Chmur komentáře u knih

Potencionálně velmi nebezpečná kniha. Najdou se v ní velice zajímavé informace, ale člověk k nim musí přistupovat kriticky a radši si všechny informace ověřovat. Strunecká mícha věděcké poznatky s pseudovědou a vzniká tak guláš, jako když pekli pejsek a kočička dort. Člověku se z něj může udělat lehce nedobře.

18 18.04.2017

V anotaci výše autor píše: "Zapomněl jsem na běžné rady, které všichni doporučují, a našel si vlastní cestu." Tomu se musím smát. Knihu jsem poctivě přečetl a jedná se o obyčejný kompilát do nekonečna omílaných pouček typu „jezte pravidelně menší porce, zahrňte do stravy zeleninu, vyhněte se jednoduchým cukrům apod.“ V celé knize jsem našel jedinou věc, kterou bych nevěděl, a zaujala mě. Pan Tom na tyto klasické rady narouboval svůj osobní příběh. K tomu přidal několik fyziologických perliček jako - "dřepy spustí vylučování růstového hormonu":-) Opravdový Lysenko:-)
Teď to letí. Nejdřív se vyžereme a pak budeme na facebooku či jiné sociální síti ukazovat jak dokážeme zhubnout. Není to absurdní? Nejvíce letí pořady a knihy o vaření a v závěsu knihy o hubnutí:-)

16 10.02.2016

Kdybych byl členem SPD, tak bych napsal, že se jedná o sluníčkářskou havloidní fantasmagorii:-) No, člen SPD nejsem, ale pravda je, že se jedná o knihu plnou humanismu a tolerance v míře a podobě, které se prostě zajídají. Když si jenom vezmeme hlavní postavy, tak tu máme ultratolerantního kapitána, jenž je zamilován do Auelonky bez druhotných pohlavních znaků, vlasů a s mluvítkem ala Stephen Hawking (dej mu pánbůh lehký časoprostor), v jejíž rase se o potomky starají výlučně speciálně školení otcové, techničku, kterou vychovali dva tátové, navigátorku s velmi otevřenou sexualitou, postiženého člověka, který miluje lodní umělou inteligenci, kuchaře, který během života změnil pohlaví a účetní, která se stane v průběhu knihy lesbičkou. Bezva. Ti všichni jsou na sebe moc milí a hodní, vždy když se dopustí, dle nich, nějakého náznaku rasismu, tak se za to upřímně kajou. Pokud chtěla autorka, a že to určitě chtěla, předat jakési humanistické poselství, tak těžko to mohla udělat neobratnější a sterilnější formou. V celé knize nedochází k prakticky žádným konfliktům, všichni až na zcela osamocenou výjimku, která navíc nedostává skoro žádný prostor, zastávají stejné názory a vyznávají ty samé hodnoty. Zato je tu hodně mezirasových vztahů, změn pohlaví a neprostých nelogičností. To, že v knize není žádná akce a celá je postavená na dialozích, by nevadilo, kdyby ty rozhovory byly sakra o něčem a ne, že si jednotlivé postavy vyprávějí, jaké bylo jejich dětství a jak to chodí u jejich rasy s orientací, sexualitou a výchovou. My to nemůžeme poznat v průběhu děje, ne, autorka nám to musí explicitně sdělit. Díky Becky, že nedáváš čtenáři žádný prostor pro imaginaci. Nevím, možná jsem na takový typ literatury už moc starý. Tohle je nejspíš kniha pro náctileté dívky, ale nechápu, jak série s takovýmto začátkem mohla dostat Huga. Asi je potřeba podpořit spisovatelky scifi a fantasy, a nebo jsou další díly mnohem, ale mnohem lepší. To se já ale nedozvím, protože nechci riskovat další koktejl prosťoučké agitky o toleranci ke všem rasám a pohlavím s nulovou mírou akce i důvtipu.

12 16.03.2021

Růže pro Algernon je jedna z nejdojemnější knih co znám. Četl jsem ji před lety, ale až nyní si uvědomují, že mnozí lidé zažívají to, co zoufalý hlavní hrdina, který se snaží udržet své schopnosti. Všichni lidé s Huntigtonovou chorobou či Alzheimerem vidí, jak jim nezadržitelně ubývají postupně mentální schopnosti. Kniha je smutná a krásná.

