kap66 komentáře u knih

Je to originální a zasazením děje do Jáchymova až odvážné. Většinou jsem četla se zájmem, občas se i bavila a cítila se napnutá. Autorka – a to je naděje do budoucna – nemá nouzi o nápady a nebojí se je použít. Až jsem si ale říkala, proč jich tolik prodat na jednom místě. Souviselo to asi i s její touhou říct úplně všechno a mnoha slovy – no, přiznám to, párkrát jsem se přistihla při znuděném rychločtení. To mě ale od autorky neodrazuje, potenciál v ní vidím; jde jenom o to, že by měla získat zkušenost - psát a psát, škrtat a opravovat.

42 26.07.2022

Tato knížečka mi zahrála na citlivou strunu, jen lehce a něžně ji rozezněla. Touha po rozloučení s manželem může být naplněna i po jeho smrti, potřeba něco důležitého mu sdělit má v této podobě dokonce i svůj zvláštní význam. Citlivé, prosté, krásné, hluboko zasahující.

47 14.07.2022

Výborný název a vygooglené jméno mě nalákaly. Něco přes stovku jsem utratila i za nesmyslnější věci, nelituji. Spíš mě mrzí, že tahle talentovaná a inteligentní žena vidí soužití s mužem jako téměř nemožné jenom proto, že lpí na zdánlivě krásném přesvědčení: „Hledám muže, který by mě miloval takovou, jaká jsem, a nechtěl mě předělávat.“ Ale kdo jsem já a co můžu se svými zkušenostmi radit?! Snad jen to, že já jsem se v něčem změnila ráda – a nějak si pořád myslím, že trvat na své neochotě přizpůsobit se je trochu arogantní. Právě tak na mě celá knížka bohužel i působí: sebestředná, jízlivá, sarkastická, mnohdy naštvaná, málo sebeironická. Rozumím původnímu účelu i umístění, ale já bych pro knižní podobu svoje texty přece jen upravila (maličko i pravopisně). Ale na druhou stranu – já bych v sobě odvahu psát vlastní texty vůbec nenašla, takže si cením autorčiny otevřenosti a držím jí palce.

47 14.07.2022

Louise Penny mě ohromně bavila. V prvních pár dílech jsem se blaženě usmívala nad originalitou postav i prostředí - a jak to bylo vtipné! Humor ale ubývá každým dalším dílem. A nejhorší je, že je nahrazen něčím, co bych jako žena měla ocenit – emocemi. Nic proti, kdyby to nebylo v podobě emocionálních bláznivin (co to vyvádí má oblíbená Clara?) a hlavně několikerého pitvání pocitů viny, výčitek, podezírání,... Těch náhledů do hlavy každé postavy je zkrátka až příliš a mě to štve. Pokračovat ještě budu, po delší pauze a s trochou obav.

53 14.07.2022

Po zkušenosti s předchozími díly jsem si v hlavě sesumírovala obranné kroky a dopadlo to dobře. (Těm bez zkušenosti s Jackem Taylorem radím jet popořadě, už jen proto, že 3. dílu odpovídá logicky trojkombinace – alkohol, kokain, prášky.)
Teď ty kroky:
1. Počítat se zajímavým případem, třeba i dvojpřípadem, ale nemyslet si, že se Jack přetrhne při jejich řešení.
2. Počítat s úbytkem Jackových mozkových buněk, paměti, spolehlivosti, zodpovědnosti a citů.
3. Počítat se zvýšenou Jackovou sobeckostí a bezohledností spojenými se vším v bodě č. 2.
4. Počítat s tím, že pokud Jack do případů zasáhne, nebude se mi moc líbit způsob, jaký zvolí.
Ale:
5. Doufat, že to všechno bude vyvážené tím, JAK je to vyprávěné, a že i přes body 1– 4 bude možné stát na jeho straně.
Stalo se.

