kap66 komentáře u knih

Italové by asi těžko nesli, kdybychom vyvozovali rysy jejich povahy podle postav z knih Eleny Ferrante. (Možná buďme rádi, že v nás Češích vidí okolí spíš Švejky než třeba Karly Kopfrkingly.) Už v autorčině tetralogii jsem ty neapolské ženy hůř vydýchávala – buď primitivky, nebo intelektuálky s hnutou psychikou, všechny bláznivé, citově nevyrovnané. A tady? Jo, dětství nemusí být zrovna radostné období. Jo, mateřství vykolejí a vyšťaví a dusí a bolí. Ledino mozkové zvracení mi ale přišlo až neuvěřitelné, její inteligence jí neumožnila vypořádat se s životem, její myšlenky a činy byly až úchylné.
Knížka je stylisticky vybroušená krabička, ze které lezou slizké potvory. Utíkám rychle do NORMÁLNÍHO světa.

62 03.11.2022

Chtěla jsem nechat vyvanout čerstvý dojem a počkala s komentářem skoro měsíc. Jenom jsem ale umocnila pocit chladu, jímž na mě knížka zapůsobila už při čtení. Měla jsem problém s hlavním hrdinou, vědcem, který víc tancoval než bádal (jéje, to mě nebavilo číst) a který na zmínku o své matce reagoval: „Umřela, ještě mi nebylo ani deset, zapomněl jsem na ni, nikdy na ni nemyslím.“ Trochu si napravil reputaci až v závěru – a za dění v Československu přidávám hvězdu – ale můj celkový dojem už nezachránil. Je to mnohomluvná kniha, v níž jsem se cítila jako cizinka; nechápala jsem lidi, jejich city a prožívání, jejich dialogy mi přišly strojené, výběr informací mě nezaujal, styl psaní mi neseděl. Kopu ale za výraznou menšinu, 90% je úctyhodné hodnocení.

50 20.10.2022

Nebylo by asi moudré napsat o knize, která je „originální, hluboce osobní existenciální dílo“, že mě moc nebavila :-). Jen mi přijde legrační „objevnost“ myšlenky, že při chůzi se přemýšlí nejlépe. Přistoupila jsem na to tedy s úsměvem a přečetla poctivě (a na hodně etap) tohle kratičké dílko plné popisů setkání s různými lidmi, přehledu jídla, pití a noclehů, hlavně ale úvah, vlastních i převzatých, otázek, jež si autor zhusta klade, odpovědí, které ho napadají,… Zkrátka, je to pohled do mozku mně úplně neznámého norského spisovatele a já vlastně nevím, proč jsem si zrovna tohle vybrala, když dávám přednost poněkud ukrytější filozofii před takhle naservírovanou. Ke konci mě napadalo, že autorovy postřehy z cesty po Turecku mi připomínají Ladislava Ziburu, jenom je tu humor nahrazen mudrováním. Je to knížka, u níž je nutné se na autora naladit, což se mi ne zcela podařilo. Mea culpa.

46 16.10.2022

Chápu to, Adriane, opravdu. K sérii s Seanem Duffym, která tak uvěřitelně odráží život v Belfastu v těch nejdivočejších letech, tady smutně v doslovu přiznáváš: „Neznamenala takový průlom, jaký jsem si představoval.“ To mi je vážně líto, protože pro mě jsou to naprosto nadstandardní detektivky, jedny z nejlepších, jaké jsem v životě četla. To ale nikoho nenakrmí, že. Asi proto jsi přistoupil na tenhle po americku napsaný psychothriller, kde je všechno, co má být: dobře vystavěný příběh, napětí, jasně odlišené dobro (děti, jedna nemocná máma, klaďas s menší závislostí) a zlo (geniální psychopati) – a samozřejmě konec, přesně tak vybájeně přehnaný, abychom se přestali konečně bát. Čtenářský zájem – soudím podle Česka – ti dal za pravdu. A zrovna já se těžko můžu pohoršovat nad tímhle tvým tahem; Řetěz jsem poctivě koupila, belfastskou sérii nikoliv. Ale stejně, prosím, nemohl by ses přimluvit u Vyšehradu, aby vydali ještě dalšího Seana Duffyho? On je totiž jen jeden, zatímco takových Řetězů je šedesát do kopy. Byla bych z prvních kupujících, přísahám.

