vyvolá to hromadu emocí. A to se od knihy přece chce :)
Musela jsem jet stránku za stránkou.

9 17.01.2023

Tahle byla snad ještě o chlup napínavější, než ta první. Celou dobu jsem měla pocit, že je prostě normální a jen se ta realita jinak vykládá nám, čtenářům. Z její kamarádky jsem měla divnej pocit a z manžela ještě horší. Vždycky těm ženám fandím. Nejlepší byla utěrka.
Styl psaní jsem popsala v jiné recenzi jejích knih. Ale sedne mi. Je to akorát vypravěčské jako dějově akční. Možná za to může moje bujná představivost, ale to, jak to ona popíše si to hned umím představit a jedu knihu jako film.
Tuhle určitě doporučuju těm, kdo se rád bojí a je aspoň půl knihy napnutý.

9 03.09.2022

První kniha Lenky Parýzkové a hned taková pecka. Padla mi do oka obálka s okem. Česká autorka. Jdu do toho, řekla jsem si. A byla to trefa. O čem, že to je? A budem potřebovat deštníky?
Paní Kvapilová to nemá lehké. Ikdyž tato část není moc rozvedená – ona – se rozvádí. A má dceru. Ale vlastně nemá nikoho. Je sama. Ale v hlavě je to jako na nádraží. Proč? Proč se jí tohle děje?
Psychické problémy jsou stále tabu. Jsou neuchopitelné, tudíž nepochopitelné. Lenka se dostává do léčebny. Myslí si, že jí tu pomohou. Dr. Brabec evidentně za tu dobu nic moc nezmohl (doktor nebo terapeut nikdy nic nezmůže, je to jen průvodce po místě, kde nikdy nebyl, tak jaká je úspěšnost) a tak pokračuje do zařízení, do léčebny...
Nespavost, ztráta dcery, rozvod...Kombinace, která asi nezapříčiní tanec na louce mezi kopretinami.
Léčebna má svůj řád. Tak se Lenka snaží začlenit. Některé osudy mimo Lenky jsou tíživé, doopravdické. Třeba Šárka, Andrea nebo Ivanka. Přijdou a odejdou. Lenka zůstává. Její pokroky nebo pobyt obecně mi krásně korespondoval s její kreativní činností. Zlom nastane u paní Rudové.
Ač je toto téma těžké, já to brala stránku po stránce a byla jsem na konci. Prostě se pořád ptáte proč. Celé to ale okořenil Michal a Miloš. Gambleři. A přijde i humor. Místy jsem jí přála, aby už prozřela, aby se něco změnilo, ale deprese nejsou na lusknutí prstu tu a na lusknutí pryč. V tom to je právě.
Byla jsem z toho ze začátku sklíčená. Pocit diskomfortu, sterilního prostředí, cizí lidi...Jako bych tam nastoupila taky.
Velmi povedeně napsané ve smyslu hodně přímé řeči a moc se mi líbily i nitené sondy, tak hluboko, kam se dá jít ve své vlastní mysli. Mozek je ohraničen lebkou, mysl je však nekonečná.
Na jedné stránce to pak ale záhadně zmizne. Tohle jsem pak moc nepochopila, jakoby se přepla styl psaní, jakoby se celkově něco změnilo. Cítila jsem se ochuzená o myšlenkové pochody, ty ozdravné procesy.
Krásně je tu ukázané, že matky jsou především ženy. Jsou to lidi. Jsou hrozně důležité pro děti, ale i pro sebe. Jenže kde dát tu hranici. Na začátek a přijít o sebe nebo na konec a tím pádem ovlivnit vnímání dalšího člověka?
Celým generacím chybí to základní. Chybí jim láska. Taková ta milá, tichá a přesto výmluvná. To obejmutí jen tak, ve středu. V pondělí nebo v pátek. Ráno nebo večer. A v tomto bodě si pak děti začínají všímat i sebe. Rozvíjet úctu sám k sobě skrze lásku rodičů. V tomhle mě ta Lenčina matka vyloženě s.ala. Ale zase nevíme, že. Takže těžko soudit.