Zelená míle je čtivá a krásná kniha, která působí na lidské emoce a zároveň v sobě obsahuje určitou hloubku. Takové knihy píši jen skuteční mistři pera a King mezi ně bezesporu patří. Navíc se vzácně povedlo, že podle skvělé knihy byl s respektem k předloze natočen skvělý film.

10 27.08.2022

Jedná se o vynikající knihu, ve které McCarthy dokázal perfektně vybudovat atmosféru post apokalyptického světa. Světa, který dělá z lidí to nejhorší. Ve snaze o přežití odhazují veškerou lidskost. V těchto šílenstvím a beznadějí prostoupených kulisách sledujeme silný a krásný vztah otce a syna na cestě za přežitím.
Mně osobně se kniha líbila, i když má pomalejší tempo a svébytný styl vyprávění, který nemusí každému sedět.

10 25.05.2014

Nikdykde je jedna z nejlepších urban fantasy, co znám. Celý Podlondýn je magické místo, které ve čtenáři nádherně probouzí fantazii. Knihu jsem četl poprvé v roce 2012, krátce po návratu z návštěvy Londýna, a bylo super znovu si projet spolu s hlavními hrdiny stanice podzemky. Mě osobně v celé knize nejvíce bavila dvojice pan Croup a pan Vandemar. Tak charismatické a zábavné dvojici nájemných vrahů se možná vyrovná jedině Vincent a Jules z Pulp Fiction. Hlavní hrdina je tak trochu ňouma a i když jsem četl knihu dvakrát, pořád nevím, jak je možné, že viděl v Nadlondýně Dvířku a přežil zkoušku u dominikánů. Když mi to někdo bystřejší vysvětlí, budu rád. Kniha má lehce zasmušilý konec. Opouštěl jsem Podlondýn s těžkým srdcem a rád bych se tam ještě někdy vrátil.

8 12.12.2021

Trilogie jako celek je vynikající. První díl je úžasně hravý, vtipný, krásně ovoněný fantasy kořením. Druhý díl je trochu úmorný, ale to se druhým dílům stává poměrně často. Třetí díl má podle mě velice silný konec. Mě osobně dojal. Sapkowského síla je hlavně v dialozích a ty jsou úžasný. Další doménou mistra fantasy je schopnost napsat skvělé postavy, ke kterým člověk snadno přilne. I záporňáci jsou v něčem obdivuhodní. Celou trilogii jsem četl dvakrát s rozestupem asi 10 let a po druhé mě to bavilo víc než poprvé.

8 10.05.2020

Kdybych měl porovnat film a knihu, tak bych to viděl na remízu. Obě díla jsou výborná. Kniha má více vrstev, je hlubší a filozofičtější. Film je akčnější s vynikajícím finále, které předčilo to knižní.

7 11.01.2020

Velmi povedená kniha pro širší veřejnost, i když pokud člověk rozumí trochu biologii, tak si ji užije podstatně víc. Některé kapitoly mohly jít trochu víc do hloubky, ale chápu, že pak by byly pro mnohé méně stravitelné. Česká parazitologie je náš výstavní vědecký obor, ve kterém se skýtá spoustu tajemství a někteří čeští parazitologové jsou světová špička.

7 21.03.2019

Přiznám se, že jsem vůči podobným knihám dost skeptický, ale tahle mě celkem příjemně překvapila. Zdá se mi celkem praktická a některá z uvedených rad by možná mohla i fungovat. Každopádně něco vyzkouším a uvidíme. Trochu mi vadí to neustále používání anglických slov i tam, kde to není úplně nutné. Čeština je nádherný a bohatý jazyk. Myslím, že autoři by se měli snažit o určitou kreativitu a místo otrockého přebírání cizích názvu použít český výraz.