44 16.10.2022

(SPOILER) Oba příběhy jsou maximálně čtivé, přitažlivé postavami vypravěčů-vrahů (prvního živočišnějšího, druhého intelektuálnějšího). Oba děje svižně ubíhají k jedinému možnému (?) konci, jsou poctivě vystavěné, neodbyté, a pokud přijmete náhlou, až osudovou motivaci zločinců (= té slabší části lidstva, která se dá tak lehce omámit sexem :-)), bude vám připadat logičnost dalšího vývoje naprosto přirozená.
Vzala jsem do ruky tuto vpravdě klasickou detektivku s tušením (svatá Agatho a svatý Raymonde, netrestejte mě!), že se budu trošičku nudit. Dostala jsem ohromné čtení, po němž si budu dávat pozor na mocné síly tohoto světa - náhody a pojišťováky.

52 11.10.2022

Galánečce Gabře se trochu zapalují lýtka, galánečka Málinka trpí existenciální krizí – ještě že přece jen nachází smysl života: „Vdala bych sa enom za takového, kerý by byl buď chromý, nebo slepý, nebo by mohl být hrbatý. Slepého bych vodila, hrbatého chránila, aby se mu zlé děcka nesmály, ale takéj by to mohl být vdovec aspoň s deseti dětma…“ Trochu mám obavy o duševní a řečový vývoj bratříčka Jeníčka, přece jen – holky galánečky, a on pořád žvatlá. Zamotá hlavu i svému tatínkovi; ten je toho času na penzi a já se marně snažím přijít na to, co doma dělá, protože si při jednodenním hlídání svého syna pouze zapisuje s překvapením jeho slova; inu, vyhořelý učitel, chápu, i před vlastními dětmi se asi roky úspěšně skrývá. Překvapená jsem ale byla i já – jeden z nejoblíbenějších bakalářských příběhů je opsán z téhle knížky! (Jaromír Hanzlík v roli tatínka: „Jen číhej, číhej…“).
Naivní, milé, poučné a úsměvné zároveň. A přestože o tom píšu trochu v legraci, uznávám kvalitu i příznivý vliv na dětské duše :-).

51 09.10.2022

„Jak se to mohlo stát, že všichni zabředli do takové šlamastyky?“ pokládá jedna z postav kvízovou otázku. Obracím se s odpovědí na všechny postavy této „detektivky“. Protože vám autorka nacpala do hlav seno a citově a morálně vás zabrzdila na úrovni předškolního dítěte! Propánakrále. Skoro hned na začátku, po přečtení několika dialogů, jsem musela zvolit strategii vedoucí k dočtení: pojala jsem to jako humoristický román. Vychutnávala jsem tedy se smíchem věty vycházející z úst, jež by nikomu nikdy z úst nevyšly – viz rozhovor dvou dobrých známých:

Asi si pamatuješ, že pocházím z té části vsi, která se odjakživa považuje za drsnou. Otec byl darmošlap a matka uklízečka, jen považ. (…)
Ellie tě určitě vždycky považovala za svou kamarádku buď jak buď – a uklízečka je slušné, poctivé zaměstnání. Kde bychom bez nich byly? (…)
Tobě se to snadno řekne, jenže já Little Melham opouštěla obestřená mračnem podezíravosti a s mladým srdcem rozlámaným na kousky.

Navíc autorka volí metodu, kterou já nazývám „loni v osmašedesátým“ (Major Zeman, Studna, odehrávající se v roce 69). Čtenáře informuje o nových faktech pomocí rozhovorů mezi dvěma postavami, přičemž obě ta fakta znají, nikdy by tedy o nich nemluvily. Je to děsivě otravné. A navrch se mi nevinných 336 stran rozložilo ve čtečce na 668 – a tohle zdolat, i přes to chechtání, to už byla věc mé osobní statečnosti.

45 26.09.2022

„Bojte se doby, kdy člověk sám nebude trpět a umírat pro myšlenku, protože tato jediná vlastnost je základem člověčenství a touto jedinou vlastností je člověk člověkem; tím je odlišný od celého vesmíru.“
Rozumím. Člověk je definovaný utrpením. Bylo ho tentokrát na mě ale opravdu moc. Stále tu vidím Steinbecka, jak ho miluji a uznávám, zobrazujícího člověka, kterého má prostě rád. Jenom je tady jeho laskavost překrytá obžalobou amerického kapitalismu té doby, nemilosrdně drtícího obyčejné lidi. Dějové kapitoly týkající se Tomovy rodiny a lidí, s nimiž se po cestě setkává, se střídají s autorovými úvahami – a obě části mi rovnoměrně přidávaly metráky tíhy. Steinbeck je můj nejoblíbenější americký spisovatel 20. století. Jsem ráda, že jsem Hrozny hněvu přečetla, oceňuji je, ale O myších a lidech nebo Na východ od ráje mám radši.