8 17.01.2023

(SPOILER) Právě jsem to dočetla. Hned jsem běžela na Google a hledala. Hrozně moc jsem toho chtěla hned vědět. Proč? Proč? Proč se o tomhle víc nemluví? Proč o tom není taky milion dokumentů, jako o NSDAP, o Hitlerovi, o Stalinovi, a dalších? A o Matce národa Eleně? Myslím, že tyhle ženy jsou…Jak to říct…Eva Braunová byla jiná, doufám v to, ale Elena? Ani to není Elena, jméno si změnila. Na Wiki má povolání Politička. Několik řádů. A pak dostala popravčí četou za vyučenou. Jediné, co jsem, tak feministka. Žádná jiná -itka nejsem. A proto tak hrozně odsuzuju to, co Rumunsku, rumunskému lidu prováděli. Kolik lidí do toho bylo namočených. Praktiky, z kterých tuhne krev v žilách, oči by radši osleply, uši by radši ohluchly a mozek by radši otupěl, než si připustit, že se tato zvěrstva odehrávala.
v Rumunsku byla zakázána spousta věcí.Koneckonců deky zasmušilosti jsou tlusté a těžké. A leccos se jimi zakryje.
Jaká cena je však za svobodu? Takto končí poslední věta anotace k této knize. A přesně tady začíná můj myšlenkový pochod. příběh nám Ruta vystavěla na mladíkovi, studentovi cristianovi, který má sny. Jako každý. Ale tajné sny. Nejsou povolené, nejsou schválené. totiž v Rumunsku v roce 1989 musí být schválené všechno. I třeba psací stroj nebo šicí stroj. Věci, které já používám dnes a denně. Začátek nás zavede přímo do školy, kde se mladík kamarádí s Lucou, který nakonec není takový, jaký si myslí. Ano, v Rumunsku v tomto roce není nikdo takový, jaký si myslíme, že je.
Vezměme si třeba jen rodinu u Cristiana. Otec, co nemluví (ví proč), matka, co je ze všeho vyplašená, až přehnaně. Sestra, co potají opravuje na stroji kabáty a další nedostatkové zboží (i zde bylo oblečení na příděl, fronta..nedostatek). Děda (bunu) byl pro Cristiana velmi důležitý. Takový ten spojenec v rodině. Poslouchá rádia jako Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky. A právě na něj ho utáhli, aby začal donášet na americkou rodinu z ambasády. kdyby tak tušil, kdo je doopravdy přítel a komu naopak věřit nemá…
Příběh na mě působil od začátku něčím jinak. Hned mě vcucnul, pohltil, dostal, omotal si mě kolem prstu. Skvěle se to četlo, ikdyž je to vyprávěné z pohledu Cristiana, tedy ich formou. Je to oddělené na krátké kapitoly, takže čtenář má pocit, že to svižně plyne. Což není pocit. Plyne to opravdu svižně. Hlavně když se do toho začne objevovat Lily, Cristianova vyvolená.
Nejtěžší pro mě byla ta část, kdy je vzali po demonstracích do Jilavy. To nejhorší z nejhorších věznic. A jeli tam i děti. A to už jsem moc nedávala.
ve finále, když se z tohoto dostanete s okousanými vlasy, místy hlavou vyholenou, vůbec to neřešíte. A tak se taky stalo.
Strhující konec byl…strhující. Tak akorát otevřenej,k naštvání, ovšem to dovysvětlení!! Tohle chci u každý knihy!!!!!!!
Skvělý, prostě skvělý. To cítíte i podle té recenze.
Půjdu si najít její další knihy. Styl mi moc sedl.
Bráno z té lepší stránky, dozvěděla jsem se toho hodně, fakt mě tato historie úplně minula.