Edit 18. 6. 2017
S odstupem času se divám na podobné knihy dost skepticky. Myslím, že člověk by se měl spíše zaobírat tím, proč prokrastinuje, než jak se prokrastinace zbavit. Možná některé věci odkládáme či neděláme, protože v jádru nechceme a nutíme se do něčeho, co nenaplňuje. Opravdu potřebujeme být efektivnější a výkonnější? Není ta honba za vyšším výkonem a efektivnějším využíváním času nakonec to, co nás stresuje a vytváří pocit napětí?

7 01.05.2016

Prvních tři sta stránek mi připadalo naprosto skvělých. Jedinečný střet západní a japonské kultury. Pak ale Clavell věnuje příliš mnoho prostoru milostnému vztahu hlavní postavy a různým pletichám na úkor nějaké akce. Nebavilo mě řešení sexuálních pomůcek či velikosti penisu. Navíc milostnou komunikaci, která se odehrávala v latině, překladatelé přeložili způsobem, který byl absolutně mimo. Nemůžete změnit slovosled vět tak, že to připomíná mluvu mistra Yody, aniž by to působilo jinak než směšně. Střední část knihy prostě není moc zajímavá. K tomu mi přišly některé věci hodně přitažené za vlasy. Takové množství seppuku by muselo samurajskou třídu do roka vylidnit. Závěrečná část je ale famózní. Napínavá a taky tak hezky zasmušilá. Japonská kultura byla a je nesmírně zajímavá, přitažlivá a zároveň trochu zvrácená. Sajónara.

6 22.08.2022

Vladimír Beneš je pro mě rozporuplnou postavou. Je to bezesporu excelentní lékař a jeho nekorektní názory a přímost jsou v dnešní době velmi osvěžující. Na druhou stranu mě jeho vysoké byť opodstatněné sebevědomí příliš nebaví. Možná jsem také doufal, že se dozvím něco víc o funkci a patologii mozku. To je ale chyba novináře, který klouzal po povrchu neurochirurgie i lékařské etiky.

6 05.04.2020

Četl jsem od Červenáka trilogii o Iljovi Muromecovi a teď Strážce Varadinu. Celkově bych řekl, že Červenák patří mezi lehce nadprůměrné spisovatele. Jeho knihy jsou celkem čtivé, ale k tomu aby patřil mezi špičkové spisovatele, mu prostě chybí talent. Jeho knihy postrádají kouzlo, které obklopuje např. Husitskou trilogii od Sapkowskeho. Dobrodružství kapitána Báthoryho se čte lehce. Děj je ale dost předvídatelný a chybí zde humor, zajímavější dialogy či napětí. Kapitán je borec, který to umí s mečem i brkem. Navíc mu povětšinou přeje štěstí a to fakt hodně. Musím ocenit konec, který se autorovi celkem povedl a objevuje se zde jedna temná ženská postava, jež mě opravdu zaujala. Co se mi na knize líbí, je možnost seznámit se čtivou formou lehce s dějinami válek Evropanů s Osmany. Slovníček pojmů na konci knihy je moc fajn.

6 26.03.2020

Po stránce formy je kniha dobrá. Autor píše svižně a děj rychle odsýpá. Obsahově jsem měl s knihou obrovský problém. Hlavní hrdina mi byl strašně nesympatický. Americký James Bond, kterému v potřebnou chvíli vždy přeje štěstí. To už mi přišla zajímavější a napínavější dějová linka se Saracénem. Konec byl hodně přitažený za vlasy, až to bylo chvílemi trapné. Klíčovému rozhodnutí araba jsem tedy opravdu uvěřit nemohl. Navíc v jako každé správné americké limonádě zde figuroval rozumný prezident a geniální hacker. Prostě je to tak americké, až to bylo pro mě občas těžko zkousnutelné.

6 23.06.2015

Ílion je typický Simmons, což znamená, že to v žádném případě není oddechové čtení. Děj plyne pomalu, z počátku místy až úmorným šnečím tempem. Přesto má kniha i v těchto pomalých pasážích díky Simmonsově neuvěřitelné imaginaci své kouzlo. Pokud čtenář vydrží, prokouše se počátečními kapitolami, začne děj postupně gradovat a poslední třetina knihy je už celkem jízda, ve které vše do sebe parádně zapadá. Navíc Ílion v sobě obsahuje části s bohy a hrdiny řecké mytologie, což bylo pro mě velké plus. Osobně se mi Ílion líbil. Řekl bych, že je dokonce čtivější a zábavnější než slavný Hyperion.