49 16.06.2022

Vytvořit hrdinu, kterého si čtenářka kap66 oblíbí, protože je to - myslím ten hrdina, i když ona snad taky :-) - člověk oplývající rozumem i citem a stojící na správné straně, tak to má být. Pak ho v posledním dílu degradovat na vola bez špetky zodpovědnosti, vrhajícího se přes varovné signály do průšvihů, ze kterých ho musí tahat – opakovaně – ženská, tak to být nemá. To je risk a hazard se čtenářčinou láskou k samotnému autorovi. A když bude chtít čtenářka získat pocit, že autor na začátku vůbec netušil, jak to ukončí, a říkal si, že ho určitě něco geniálního napadne až na poslední chvíli (a to se fakt většinou nestává), stane se čtenářka radši divačkou a pustí si nějaký skoronekonečný seriál. A to by byla prohra, pane H., a dovedl byste mě k ní vy, proto se na vás zlobím.

43 16.06.2022

Autor si otevřel devastací Cybrainu nové dveře (a já si trochu vážím odvahy, s jakou zlikvidoval oblíbené postavy, přestože je mi to líto). Hledání „sedmi statečných“ (= tří) mě vyloženě bavilo, putování troskami už méně, ale obsahově mě tenhle díl zaujal víc než druhý.
V předchozích komentářích jsem se v hodnocení autorovy jazykové nedisciplinovanosti snažila o laskavou kritičnost, ale – laskavost už mně došla. Petr Heteša vyjádřil v „Zelených šupinách,…“ své „spisovatelské krédo“ týkající se možná všech (?) svých knih: texty zřejmě nenechával projít úpravami a opravami. Jsem přesvědčená, že by mu někdo poradil, aby drsňáky – vypravěče i ostatní postavy (a mně se zrovna postavy drsné školy ve sci-fi tak líbí!) – nenechal mluvit i v akci knižní češtinou. Jako kdyby za Philem Marlowem běžela ortodoxní češtinářka (v duchu knihy se samopalem, jak jinak) a řvala: „Phile, hoď tam všude trpný rod, nebo to do tebe našiju!“ A chudák Phil-Greg pak plodí věty: „… měl prostřeleny obě nohy, jednu pak ještě urvánu (URVÁNU!) v půlce…“. Kéž by mu ta učitelka radši pomohla vychytat hlavně zájmena a neignorovat „svůj“ a „sebe“, používat předložku „díky“ uvážlivě a rozhodně ne ve smyslu „díky němu zařvali dva naši agenti“, „díky té katastrofě zmutovali“, „díky tomu přišla o část honoráře“, psát cizí slova s ú, nikoliv s ů (mundůr) a Američanovi nevkládat do úst nářeční „zavazet“ (tohle poslední by mohlo být i roztomilé, ostatní ne). Občas ujelo i nějaké i/y, ale víc mi vadily několikeré podoby vlastních jmen: Denver se tam objevil i jako Denwer a Deenwer, Bassele jako Bassale (namlouvám si, že tohle vzniklo třeba při převodu do e-knihy).
Chtěla bych napsat, že čtvrtý díl může všechno aspoň trošičku vylepšit, ale bohužel jsem ho včera dočetla. Ojojoj.

43 02.06.2022

Číst nejdřív Nové canterburské povídky Škvoreckého a teprve potom Chaucerovy Canterburské povídky je trochu barbarství, ale snad mě trochu šlechtí, že jsem četla obojí. Upřímně, bylo to tak trochu jako ochutnat rybíz à la brusinky a pak teprve si dát brusinky pravé. Nakonec jsem musela konstatovat, že Chaucerovy brusinky jsou sice klasika, ale Škvoreckého rybíz je v pár ohledech i chutnější :-); nejsem ale objektivní posuzovatel, to je fakt, mám Škvoreckého ráda.
JŠ v doslovu osvětluje vznik jednotlivých povídek i celé sbírky: jsou to práce napsané za války a těsně po ní, psané různým stylem (a jsou i nestejně kvalitní, řekla bych), takže obalit je chaucerovským rámcem byl geniální tah (myslím si já). Parta „pásků“ propojí swing a vyprávění příběhů, které se staly za války; téma stejné, zápletky i podání různé, téměř všechno ale působivé. Jediná nevýhoda, opět spojující obě díla, je v tom, že nesourodost – různé postavy, prostředí, děje – zanechají v hlavě spíš dojmy než fakta. Ale nevadí, četla jsem se zájmem a prožívala to.
Sedmiramenný svícen: nesentimentální, ale samozřejmě citově zasahující pohled na holokaust. Četla jsem ho před čtyřmi lety; vzpomínka na vyprávění židovské dívky Rebekky o tom, jak ona šla do koncentráku a jiná dívka do kina, mě svírá pořád.
Legenda Emöke: četla jsem ji dvakrát - a dvakrát si z ní odnesla něco jiného. Dnes ji vidím asi jako příběh různých proher; také je výborná.

