knedlik komentáře u knih

Tušit, že je Márquez tak zvráceně vtipný a originální chlapík, sáhnu po jeho knihách dávno!
Sto roků samoty je opravdu jedinečné dílo, do kterého se na pozadí jakéhosi smyšleného města Maconda a života rodiny Buendíových promítají dějiny Latinské Ameriky, a to způsobem velmi zvláštním, magicky zastřeným a hlavně dost ironickým.
Je to kniha neuvěřitelně kouzelná, protože ať už snové přeludy, blouznění či fantaskní přeludy, vše tu tak nějak přirozeně splývá s běžným denním životem a zapadá na své místo. A zároveň jakoby nic z toho nikdy neexistovalo.
Sto roků samoty je kniha, o které byste toho chtěli napsat tolik, ale vlastně vás nenapadají ta vhodná slova, všechna se zdají jaksi plytká v porovnání s tím velkým zacykleným dramatem, ságou rodiny Buendíových, jejich vzestupem a pádem, s tou nahuštěnou časovou smyčkou, osamělou, uprostřed ničeho.


"Na konci průvodu spatřil šašky metající kozelce a potom, když všecko skončilo a zůstala tu jen ulice zalitá sluncem, vzduch plný létavých mravenců a hrstka zvědavců nahlížejících do propasti nejistoty, uvědomil si znovu svou bědnou samotu. Zamířil proto ke kaštanu, přemítaje ještě o cirkusu, a jak močil, pokoušel se v těch úvahách pokračovat, ale vzpomínka se už mezitím vytratila. Skrčil hlavu mezi ramena jako kuře, opřel se čelem o kmen kaštanu a zůstal nehybně stát. Ostatní členové rodiny se o tom dozvěděli teprve příštího dne, kdy Santa Sofía de la Piedad v jedenáct hodin nesla na zadní dvorek odpadky a všimla si, že se supi snášejí dolů."

20 03.10.2017

"Slabí jsou masem, které silní pojídají."
Kdo by se dnes ještě nad tímto samozřejmým výrokem již z dob Darwinových zamýšlel. Já se při jeho znění po dočtení Atlasu asi těžko zbavím vidiny recyklovaných otroků, kteří se živí sami sebou, tedy Mýdlem, potažmo hrůzy z toho, kam až "to" všechno může zajít. Stejnou měrou, jako je Atlas knihou krásnou, je i knihou mrazivou - a to tím vizionářským orwellovským způsobem.

"(...) jednoho krásného dne čistě dravčí, kořistnický svět sám sebe pozře. Ano, ďábel si bude odnášet ty nejposlednější, dokud se z prvních nestanou poslední. V případě jednotlivce sobectví zohyzďuje duši, v případě lidského druhu znamená sobectví vyhubení. Jest toto entropie vepsaná do naší povahy?"

Atlas mraků je knihou mnoha tváří. Především je knihou o moci, touze po ní a destruktivních důsledcích z ní vyplývajících. Ten zbytek je takové to krásné filozofické kolem, které se krásně prolíná. Moc se mi líbilo, jak je knížka psaná, výborně se mi četla. Z odlišnosti forem zpracování jednotlivých příběhů, včetně jazyka, jsem byla taktéž nadšená. A na to, jak je mrazivá a krásná a jak se to všechno dohromady míchá a jak ten dojem přetrvává, tak jsem se místy i velice bavila. :-)

Jediné, co mě zamrzelo, bylo, že jsem film shlédla před přečtením a měla jsem tudíž nutkání dosazovat si za postavy konkrétní herce a nechala jsem se tím mást. Ale nevadilo to nijak výrazně, takže jsem velmi spokojená. Ne, vlastně vrním blahem.

19 04.04.2013

Ten pán má úžasný smysl pro humor! Chápu, že ho někteří nemuseli spatřovat a proto jim kniha přišla nudná, nicméně je v ní tolik vtipu, absurdity, tragédie a melancholie zároveň, že si zaslouží pět hvězdiček.