8 02.10.2022

Bob si všiml Prvokovy zaraženosti a povzbudivě do něj šťouchl. Neboj, počkej, až začneme hrát. Bude se ti to líbit.
Je to tak zhruba půlka knihy.
Tento první román toho chlapa, co má nejkouzelnější smích na planetě, zná už asi opravdu kde kdo. Ne všichni, ale kde kdo určitě jo. Taky to byl film, což tomu třeba pomohlo.
Četla jsem ji určitě později. Protože první jsem četla Okamžiky štěstí. A ty mě vlastně pohltily a já musela mít všechny knihy, jak už víme.
Takhle skorodepresivní prvotina není asi nic, co bych potřebovala v knize. Je to vlastně sonda do duší mužů. Dobře, studijní materiál asi dobrý. Jenže proč číst o depresivních nástupech krize středního věku? Ty za chvíli budu prožívat u svého muže. Až později jsem pochopila styl, pochopila jsem celou tvorbu Patrika Hartla. Jenže za tu dobu jsem taky přečetla tolik jiných knih, které mi sedly a zkrátka tohle už není můj šálek.
Komu ale nevadí číst o něčem smutným, reálným, ba přímo o něčem, co se ho bude týkat, pak ano. Je to zasazené do prostředí Česka, potažmo Prahy.
Anotaci si najdete všude, proto nepíšu o tom, o čem to je, ale o tom, co to se mnou dělalo a co mi z toho zůstalo.
Film jsem viděla a to je něco jiného, ale líbilo se mi až posledních 5 minut.

8 08.09.2022

Zcela jistě každý bookstagramer i neknižní maniak zaznamenal tuto novinku, která hýbala a stále hýbe českou společností.
Moje první reakce po první kapitole byla zcela poplatní tomu, jak byla vulgární, šílená, osobní, realistická. No ale pak jsem četla dál. Žádný 1, 2,. Tak, jak si s tím autorka dala práci jsem to zkonzumovala.
Fakt to není čtení pro každýho, i když každýho zajímá, co je tam to vulgární, co ta flaška, co ten kolík a další. Ale tak jako jsme dospělí, ne? Nevíte, co je flaška, co je kolík? Při padesáti odstínech tu byli všichni nadržení a při realitě z českého prostředí jsou z toho všichni v mdlobách.
Radka Třeštíková říká, že flaška není skutečná. Tak už to pojďme vzít tak, jak to je.
Je to příběh Dagmar, která tak nějak neví. Už dlouho zažívá asi všechno, jen ne to, po čem touží. Svým dětem chce být to čím každá máma. Prostě máma. Se vším, co k tomu patří. Zakázat jim sladké po 100 za den nebo je převlíct z mokrých plavek. Ale to taky nemusí znamenat ztratit samu sebe.
Která z nás v roli mámy to nezná? Každý den se topit v moři nejistoty, pochybností, kritiky, odsouzení a otázkách o vlastní hodnotě a vlastní důležitosti. A my si z celého tohoto poselství chceme odnést láhev? Jako fakt?
Ne každý čte mezi řádky. Já v tom cítím touhu vypsat se z náročné situace, životní situace, která může potkat kohokoliv a klidně ještě dnes. A tak si posteskněme nad Dagmar, pošleme Marka do prdele bez možnosti vylézt a pak se jděme projít. Vždyť papír snese všechno.
I když je moje top kniha od autorky Osm, tato se pohybuje tak nějak uprostřed. Jsem ráda, že jsem si ji přečetla a že mám možnost a prostor se o ní vyjádřit podle sebe.
Tuto knihu jsem si koupila za své vydělané peníze a tímto si děkuji, že jsem si udělala radost mě, radost knihkupectví, radost nakladatelství a radost snad i Radce Třeštíkové.

