kap66 komentáře u knih

(SPOILER) Tuším, Martelem (a Twin Peaks), vycvičená, že nic není tím, čím se zdá být, takže dumám, převracím, stříhám, propojuju - a možná slyším trávu růst. Ale autor mě otázkou „O čem to je?“, několikrát opakovanou, vyloženě nutí k hledání odpovědí.
Spisovatel Henry, který neví, jak dál, se setkává s Henrym, spisovatelem, který neví, jak dál. Snad je to pořád jen Henry jeden, jeho dvě já, on a zrcadlový odraz, Jekyll a Hyde? Všechno kolem zvířat, ale hlavně ono napsané drama je strašidelné, absurdní a smrtelně nebezpečné. A takové to očividně být má, když už víme, čeho se to týká, protože realita přesně taková byla.
Vypadá to jako složitá symbolika, což v jádru určitě je, ale čtení je snadné, tak dobře je to napsané. Zvláštní knížka. Ještě pořád nad ní hloubám.

48 15.02.2023

Krátké, ale plnohodnotné nahlédnutí do autorových názorů, zkušeností, tvůrčí bolesti a radosti - a fikce. Asi těžko si to přečtou ti, kteří Chabona jako autora neznají, i když jeho analýzy cizích děl působí čtivě a fundovaně. Pro mě byly nejpřínosnější části týkající se Arthura Conana Doyla (hned jsem si dala za úkol osvěžit si celého Holmese, jehož jsem četla naposled před – hrůza! – 45 lety), Philipa Pullmana (tuhle část jsem jen přelétla, protože Jeho temné esence mám ve čtečce i v plánu), Cormaca McCarthyho (a tady se shodím: Cestu mám už víc než rok v knihovně, nechce se mi do ní, vím proč - a Chabonův pohled mě v tom strachu utvrdil; já to vážně nedám), golema (jednak Praha, jednak Chabonova Úžasná dobrodružství K a C.). Naopak jsem se prala s první, úvodní esejí, ale když jsem se přes ni přehoupla, nelitovala jsem. Škoda jen, že jsem komiksová zabedněnka, ocenila bych tuhle knížku ještě víc.

43 14.02.2023

(SPOILER) Přeťukávala jsem několikrát mezi čtyřmi a třemi hvězdami. Mělo to spád, to ano, ale už zase sériový vrah a fujpopisy mrtvol. Dialogy tomu opravdu pomáhají, jenže název prozrazuje až moc a já (i kvůli tomu) odhalila vraha dřív, sakryš. Dvě hlavní postavy spolu fungují, to mě celkem bavilo; jen Washington zase naplňuje schéma „mám trauma z dětství a teď si dělám, co chci, protože mi to projde“, a i když je Tilly správná, takový člověk by nebyl schopen překonat své nastavení. Jsou tam náznaky nadhledu a humoru, nebere se to smrtelně vážně; průběh vyšetřování ale neprobíhá normálně, je založen spíš na Poeových geniálních vývodech, v nichž obyčejný smrtelník (já) to pojítko není schopen pobrat.
Takže asi spíš tři.
Samostatný odstavec si ještě zaslouží překlad. Vážně už jsem nechtěla být za hnidopicha, ale tady jsem neodolala. „Zeptat se na otázku“ už se stane asi normou, br, „Tolstojova kniha" se taky určitě brzy ujme, splést si holubici s hrdličkou (a vydávat tu druhou za mezinárodní znak míru) je úsměvné. Ale za největší perlu považuji větu: „Jak se dalo očekávat, původní okupant rakve zmizel.“ (= zmizel ten, který byl v té rakvi původně).
Jsem momentálně kvůli nemoci okupant postele – a protože mě to donutilo se i přes bolest v krku zasmát, vracím tu čtvrtou hvězdu. Lituji, že druhý díl překládal někdo jiný, ale i tak ho zkusím :-).