Některé scény, ba co víc samotné postavy mi přišly jako dokonalý sarkasmus :-)

19 23.02.2011

Jsou hrůzy, které si mnozí z nás nedovedou představit…

Kniha plná smutku a utrpení, hlubokých tržných ran na těle i na duši. Každý se s nimi vyrovnává jinak a někdy je prostě nejvhodnější reakcí k realitě zešílet.
Kniha je rozdělená do tří částí, z nichž každá má svou generační hrdinku. Příběh následně postupně odkrývá spletitou a mnohdy strastiplnou rodinnou historii, a kupodivu vede k jakémusi hořkému smíření. Možná, lépe řečeno, k jakémusi cynickému akceptování životního údělu.

„Neměla jsem proč žít, ale neuměla jsem umřít.“

Hana, i přes svůj bolestivý příběh, je velmi čtivou knihou, od které se těžko odtrhává. Válečná tématika je obecně velmi silným tématem, zde se mi navíc líbila psychologie jednotlivých postav, líbilo se mi zpracování příběhu Hany, toho nekonečného zoufalství s pachutí viny. Nic víc mi ale v zásadě nepřinesla, takže superlativy a vynášení do nebe pošetřím na jiné.

„Z knihovničky vytáhla Tolstého tlustou knihu, z níž se lidstvo stejně nepoučilo, protože ti lidé, kteří čtou klasiky, jsou dost chytří, aby chápali nesmyslnost války i bez líčení její krutosti, a ti, kdo by se poučit potřebovali, po žádné z moudrých knih nikdy nesáhnou.“

18 11.06.2020

Díky. Díky za tuhle knihu, kterou považuji za velmi důležitou.
Tabery odvedl obrovský kus práce ve snaze nabídnout vysvětlení věcí minulých i současných a zasadit je do kontextu, navíc s notnou dávkou objektivity. To se mu, myslím, povedlo naprosto bravurně. Dále upozorňuje na mnoho velmi nebezpečných fenoménů a jevů, které snad ani není v mých silách všechny okomentovat. Předesílám, že s většinou věcí, které Tabery nastínil, se vnitřně naprosto ztotožňuji. Znepokojení nad "naším" odklonem k Rusku, odvracení se od EU, manipulace ze strany nejvyšších představitelů a jimi ovládaných médií, znepokojení nad postupným utloukáním pilířů demokracie u nás, tak pozvolným, nenápadným... Podložení těchto niterných obav fakty, zkušenostmi a událostmi v okolních státech mi na optimismu příliš nepřidalo. Navíc je v knize i velmi hezky vystižena povaha nás Čechů jako národa a já se obávám, že dost trefně. Až člověka přemůže dojem, že si za to všechno, k čemu potenciálně může dojít, opravdu budeme moct úplně sami. A navíc si to ani nepřiznáme.
Je třeba budovat politickou uvědomělost a je třeba se o svoji svobodu starat, usilovat o ni, vážit si jí. Nebrat ji jako samozřejmost, protože samozřejmou není. A to je potřeba vzít v potaz. Opuštěná společnost na tuto skutečnost opakovaně upozorňuje. A i proto by si ji mělo přečíst co nejvíce lidí.

Ráda na konec svých komentářů přidávám citáty, které mě nejvíc oslovily nebo o kterých se domnívám, že nesou něčím obohacující poselství. V tomto případě bych musela odcitovat skoro celou knihu. Tleskám.

17 05.10.2019

Přišlo mi až děsivé, jak snadno šlo odhalit, co se stane na dalších pár stranách. A nebylo to vinou Orwellovou. Ale argumenty, které se pro každou situaci užívaly, mě opravdu dostaly :-)) Ať žije manipulátorství nevědomého lidu.
Skvělá kniha.

17 28.05.2011

Vše podstatné už tu bylo řečeno, takže se nebudu rozepisovat nějakým monstrózním způsobem. 1984 je úžasná kniha, nevím, jestli jsem kdy četla něco, z čeho by prýštilo více zoufalství a bezmoci. S každou další stránkou mi přišla lepší a lepší a nemohla, prostě nemohla jsem se od ní odlepit. Závěr mě šokoval. Asi jsem si zvykla na happyendy a tak nějak jsem doufala, že by to mohlo vyjít. O to děsivější vystřízlivění mě čekalo.
Po přečtení Orwellovy knihy 1984 se začnete na svět dívat jinak. Začne vás děsit víc, než kdykoli předtím.

