kap66 komentáře u knih

Vlastní hlas v audioverzi pomohl, vyvolal představu Karla Šípa vtipkujícího v dialozích, rychle reagujícího; tam je pevný v kramflecích. U knížky mi nevadí nesystematičnost, ale, je mi líto, nepřišla mi příliš chytrá. Autor někde objevuje dávno objevené nebo pitvá dokonalé, obrazné vyjádření a sráží ho zpátky do konkrétna, což mi přišlo dětské, prvoplánové. Stejně ho ale mám docela ráda, to je jasné.

43 07.08.2023

Snad to nebude velká svatokrádež, když Ostrov přirovnám k něčemu z tvorby Carla Hiaasena. Ne že bych neznala Thomase Perryho už před četbou téhle knížky. Jeho schopnost přijít s originální postavou a psát napínavě jsem ocenila už u série s Jane W., a že vládne uměním hiaasenovsky provázat napětí s humorem, bylo nejvíc patrné u Kocourova pejska. Hlavním hrdinou tady udělal spíš záporáka(y), kterým ale ze spousty dobrých důvodů držím pěsti (taky Hiaasen), a trefuje se kriticky do prohnilého kapitalismu :-) (Hiaasen jako když vyšije). Kdybych oba porovnala důsledně, asi by Carl H. dopadl lépe, ale u Ostrova jsem se bavila opravdu taky dost dobře.

46 01.08.2023

Knížka, již ocení hlavně učitelé. Není to ten známý příběh, jsou to pouhé postřehy až rozbory študáků snažících se projít předválečným středoškolským systémem, samozřejmě mnohem svázanějším a tvrdším než je ten dnešní. Vtipné a trefné. Popichuje to (silně) ke srovnávání študáckých duší a vztahu studenti - učitelé tehdy a dnes, proto má první věta. Pouze pár glos, zřejmě nepřekvapivých:
- nad tím, co si mohli učitelé vůči studentům dovolit tehdy, zůstává rozum stát (stejně jako nad tím, na co si učitel musí každodenně dávat pozor dnes)
- už tehdy se studenti vyhýbali sportování, tedy tomu školnímu přinejmenším? tak to byste koukali, páni profesoři, kam to došlo dnes
- a na čtení pod lavicí napíšu jediné: Kéž by!

48 01.08.2023

V životě jsem nečetla žádného moldavského autora a je to moje ostuda, že literatura evropské země je pro mě taková exotika. Proto jsem byla zvědavá a snad i natěšená.
Má to tak dobrý rozjezd: hlavní postava s krásným jménem Nistor Polobok musí odčinit něco zřejmě hodně špatného, co provedl jakési srdcové dámě, jinak trhlina v zemi pohltí celé město, ne-li celou zemi, možná nedejbože Zemi; je to sociálně kritické, korupce a tak. A pak je to celé tak podivně uchopené a těžkopádně popisované, že jsem se musela přelistováním několikrát přesvědčit, že se děj odehrává v 21. století. Byť moldavské, je to skrznaskrz ruskorealistické, jenom si z toho autor vzal to (pro mě) nejotravnější. Polopatické popisy, dialogy s těžkým zadkem, volba slov. Nistor Polobok je opakovaně nazýván "plešatý úředník", "plešatý ouřada", "tělnatý úředník" a "tělnatý plešoun", popř. pro změnu "tělnatý a plešatý úředník". Když jsem to četla leckdy potřetí na jedné stránce a po čtyřicáté deváté celkem (Word je dobrý počtář), cítila jsem jehly pod nehty. Mihne se tam postava spisovatele: šestnáctkrát si zopáknete, že je to "minimalistický prozaik". Uf. Nu což, dočetla jsem, ale ani toho rozuzlení se pořádně nedočkala. S počtem hvězd jsem tak naložila mnohem lakotněji než autor s plešatými úředníky.