7 30.07.2023

(SPOILER) Luc Callanach a Ava Turnerová. Tato dvojice nás provází již sedmá díl a stále nám mají co dát.
Tento díl je zároveň první, takže jako seznámení s autorkou je tohle skvělá volba.
V tomto díle se Ava potýká s mnoha smutnými životními událostmi. Jako první je to pohřeb její nejbližší přátelkyně. Nebyla to náhoda, ale byl to úmysl. Takže nejen, že by měla truchlit a dát si čas, měla by celkově zpomalit. No a co naše Ava udělá? No jde přece po stopách. Luc se mezi tím stará ve společné (přátelské) domácnosti o společnou kamarádku, která podstupuje chemoterapii a tudíž je žádoucí, aby u ní někdo byl.
Další dějová linka je o mladé dívce Quinn. Všechno je, jak má. Do toho dne, kdy potkává Liama. No a pak to už nikdy nebude jako dřív. Že jsem prozradila příliš? Ani náhodou.
Tato kniha je doslova nabombená akcí, brutálními událostmi (ne co do množství krve, ale do způsobu a míry ublížení) a taky se mi líbí, jak je přes toto všechno dostatek prostoru pro osobní záležitosti. Že známe i soukromí nejen Ave, Luca, ale i Boba, CoryV této knize se až do poslední stránky budete divit, budete smutní, budete si říkat no to snad, ale co to sakra, ježiš to ne, prosím nedělej to. Ale zároveň budete brečet (jako já) nejen na konci, ale v nitru i celou knihu, protože zkrátka státní složky jsou státní složky.
Pro více recenzí mě sleduj na IG Z_te_lepsi_stranky

7 03.05.2023

První kniha Jiřího Březiny. Jak dlouho vás tento autor (navíc sexy, tohle přece nejde přehlídnout, ne?) míjel? Mě slušně dlouho. Do loňského roku. Dostala jsem se napřed jak jinak k poslednímu dílu s Tomášem Volfem v Nalezení. A teď se konečně dostávám k prvnímu dílu a to Polednice.
Moc velká spojitost mezi onou Erbenovou polednicí nebude, spíš jde výmysl přezdívky vraha, který zkrátka škrtí mladé holky.
Na začátek slušný. Jenže pak se tam objeví další příběh. Zpočátku si říkám, co to tam zas dělá, jen se nás snaží svést z cesty. Aby jsme si vy i já mysleli, že je to nějak důležité.
Každopádně první díl a Tomáš Volf nastupuje na nové místo. I s Evou Černou. Klasická a dobře zapamatovatelná jména. Nechápu jak, ale styl vybírání jmen, potažmo příjmení je prostě geniální. Každou obět podle jména znám. Monika Bednářová atd atd. V posledním díle jsem byla úplně mimo z jisté Šindelářové. Moje rodné příjmení. Takže zásah, loď potopena.
O naší ústřední postavě coby vyšetřovateli Tomášovi toho víme po prvním dílu celkem dost. Kouří. Bod dolů. Furt pije kafe. Bod nahoru. Poslouchá metal, místy hodně heavy. Bod nahoru by mu dalo moje patnáctileté já. A líbí se mu blondýny. To hodnotit nebudu, jsem bruneta :D
Ke knize samotné bych řekla, že příběh je velmi originální, promyšlený. Na první knihu prostě krása. Děj rozdělený do dnů, tím pádem se neztratíte v tom, kde jste a co se děje.
Nepříjemných pocitů si tu užijete nejednou a to z této knihy dělá knihu nutnou k přečtení.
Některé věci by sice chtěly dopilovat, co se popisů týče, protože nejsem moc moudrá z různých popisů faktů a třeba to, jak kdo vypadá nebo jak je kdo velký nebo při některých pasážích, kdy sama ženská, ač znalkyně aikida se sama pouští do akce volavka...Posuďte ale sami. Další díly čekají…

