kap66 komentáře u knih

„Vím, že děti své rodiče chrání a že takové pakty mlčenlivosti pro ně někdy končí i smrtí.“ To vyslovila jedna z postav, Hélène, ale mohla to říci i kterákoliv z těch dalších, uzavřených v kolotoči, první připoutaná za druhou, druhá za třetí,… Hrozné téma, ale opět skvěle a jedinečně znázorněné: frustrace, deprese a ponížení (na zachycení toho posledního je autorka expert :-)). No, říkám si, tahle slova by mě věru nenalákala, takže sama pro sebe zkouším zformulovat, čím mi Delphine de Vigan vyhovuje. Nejvíc asi tím, že je sice očividné, jak moc jí záleží na tématu a jak se svými postavami soucítí, nikdy ale nejde cestou citového vydírání čtenáře. Její knížky odkládám s pocitem, že špatné věci se dějí a jsou závažné, ale existují lidé, kteří si s tím vědí rady a jsou ochotni pomoci. Po třetí přečtené knížce musím konstatovat, že její pohled na současný svět opravdu ladí s mým a způsob jeho zachycení vede k mé čtenářské spokojenosti.

59 02.03.2022

Taková ta kniha, u které si říkám, že bych ji snad ani neměla číst se zájmem, že by se mi neměla líbit a po přečtení bych jí rozhodně neměla dát pět hvězd, to už bych vyjádřila přílišný soulad, snad až ztotožnění s hlavní hrdinkou, která je divná? asociální? psychicky nemocná? Jenže je to tak, že nejenže jejím úvahám rozumím, ale chápu i to, odkud pocházejí a kam mohou být dovedeny. Navíc autorčin jazyk považuji za jedinečný. „Smrtholku“ jsem četla nedávno a ohodnotila ji pouhými čtyřmi hvězdami jenom proto, že jsem se bála přiznat přitažlivost tabuizovaného tématu; vracím se, opravuji hodnocení na pět hvězd a stejně tak hodnotím i Lapače prachu. Jen si říkám: kam se ještě dá s tímto tématem dojít?

49 02.03.2022

Od autora moje první. Standardně napsaná detektivka, kterou jsem s klidem četla a s klidem odkládala. Výjimečná je snad jenom začátkem případu, nálezy nohou (ačkoliv to znám už od Fred Vargas, jež s tím naložila mnohem originálněji). Hlavní vyšetřovatel, unavený chlápek středního věku, zapadá do této atmosféry obyčejnosti naprosto přirozeně a nepřekvapil mě ani směr vyšetřování. Doporučuji všem, kteří si nechtějí pocuchat nervy a právě takové detektivky, nebrutální a nevzrušivé, mají rádi. Mě baví spíš nacházet specifický styl a Něco navíc.
(Připravte se na hodně jmen. Autor pomáhá čtenáři neustálým opakováním křestních jmen, někdy dvojitých, s příjmením dohromady; to beru, i když ze života to asi není. Překvapil mě ale zařazením vedlejší postavy, jež se pouze o koncové písmeno v příjmení liší od dalších tří. Asi jako by v české detektivce vystupovali Antonín Krejčí, Jaroslav Pavel Krejčí a Petr Eduard Krejčí - už z toho jsem měla hlavu zamotanou - a najednou se na scéně objevil ještě L. M. Krejčík. Uf.)

44 28.02.2022

Někdy se vyplatí sáhnout naslepo po neznámé knížce prověřeného autora. Aniž bych si přečetla anotaci, natož komentáře, stačilo mi jen: Dennis Lehane (The Wire přece + nedávno přečtený skvělý Prokletý ostrov), abych se těšila jak učitelka na prázdniny. Kde by mě napadlo, že napsal i sérii! Když jsem zjistila, co držím v ruce (třetí díl), byla jsem už neodtrhnutelná; upřímně, mé přilepení nastalo během prvního přirovnání („ale i tak byl v klobouku nenápadný jako Michael Jackson v denním stacionáři“), což je přesně v třetím odstavci na první stránce knížky. Neodradilo mě ani to, že hned v prvním dialogu se Patrick přiznal k neznalosti Star Treku, spolu s Angie jsem se podivila, že mu nic neříká ani ten pickardovský, ale stejně jsem ty dva okamžitě adoptovala. Žánrově i tematicky jsem, řekla bych, rozkročená relativně široce, nebudu ale snob: vtipná a napínavá detektivka (i s tou milou milostnou linkou), napsaná promyšleně a s nadhledem, to je pro mě nejlepší čtení. Proto odpouštím i tu hnusnou obálku; při vší úctě k Lou Fanánku Hagenovi a Františku Kotletovi, tenhle jejich kříženec není Patrick a ta blondýna není tmavovláska Angie. Není ale nic, co bych vyčetla samotnému autorovi. Tohle jsou prázdniny na druhou.