38 01.08.2023

(SPOILER) Tentokrát byla Kočka hozená trochu do nadpřirozena (UFO, věštby, hlasy ze záhrobí), bavila mě Qwillova bezradnost na venkově (a překladatelce nebo tomu, kdo za to může, vyčítám silně spoilerový název). Jinak je to stále stejné čtení, v dobrém slova smyslu. Kočky čtu popořadě, jednou za pár měsíců, když dostanu chuť na obraz světa, kde mrtvoly nesmrdí, lidé jsou poněkud asexuální a já chci do sebe dostat bezpečnou dávku naivity. Knížky z této série vypadají přesně tak, jak byste si představovali detektivky psané rukou starší paní. Čili prima čtení pro mě, mimo jiné.

39 01.08.2023

Jan Vodňanský mi svým chytrým humorem přinesl radost mnohokrát. Vrhla jsem se na knížku s chutí a natěšená. Autorova inteligence a záslužná práce na odborné části (více než půlka díla) o inteligenci v dějinách filozofie, ve vědě a umění, zhusta prokládané citacemi filozofů, literárních vědců a umělců, jsou nesporné a očividné. Určitě mu taková práce přinesla i radost (a zřejmě tak byl titul zamýšlen). Já spíš naplnila podtitul díla o vlastnictví dočasném :-); na druhou stranu, např. fenomenologii jsem příliš nepobrala ani před desítkami let. Snažila jsem se číst poctivě, občas mi ale pozornost zakolísala. Pravou radost jsem zažívala u břitkých názvů kapitol, jejich úvodů (vtipné autorovy texty), několika úseků (týkajících se spíš umění a vědy než filozofie, přiznávám) a u druhé části knížky, společenských her pro lidi, kteří se nebojí mozkově se odvázat a předvést.

40 26.07.2023

Tak se ptám, kap66, kde je psáno, že v detektivce musí probíhat logické vyšetřování, že mučení a vraždy musí splňovat nějaká fyzická kritéria (a že hnusárny musí mít limity) a že postava vraha musí být aspoň trochu uvěřitelná? Ha?! Nikde! A tak přiděluji jednu malinkatou hvězdičku za to, že mě Bílé kosti poučily: Brit píšící o Irsku není automaticky záruka mého čtenářského orgasmu, stejně jako červené hodnocení. Můžeš si za to sama, kap, máš si přečíst celou anotaci a ne jen začátek, ze kterého sis vyvodila přitažlivý odložený případ.
Ráda bych napsala, že mě po čtvrt roce mého komentářového lenošení nakopla k psaní skvělá knížka, ale byly to právě Bílé kosti. Na ně přesně sedí sebekritická hláška mé nejoblíbenější postavy z Lásky nebeské, spisovatele, který na dotaz týkající se druhu jeho díla odpovídá: "Děsivý? Děsivý je hlavně to, jak je to napsaný." Forma odpovídá obsahu, tak to má být :-).

43 26.07.2023

Raději čtu než poslouchám, ale tohle mě oslovilo. Příjemný hlas, hudebně podbarvený podmanivými tóny; obojí mě ponořilo do atmosféry 20. let, jak si ji ráda představuji. Myslím, že poslech audioknihy nesmírně pomohl mému prožívání příběhu rozkročenému mezi dvě doby. Jedna byla kouzelná a tragická zároveň, osobně prožívaná, doba mládí a ochutnávání života. Proti ní nebezpečná 50. léta, také tragická doba - celospolečensky - a také osobně zasahující vypravěčovu rodinu. Jak se ale tyhle dvě doby liší! Barvou a tempem, náladou, jak rozdílné jsou v nich třeba i krutost a radost. Ve mně zůstává pocit něhy a krásy. Z autorových knížek - zážitek a požitek zatím nejintenzivnější.

58 19.04.2023

(SPOILER) Tzv. 1. díl končí málem v půlce věty, tak vezmu oba jedním vrzem.
Měla bych brát Hetešovy knížky jako hru. Jenže tady jsem k té hře dostala kostky, korálky a puzzle. A teď si z toho něco stavte, ha! A mějte pak v hlavě ucelený obraz varovné budoucnosti! Hlavní hrdina si půjčuje cédéčko (?) s pornofilmem, neví - stejně jako další postavy, všichni Američané -, jestli má mluvit jako puberťák nebo učitel češtiny, tak to střihá na přeskáčku a občas tam lupne něco po moravsku, a když všem dojdou slova, vystřílejí si mozky. Vypravěč je navíc natvrdlý mamlas a borec v jedné osobě a já opravdu nepobrala motivaci ani jednoho z těch, kteří mu pomáhali, a co hůř, nejspíš ani tu jeho. Tím pádem žádný ucelený obraz budoucnosti - jenom hromádka kostek, korálků a puzzlí, z toho zkrátka udělat nic nejde.
Po Cybrainu další moje achjo. Dám si od PH voraz.