7 12.02.2023

Když se ocitnete na jiném místě, vyvolá to plno emocí. O vysloveně bouři emocí a vír myšlenek se tentokrát postarala Kateřina Karolová s další knihou, v pořadí čtvrtou.
Knihu jsem měla možnost číst ještě před vydáním reading copy. Takže příběh byl ještě doslova v kolíbce. Hrozně oceňuju, že byly názory brány jako možnost pro úpravu k lepšímu cíli. O to víc mám potom pocit, že ty naše komentáře opravdu k něčemu jsou.
Ale k příběhu Moniky a Olivera. Já jsem předchozí knihy nečetla, tohle byla moje seznamovací akce se stylem psaní i výstavby zápletky.
V hlavní postavě jsem se prostě našla. Nemá potřebu vyčuhovat, je tichá, dělá si svoje a moc přátel nemá, spíš tedy žádné.
A pak potká Olivera. A ten není o nic moc jiný, než Monika.
Když spolu tráví nějaké tři měsíce, rozhodne se, že je na čase se s Oliverem vydat i dál, než na Karlův most. A tak zamluví pokoj v roztomilém penzionu v Luhačovicích. (Tady jen moje soukromá poznámka – taky by se asi na začátek dalo najít něco blíž, Moniko :D).
Pořídí si potřebné vybavení, protože kola nesmí chybět.
No a nebudu vás napínat, na vyjížďce se začnou dít divné věci. A tady je po dlouhé době krásná sonda do Moničiny hlavy. Co se jí tam honí si nemusíme domýšlet. Autorka nám to ráda prozrazuje, to je ale celé. Nic nebude dávat smysl, je to celé na hraně šílenství. Co se to děje? Tohle si budete říkat až do konce.
Klidně bych uvítala i druhý díl, protože myslím, že Monika je hodně silný materiál a námětů na druhý díl bych i já sama měla několik.
Oliver? Chcete o něm něco vědět? Mě přijde zkrátka mimo. Takovej ňouma, ani si ho neumím představit nebo k někomu přirovnat. Mám ho jakoby v mlze….
Pokud jste dlouho nebyli z knihy úplně mimo, tohle bude pro vás to pravé. Neodradí vás tlustá bichle, ale hlavu vám to zamotá dokonale. A teď mě omluvte, jdu si pořídit Odbočku v lesích.

7 12.02.2023

Od strany 141 jsem se začala bát. A to mi vydrželo až do konce.
Kde začít? Tak třeba u malého Tomáše Volfa. Čeká ho prázdninový mód. Jenže když jednoho rána objeví Lucku, respektive tělo, po který se pátrá, musí to nahlásit. A tím začíná dost temné období pro celou vesnici. Pro rodiče, kamarády, rodiče Lucky. Jenže tohle se nedozvídáme hned, jako by tomu tak prostě mělo být a Eva Černá, soukromá vyšetřovatelka mu zavolá a potřebuje někde složit hlavu, protože jede do Svinova. Tomášova rodného města. Ona tam jede řešit zmizení Lukáše a Elišky Šindelářových (prosímvás! já jsem původně Šindelářová, takže si umíte představit prvotní šok).
Od teď až do konce se bude prolínat minulost a současnost. Musí. Tomáš i Eva se připojí z oficiálnímu vyšetřování a Tomáš dostane spis k tomu starému případu. A má možnost se začíst do toho všeho, co zjišťovali tenkrát i na něj. Bylo mu 14.
Na to, že je to český autor se vůbec nedivím, že získal ceny. Byla jsem fakt napnutá od půlky až do konce. Už od půlky!!! U temné hry od A. Maslena byla tak zajímavá až ke konci, tady mě to chytlo brzo. Krásně brzo.
Psaní ich formou s tím, že nám retrospektivně bere na místa, která měl jako kluk rád a o nich vypráví. Dost přímé řeči, dost všeho. Závěr strhující, zimou a nervama jsem se klepala, ale musela jsem to prostě dočíst.
Moc se těším na další, spíš tedy předchozí knihy a budu i nadále vyhlížet další. Už teď se těším.
A bráno Z_te_lepsi_stranky, tak ani 15 let starý případ není důvod to nezkusit vyřešit teď. Zvlášť, když se opakuje ta stejná situace.
Jdu si koupit předešlé 4 díly. Tohle doma prostě chci!!!