52 13.02.2023

Neuberu ani hvězdu, i druhé čtení mě bavilo, jak případ, tak Van Veeterenovo filozofování a glosování. Zklamaných čtenářů je tentokrát víc, proto cílím na jejich budoucí druhy. Čekejte případ, jenž se jako vždy nikam příliš nepožene, a vyšetřovatele, kteří místo analýz spíš trousí svoje postřehy, někdy možná ani s případem nesouvisející. Velí jim VV, už tady (ani ne v půlce série) se připravující na důchodový pobyt v antikvariátu (no není to náš člověk?!), a tím víc mudrující o světě a životě - prý „Nechá svět i sebe na pokoji.“ Fakt, Nesserovy knížky nenaplňují schéma pravé severské detektivky. Případ je brutální svou podstatou, ale ne popisem; vyšetřovatelé jsou obyčejní lidé, inteligentní, soucitní a vtipní; nenesou si traumata a většina z nich jde večer domů za rodinou, ne za lahví.
Těším se na druhé čtení dalšího dílu.
Třeba vás naláká úryvek, jako ze soudku Murphyho zákonů:
„Reinhart vždycky říkával, že existuje jediná stoprocentně spolehlivá metoda, jak rozhýbat vyšetřování, které uvázlo na mrtvém bodě: vypít půl litru whisky a čtyři piva – a až si pak půjdete lehnout, zaručeně neuběhne ani dvacet minut, než zazvoní telefon a budete mít na krku novou mrtvolu.“

50 11.02.2023

(SPOILER) Skotská autorka? Fajn, skotské autory mám ráda, jdu do toho. Dočetla jsem do tří čtvrtin, trochu v rozpacích, až jsem narazila na větu vyslovenou Jessicou Shaw: „Pořád ale nerozumím, k čemu všechny tyhle šarády?“ V tu chvíli – cvak! - nastalo mé totální ztotožnění s hlavní hrdinkou, tedy s její charakteristikou celého případu. Je to zkrátka další detektivka upletená na jehlicích, každé oko trochu jiné a některé i utíká; občas se ukáže nějaký vzor, ale zblízka je to spíš šmodrchanice. Hvězdičku přidávám za motiv, se kterým jsem se ještě nikde nesetkala (a autor anotace si ho mohl nechat pro sebe) – vyšetřovatelka specializující se na pohřešované zjistí, že ona sama do té kategorie spadá. (Jenom jsem zaváhala: přiznám se, že já bych na fotce, kterou jsem nikdy neviděla, zachycující mně neznámé prostředí, nikdy neidentifikovala žádnou tříletou holčičku, natož kdybych to měla být já sama.)
Možná autorku napadne v dalších dílech něco stejně originálního a snad se i trochu vypíše. V tuhle chvíli mě ale nenapadá důvod, proč bych se o tom měla přesvědčit osobně.

44 11.02.2023

(SPOILER) Autor nedá Jacku Taylorovi nic zadarmo. Dokonce mu sebere i to málo, co ho bavilo (jen knížky mu nechá), a stejně ho vymáchá v tom nejhorším, co vás napadne. A všechno tohle popíše s notnou dávkou černého humoru až cynismu. Do vyšetřování nahánějí Jacka opět známí či okolnosti a on se moc nepřetrhne, ale tady, díky jeho abstinenci, jsem neměla pocit, že příběh skáče přes opilecká okna; opravdu oceňuji, jak autor umí promítnout Jackův stav i do stylu psaní – rozdíl mezi minulým a tímhle dílem mi přišel očividný. A dostal mě, přiznávám. Přála bych si tu trochu světla, fakt aspoň trošičku, ale tahle série je založená na opaku. Mám ji ráda, přesto, možná i proto.

43 29.01.2023

Všechny mé komentáře jsou spíš výpovědí o mně samé než o knížce. Tady se odkopu ještě víc: tohle je dobrá alternativa pro neznabohy. Neřeším autora jako mediální hvězdu. Vzala jsem ho jako zprostředkovatele pohledu na katolickou víru, která poskytuje dobro, lásku a schopnost odpouštět, prostě jen tak, z podstaty věci. Já chápu, že ta zkratka a způsob prezentace může věřící dráždit. Tahle knížka nikoho na víru neobrátí, ale nepřijde mi vykalkulovaná. Dokonce i zatvrzelý neznaboh :-) může přijmout některé náhledy, třeba na partnerství, pokoru, úsměv. A to se cení.

57 28.01.2023

Romaneto vystavěné tak, jak jsme u autora zvyklí: vypravěčův přítel přibližuje příběh plný tajemství, postav vzájemně podivně propojených, zažívajících zázračné děje; v závěru pak poskytuje „vědecké“ vysvětlení. Oproti např. Newtonovu mozku je to silně romantické - postavy jsou zmítány náhlými hnutími mysli (jimž Arbes věnuje mnoho slov), zatímco pravé tragédie se jich příliš netknou. Navrch silně archaický jazyk (kam se hrabe přítel Neruda) dělá z tohoto dílka - a možná i celého autora – čím dál víc sousto pro fajnšmekry. Já ho občas se zájmem ochutnám, ale přednost dám spíš třeba zrovna Nerudovi.