46 19.04.2023

Jak ráda jsem se nechala po dvou letech zase pozvat mezi Jestřáby! Celá série neměla zatím jediný díl slabý. Všechny jsou poctivě pojaté, uvěřitelné, čtivé, lidské a mimořádně zajímavé díky různorodému složení vyšetřovatelů i vyšetřovaných. Neklidná politická situace navíc práci kriminalistů významně znesnadňuje a morálně je prověřuje - a nejen kvůli tomu opět doporučuji číst díly popořadě, protože tenhle přímo navazuje na Poslední lov.
Anotace je dosti obsažná a skoro přesná, proto jen pár postřehů. Vypadá to, že Benny Griessel a Vaughn Cupido budou vyšetřovat krádeže v nějakém zapadákově, ale jsou opět součástí vyšší hry, do níž zasahuje i moje oblíbenkyně Mbali Kaleni (která tam k mé lítosti vystupuje málo). Souběžně s jejich hledáním pohřešovaného studenta probíhá druhá linie příběhu, v níž se realitní makléřka (které jsem držela palce až do konce, což něco vypovídá zase o mé morálce, jak uvidíte :-)) utkává kromě finančních problémů s mužským světem v prasácké variantě. Benny nakonec neví, co dřív, což je pro něho vzhledem k jeho dočasné (?) abstinenci nejlepší řešení.
Tak zase až za dva roky? Možná se pustím do celé série ještě jednou; jedny z mála detektivek, ve kterých je co číst i mimo samotný případ.

55 17.04.2023

Únos dítěte? Ani by se mi do toho nechtělo, nebýt to Delphine de Vigan. Samozřejmě je to nakonec nějak jinak, ale neméně děsivě. Ocenila jsem všechno: její seriózní přístup k tématu, zdánlivý odstup od postav, čtivost a především silnou působivost. Na autorku sedí to - u jiných někdy přehnaně užívané - jít až na dřeň. Příběh dovádí do budoucnosti, naprosto logicky vycházející ze šílené současnosti. A já, autorčin ročník, si jen říkám: zaplaťpánbůh, že mě tohle o desítky let míjí... Br.

64 16.04.2023

Autor byl filolog a překladatel a série Údivice prý připomíná Bylo nás pět a Knoflíkovou válku. Ani nemůžu vypovědět, co všechno jsem od ní čekala. Naše cesty se ale zkrátka neprotnuly. Přitom to vypadá tak zajímavě: městečko těsně před druhou světovou válkou žije zatím celkem poklidným životem, řeší se tu spíš malé lumpárny a smolařské příhody než závažné dějinné události. O těch prvních autor podrobně vypráví, o těch druhých se mluví třeba v hospodě. A mluví se a mluví. A mluví, ačkoliv dialogů tu zas tolik není. Uznávám, že autorova slovní zásoba je bohatá a on vládl nejen spisovnou češtinou. Bohužel jsem si přišla jako při setkání s jedním kolegou: po půlhodině od mé nevinné otázky "Jak se máš?" pořád jen poslouchám; teď zrovna došel k tetě sousedovy švagrové a jejím kočkám. Užvaněný chlap, hůl do ruky :-). Já se už budu otázky "Jak se máš, Údivice?" bát. A víte, že mě to mrzí? Prostě jsem se těšila a nevyšlo to.