46 01.06.2022

(SPOILER) Svižná detektivní hříčka ze srpna 1968. Originálně je zachycená společenská a politická atmosféra (zobrazená s nadsázkou a vtipem, na což nejsme v případě popisu vpádu spojeneckých vojsk příliš zvyklí), v níž probíhá vyšetřování krádeže vzácných soch. Překvapily mě nezvykle zadané role vyšetřovatelů i samotná pointa; obé může naštvat zastánce pravidel detektivky, ale mně to až tak nevadilo.
Rozhlasová hra je příjemná, Michal Pavlata v hlavní roli má šmrnc.

43 31.05.2022

(Je to tak: Boris Rösner je uhrančivý a Jan Hartl dětsky čistý; krásné.)
Nedalo mi to. Četla jsem vybrané části souběžně s poslechem a zjistila, že mě uhranula už samotná podstata Twainova příběhu. Není tu tolik komentářů, ale ve většině z nich je očividné, že Tajemný cizinec uhodil na citlivou strunu čtenářů – společenskokritickou, náboženskou, etickou, filozofickou. U mě to bylo stejné, nejvíc se mi ale zavrtala do hlavy Twainova relativizace dobra a zla, což považuji, na základě své zkušenosti z jiných autorových knih, za jeho hru, vtípek. V každém případě otvírají Satanovy náhledy na člověka dveře s otázkami týkajícími se smyslu života. Z letošní četby mě Tajemný cizinec zasáhl zatím největším počtem žihadel. Bolí a pamatuji si je.

64 30.05.2022

Člověčí a moc milé, vyprávěné jakoby obyčejně (ale já už vím, že právě to je umění). Všem povídkám jsem přidělila pět hvězd, protože mě prostě potěšily, dobrými a jedinečnými nápady, vyústěním, jazykem. V mém soukromém seznamu „Knížky pro úsměv a milo v duši“ zaujal Noční výpravčí důležitou pozici.

44 30.05.2022

Sympatická mladá autorka, o níž jsem zjistila jen to, že má tři malé děti a píše na mateřské dovolené (respekt). Nabízí se lacině zavtipkovat nad souvislostí jejího života a tématu téhle detektivky – ale fuj, kap, přece nemusí mít každá máma na mateřské v hlavě maglajz! Uznávám, tedy bez vtipů. Autorka zřejmě staví svou tvorbu na přečtených detektivkách a udělených radách o tom, jak probíhá vyšetřování. První zdroj využila dost: závažný případ (který působí v našich poměrech až nepatřičně), vyšetřování podle schémat detektivkových, ne reálných, protože má být napínavý, vztahová linka. Druhý zdroj tím dostává trochu na frak, protože vyšetřovatelská dvojice jedná více z vlastního popudu než na základě rozhodnutí nadřízených; napětí mezi nimi zabírá až příliš prostoru a vystřídá se v něm moc protikladných citů (pochybuji, že by bylo tak důležité vyšetřování svěřeno takovým až nezralým lidem). Vedlejší postavy naplňují klišé chováním i autorčiným označením (novináři supi, učitelky kvočny). Jazykově odpovídá knížka mládí autorky; dialogy občas přecpané slovy, očekávatelná volba výrazů, otravná přirovnání typu „lepší než drátem do oka“ nebo „jak z chlupaté deky“. (Pousmála jsem se nad - nejspíš nechtěným - oxymórem: „Vesele se na policajtku zakabonil.“)
Stejně ale dávám tři hvězdy. Přečetla jsem to bez problému a se zájmem. A oceňuji i odvahu psát; já měla po sedmileté mateřské pocit, že už nepromluvím jinak než v holých větách.