7 15.09.2022

Nemám ráda válečnou tématiku. Nemám ráda takto tlusté knihy, hlavně proto, že jsou hodně popisné, je tam málo dialogů a posun se děj plyne líně, jak u nás Haná.
Každopádně jsem nebyla schopná knihu odložit. Dialogů hodně. Popisů tak akorát. Ovšem téma obrovské. Líbí se mi propojení tří zdánlivě neskloubitelných postav. Taky bych řekla, že s tehdejší mapou Berlína a okolí si Jean dal práci.
V části, kdy jdou po herci mi přišlo, že se do toho trochu zamotal a nevěděl, kam dál a tak to dovedl do absurdna. Nic jsem nevynechala. Tři dny je mi špatně. Myslím, že je to reakce mozku i těla na to, co jsem četla. Ještě teď mi buší srdce.
Od strany 270 jsem začala tušit, kdo se to asi nakonec skrývá za maskou. Rozklíčování však přinese odpovědi a pokračuje to pak až do konce. Na posledních 150 stran si udělejte klid, čaj, něco sladkého a pak to odložte a den nic nečtěte.
Barvy knihy přímo dokonale korespondují s příběhem. Je v tom všechno. Papír je příjemný na dotek. Styl Jeana mi sedl, popisné pasáže jsem nepřeskakovala, přišlo mi to důležité. Jen u domu herce, u vily Minny, prostě v tomhle ohledu bych se spokojila s tím, že vešli prostě do domu.
Ale to, co je důležité je, že se mu podařilo vzbudit ve mě plno emocí. Od vzteku, přes nechápajícnost, strach, bušilo mi srdce jako splašený, fakt.

Nemám žádnej bodovací, hvězdičkovají nebo jinej systém. Prostě tohle si od 25.8. musíte koupit!

,,Mít hodně dětí je skutečný smysl života. Každá německá žena musí dát dítě Fuhrerovi. Plodnost je nejdůležitější slovo.

7 02.09.2022

Tak kde začít? Bylo to nádherné? Bylo to přesně takové, jaké to mělo být. Miluju tuhle kombinaci přítomnosti a minulosti. A i když u detektivek ráda pro sebe hádám, kdo je vrah, tak tady to není důležité. Prostě se necháte unášet tím, co Natasha chce, aby bylo v té dané kapitole odhaleno. A důležitá věc...Každý hlavní hrdinka je prostě TA žena. Silná, statečná, ochotná se i rozkrájet pro život rodiny, dětí...Miluju všechny její hrdinky Čistá platonická láska k vymyšlené hrdince. Takhle moc mě její knihy zasáhly. Jsem jediná? Kdo další propadl kouzlu a stylu N. Lesterové? Nejsem sama, jen z těchto recenzí určitě ne. Všechny tři knihy jsem si půjčila. Ale vím, že je chci mít doma, chci je vlastnit a chci dát vidět a vědět, jsem tyto skvosty četla.

Tato prvotina byla velmi hustá. Já už tvorbu pana Březiny znám, sice od posledního dílu, ale ten um tam je hned od začátku, takže jsem ani nepostřehla rozdíl.
Na kopci nám vypráví skoro mysteriózní setkání s andělem, kdy malá dívenka má zjevení na kopci. Hned následuje střih a jsme v současnosti a zase se mi líbí, že tu máme více osob a jejich linii příběhu.
Nečekala jsem tedy takový spád asi od půlky, ale byla to jízda. Měla jsem to za den přečtené a všechno bylo velmi velmi....No já ho prostě žeru, takže knihu si rozhodně kupte, přečtěte a i další, které už mají všechny nový kabátek a vypadají skvěle, stejně skvěle, jak jsou napsané.
Já moc neumím držet emoce na uzdě, když se mi nějaká kniha líbí, takže chápete, co tím chci říct. Cokoliv bych řekla navíc mi přijde jako spoiler, takže vám řeknu jen to, že oblast vesnice, poutníci, ochotnické divadlo, další dívky, odchod ze zaměstnání, snaha o nový život, změna prostředí, začátek nové kariéry, diplomka, výlety na venkov....Všechno tam je a ještě daleko víc. Hned teď vstaňte a běžte si ji koupit.