66 26.09.2022

To jsem to pěkně načasovala: po Zábranově deníku - vzpomínky Vodňanského. Jak přesně do sebe zapadají: oba skvělí, inteligentní, trefní a obdivuhodní. Z podstaty věci, tedy zkušenosti a zaměření, se liší jako zima a léto (oboje nezbytné, léto pohodovější). Tam, kde JZ šlehá a bodá, tam JV baví, kde JZ ostře kritizuje, tam JV ironicky ťafne. Vtipně a kouzelně pojaté jsou zážitky z dětství.

Ale teď zpátky; ne na stromy, ale do hlubiny temných padesátých let. Pionýrské noviny mi uveřejňují první verše, ve kterých oslavuji námořníky útočící na Zimní palác. Avšak vzápětí se už jako dvanáctiletý básník poprvé setkávám s cenzurou. Reaguji totiž bezprostředně na úmrtí J. V. Stalina, ale než stačím báseň odeslat, umírá vzápětí i Klement Gottwald, a tak pohotově připisuji další sloku a výslednou báseň pak výstižně nazvu Dvě rány. Pionýrské noviny ji však neotisknou, možná proto, že někomu z redakce připomněla známé úsloví „dvě mouchy jednou ranou“, a to si v třiapadesátém každý odpovědný redaktor dvakrát rozmyslel.

Dospělý umělecký život plný slalomů mezi brankami omezování a zákazů je podán popisněji, ale pořád je to skvělé čtení, hlavně díky známým jménům a ukázkám textů písní. Jeho laskavý pohled na spolupracovníky a přátele mě hladil na duši.
Doporučuji nejen znalcům. A opět děkuji Městské knihovně v Praze; stáhněte si díky ní zdarma - a uznáte, že byste i rádi zaplatili.

54 13.09.2022

V mé čtečce 2242 stran, plných přesných a jazykově bohatých vyjádření. Zábrana byl excelentní překladatel, s ohromným jazykovým citem. Ve vztahu k vlastnímu životu tu pomocí stovek variací jedné myšlenky odhaluje svůj charakter, před nímž se klaním. A celou četbu si pořád uvědomuji: takový intelekt, zmařený; takový člověk, zmařený. („Říkali ti, že krást se nesmí, a zatím ti ukradli celej život.“ Petr Skoumal).
„Tyhle zápisy, to není deník, ale diagnóza. Moje diagnóza.“
Jeho psychické nastavení spolu se zkušenostmi z 50. let (které moje generace - jsem o něco málo mladší než jeho dcera - zná jako fakta, ale bolestivé prožitky už má oslabené) mu nedovolily připustit ve vztahu k režimu kompromis, ani ten nejmenší. Prokomunistické autory nenáviděl, těm na druhé straně, režimem postiženým, zazlíval, pokud kývli na vydání svých děl za cenu ústupků a úprav. Pohrdal touhou vidět aspoň nějaká malá „zlepšení“, zdánlivá zlidštění totality. V osobním životě nenacházel, zdá se mi, taky žádnou naději, ve vztahových záležitostech mi přišel až cynický. Zřejmě jediným světlem jeho života byla dcera. Postupně ztrácel lidi, jež měl rád, brala mu je emigrace či smrt. Smrt byla jeho časté téma (viz Marlowův komentář), ale přece jen, 53 let… Jemu život ukončil totalitní režim, ale už dávno před rokem 1984.
Zvláštní. Čekala jsem pocit deprese, ale „Celý život“ mi spíš umožnil vidět naše dějiny od roku 1948 urovnaně, s vyčištěnou linií, jednoznačně. Bez kompromisů. A v pohledu na dnešek, např. na Rusko, je aktuálnost až zneklidňující.