59 16.05.2022

Ohromné. Velmi osobní a niterně prožité, ale pochopitelné komukoliv, nejvíc zřejmě těm, kteří už podobným loučením s věcmi po rodičích (tedy s rodiči samotnými) prošli.

Toto je příběh o věcech. A také o povídání. Respektive – o slovech a předmětech. Rovněž je to kniha o mé matce, tudíž nebude příliš veselá.
Ve čtvrté třídě jsme dostali úkol: „Popiš svou matku“, respektive „maminku“, škola si totiž libovala ve zdrobnělinách. Bože, odpusť mi, protože jsem napsal: „Moje matka má tmavé vlasy a je spíš tlustá.“ Co se týče míry a váhy, mívají děti jinou představu. Naše polštinářka vážila sto kilo a podtrhla výraz „spíš tlustá“. Přitlačila na propisku takovou silou, že prodřela papír. Na okraj vyryla slova: „neřekla bych.“ Matka se vzdělávacím systémem souhlasila zřídkakdy, tehdy však byla spokojená.

Nežádám, aby bylo veselé VŠECHNO. Mám ráda, když je to takové, jako je život sám, lépe řečeno, jak ho vidím já. Smutné události jsou nezbytné, veselé jsou možné. Prvních bývá méně a vyrovnáváme se s nimi pomocí těch mnoha a mnoha druhých, které nacházíme každodenně – když se trochu snažíme. Autorův pohled jsem naprosto, stoprocentně přijala a ztotožnila se s ním. Informace o polském dění byly dobrým osvěžením paměti, fakta o Židech v Polsku byla pro mě vrcholně zajímavá, protože o tom jsem nevěděla téměř nic.
Díky, milary, vycítilas to dokonale – tohle je knížka přesně pro mě.

47 12.05.2022

Nedávno jsem četla Kruté šprýmy. Označila jsem si tedy 12 povídek, které má Léčba neklidem navíc – a asi tušíte: přečetla jsem si i těch 26, znovu, s velkou chutí a nadšeným smíchem. Teď si listuju, čtu vybrané pasáže a jen si říkám: kratičké, vypilované, vypointované, skvělé; podobnost některých mě vůbec neruší, naopak, oceňuji variace; nejlepší jsou ty s dětmi, zvířaty a ty založené na dokonale vymyšleném žertu, na který se „boratovsky“ nachytají přespříliš usedlí dospělí; vážněji, až hororověji laděné povídky jsou příjemnými výjimkami. Nejlepší jsou tedy - přibližně všechny.
Překladatel František Vrba si s texty pohrál, včetně básnických hříček. Uznejte, že refrén kupletu Sestřenka Terka je dokonalý:
„Sestřenka Terka jde venčit Reka,
Fida a Cézara, s nimi jde chrt.“
- zvlášť když následuje „bum, škrt!, a když přijde ten chrt, buben a činely!“
Jestli vůbec nechápete, o co jde, přečtěte si stejnojmennou povídku a 37 dalších, stojí to za to. Lahůdka.