To jsou ale vášně… Někdo by sáhl i k fyzickému násilí, no ne?! To je pak každý další komentář víc obhajobou vlastního pohledu než něčím jiným.
Platí to u každé knížky, ale u téhle maximálně: jde o osobní naladěnost na obě hlavní postavy. Dívka a žena, navenek slušní lidé, uzavření, plnící své očekávané role, zapadající do schémat, neubližující nikomu, jen sobě samým. Autorka ale předestírá především jejich vnitřní svět. A já budu vždycky hájit právo člověka i literární postavy na MYŠLENKY. U jedné postavy jsou plné trefných bodavých postřehů o povrchních lidech i pohrdání jimi (i když jsem jen obyčejná domovnice), u druhé dovedené k promýšlení dobrovolného odchodu ze života (i když podle jiných musím být nutně šťastná, vždyť mi v dobře situované rodině nemůže nic chybět). Postava kouzelného japonského dědečka jen zapadá do mého pohledu na tuhle knížku: se skutečností má málo společného, proč tedy ne. Přistoupila jsem na to všechno, přijala to a bavila se (a nechala se i dojmout).

60 26.02.2022

Ach. Steinbeck mě vždycky přitáhne a pevně drží: těsným spojením krásného a tragického, laskavostí, lidskostí, vírou v dobro.
Anotace k vydání z roku 2006 je zavádějící a spojila dohromady dva různé příběhy ze čtyř. Hlavní postavou ve všech (Dárek, Veliké hory, Slib a Vůdce lidu) je chlapec Jody, prožívající s rodiči na farmě dny dobré i ty horší. Existence obou je daná samou podstatou života, těžkou prací a mezilidskými vztahy. Jody se pozorováním a vlastní zkušeností učí chápat lásku k živým tvorům, nemoci a smrt zvířat i lidí, stáří. Je to proces naprosto přirozený, občas krutý – zdánlivě, protože odpovídá řádu přírody či způsobu obživy. Z jednání lidí si zase odnáší ponětí o tom, že i dospělí dělají chyby, nejsou všemocní a i oni se stále učí, třeba toleranci ke stáří.
Překlad je výborný, ale zastarává; kdyby byla knížka opravdu určená dětem (a přes určitou drsnost by mohla), zasloužila by si kvůli větší srozumitelnosti nový háv.

51 20.02.2022

Autorka vytvořila postavu „šikovné tchyně“ Jany Brodské a udělala ji hrdinkou celé série, v níž tato detektivkyně (fakticky, nekecám, bylo to tam; navíc i slovo fízlařka!) pomáhá s vyřešením případů zadaných soukromé detektivní agentuře vedené jejím zetěm. Tahle knížka obsahuje 7 povídek = případů a překvapivě není zařazena do série. Přečtené jsem je měla cobydup.
Klady:
Případy jsou krvavé asi tak jako Otazníky detektiva Štiky (snad se Štika neurazí!) ze zlatých časů časopisu Ohníček; v tomto případě tedy takové babičkovské čtení. Hodně dialogů.
Zápory:
Titulní povídka se vymyká; je to velkopřípad, jaký by taková mrňavá agentura vůbec neřešila. Většina případů jsou ale spíš historky do televizních Bakalářů (dneska to s tou nostalgií přeháním). Dialogy i vnitřní monology by byly fajn, kdyby je autorka nepojímala jako vševysvětlující prostředek, často navíc s použitím přehnaně spisovné češtiny. Někdy jsem se pousmála; postavy mluví i myslí jako kniha:
„Dobře, nemá nic proti tomu, aby se občas trochu rozptýlila s tím svým postarším přítelem, tlumočníkem z anglického jazyka doktorem Tomešem.“
„Tak se tu objevili mafiáni… Ruskojazyční.“
„Tím spíš, že mi váš šéf, pan Petr Jánský, dal jasně najevo, že mě nebere příliš vážně.“
Jsem přesvědčená, že svého čtenáře si autorka našla a najde. Já to v brzké době nebudu, ale čert ví, co s mým mozkem udělá třeba 20 let penze… Nic ve zlém.