"Strašné je, pomyslel si Winston, strašné je, že když to O´Brien říká, asi tomu věří. Odráží se mu to ve tváři. O´Brien věděl všechno. Věděl tisíckrát líp než Winston, jaký svět ve skutečnosti je, v jakém ponížení žijí masy lidských bytostí a pomocí jakých lží a barbarství je v něm Strana udržuje. Všechno už pochopil, všechno zvážil a nic se nezměnilo; všechno ospravedlňuje konečný cíl. Co člověk zmůže, říkal si Winston, proti šílenci, který je inteligentnější než on, poctivě vyslechne jeho argumenty a potom prostě setrvá ve svém šílenství."

16 19.04.2012

I já řadím Faktomluvu mezi knihy, které by si měl přečíst každý. A povinně pak lidé vzdělávající další lidi jako impuls k tomu předávat aktuální a pravdivé informace. Neboť nejzarážejícím faktem pro mě bylo zjištění, že můj názor na svět, světovou chudobu a zdraví je opravdu do velké míry jednoduše převzat z hodin ze školních lavic, kde mi ho přednášeli lidé tak, jak jim byla problematika přednášena před těmi třiceti, čtyřiceti lety. Takhle jsem se dlouho nezastyděla. Nejen za to, že jsem neměla čas a prostor doplnit si aktuální údaje, ale hlavně za to, že jsem nepocítila ani tu potřebu.
Faktomluva je velmi zajímavá kniha zabývající se důvody a motivy, jak a proč dochází ke zkreslenému vnímání faktů, proč máme tendence informace dramatizovat a do jaké míry se na tom podílejí vrozené instinkty. Snaží se, abychom si těchto podvědomých zkreslení byli vědomi a když k nim dojde, aby se někde v koutku naší mysli zvedl ukazováček. Nejde se jim samozřejmě vyhnout zcela, ale je dobré o nich vědět. Sám Rosling demonstruje na několika situacích, kdy a jak jim podlehl a o kolik efektivnější by bylo zastavit se, zhluboka se nadechnout a zaměřit se na fakta.
Faktomluva je pro mne knihou plnou nových zjištění, některých více, některých méně překvapivých. Čeho si na ní ale vážím nejvíc je, že mi poskytla jakýsi ucelený pohled na vývoj společnosti v posledních letech. A že s odstupem poukazuje na ty mílové kroky, o které se posunula - a to nijak imaginárním či nepředstavitelným způsobem, ale poměrně jednoduše je demonstruje na životě dvou tří generací.
Kniha plná poselství. Kniha (kupodivu) plná optimismu. Kniha výrazně rozšiřující obzory.

15 05.05.2019

Příběh o světle ve tmě a o tmě ve světlých dnech. O jiskřičce naděje i v nejtmenějších chvílích. O vzduchu a větru, který se jako tichý svědek vznáší nad dějinami, nad příběhem, který je jen kapkou v moři... protkaný elektromagnetickými vlnami, které mohou měnit životy.
´Jsou světla, která nevidíme´ je krásná kniha, přestože vyobrazuje mnoho hrůz. Poutavá, jednodechová. Odehrávající se v několika světech. Ve válce, v nejistotě, v barvách, zvucích, tónech a tvarech, ve světě bezútěšnosti, zvědavých otázek, vědy, kouzel elektromechaniky, krutosti, zbabělství i obrovské odvahy. A z jednoho světa do druhého přelétáte s nepopsatelnou lehkostí. Nejdříve se vám z jednoho nechce, ale následně vás natolik zaujme ten druhý, že nechcete opustit ani ten.
Nespatřuji až takovou dokonalost v tom, jak do sebe příběh zapadl, jako spíše v tom, jak pestrý a různorodý uměl být ve všech svých okamžicích. Pořád protkaný jakousi něhou, láskou k abstraktnímu, čemusi, co nás přesahuje.

15 04.05.2016

"Dejte někomu dostatečně dlouhou páku a on pohne světem.
Jenže nekvalitní páky - to je problém."

A když jedinou pákou a záchranou celé víry (a tedy vaší božské existence vůbec) zůstává jeden jediný oddaný zahradník, který má schopnost porozumět akorát tak melounům, nahnalo by vám to jako Bohu docela strach. Obzvlášť když jste v důsledku úbytku oveček skončili v převtělení jednooké suchozemské želvy. A přitom tu stojí tolik chrámů plných biskupů, noviců... Ještěže ale kvantita s kvalitou nemá co dělat aneb když máte opravdu oddanou páku, dokážete cokoliv. I věci s šancí na úspěch jedna ku milionu.