49 20.03.2023

(SPOILER) Z autorčina doslovu:
"Vsadím se, že jste si nevšimli, že potají píšu milostné příběhy. Hodně drsné, násilné milostné příběhy, ale stejně."
Tak to se vsaď, Karin, že jsem si všimla. Upřímně, já si nevšímala skoro ničeho jiného. Snad jen ještě toho, že jsi přitvrdila v počtu stran. Taky jsem tě četla těsně po poslední Rowlingové-Galbraithovi - a přijdete mi jako sestry, v obou hlediscích. A já jsem u čtení detektivek tak trochu chlap; žádám logiku a stručnost na úkor citů a vztahů.
A ještě jednou varuji: pozor, SPOILER! Taky mě u vás obou - a to mě fakt namíchlo! - napadlo jméno vraha moc brzy. Nejsem žádná chytrolínka, tady se to nabízelo. Poté jsem se zaměřila na vrahovy činy a uvažování, a to ubralo v mém hodnocení jednu hvězdu. Vrah z toho vyšel jako NEčlověk; ne brutalitou (to taky, ale to se čeká), ale nepravděpodobným, nepřirozeným chováním.
Celá série ale není vůbec špatná a hodnotím ji nadprůměrně.

44 15.03.2023

Sara Baume zůstává svá. Hlavní postavy jsou opět vyděděnci (tentokrát stoprocentní sebevyděděnci), ztvárnění jejich života je zase obrazové, nádherným jazykem popsané. Rozpor mezi básnickou formou a způsobem života hlavního páru je tu hlubší než v předchozích dílech, řekla bych. Forma je čistá a křehká, život těch dvou je špinavý až uhnívající. Splývají jeden s druhým, vplývají do přírody a ona do nich. Normální komunikace a vztahy mezi lidmi tady nehrají roli. Jsou jenom oni dva (nic neřešící), jejich psi, rozpadající se dům i věci kolem nich. Krásu a uspokojení vidí jinak a jinde než my. A jen Sara Baume dokáže to, že i tak to přijmeme; i když v mém případě to bylo oproti předchozí dvojí zkušenosti s jejími knížkami trochu těžší.

59 15.03.2023

(SPOILER) "Zlatou klec" jsem do letošní ČV zařadila sice pod č.14 (součást série), ale ve skutečnosti patří pod č.18 (kniha, jejíž děj se odehrává ve vesmíru). Čtení mě drželo v napětí a já cítila větší a větší touhu zjistit, jakou hranici si autorka stanovila. Ukáže ještě další, zase úplně jinou tvář hlavní hrdinky? Ano, Jekyll a Hyde překonáni několikrát. Udělá z hlavního krasavce ještě většího padoucha? Ano, toho nejhoršího. Přihodí další mimozemšťany, postavy bez normálních lidských vlastností a citů? Kolik je libo. Bude hrát ještě víc na erotickou strunu? Brnky brnky... Překročí hranici kýče při popisu smutných událostí? Úplný let daleko za ni. Vloží postavám do úst ještě víc patosu? Darmo mluvit. Prostě: veškeré hranice věrohodnosti a uměřenosti byly překonány.
Ach, Camillo, do jaké galaxie ses mi to odstěhovala?!

50 13.03.2023

"Obnovení pořádku", jak hezky to zní. Stejně jako "normalizace", o které knížka je. A já - která v té době chodila do školky a poté nastoupila do 1. třídy, stala se jiskrou a důchodcům a dělníkům chodila recitovat třeba "Na pouť z Ruska vydala se pěticípá hvězdička, smáli se jí všichni lidé, že je tuze maličká" :-( - jsem to jako pořádek a normálnost brala, protože jsem nic jiného neznala. Proto čtu takové knížky se zájmem. Jednak zjišťuji, co nyní, v hluboké dospělosti, samozřejmě už vím a dokážu si domyslet: co se skrývalo pod "povrchem" pořádku. Jednak mě opravdu zajímá, jak mohli dál žít "normálně" ti, kteří VĚDĚLI, tedy moji rodiče a prarodiče. Vzpomínky konfrontuji třeba právě s touto analýzou a je to bolestivé a poučné.
Ke knížce mám dvě zanedbatelné výhrady. Jejímu údernějšímu :-) vyznění by pomohla větší stručnost, občas se autor na jedné myšlence moc točí. A oficiální elektronická podoba, i když jsem za ni vděčná, se hemží chybami.
Koukla jsem na hodnocení děl Milana Šimečky a zaujal mě jeden odpad. Jeho autor, jak jsem zjistila, je ten největší smolař na světě a zároveň bytostný optimista. Představte si: přečetl jednu Šimečkovu knížku - fuj, hrůza, odpad. Příště to bude lepší, řekl si, přečetl druhou - a ne! Zas odpad. Tak třetí, znovu poctivě přečetl - odpad. Takhle se mnohokrát napálil i u dalších, namátkou: Tigrida (3x odpad), Bělohradského (4x), Albrightové (7x), Denemarkové (8x), Havla (9x). Smekám před jeho trpělivostí a vírou v to, že tentokrát to vyjde. Ten optimismus mu třeba v případě Tomáše Halíka vydržel - obdivuhodné! -- u 27 knih! Pokaždé poctivě přečetl, pokaždé musel dát odpad. Chudák. Ještě že existuje Ferda mravenec a paměti Lubomíra Štrougala - 4 hvězdy. Spadl mi kámen ze srdce, že díky nim snad na literaturu nezanevře.