48 15.02.2022

(SPOILER) Lidé a zvířata. Jsou pojmenováni takhle pouze proto, abychom se orientovali v místním potravním řetězci. (Až jsem se musela usmívat nad motivem pojmové i praktické záměny lidí a zvířat, se kterým jsem se setkala v krátké době – náhodně - ve dvou dílech dost odlišného kalibru: tento Faber a Burešovo Inferium).
Anotace naznačuje víc než je nutné, škoda. Isserleyin výběr stopařů a jejich rozhovory jsou záměrně pojaty jako vzájemné sociální (sexuální?) oťukávání a spolu s popisem myšlenek obou postav mě bavily (doslova) nejvíc. Když se odhalila podstata tohoto lovu (a musela jsem pominout nefungující policii), jednalo se až o naturalistické výjevy, umocněné tím, že na jedné straně jsem stále cítila částečné sympatie k hlavní hrdince (zesílené popisem kastovní společnosti na její planetě), na druhé straně jsem si byla vědoma, že stojím coby člověk (?) na špatné straně.
Ze tří přečtených Faberových knížek bylo Pod kůží nejdivnější. To jsem chtěla napsat, dokud jsem si víc nepřipomněla ty dvě předchozí. Faber píše bez ohledu na téma stejně: používá výborný jazyk a pokaždé mě trochu rozhodí. Obojí oceňuji.

56 14.02.2022

Znám autorovo jméno a chci věřit jeho i oblíbenosti v profesi učitele. Při čtení Lodního kufru jsem ale kroutila hlavou, jak je možné tak rychle ze sebe vyrobit protivného, nesympatického chlápka. Vadily mi dvě věci: výběr vzpomínek a výběr textů. K prvnímu: u mě nemůže získat body ten, kdo se ve stáří pitvá bez nadhledu v dětských křivdách a pak si honí triko (jak „zlobil“ za totality a co dokázaly jeho děti). K druhému: koncept „lodního kufru“, z něhož autor jen tak vytáhl texty, omlouvá nesourodé vyznění knížky jen částečně. Jednu hvězdu přidávám za část závěrečnou (a trochu se za to stydím, protože ta jen potvrzuje můj problém s ním jako člověkem). Něco takového jsem ale v žádné vzpomínkové knížce ještě nečetla; autor popisuje veselé kousky své třetí ženy (kterou zřejmě miluje) a dělá z ní frigidní blbku, neschopnou samostatného života. Rozumím nadsázce, ale i tak je to drsňárna.
Další knížky mě nelákají.

50 08.02.2022

Moudrý člověk, který hodně zažil, vypravuje. Připravená a uctivá novinářka, záměrně se upozaďující, citlivě vede rozhovor. Čtenář čte se zájmem, protože má spisovatele zcela jistě rád. Takové spojení nemůže dopadnout špatně a výsledek připomíná pořady na ČT art: málo zájemců, ale vysoká spokojenost.
Obsahově se knihou zabývá anotace, připojím tedy spíš postřehy a pocity. Jednotlivá témata rozhovoru jsou uvozena úryvky z Fischlových knížek (oceňuji autorčin výběr). Se zájmem jsem četla všechno, ale jako vždy mě nejvíc zaujala fakta literární - vznik jeho děl, přátelství se spisovateli, náměty knih, jež napsat nechce (a důvody). Názorově s ním souzním téměř ve všem, za nejkrásnější část považuji závěr knihy, v němž se nazývá šťastným člověkem a vyzařuje z něho vyrovnanost a smíření se sebou samým a blížícím se koncem života.
Prostě mám ráda lidi schopné vyjádřit své názory, ale nearogantně a s pokorou. Viktor Fischl dokazuje, že se takové založení nevylučuje ani s působením ve státních službách. Ach jo; ty asociace se současností…