38 28.01.2023

Každý díl je trochu jiný, ale všechny jsou výborně napsané. Tenhle mě dostal. Filozofováním, které nepůsobilo prázdně, bylo pochopitelné a akceptovatelné. Vystižením postavy matky, jejíž dítě zmizelo – takovou bezmoc jsem už dlouho necítila, ze zcela jiného důvodu, než by se podle tématu zdálo. Hlavně ale střetem morálky a zákona. Rvalo se to ve mně tak, jak autor naplánoval; musela jsem to v sobě nechat uležet, ale stejně… Lidská spravedlnosti, kulháš na obě nohy, ale nic lepšího jsme zatím nevymysleli.

46 15.01.2023

Hellerův „Bůh ví“ mi vyvolal vzpomínku na příjemného a inteligentního překladatele Antonína Přidala. Jeho „Potulky knihami a časem“, eseje, jež sám autor nazývá „vyprávění o mých nálezech“, budou přitažlivější pro ty, které AP zajímá. Je to soubor 24 textů určených původně pro rozhlas. Je v nich patrné zaujetí estetickou stránkou krajiny i literatury, zvláštnostmi jazyka (v hádankách, rčeních, lidových písních, epitafech), emocionální stránkou písemných i mluvených projevů obyčejných lidí. Ze všech cítím lásku a obdiv k člověku a pevnou zakotvenost v moravské půdě.
Od Hellera k Přidalovi, od Přidala k Singerovi, kterého překládal a uznával; už si ho sháním.

42 15.01.2023

Chachacha. Čtyři hvězdy na rozloučenou, pod tři jsem nešla nikdy, většinou jsem aristokratce nasázela hvězd pět. A zasloužila si je, ta Marie Evženie Bočková, protože kdo vládne fantazií a schopností propojit situační a slovní humor, je můj favorit. Prý že opakovaný vtip není vtipem; já se ale u všech šesti dílů vždycky nahlas zasmála už u prvních stejných vět - uvedení do historie rodu a černohumorných konců Marií z Kostky. Rozumím i odpůrcům celé série, máme holt smysl pro humor nastavený různě. Jen bych u kritiků oficiálních (např. u svého druhdy považovaného Radima Kopáče na idnes) čekala, že si knížku, již samozřejmě poněkud shodil a znectil, aspoň pořádně přečetl (cituji: „…aristokratka si v Nizozemsku nabrnkla hned dva nápadníky“).
Celou sérii doporučuji, basta fidli. Na kritiky používající spojení "jednoduchá struktura", "námětová banalita" a "minimální umělecká hodnota" buď kašlete, nebo jim přitakejte a řekněte si: jo, ale za ten smích to stálo.

66 03.01.2023

Pořád mě baví, ten vejtaha, co umí bejt sebeironickej. Pořád mám ráda jeho duchovního otěcka, kterýmu to občas ujede (třeba minule), ale dokáže se zas vrátit do starejch osvědčenejch kolejí, tajuplnejch, tak akorát logickejch a poetickejch v jednom. Fanfán Tulipán a Belmondo a Biggles a rytíř Nebojsa v jedný osobě zachraňuje Dženy a celej svět, protože je to citlivka. Teda myslím Otu, vona je pěkná potvora - a svět? - ten trochu taky. A když Ota smejšlí vo svý roli v tomhle případu a vyjde mu tohle – „No jo, mezi náma, kdo by jí moh ublížit? Jako trápit kotě… nebo mučit dítě.“ - tak je to jasný: s takovejma, jako je Ota Fink, je prostě svět lepší místo k žití. A čtení.

48 19.12.2022

Tichý, introvertní filatelista a sympaťák = nájemný vrah. Nějak mi v hlavě naskočil „Keller/Král Lávra“ (i to jméno – a vůbec: „Jenom jednu slabost ten král dobrý měl, že jest na holiče (rozumějte oběti) tuze zanevřel; divili se lidé, mrzela je dost na tom dobrém králi tato ukrutnost…“). Havlíček tedy zřejmě chtěl, abychom toho kruťáka Lávru jako dobrého ve výsledku nebrali, zatímco Block cílí spíš na to, abychom si vrahouna opravdu zamilovali a fandili mu. Přestože jsem začala se sérií tímto dílem, tedy bez sympatií vyvolaných minulými díly, musím konstatovat, že se mu to podařilo. Uznávám, se životem to moc společného nemá, ale jako svižné, napínavé a lehce vtipné čtení to fungovalo spolehlivě. Bavila jsem se - a další díly už mám připravené.