Pratchett se v Malích bozích kouzelně naváží do církve, víry a filosofie a přestože kolem a kolem vzato, si nebral servítek, tak tak činil velice, řekněme, citlivě. Nebo alespoň nenápadně. Ne? No, tak ne no... bylo to okaté a bylo to vtipné a mě to neuvěřitelně bavilo :-)

Obsahově naprosto dokonalá kniha, všudypřítomné narážky fascinující (ano, fascinující. Opět jsem musela užasnout, kam na ty kecy ten chlápek chodí, protože to nevymyslíš :-)) a jestli se budu k nějaké pratchettovce vracet, tak to bude tahle. Po dlouhé době mi nestačí hvězdičky.


" ... veřejně prohlásil, že otroctví bude nejen zrušeno, ale i zakázáno. To otroky strašlivě rozzuřilo. K čemu by to potom bylo, že člověk šetřil jako blázen, kdyby si, až bude svobodný, nemohl koupit pár otroků?! A kromě toho, jak by se vlastně uživili?"

15 09.09.2014

R.U.R. není sci-fi knížkou ani knížkou o technice. Je to dílo poměrně prostým způsobem vystihující poměry, které světu vládly, vládnou a vládnout budou. Stejně tak prostá je i jeho hlavní myšlenka, totiž že lidstvo má sklon samo sebe zahubit.
Jsem vždy u vytržení, když čtu autora jako je právě Karel Čapek, co dokáže vystihnout lidi, populaci, lidství obecně. Popsat a charakterizovat kouzelným způsobem jejich pozitivní vlastnosti, ale i s trpělivým citem a taktem vystihnout jejich temnější povahovou stránku. Zde bylo v podobě hlavních hrdinů zastoupeno více či méně od každého něco, různé lidské typy - různé pohnutky - různé názory na věc i na budoucnost - různá jednání, což ostatně bylo patrno i v jejich pojmenování. Co mě osobně zaujalo na R.U.R. nejvíc, je ona neutuchající naděje, že ještě existuje šance na záchranu. Že oním určujícím principem nemusí být moc a vláda nad světem, ale láska k bližnímu. A že ona láska umí být opravdu mocnou a lidství zachraňující zbraní. A za to, že Karel Čapek dokázal nad lidmi nezlomit hůl, má můj obdiv.

A abych nezapomněla zájímavost, jak je zde dobrým zvykem - poprvé bylo použito slovo ROBOT!

15 11.04.2013

Pokaždé, když čtu něco od Kundery, mne udivuje, jak se ten chlap vyzná v ženských :)

13 30.11.-0001

„Nemluvím o věcech, pane,“ řekl Faber. „Mluvím o smyslu věcí. Sedím tady a vím, že jsem naživu.“

Nebudu tu shrnovat obsah knihy, ani se dohadovat, kdo ji pochopil špatně a kdo správně. Na mě působila mrazivě obsahem, ale utěšovala mě svojí formou. A v čem spočívala ta mrazivost? Nepřišlo vám povědomé třeba to zajetí televizními kanály? Kolik lidí přijde domů, zapne televizi a jen tupě konzumuje, hlavně aby nebylo prostoru na myšlenky? ... A nepřišlo vám povědomé to nalévání nepodstatných faktů do našich hlav? Ať už ve školních lavicích nebo v televizních novinách. A kolik z nás se dnes opravdu kriticky zamýšlí a pochybuje?

Reálný svět byl vykreslen oproti těm technickým hrůzám značně utěšujícím způsobem. Když jsem knihu četla, mrzelo mě, že neprší a nemůžu jen tak zvrátit hlavu a nechat si zkrápět tvář. Nicméně nelze opomíjet lidskost a hloubku lidského prožívání ovlivněnou odosobněnou zábavní technikou neposkytující prostor, kterou Bradbury zachycuje. A bezesné noci v závoji léků na spaní..

Za mě pět hvězd. Za formu, za obsah, za podnětné myšlenky, krásná a zajímavá přirovnání. A za zmíněné pochyby.