48 07.02.2022

Ta pravá „síla přírody“ byla v prvním dílu hlavním hybatelem. Výborné detektivky se nenechají v mé hlavě zaházet jinými a já si stále ze Sucha pamatuji ten sílící pocit vyprahlosti, která v lidech jako by vypalovala zbytky dobrého a rozpalovala to špatné. Tady síla přírody nebyla zdaleka tak působivá, autorka si s ní nevěděla tolik rady (a nechala např. své hrdinky trpět žízní za deště). Soustředila se spíš na vztahy mezi ženami rozdílných povah i postavení, čímž se z toho stala celkem standardní detektivka, jakých je dvanáct do tuctu. Možná ale měla na mysli sílu přírody ukrytou v nás, zastřenou výchovou v civilizovaných podmínkách, probuzenou v extrémní situaci. Ale i tak, neoslovila mě tolik.
Pokud napíše autorka další díl, přečtu si ho ráda; první díl byl výjimečný, druhý nebyl propadák.

51 06.02.2022

(SPOILER) Při všech rohatých, to bylo čertovsky dobré čtení. Peklo DOKONALE promyšlené, do detailů dotažené, jako napodobenina? prazáklad? světa lidí. Jeho obyvatelé démoni nejsou o moc horší než lidé, jsou stejně sobečtí, poživační, bezohlední k „dobytku“; děti mají ale jen po láskyplném spojení – nejsou v něčem snad i lepší než my? Peklo je pouze pokřiveným odrazem našeho „civilizovaného“ světa. A způsob trestání hříšných duší? Pekelné kotle ať se jdou zahrabat. Do tohoto světa nechat vstoupit zatím nejvýkonnější válečnou armádu je geniální tah.
Tohle není jenom zábava, tohle je knížka s přesahem – kritickým i etickým. Po dvou autorových dílech musím konstatovat ještě něco, co je pro mě důležité. Romana Bureše řadím do krabičky „trochu ulítlá zábavná literatura“, kde mám Pavlovského a spol. (Kladivo na čaroděje) nebo Hetešu. Při vší úctě k nim (a jejich dílkům dávám často taky 5 hvězd), Burešovo zacházení s češtinou je o třídu lepší.

52 05.02.2022

Jedna z knih psaných pro radost - hlavně autora samotného. On si to Tarantino může dovolit, tak trochu na příběh i čtenáře kašlat. Hlavní je předvést svůj přehled o americké filmové a hudební kultuře z „tenkrát“ a propojit ji nenápadně (= perfektně) s fikcí. To, že píše o něčem, co miluje, z toho ale čiší tak, že to musí zasáhnout každého, kdo má rád filmy, má rád JEHO filmy a nebo prostě ocení dobře napsané dialogy (a nejen je). A upřímně, k absenci příběhu: kdybych nebyla pokaždé odvařená už jenom z obřího plátna a kvadrofonního zvuku, přiznala bych se k chvilkovým krizím zažitým i u filmu. Knížka tedy není o nic méně akční než film, ale obsahuje příběhy jiné, ty fiktivní, ve kterých herci nejen hráli, ale skrz ně žili.
Pokud vyznívají mé první řádky kriticky, není to tak. Tenkrát v Hollywoodu mě bavilo, ve všech významech toho slova.

51 04.02.2022

Milovaný autor, ale že bych se zrovna hrnula do knížky napsané před sérií s Bennym, to ne. Až se za ten nedostatek důvěry, nalomené notabene pouhopouhými 10 hodnoceními, stydím. Nakonec jsem ale přidala maximálně kousínek jedné hvězdičky (jen abych modré skóre vylepšila).
Anotace nás směruje na drogové dealery, ale … Hlavní hrdina, bývalý policista, je osloven, aby našel v šibeničním termínu něco, co může změnit život jedné ženy. Zatopka van Heerdena (a jestli neoceníte, že jihoafrický autor pojmenoval hlavní postavu takhle, nemáte srdce!), nyní soukromého vyšetřovatele a rozervance, sledujete v obou těchto „rolích“, pravidelně se střídajících: v er-formě jeho vyšetřování (napínavé a nebezpečné) a v ich-formě historii jeho života (vysvětlující jeho podivnou náturu).
Tento příběh nemá ještě úplně ten punc exotiky, dané soužitím a spoluprací „různobarevných“ Jihoafričanů, ale všechno, co by dobrá detektivka neměla postrádat, tam je. Deon Meyer nadále zůstává jedním z mých favoritů, pro poctivé a neodbyté psaní.