58 21.08.2022

(SPOILER) V létě mám čistší hlavu. Že bych zase jednou zkusila thriller se sériovým vrahem? Radši ale vyberu něco vysoce ceněného, řekla jsem si, majíc na paměti svůj závazek „vyhýbat se přílišné brutalitě a nelogičnostem v ději“.
Rok vydání Mesiáše mě vede k přidání jedné hvězdy. Možná teprve tehdy začali být spisovatelé zamilovaní do postav křesťanských psychopatů a vyšetřovatelů s děsivými traumaty. Možná byl Starling jeden z prvních, nechce se mi to zkoumat. Ani to, kdy si začali autoři libovat v detailních popisech zohavených lidí, což tvoří opravdu, opravdu velkou část knihy. Prostoru je na to dost, protože až do poloviny vyšetřovatelé tápou a jen sbírají mrtvoly - a to je to na pováženou, protože hlavní vyšetřovatel je prezentován jako kriminalistická hvězda. Pořád ještě beru detektivky a thrillery jako náhradu pohádek, proto v postavě hlavního kriminalisty potřebuji vidět dobro. Morální rozostřování je mi víc než nepříjemné. Dočítala jsem se znechucením; tohle a závěrečná akční scéna plná fyzických a fyzikálních nonsensů mi dodaly sílu: už jsem na samoúčelně úchylné knížky stará, končím s nimi.

47 21.08.2022

Název nelže, je to temný díl. Až tak, že nadhled a vtipnost jsou překryté tragičností a vážností. Sice rozumím, ale tím víc mi tenhle díl připomněl všechny přečtené thrillery se sériovými vrahy, vychutnávajícími si brutalitu (tady opravdu výraznou) svých vražd. Takových knížek je jako letos komárů. Přestože Dennis Lehane píše skvěle, vystavění příběhu a styl jsou přesně to, co hledám, ubírám tentokrát hvězdu za to, že mi tenhle díl svou podstatou splyne s desítkami jiných, napsaných autory, do jejichž klubu by DL asi ani nechtěl patřit.

50 11.08.2022

(SPOILER) Je to další z „thrillerů pro ženy“ založený na vzdělaných postavách (právník a učitelka), ovšem s city, prožíváním, důvěřivostí, stálostí a odhadem dítěte. Jejich promluvy a kousky by mohly být legrační, kdyby se netvářily vážně a netvořily základ „zamotaného“ kriminálního případu, v němž vyšetřovatel figuruje jenom jako další klaun, takže na vyřešení kápne nakonec přece jenom hlavní hlupaňa. Zaplaťpánbůh, že takovou bezbřehou naivu uklidila autorka ze školství a umístila ji do sklepů a garáží mezi věci na přebrání a vyhození. Na druhou stranu, právě tenhle motiv (zřejmě typicky americký) mě docela bavil, za to jednu hvězdu přihazuji. V závěru naznačené pokračování (?) ale minu.

44 11.08.2022

Tak, a teď už mám vážně šlus. Poslední knížka mé nej z nej vydaná u nás. U koho jiného najdu tak kouzelné spojení logiky (dané vědeckou stránkou případu i jeho vyřešením) a nelogičnosti (dané zvláštními lidskými vztahy a promluvami)? Kdo jiný mi nabídne tak specifické postavy, jež jsou naplno zažrané do toho, co umějí, a jejichž myšlenky putují naprosto překvapivými mozkovými cestičkami? Kdo jiný umí rozvinout případ vraždy z takové blbůstky (tento případ), jako je psí hovínko? Kdo další mě přinutí zapnout vůli, abych odložila knížku, protože si chci ten úsměv během četby uchovat víc dní než jen jeden?
Nikdo. Takhle dokonale nikdo. Doprkvančic, fakt nikdo.

52 01.08.2022

Filozofie: promyšlená a nenásilně podaná. Knížka vybízí k přemýšlení a uspokojuje objevenými souvislostmi. Vzbuzuje pocit, že filozofovat – tedy neklouzat životem jako primitiv - může (a asi by měl) každý. Ale pokud tohle není, co hledáte, zbývá –
Fantazie. Knížka je kouzelná a kouzel plná. Spojením obou F se dostanete k podobnému vyznění, jaké nacházím v Malém princi: člověk by si měl uchovat dětský pohled na svět, měl by se neustále nechávat překvapovat zázračností života.
Ať si kdo chce co chce říká o tom, že filozofii takto interpretovat je nepřípustné zjednodušování, já Gaarderovy knížky přijímám s radostí. Ti, kteří filozofii berou čistě vědecky, najdou bohaté zdroje jinde. Ti, kteří touží najít jen způsob, jak do ní pootevřít dveře, nebo ji chtějí brát jako součást každodenního náhledu na obyčejný život či jen pátrají po motivaci, musí hledat mnohem víc. Proto jsem za takovéhle knížky vděčná.