51 12.05.2022

Stejně jako jerisno si vybavuji jedinečné chvíle s Melodií v 70. letech. Jsem o něco mladší, odebírání - nevím už přesně proč - nepřicházelo v úvahu, možná na ni byly čekatelské fronty (stejně jako na Mladý svět). Půjčovala jsem si ji z venkovské knihovny, občas tam chyběla nějaká fotka (samotnou mě svrběla ruka, když jsem viděla Petra Nováka!) a četla ji celou. Tím myslím sakumprásk, od začátku do konce, bez ohledu na (ne)aktuálnost článků, okouzlená jednak informacemi, jednak stylem článků. Jiří Černý byl už tehdy můj favorit – a trochu mi tenhle fakt obrušuje stud nad tím, jaké srágoroviny jsem v rádiu poslouchala.
Mám všechny díly a rozděluji si je po jednom na rok. 2. díl - 70. léta. Je úsměvné číst o dvacetiletém (a něco) Micku Jaggerovi (autor ho využil i k vtipkování: „… vyjímá se v té hudbě jako Mick Jagger v roli Vaška z Prodané nevěsty…“ – nějak si tam představuji spíš toho sedmdesátníka (a něco) a přijde mi to ještě vtipnější). Byly to dobré roky, tedy hudebně. Za dveřmi byla normalizace, ale Simon a Garfunkel vydali Most přes rozbouřené vody, Vodňanský a Skoumal S úsměvem idiota, Framus Five Město ER, Flamengo Kuře v hodinkách… Chápu, že se dalo aspoň takhle „utéct“ ke kvalitě, ačkoliv přinejmenším u hodnocení singlů jsem si připomněla strašné věci (a nejhorší je, že se mi vybavily melodie i slova - a já se těch kolovrátkových písní nemohla zbavit). Opět jsem ale ocenila způsob hodnocení Jiřího Černého: není měkký, ale je celkem laskavý, pojmenuje chyby i klady, neodepíše celého interpreta.
Tak zase za rok: to budou 80. léta, roky mých studií a dost hrozné české hudby, jak ji mám ve vzpomínkách (poslech Českého rozhlasu). Jiří Černý mi ale zase připomene, že kvalita převažovala, jen bylo těžší se k ní dostat.

46 10.05.2022

(SPOILER) Zajímalo mě, proč Američanka píše o Kamčatce; naštěstí byl důvodem její studijní zájem spojený s tamním pobytem, nikoliv pouze snaha být originální a psát o něčem, co zná jen z netu. (Také jsem se u toho dopátrala, že tu byla zaměněna za jmenovkyni, a tedy do ČV nepatří jako autorka nežijící ani – v mém případě – o 22 let starší; naopak je o 22 let mladší, tak nic. Ještě že jsou letos témata tak bezvadně zvolená, že se každá knížka hodí tak do tří přihrádek :-)!)
Žádná detektivka ani thriller, máte pravdu. Jsou to výseky ze života obyvatel Kamčatky, kteří žijí svůj všední život a nějak – více či méně – se jich dotýká domnělý (?) únos dvou malých sester, možná související s útěkem (?) osmnáctileté dívky před třemi lety. Motiv zmizelých dívek mi dlouho připadal zbytečný, ale nakonec jsem ho ocenila - velké množství postav propojoval, snad i dodával některým obyčejnějším příběhům napětí a rozhodně udělal závěr akčnějším. Není to ale zdaleka hlavní téma. Tenhle román čtěte pouze vy, jež zajímají vztahy, práce a zábava různorodých obyvatel Kamčatky po rozpadu Sovětského svazu. „Mizející země“ může být povzdech jejích obyvatel nad jeho ztrátou, nebo nad mizením původních tradic; nebo, jak zmiňuje myshichka, může být mizením půdy pod nohama – hezký nápad, odpovídající vyznění.
Je to dobrý debut.

46 05.05.2022

Že by to bylo netrefou ohledně „cílové skupiny“, nad čímž se vždycky trochu skepticky usmívám? Neřekla bych. Moje výhrady se týkají hlavně spisovatelské práce, tedy té neodvedené. Autorka sice uvěřitelně zachytila jednání a úvahy tří páťáků i jejich život o dvacet let později, ale jde opravdu o pouhé povrchní zachycení, připomínající spíš nahrané a přepsané záznamy mluveného slova (a musím se přiznat: trochu mi lezly na nervy jak obě malé holky, tak dospělé). Postrádám propojení, práci s motivy, sebereflexi postav, přesah. Přitom název se mi líbil – zrovna ten by se nabízelo víc zapracovat, ne ho jenom zopakovat. Žádný průšvih, ale nadstandardně mě nezaujalo bohužel nic.