"Zip úplně nahradí knoflík, ale právě ta chvilka na přemýšlení chybí člověku, když se ráno strojí. Ráno je doba filozofická, a proto i melancholická.“

"Takových podivínů není naštěstí moc. Víme, jak je zničit v zárodku. Bez hřebíku a bez dřeva dům nevystavíš. Když tedy nechceš, aby stál, schovej dřevo a hřebíky. Když nechceš, aby byl člověk nešťastný z politických problémů, neukazuj mu rub i líc otázky, aby se tím netrápil, ukaž mu jenom jednu stránku. Anebo ještě lépe, neukazuj mu nic."

12 11.02.2015

Smuténka byla mým prvním setkáním s tvorbou Jana Skácela a mám za to, že ne posledním. Poezie netvoří nijak výraznou část mé knižní sbírky, ale Skácel mě doslova a docela nadchnul. V jeho slovech je obsaženo cosi, cosi... ano, obsáhlého a hlubokého, ač řečeného na velmi malém prostoru několika řádků. A tím něčím si mě Smuténka (a snad i on) k sobě připoutala.

Právě jsem ji dočetla a mám z ní takový zvláštní, melancholický pocit. Příjemná melancholie jakoby provázela téměř celou knihu. Příběh Naoko, padlé do "temnot studny" po smrti Kizukiho a její nadějná, avšak marná snaha dostat se ven, musí chtě nechtě zaujmout. Vše podáno srozumitelným stylem nepostrádájícím dostatek procítěnosti. Poutavé, silné, nutící k zamyšlení.

"Navenek dokázal strhávat lidi svým optimismem, uvnitř se osaměle propadal do bezbřehé melancholie. (...) Ten člověk byl sám sobě trestem."

"Samotu nemá nikdo rád. Člověk se ale náramně snadno zklame..."

12 12.11.2011

Nenapadlo by mě, že napsat komentář ke Katyni bude až tak složitý úkol. Jsem tou knihou doslova zahlcená a svou mnohovrstevností mi přijde až neuchopitelná, přitom poselství je poměrně jasné.
Snad nikdo se se mnou nebude přít, že se jedná o mistrovské dílo. Kohout uchopil téma trestu smrti a jeho nesmyslnosti a zvrhlosti (v kontextu stalinských procesů s přímým odkazem na Husáka) velmi, a tím myslím opravdu velmi, zevrubně a dohnal ho až ke kunderovskému ad absurdum. Zasazením a vystavěním děje v prostředí školy vychovávající budoucí úkonáře posouvá Kohout satiru na novou úroveň. A to je samozřejmě jen začátek. Děj se dále větví do neuvěřitelných směrů a dějových rovin, dopředu i zpět a odkrývá další a další obžaloby dobových poměrů, ať už se jedná například o způsob přijímacího řízení, zběsilou vsuvku z Šimsova strmého kariérního postupu nebo rozuzlení záhady tajemné postavy Doktora. A Kohout k tomu používá prazvláštních prostředků. Jak již bylo řečeno, tempo knihy je jaksi zběsilé, prostoupené pouze apatickými momenty tupé, lépe snad rozjímající a nezaujaté Lízinky. Charakteristiky jednotlivých postav nejsou nijak hluboké, z jejich jednání a vnitřních krátkých úvah však lze velmi snadno a přesně domyslet, o jaký typ člověka se ve kterém případě jedná a co od něj lze čekat. S čestnými výjimkami.
Děj sám má neočekávatelné obraty a některá, hm, vlastně všechna dějová vyústění jsou vysloveně groteskní. Za úvahu jistě stojí, co přesně má znázorňovat postava Lízinky. Apatické masy proplouvající životem, režimem, nezaujatě, tak, jak leží a běží? Falešný příslib lepších zítřků v podobě krásy bez obsahu? Výsměch feministkám?
Z mého (zatím ještě velmi omezeného) literárního pohledu se jedná o jedinečné dílo. Vznikalo několik let a to úsilí a propracovanost je na něm znát.

11 22.12.2017

Těžko komentovat poezii, těžko komentovat tuto sbírku. V zásadě souhlasím s názory, že převládá krása nad smyslem - ale zdaleka ne vždy to vadí! Místy jsem byla opravdu unešena proudem nádherných slov a nebývalých spojení, krásou slov obyčejných, někdy jaksi nepatřičných, ale někdy opravdu citelně chyběla ta hloubka.