40 03.02.2022

„Opravdu musím na záchod a moc mi to nejde zadržet, ale odmítám požádat o pomoc. Zvládnu to. Chodila jsem na Harvard. Umím řešit problémy. Vyřeš tenhle problém. Dobře. Nech si tu lžíci. Nevadí. Využijeme ji. Milá levá ruko, najdi pas mých kalhot a kalhotek a stáhni je.“
Do prkenný vohrady, tohle je ale ukázka přeoraných hodnot! Vypravěčka, inteligentní a vzdělaná, není schopná pustit lžíci z levé ruky a svléknout si kalhoty, aby se vyčurala, protože se jí ztratila levá strana všeho; lépe řečeno, mozek jí dorovnává chybějící část tím, co zná, ale realitu jí tají. Taky je to vysvětlení toho, proč byla na začátku ukázaná jako sebevědomá, soutěživá, ambiciózní kariéristka, matka tří dětí (z nichž nejmladšímu není ani rok) pracující 80 hodin týdně (a znovu – do prkenný vohrady, kolik TÝDNŮ má týden v USA?!), tedy typ ženy, která mi je cizí a jíž bych se nechtěla přiblížit ani omylem. (Jen si neodpustím – nepřehoupnout se přes tyhle dvě kapitoly, skončit se čtením a hodit celou knížku do odpadu? To se nedělá.) Levá strana světa má i přesto výborné hodnocení – a právem. Hlavní hrdince možná právě tyhle vlastnosti ženy naplňující „americký sen“ umožnily rvát se s podivným postižením; rozhodně jí ale pomohly i nadhled a schopnost zasmát se sama sobě. Když se neúspěšně snažila otevřít ledničku a komentovala to slovy „Proboha, jsem postava ze sitcomu“, měla mě už dávno na své straně. Má mě tam i autorka.

50 01.02.2022

(SPOILER) Dílo je to formálně vytříbené (bohatý jazyk, odlišné „vyjadřování“ vlků a lidí) a kompozičně promyšlené a složité (střídání linií a jejich působivé setkání v závěru). Problém je částečně ve mně: samozřejmě vím, na čem je založená rovnováha v přírodě, proč a jak slabší umírají a proč je nutné zvířata i střílet, ale nerada to sleduji jako divák i čtenář. Je to kruté a já se tady některým scénám úplně vyhnula (stahovat vlka? proč? jen pro trofej?). Umělecky je to jistě přínosná knížka, i když – jak se mi už stalo jinde – některá díla s precizní formální stránkou na mě pak působí chladně - rozum vítězí nad citem, a já hledám v umění spíš to druhé. Tím se tahle knížka řadí k těm, k nimž se už nevrátím.
(Úplně tu taky nerozumím označení „romaneto“, to přiznávám.)

48 31.01.2022

Známka výborné detektivky:
- pamatuji si ji, včetně vraha,
- přesto mám chuť přečíst si ji ještě jednou, protože je tam Něco, co jiné postrádají.
Sérii s Van Veeterenem jedu znovu – ne, oprava: procházím znovu, toulám se pěkně beze spěchu tím Holandskošvédskem, v němž vyšetřují vraždy policisté nadaní intelektem i smyslem pro humor, vedení mrzoutským a mnou milovaným VV, jemuž rakovina – snad bych to neměla ani takhle napsat! – pomohla vyjadřovat se a přemýšlet o světě i o sobě ještě sarkastičtěji. A to činím pouze pro své čiré potěšení z četby.
Bonusy v tomto dílu: Dvořák a Zátopek jsou známí i v této fiktivní zemi, představte si :-); a je tu zmíněn „případ G“, o němž víme, že ho Nesser neodeslal na pohřebiště, ale celou sérii jím korunoval.
Kdo voláte po realistických detektivkách? (Já jen občas.) Pokračujte o autora dál.
Kdo v nich hledáte ono Něco – skvělý jazyk, originální postavy, netradiční vyšetřování,…? Jste tu správně.

