broskev28 komentáře u knih

Nebylo to špatné čtení, jako prvotina určitě povedené a čtivé – příběh dcery, která se nedokáže odpoutat od matky, ženy, která si láskyplné oslovení „mami“ vůbec nezasluhuje. Je známou skutečností, že vztahy dcer a matek bývají komplikovanější, podobně jako vztahy synů a otců (mluvím o normální, tedy více či méně milující a fungující rodině). Pokud se navíc rodina rozpadne a obě (ženy) zůstanou odkázány jedna na druhou, situace se ještě vyostří.
Z vlastní zkušenosti znám několik podobně toxických vztahů dcer a matek, takže vůbec nezpochybňuju vylíčení této dvojice v knize M. Huškové. Téma je celkem náročné a nijak povzbudivé, nenabízí žádný únik z reality, natož šťastné konce. Přesto – anebo právě proto – knihu hodnotím vysoko, život totiž pro mnohé z nás většinou není procházka růžovým sadem.

Udělala jsem chybu je mou druhou knihou Pauly Daly a opět jsem ji přečetla se zájmem. Téma určitě ne nové, ale dobře a čtivě podané, takže já jsem se výborně bavila a knihu jsem slupla na posezení. Takový uvěřitelný skorothriller - rodinná situace hlavní hrdinky je zcela reálná, její exmanžel je nepoužitelný a ona nevidí východisko. Jako bonus jsou zde odborné poznámky fyzioterapeutky, kterou – jak jsem pochopila – autorka skutečně je, zřejmě se této profesi aktivně věnovala. Takže já určitě doporučuju.

22 19.03.2024

Další velmi povedená kniha Jodi Picoultové, jakási covidová reflexe zpracovaná Paní Spisovatelkou, a já jsem nadšená. Kniha se zdaleka neomezuje jen na covidové téma, obecně se zamýšlí nad naší lidskou existencí – nakolik prožíváme své životy podle svých představ, nakolik dokážeme být spokojení s tím, co máme, co děláme, jak žijeme:
„Zaneprázdněnost je jen eufemismus pro to, že se tolik soustředíte na to, co nemáte, že si ani nevšimnete, co máte. Je to obranný mechanismus. Protože když se přestanete snažit – když se zastavíte – začnete přemýšlet, proč jste si vůbec mysleli, že to všechno chcete.“
Takže já určitě doporučím – po autistické Nejsem jako vy je to pro mě další skvělá kniha téhle autorky a jsem moc ráda, že jsem se k ní dostala.

„Evoluce je kompromis. Když lidé dospěli k používání řeči, protáhlo se nám hrdlo, aby se tam vešel jazyk uzpůsobený pro mluvení, a s tím přišla i rizika. Potrava musela cestovat dál, aby se dostala do jícnu, ale vyhnula se přitom hrtanu. Takže na rozdíl od zvířat můžeme zpívat, mluvit a křičet, ale na rozdíl od zvířat se taky můžeme udusit, pokud se nám potrava dostane do špatného potrubí. Nemůžeš se pohnout kupředu, aniž bys něco ztratila.“

23 17.03.2024

Provařená je mou třetí knihou této autorky a přiznám se, že v počátcích jsem ji chtěla odložit. Kamiliny osudy mě velmi odrazovaly a ani Sylvie mě nijak nenadchla. Ale jela jsem vlakem, tak jsem pokračovala, a dobře jsem udělala, protože pokračování už se mi zamlouvalo více. Pravda, náhod je tam na můj vkus až příliš mnoho, ale to je autorská licence. Takže já našim čtenářkám určitě nabídnu a jsem zvědavá na jejich přijetí - po milých a nenáročných knihách například Julie Caplinové to možná pro některé bude obtížněji stravitelné, ale styl S.V. je čtivý a svižný, bonus je také tuzemské prostředí.

15 16.03.2024

Velmi nápadité, fantazii se meze nekladou.
Textu maloučko, obrázků mnoho, jednoduchých, ale parádních. A mě nejvíc potěšilo, jak si s textem vyhrál překladatel Petr Holý: boží jsou Jablčané a naprosto nejvíce mě uchvátila dvoustrana jablečných příbuzných a kamarádů! Navíc vložený "pracovní list" je velkou přidanou hodnotou, vřele doporučuju!
P.S. Zřejmě právě tahle knížka byla inspirací pro 38.číslo časopisu Raketa, které je taky velmi povedené.