"Naše životy se nikdy nevrací
umíráme v troskách iluminací
jako jepice a jako blesky hromů
už se vznáší světla mezi listím stromů
už se chvěje v sněhu elektrický drát
už se blíží doba světlých promenád"

(Edison, str. 111)

"Není absolutna v této panice
všecko splývá nevíš kde jsou hranice
vyvolávám stěží matné snímky dění
pranic netrvá a všecko je i není"

(Signál času, str. 125)

11 23.06.2017

Taky vás na seminářích z fyziky týkajících se vesmíru a nejen jeho napadaly všelijaké otázky, různou měrou "přitažené za vlasy" a báli jste se na ně zeptat? Taky jste koukali na všechna ta sci-fi a přemýšleli, co by tak ještě mohlo být zrealizovatelné a co už bude určitě nějakému fyzikálnímu zákonu odporovat? Tak Michio taky. A protože je matematicky a fyzikálně daleko lépe vybaven než já, tak se nad problémem nejen zamyslel, posbíral historická data a perličky z konferencí, ale i nadnesl, kdy a za jakých okolností by co nejspíše realizovatelné být mohlo. A nadnesl to zábavným a poutavým způsobem jemu vlastním. A přesto, že jsem Fyziku nemožného četla přerušovaně asi tři roky, tak jsem si každou kapitolu nesmírně užívala.
Michio Kaku je mým oblíbeným popularizátorem fyziky a jsem mu vděčná, že sepisuje knihy jako je tato a rozšiřuje mi tak obzory na polích, kde si nejsem úplně jistá v bagančatech. Díky a na viděnou.

11 21.01.2017

"Ví jenom, že je mi patnáct. Chtěl mě vypodobnit, jsem však nevypodobnitelná. Jsem všechno, co jeho dvacet let do něj nanosilo z vůní a tvarů a z čeho jsem si dnes jak z pláství vybrala strašné sladkosti. Jsem všechno, co naráz zastavuje srdce, a přece to není smrt. A jsem všechno, čím vždycky člověk poprvé vydechne. Milenka ještě ne, na to je mi málo. Jsem vesmírem doteků, až tě mrazí..."

11 30.11.-0001

Okolnosti konfliktů na Balkáně mi zůstávaly po strašně dlouhou dobu skryté a vlastně jsem se o ně nikdy nezajímala. A přitom takové aktuální téma, tak nedávná historie děsu a hrůz...
Jan Urban vydal knižně své zážitky z první linie z dob obléhání Sarajeva ve formě reportáží a zpovědí tamních, od světa, elektřiny a zdrojů odříznutých občanů. A dá se čekat, že to nejsou dojmy a zážitky snadno stravitelné. Z každého slova knihy čpí rozčarování a smutek nad faktem, jak snadné je přestat být člověkem a jak nepoučitelní vlastně všichni jsme. Zároveň je všude patrná nekonečná bezmoc - ve světě, kde za provázky chaoticky tahá někdo jiný a následky si nesou nevinní.
Kniha si neklade za cíl historicky a objektivně popsat konflikt na Balkáně, ale zprostředkovat čtenáři právě tu první linii. A vlastně i nesmyslnost podobných válečných konfliktů.
Čtení to není lehké a je potřeba, (pokud jste obdobný ignorant jako já), se trochu doinformovat o historickém a politickém kontextu popisovaných událostí. Ale jinak vřele doporučuji. Všem sráčům navzdory.

"Středoevropští nacionalisté, fašisté i populisté jsou osoby povýtce připrcatělé, s těžkými zadky a krátkýma nohama. jejich středoameričtí a tichomořští bratranci jsou naopak lehcí a hubení, protože ve své většině nejprve prošli kariérou v armádě. Jen oči mají všichni stejné - nepoučitelné a neschopné laskavosti. Přemýšlejí ve stejných, jen pokaždé jinak natřených, klecích paranoie. Kdesi po cestě se jim stalo, že šlápli do kobylince, ale namísto, aby se umyli, nebo šli jinudy, prohlásili ten kobylinec za jedinou svatou pravdu. Nabrali si ho plné kapsy i ústa, přestali se učit a žít, protože oni už přece pochopili podstatu světa, a ničeho jiného netřeba."

10 09.02.2020