46 11.12.2022

V posledních dvou letech se ze mě stala na mou věru tvrďačka: dokážu zabouchnout dveře za sérií třeba i uprostřed (!) a někdy i za celým autorem(!!) :-) A to jen proto, že svého vraha (většinou sériového psychopata) nechá vraždit tak, že mi to obrací žaludek (no fuj, hnus) i mozek (no propánakrále, hloupost).
Michaela Robothama se to netýká. Hlavní hrdina série je psycholog, je tedy jasné, že hlavní padouch bude mít i tady psychiku hnutou, nedá se nic dělat. Ne že bych příběhu uvěřila, stačí, že napnutá a zaujatá čtu a žaludek je v pohodě. Nemám úplně ráda, když autor udělá z policejního vyšetřovatele nespolupracujícího náfuku jenom proto, aby jeho favoriti měli volné pole působnosti. Joe i tak prostoru moc nemá, pro Ruize je to bokovka, ale aspoň že tak, jeho glosování je osvěžující. Tyhle dva jsem si oblíbila a vyhovuje mi autorův styl. „Sleduji tě“ není perlou série, ale celá řada s Joem O’Loughlinem zastiňuje v přihrádce mé knihovničky, nazvané „nerealistické psychothrillery“, většinu ostatních.

58 10.12.2022

Z kurzů tvůrčího psaní:
No, Kristýnko, psát už umíte, čtivě a poutavě, to musím uznat. Máte už fanoušků - až hanba. Fredrika a Alex se vám povedli. Ono to není ale tak těžké, vytvořit dva sympaťáky, kterým budou všichni držet palce! Mám pro vás tedy novou výzvu.
Ať je hlavní hrdina:
a) něčím výjimečný, ať hned padne do oka – já nevím, co třeba mrňous? nebo tlouštík? – prostě ať mezi ty naše blonďaté hubeňoury moc nezapadá, vy na něco přijdete;
b) jak to říct korektně? prostě – ať je to kretén, kterého by každý nakopal někam, hlavně ženské! – jestli i tohle obstojí u čtenářek, všechna čest.
Po čase:
No ne, vy si fakt s těmi čtenářkami můžete dělat, co chcete. Tak abyste to měla ještě trochu těžší: tentokrát to parádně zamotejte, ještě víc než minule. Nebojte se, zkuste, kam až můžete s věrohodností zajít; šachujte s postavami, nechte jich pár – radši víc – zabít, nechte je lítat sem tam po světě, obracejte jim charaktery. Jestli i tohle projde…
Ale jak píše 000nugatovej: i tak je to svižné a dobře se to čte. Hlavu jsem si u toho vyčistila, tak co.

57 01.12.2022

Svůj vztah k sérii bych nedefinovala líp než Evaho73: prvotní čtenářské pozlátko se začalo olupovat. Zklamání jsem prožila u 3. dílu a v 5. až 7. jsem zažívala téměř krizi. V tomto dílu se ale autorka polepšila v jedné věci – a za to přiděluji hvězdičku navíc – vyvarovala se úpících pozůstalých a protahovaného nářku. Také ustálila hlavní milostný vztah (jenom jsem se znovu zarazila nad oslovováním: John oslovuje Kate jménem, ona jeho příjmením, i v osobním rozhovoru; vyzkoušejte to na manželovi a pak mi dejte vědět, jestli vám to přišlo normální, jo? Mému muži moc ne. :-)). Linda Castillo jinak jede podle schématu (zvlášť ve finále), které se zajídá, pokud čtete díly brzy po sobě. Já tu chybu už nedělám, jeden díl ročně stačí na to, abych pozapomněla, že Kate reaguje na fyzickou zátěž a zranění jako android (čili nijak) a že jí autorka kvůli zvýšení napětí vypne ke konci mozek.
Tak zas za rok, Kate a Tomasetti.

53 27.11.2022

Možná to byl záměr, pojmout ty tři díly – z mého pohledu – tak odlišně. Jako by „Do tmy“ psala introvertní, soucitná autorka, která mi svým spisovatelským i psychologickým umem přiblížila tu umanutou, duševně nemocnou hrdinku, kterou měla sama ráda – a já si ji zamilovala. Jako by „Ke dnu“ psala autorka naštvaná na povrchní, sobecké, ujeté lidi, proto jimi zaplnila až přeplnila celou knížku - a mě otrávila. A jako by knížkou „Před povodní“ chtěla autorka ukázat svět očima psychicky nemocného člověka; svět, ve kterém naprosto chybí logika, lidé – bez ohledu na věk, vzdělání a profesi – provádějí nesmyslné, nepochopitelné činy, jež jim ve výsledku nepřinášejí vůbec nic. Pokud opravdu měla autorka v úmyslu přesně tohle, u mě se jí to povedlo; v hlavě mi zůstal chaos a pocit, že nejen lidé, ale celý svět se vymkl řádu a vše se děje nahodile a bez příčiny.
Stejně si myslím, že příběh by měl svou logiku mít, bez ohledu na žánr.