46 02.05.2022

Bavila jsem se parádně, téměř srovnatelně jako u Carla Hiaasena, jehož tady zmiňuje Oksalakka (a jemu díky!). A konečně mi sepnulo, jak jsem na autora přišla – právě díky tomuto komentáři se zmínkou o Carlu H. Začala jsem ale Perryho sérií Jane Whitefield, která je skvělá, leč hiaasenovská nikoliv, a než jsem se pročetla pěti díly, důvod volby mi z hlavy vypadl. Jako když najdu, v pravý čas. Ačkoliv takováhle četba mě může zastihnout v jakékoliv náladě a vnese mi do hlavy radost, protože:
- spojení napětí a milého, chytrého humoru, to je moje
- oblíbila jsem si hlavní postavy, které mají svoje mouchy, ale jsou to lidé téměř pomilováníhodní, pokud je srovnám s jejich mocnými protivníky, kteří si všechny svoje problémy zasloužili
- líbí se mi švih nedlouhé knížky, i když na konci je mi líto, že není dvojnásobná
- a miluju edici „Dobrý konec“!
(Ještě drobnost, moje libůstka: volba jmen, kocourova obzvlášť.)
Abyste nečetli jenom o mých pocitech; důležitá fakta najdete v komentáři od Babajaga11. Jenom mě k němu napadá: smekám před tím, kdo tuhle knížku nechal v nádražní knihovně. To musel být člověk velkého srdce, vzdát se takového pokladu. :-)

45 02.05.2022

Nemyslete si, mně je taky líto konce výborné série, když navíc byla důvodem nemoc a smrt PW. Jenže, tohle je vážně nevydařený díl. Oproti těm nejlepším nabobtnal o 100 až 180 stran plných zbytečných slov; nejen opakujících se informací a nesouvisejících detailů, ale hlavně vět s barvou vlčích máků – přesně tak, jako kdysi naše rudé šátky na slunci hořící. Celá linie s dívkou tápající v společenském řádu byla nepochopitelná a její zakončení bizarní. Beckova přítelkyně, která mu zamotala hlavu svými fyzickými přednostmi (a mně ji zamotala tímtéž matematicky, neboť měla – cituji – „plochá kulatá prsa“), byla dobrá postava, pokud nerozebírala politiku; tohle se ale dá říct vlastně o všech. Co čekat jiného; pozor, cimrmanovsky prozradím závěr celé detektývky :-)! MARX. Fakt. Tím celá série končí. A teď si dumejte o vrahovi, cha! Dvě hvězdy za pár uchechtnutí a závěrečnou sehranost mých oblíbených policistů, s nimiž se s lítostí loučím.

45 28.04.2022

Zjišťuji o sobě překvapivou věc. Ze mě, která nadšeně utekla z vesnice do města, se stává čtenářská venkovanka. Mohlo mi být podezřelé už to, jak moc se mi líbily knížky z venkova polského, německého, anglického i českého (Tokarczuk, Hansen, Herriot, Legátová) – a neříkejte, že je to jen těmi skvělými autory, já vím svoje! Začínám se zhlížet v popisech přírody a rázovitých postavách. To, že to přenáším i na detektivky (třeba australský venkov v Suchu J. Harper), je vážně na pováženou :-). A pak přijde Tana French, která mě dřív u svých detektivek držela jako přikovanou, zasadí děj na irský venkov, vhodí Američana mezi vesnické podivíny - a pěk-ně po-ma-louč-ku krá-čí. A já? Jsem tam jako doma. Ono je to i tím, že autorka píše tak dobře: psychologie, dialogy, nenásilné působení na city. Jestli se Tana French vydá dál touhle cestou, budu ráda. Hlavně ať píše.

46 27.04.2022