54 10.03.2023

(SPOILER) Čte se to jedna radost, protože opravdového tam není nic. Kvůli strachu čteme rádi o snu. Chceme se smát a dojímat. Rádi přijímáme představu vykreslenou autorem: když už to má tak být a nás čeká brzká smrt, napravíme chyby, ještě si všeho užijeme a možná i něco nového objevíme. (V posledním stádiu rakoviny zvládneme všechno, třeba i 100 kilometrů na kole nebo několikeré milování.) A pak sami rozhodneme, jak odejdeme. A samozřejmě tam na nás někdo čeká.
Je to čtivá pohádka. Už od ní jdu ale radši pryč, abych jí nechala ty hvězdičky přidělené těsně po dočtení.

52 20.02.2023

Musím se usmívat, když si promítnu svou cestu k Mlýnu na ponorné řece. Autorovo příjmení ve mně kdysi vzbudilo představu spisovatele z jakési větve civilizační literatury - legrační pseudonym, říkala jsem si. Pak jsem na něho na léta zapomněla. Až nyní, díky obdivným komentářům (nejen) svých oblíbených, jsem si tuto jeho skvostnou drobnost přečetla. Oslovila mě. Především svou nenápadnou přitažlivostí, s níž mě pomalu vtahovala do 18. století a mezi lidi, jimž jsem rozuměla a přála jim jen to dobré. Probouzením tajemna při průzkumu jeskynních cest. Smířením s přírodními zákonitostmi, i těmi krutými, ale nesmířením s daností společenskou - a touhou překročit ji.
Velmi milé překvapení.
(Příjmení Technik vzniklo chybným přepisem příjmení Těhník = sedlák, rolník. Až tak mimo jsem významově byla :-).)

46 20.02.2023

(SPOILER) Přeťukávala jsem několikrát mezi čtyřmi a třemi hvězdami. Mělo to spád, to ano, ale už zase sériový vrah No moment, tohle je začátek mého komentáře ke Cravenově Loutkovému divadlu, napsaného před třemi dny! Mám čtenářské déjà vu.
Tentokrát je sociální mimoň, počítačový i všeliký jiný génius, v hlavní roli. Taky umí přecvakávat mezi různými svými podobami, především mezi extrémním mamlasem a extrémním šikulou (tomu popustí uzdu hlavně na konci, zato taky extrémně). Jako vyšetřovatel zase uplatňuje rychlé a krátké jasnozřivé spoje, nad nimiž se moje inteligence červená a ukrývá do hlubin; Theo by ji ale rychle vykopal, stejně jako těch několik mrtvol, úplně sám.
Ale jak to píše o kus níž Rade: pokud k tomu přistoupíte jako ke hře... Nelogičnosti vyvažuje čtivost, dialogy jsou svižné, bavila jsem se. Čtvrtá hvězda je tentokrát za zdařilý překlad, bez ironie.

54 16.02.2023

„Zvesela“ jistě ne. Posmutněle, co se čtení týká. Hendrik ale kráčí do cílové rovinky snad i smířeně a s určitou dávkou nadhledu (dokud je mozek schopen ho produkovat). Autor pojal „psaní“ deníku - vzhledem k Hendrikově stavu – citlivě, elegantně a věrohodně. Je mi líto, že se s ním loučím, ale zakončení to bylo milé a naplněné, což jsou slova, jaká bych ráda použila jednou při svém vlastním ohlédnutí.

45 16.02.2023