50 31.01.2022

(SPOILER) Skoro mě napadlo, jestli nejsou Dickovy povídky lepší než romány; na menší ploše originální nápady vyniknou víc a většinou ani nestačí uletět mimo hranice pochopitelnosti. Jen někdy jsem měla pocit, jako bych zažila okno nebo se vytratil odstavec, ale to zřejmě k Dickovu psaní ovlivněnému chemií patří.
Nejlepší:
Minority Report: mám ráda paradoxy související s cestováním v čase, což je tady pojato ještě jinak vzhledem k omezenému předpovídání budoucnosti; přitažlivá myšlenka řešení zločinnosti, probouzející ale morální pochybnosti.
Druhá série: důmyslné využití návnad z minulosti ve válce v budoucnosti; směřuje k prokouknutelné pointě, ale i tak ji oceňuji.
Elektrický mravenec: nápad bezvadný, vybavení hlavní postavy trochu legrační, ale nevadí; jedna z těch, u nichž mě napadlo, jestli by ji napsal autor bez ovlivnění chorobou a drogou.
Total Recall: překročení bludného kořene po zdánlivě bezpečném a nevinném splnění přání.
Ostatní jsem hodnotila třemi až čtyřmi hvězdami, takže celkově – nadprůměrná sbírka.

49 20.01.2022

Počítačové střílečky jsem svým příchodem na normální svět o dost předběhla, tak to doháním četbou podobných knížek. Ale jak tak koukám, kam se hrabu na další, ještě zasloužilejší čtenářky – skvělý a dost přesný komentář, babystar! Koneckonců, věkově se autor napasoval mezi nás dvě (= žádný mladík). Přesto si očividně tuhle klukovskou střílečku užívá. Hlavy se rozprskávají, údy poletují, ale nikomu se nic nestane (až na výjimky – a u nich ne brutálně). Zápletka založená na prodírání se virtuálním světem mi přijde bezvadná a nabízí spoustu možností; těším se na další díly a nové nápady.
Stejně si ale myslím, že by si autor mohl víc pohrávat se slovy. U dialogů jsem občas nespokojeně zažbrblala; to když postavy, sprosťáren se běžně nebojíce, začnou používat tvary „stylisticky vyšší“ - tento, tedy, pohybuji se, my tam byli objednáni. (A já se po několika knížkách od Jihomoraváků začínám bát, že oni opravdu asi normálně řeknou „jsem nasraný“ a „jsem ve stejné prdeli“ a že jim svými výčitkami možná křivdím. Mě, holku od Pardubic, to ale tahá za uši; když sprostě, tak nespisovně, tak se mluví u nás! :-)).

46 18.01.2022

(SPOILER) Pavka88 chce (v komentáři pod mým) nalákat na poučnou strunu – souhlasím, ale pro mě byl Spasitel spíš:
- překvapením, jak funkční může být spojení obav ze zániku Země a HUMORU,
- pobavením nad postavou Zlatého Amose a zachránce v jedné osobě,
- zdrojem obdivu k autorovým nápadům promítnutým do vypravěčovy vynalézavosti,
- naplněním dobrým pocitem, že ne všechno odehrávající se v budoucnosti musí dopadnout apokalypticky (konečně!).
Pokud vás autor získá hned začátkem – Rylandovým probíráním se k vědomí, jeho dialogy s počítačem a vnitřním monologem – má vás na lopatě. Nechte se jí do té vesmírné pece klidně hodit, já nelitovala ani chvíli.

Přemýšlím v imperiálních jednotkách. Ha, to je vodítko! Jsem pravděpodobně Američan. Nebo Angličan. Nebo možná Kanaďan. Kanaďané u krátkých délek používají stopy a palce.
Ptám se sám sebe: Jak daleko je z Los Angeles do New Yorku? Spontánně odpovídám: 3000 mil. Kanaďan by použil kilometry. Takže jsem Angličan nebo Američan. Nebo jsem z Libérie.
Vím, že se v Libérii používají imperiální jednotky, ale neznám svoje jméno. To je k vzteku.

Jsem v dobře vybavené laboratoři. Odkdy pouštějí pacienty z izolace do laboratoří? A tahle mi navíc nepřipadá jako zdravotnická. U všech všudy, co má tohle znamenat?!
"U všech všudy?" To jako vážně? Třeba mám malé děti. Nebo jsem hluboce věřící.

74 17.01.2022