49 31.07.2022

Je to spíš novela než román, a ještě k tomu by se k takovému pojetí hodila forma dramatu. Konverzační próza je zajímavá tím, že dialog probíhá mezi tchánem, jenž se brzy zřejmě stane extchánem, a jeho snachou opuštěnou manželem - jeho nevěrným synem. Odtažitý a studený tchán se „pochlapí“ (lépe řečeno „poženští“) a dá najevo city. Ty hrají prim, o ničem jiném to není, samé pocity, úvahy, city. Ale mně se to četlo dobře, podobně jako autorčiny další knížky – a to jsem ještě nečetla žádnou z jejích knih v červených číslech.

47 30.07.2022

Ač se považuji za milovnici detektivek, pohltila mě během prvních stránek hříšná myšlenka: vůbec by mi nevadilo, kdyby se celé pátrání omezilo jenom na ty desky. Sběratelství, hudba, vinyl, HUMOR, láska; to všechno mě i s těmi vraždami nakonec smířilo:-). Ne, ve skutečnosti považuji Poslední desku za výbornou knížku, bavila mě i napínala. (A připomněla mi, jak skvělý to byl pocit, když se mi povedl nějaký úlovek do sbírky.) Zřejmě je lepší číst tuhle knížku spíš pro jedinečnou atmosféru spojenou s pátráním po deskách, jež navíc provádí ohromně sympatický hlavní hrdina, než k ní primárně přistupovat jako k detektivce. Je to moje letošní „medailová“ knížka, možná se i dělí o zlatou s Caimhem McDonnellem.

55 30.07.2022

Pokračuje mé druhé čtení celé série. Nesser mě jako jeden z mála dokáže přesvědčit, abych sympatizovala s vrahem, aniž by udělal z vyšetřovatelů mamlasy. Tento díl je ojedinělý nedotažeností Van Veeterenova vyšetřování, přestože do něho všichni členové týmu vloží stejnou míru odhodlání, zkušeností, důvtipu i vtipu (a to poslední je pro mě stejně důležité jako případ). Zkrátka může existovat dokonalý zločin; jeho hořká podstata odůvodňuje vyznění a mně pojetí takové spravedlnosti za daných okolností nevadí ani za mák. A přijde mi, že snad ani Van Veeterenovi, jehož sarkastický postoj k životu, práci i lidem zpříjemňuje jeho věrné obdivovatelce (= já) četbu každého dílu.
Od prvního mého čtení Nesserových detektivek uplynul nějaký čas, naplněný desítkami detektivek jiných autorů. I kdybych na každém díle této série našla malou mušku, oproti masařkám ve valné většině z těch desítek …

50 27.07.2022

Někdy to tak dělávám, ani nekouknu na anotaci a hodnocení (natož svých oblíbených) a vydám se na objevitelskou detektivkovou výpravu; pořád věřím, že někde se bez povšimnutí povaluje valounek – nemusí být zlatý, stačí dobře napsaný, nápaditý, svěží, vtipný.
Nahozená zápletka mě zaujala, proto jsem vydržela. Musela jsem ale překonat obtížná místa. Houští umělých charakterů a ostrá skaliska nepřirozeně znějících dialogů mi nedala vychutnat občasné klidné cestičky, ale nakonec jsem se tím statečně prodrala, trochu poškrábaná a bolavá. Konec v podobě krkolomného přelézání propasti mě ale od autora coby průvodce odradil zřejmě navždy. Řeknu vám, kdyby v reálném životě lidé takhle uvažovali a takhle se chovali, důchodu se nikdo nedožije.

44 26.07.2022

Vždycky mě víc zajímaly příběhy, ve kterých musel člověk bojovat sám se sebou než proti někomu. Docílit přeprogramování svého mozku mi přijde obdivuhodné natolik, že o tom čtu ráda, téměř bez ohledu na to, jak je to zpracováno. Tahle knížka není ničím výjimečná, ale autorka, myslím si, splnila svůj záměr: vypsala se z problému, pojmenovala příčiny a zveřejněním svého příběhu oslovila nejen své blízké a známé (i když ty asi především). Vydávání takových autentických výpovědí považuji za užitečné.

41 26.07.2022