6 29.01.2024

Příběh žen tří generací o traumatech i touhách, kterým nelze utéct.
V anotaci nám autorka říká, že je to intimní zpověď sester Magdy, Ivy a Kristýny a také jejich matky Milady. Samozřejmě chce pro své dcery to nejlepší, ale z jejich pohledu to tak asi vůbec nevypadá.
Když jim tohle nás mohlo trošku zarazit David vstoupí do života, čeká je zkouška, která nejde přestát bez šrámů. Zkrátka klasický příběh plný tajemství každé z nich, tajemství mezi sebou a tajemství, která by snad ani neměla vyplout na povrch. Následky si nesou celý život. Takto končí anotace a začíná prostor pro vše, co se dočítáme mezi řádky.
Jako třeba, jak nemůžu vystát Kristýnu, jak moc chápu Ivu a jak naprosto rozumím Magdě. Protože každá jsme se v nějaké shlédly, že? No a já jsem Magda. Vždycky jsem byla. Někdy moc a někdy ještě víc. Díky všem událostem ale můžu děkovat tam nahoru, že jsem nezažila vše, co Magda.
Nejvíc mi bylo líto Ivy, protože je nejmladší a zůstává doma s rodičky, obzvlášť s panovačnou matkou a ke všemu ve stínu první ze sester a pak v ještě černějším stínu té prostřední.
Hrozně mě to chytlo. Za srdce, za všechno. Vcuclo mě to do sebe a já tak nějak cítila touhu být svá, jak to chtěla Iva, mít možnost všechno vysvětlit, což by asi chtěla Magda a tak hrozně jsem chtěla obejmout Kristýnu, protože vlastně nic jiného nechce. Jen lásku. Bohužel si ji hodlá vymáhat třeba i násilím.
Rozhodně moc a moc a moc doporučuji tento emocemi, postavami, charaktery, průsery a tajemstvími nabitý román, že si radši vezměte den volna v práci a někam se s touto knihou zavřete. Protože styl, který autorka zvolila je krásně jednoduchý. Prostý. Bez klišé, nemusíte se tedy bát přeskakování nebo nějakých výplňových frází. Mraky a mraky dialogů, člověk ví, co si ty holky myslí, jen tak vědět, co si myslí třeba David, nebo tatínek holek nebo malá nebo proč trošku neoloupat vrchní vrstvy a odhalit se před rodinou, v klidu si to probrat.
Poslední část vám vezme kousek vašeho srdce a už nikdy, nikdy vám ho nevrátí. Zůstane v domě Kristýny, zůstane v bytě u Magdy a taky v knihovně a pokoji Ivy...I v domě Milady. A vy si ho jednou za čas klidně necháte vzít znovu pro tu krásu i trýzeň osudu. Na konci se mi trošku zamlžily oči, kdo ví, proč?
Za knihu hrozně děkuji sobě, že jsem si ji vybrala, protože mě zaujaly ženy v kávě...hustý, ne? A taky děkuji albatrosmedia, že mi knihu poskytly k recenzi v rámci spolupráce.
Tato kniha byla přečtena za jeden den a recenzní výtisk nesnižuje fakt, že se mi kniha hrozně líbí a těším se na autorské čtení v září.

6 27.08.2023

Hned na úvod bych chtěla zmínit, že bych změnila název. Tam se přece nejedná o žádnou lásku. Z dřívějších dílů má slušně našlápnuto Max, ale pak se tam od země tulipánů a dřeváků přimotává nejbohatší a nejpohlednější týpek všech dob? Jako kontrast k Maxovi určitě skvělý.
Jak jsem všechny díly dala za jedno odpoledne, protože jsem prostě chtěla vědět a mít do přečtené, tady jsem to u posledního dílu odkládala a odkládala.
Co mě iritovalo nejvíc? Ty přebytečná přirovnání. V každé větě je něco jako Čuměl na to, jak tele na nový vrata. Takže obsah knihy by se dal zredukovat na půlku a moje pozornost by byla o něco preciznější.
Tento díl je pro mě velké zklamání, protože přečíst si poslední tři strany, vím všechno, jako po dočtení celé knihy.
Neříkám ale, že jsem se nezasmála. Jedna pasáž byla tam našlapaná, že jsem začala a po dokončení stránky jsem brečela smíchy.
Sbírku mám tedy úplnou a za další rok při zimních večerech si přečtu všechny knihy hned po sobě. Třeba to můj názor zmírní :)

6 17.01.2023