5 10.12.2023

Krásná kniha. S některými Yalomovými pacienty jsem se malinko potkal v předchozích knihách, ale to vůbec nevadí. Knihy Irvina Yaloma mám opravdu rád. Myslím, že on sám je nesmírně zajímavá a velká osobnost. Uznávaný odborník i spisovatel, který si však nehraje na bezchybného a neomylného guru, ale přiznává své chyby i slabosti. Někteří spisovatele např. Daniel Keyes, Khaled Hosseini a právě Irvin Yalom umí ve čtenáři vyvolat jemnou melancholii, která ale nespěje do temné deprese, ale spíše do moudrosti, soucitu a větší úctě k životu.

"Marvin se probudil rychleji, než očekával. Možná i on přese všechno naslouchal hlasu svého vnitřního snílka. Zpočátku chtěl nedočkavě vidět, ale jeho nadšení umožnilo přístup silnému pocitu lítosti. Oplakával svou minulost a nenávratné ztráty. Ze všeho nejvíc oplakával prázdný prostor ve svém životě: všechen ten nevyužitý potenciál, děti, které nikdy neměl, otce, kterého nikdy nepoznal, dům, který se nikdy nenaplnil rodinou ani přáteli, životní práci, která mohla zahrnovat daleko víc než shromažďování peněz. A konečně oplakal sebe sama, toho uvězněného snílka, toho chlapečka, který pláče a volá v temnotě o pomoc."

Hlavním poselstvím knih Irvina Yaloma je nepromarnit svůj život. Vážit si času, který nám byl dán a smysluplně ho využít.

5 07.06.2018

Moc tady těm motivačním knihám nevěřím. Autor vykazuje typicky účelový přístup. Ohýbá buddhismus, Nietzscheho, Sokrata, psychologii, neurobiologii ke svému účelu. V podstatě je zneužívá.
Někdy píše úplné nesmysly. Např. množstvím přečtených knížek určitě nekumulujete znalosti. To co nebudete používat, z drtivé většiny zapomenete. No prolítnu to ještě jednou, zkusím aplikovat a pak svůj skeptický pohled možná zreviduju.

4 26.08.2022

Typické parazitické dílo, kdy autor těží ze slávy knižní série - Píseň ledu a ohně, no lépe řečeno, využívá obliby dosti hloupého, ale bohužel populárního seriálu, který na základě výše uvedené série vznikl. Pro mě, jako fanouška knih George Martina, které jsem začal číst v 90. letech, kdy u nás Martin ještě nebyl příliš známý, je až bolestné vidět, jak dává svolení pro vznik takových neskutečných blbostí. Knihu bych si sám nekoupil, ale dostal jsem ji jako dárek. Dočetl jsem ji do poloviny a pak už jsem to nedával. Jedná se o bohapusté fantazírování, kde si Fossois prostě účelové vybírá části seriálu, knih, řeckých a germánských mýtů a snaží se čtenáře často dost hloupě přesvědčit, že spolu úzce souvisí. Problém je, že mýty jsou příběhy, které doprovází vznik každé kultury a jsou nedílnou součástí našeho bytí. Naroubovat se tím pádem dají prakticky na cokoliv. Už se těším, až někdo napíše mytologii Honzíkovy cesty.

Zvláštní kniha. Pro mě osobně žánrově nezařaditelná. Což by vlastně nevadilo, ale bohužel jsem zřejmě nepochopil nosné myšlenky, o kterých někteří čtenáři píší. Pro mě to byla hlavně kniha o stáří a zapomnění. Zapomnění, které ale nemusí být vždy špatné. Bohužel to ve mně nějak zvlášť nerezonovalo. Na druhou stranu musím uznat, že je kniha docela příjemně čtivá. To je určitě velké plus.

4 27.02.2018