53 20.11.2022

Jak já to mám nastavené: znalosti o Cimrmanovi zvyšují v mých očích IQ onoho znalce, schopnost citovat z her a seminářů mu u mě otvírá dveře a vyjádření lásky k Cimrmanovi mu otvírá dveře až do mého srdce.
Historie divadla (skvělým doplňkem je film Nejistá sezóna); výroky papalášů musely poskytovat autorům spousty materiálu. Se zájmem jsem zaznamenala jména Josef Škvorecký (v roli nepřekvapivé) a Jiřina Švorcová (v roli přesně opačné).
Doslov Přemysla Ruta ze mě dělal chvílemi podobného nechápavce, jakými byli první posluchači Nealkoholické vinárny U pavouka: dělá si ze mě Rut legraci, nebo je to opravdu seriózní rozbor? Nato jsem se zastyděla. Vždyť je to jasné! Všechno je to pravda – viz závěr vycházející z Cimrmanovy filozofie externismu:
„Jestliže cesta za Cimrmanem je cesta do prázdna – čím víc o něm víme, tím přesvědčivěji je jeho existence vyvrácena -, znamená to jen, že Cimrman vyplňuje souvisle celý prostor svého okolí a jedině v místě, k němuž směřuje bádání, Cimrman není. DJR je de facto jen jakási prázdná bublina v souvislém cimrmanovském masivu. Jinými slovy, CIMRMAN JSME MY.“
A jestli chcete ušetřit čas, přeskočte Rejstřík jmen, názvů a pojmů – hlavně jím nelistujte! Nebo vám padne zrak např. na „Běž domů, Ivane (ze hry Posel z Liptákova) – svatební píseň, která se zpívá v Dolánkách“ – nebo na cokoliv jiného – a máte odpoledne v čudu.
(Skvělý komentář, 1amu! Snad ta pochvala doletí za Vámi až do Českého nebe.)

54 20.11.2022

Město jako důležitá postava, která prodělává potrat, možná přijde o to nejcennější, možná i umírá; zajímavé. Potrat jako důležitý motiv, několikrát se opakující (potracený plod v kamenném chřtánu odpadkového koše je obzvlášť silný a hnusný obraz), několikeré zvracení; působivé a nechutné. Kanibalismus a sebevraždy; zapadající do obrazu a silně odporné.
Ono tam vlastně všechno do sebe perfektně zapadá - a mně je trapné vyčítat autorovi, že se na psaní odborně připravil, promyslel i sebemenší detaily a poskládal je. Tak by to mělo fungovat vždycky a u všech spisovatelů. A uznávám, že je to čistě subjektivní: já se na tuhle knížku vůbec nemohla citově naladit. Přišla mi vykalkulovaná, napsaná jenom rozumem. Vyvolala ve mně pouze výše zmíněné reakce, a to je pravý opak toho, co mám u literatury ráda.

48 19.11.2022

Byla by věčná škoda nechat se odradit od Šachové novely jen proto, že jsem šachový analfabet; asi jako kdybych si nepřečetla „Do tmy“ Anny Bolavé, protože poznám tak heřmánek od kopřivy :-). Možná, že v případě Zweigovy novely je to dokonce výhoda. Neřešila jsem logiku hry, ale pouze prožívala s hlavní postavou ten strašlivý, mučivý hlad po podnětech, snad i proto, že jsem sama v sobě tuhle otázku už několikrát řešila: kdybych se ocitla v izolaci od knížek, hudby, jakýchkoli informací, vystačila bych si s vlastním mozkem? Autor nabídl řešení a závěrečnou konfrontaci (souboj s „Fachidiotem“ Czentovicem) pojal podle mého mínění originálně.
Začala jsem rozhlasovou hrou (Cupák, Přeučil), následovala knížka a poté inscenace z roku 1980 (viděla jsem ji před 40 lety), kde je primitiv Czentovic, jemuž se do mozku nevešlo nic jiného než šachy, ztvárněn Rudolfem Hrušínským. V knížce jsem tu alegorii fašismu nevyčetla, přiznávám; inscenace je na tom naopak postavená. Každá z těch tří variant byla zajímavá, každá svým způsobem, doporučuji všechny. A Stefana Zweiga mám v plánu číst víc a víc.

52 13.11.2022