13 14.03.2024

Kniha, jejíž četba mi snad nejvíce ubíhala: ani jsem se nenadála a byla jsem v polovině. A druhá věc: ano, jsou to věci, které už jsou dnes notoricky známé, ale autor – mladý muž v roce 1938 – je popisuje jako přímý účastník, s úžasem, který je adekvátní tehdejší době. Jak je vůbec možné, že padly všechny jistoty civilizovaného světa? Jak má reagovat ten, koho se to týká, jak tohle vůbec může pobrat a pochopit? A do třetice přidám to, co je pro mě – člověka dnešní doby - naprosto nejhorší a nejméně pochopitelné: z doslovu je patrné, že po křišťálové noci se velmoci od židovského problému zcela distancovaly a emigraci židovského obyvatelstva utlumily na minimum!
A to už ani nemluvím o Dunera boys – ostudné kapitole (kolikáté už?) britských dějin, která se týká už „jen“ autorova života a je zmíněna pouze v doslovu . . .

Fosilie je pro mě objev – neznám autora a neznám ani jinou „současnou“ knihu, která by mě tak silně oslovila. A to nejen tématem, ale povětšinou i způsobem vyjadřování, namátkou: „Vedle jablek, hrušek, banánů a hroznů je v ovocném salátu taky všechno, co je s tímhle světem blbě.“
Jsem generace Juliina otce, ale úplně někde jinde – já sama jsem prošla velkým vystřízlivěním. Mně ovšem při této deziluzi silně nahrával fakt, že jsem byla nucena zůstat doma s malým, velmi rigidním, i když velmi inteligentním autistou, to potom vidíte systém a hlavně (svůj) život trochu jinak. Minimálně máte dost času o něm přemýšlet a zvažovat všechna možná pro a proti . . .
Takže za mě obrovská poklona a poděkování za skvělý generační dialog, byť – jako mnozí ve svých komentářích – nechápu ten (postapo) dovětek v podobě rozhovoru babičky a vnučky.

„Opona už je pryč skoro tak dlouho, jak dlouho Evropu rozdělovala, a stejně je pořád patrná z map, ani v nich nemusí být zakreslené hranice států. Rychlost vlaků. Příjmy podle okresů. Doba dožití podle krajů. Otázku, kdy v tom všem Východ dožene Západ, postupně vystřídala otázka, jak se vyrovnat s tím, že se to nikdy nestane.“

Po dlouhé době zase další kniha proslulé autorky a musím přiznat, že se mi četla skvěle. Sladká romantika se vším, co k tomu patří – pokud takové knihy vyhledáváte a máte rádi, budete nadšeni. Zkusím nabídnout obdivovatelkám knih Julie Caplinové, snad nebude vadit nižší věková kategorie. Mě osobně ale nadchlo tohle:

„Vidět na vlastní oči moře mi připadalo skoro tak důležité jako mít jídlo a střechu nad hlavou. Možná by měla existovat nějaká charita založená jen kvůli tomu, aby umožnila lidem dojet až k moři. Mělo by to patřit mezi základní lidská práva. Mezi nezbytnosti, bez nichž se nedá existovat. Ten pohled na valící se vlny vydal za léta terapie.“

První díl „vlakové“ série čekal dlouho v naší knihovně na prvního čtenáře. Naštěstí máme jarní prázdniny, takže spousta času na čtení (tím spíš, že i v našich kopcích už je opravdu jaro a po sněhu ani památky). A tak jsem Halův příběh (ač doposud nechápu, proč se Harrisonovi říká Hal) zhltla na posezení a teď už jen přemýšlím, jak k němu přilákat čtenáře, protože to opravdu stojí za to!
Hal a jeho strýc Nat, novinář a současně autor několika knih o vlacích, mají tu čest absolvovat poslední jízdu vlakem zvaným Skotský sokol – parním vlakem, který dosloužil a jeho poslední jízda, při níž poveze i členy královské rodiny, kteří nastoupí v Balmoralu, je jakýmsi rozloučením a oslavou. Jenže někdo z pasažérů je zloděj, a ne jen tak ledajaký zloděj – ukradne totiž nevídaný diamant samotné britské princezně! Hal, ačkoli je oficiálně jediné dítě ve vlaku, se seznámí a spřátelí s Lenny, černou pasažérkou a dcerou strojvedoucího Mohanjita, a spolu vypátrají Straku.
Tohle je stručný děj, ale příběh samotný je mnohem košatější a hlavně doprovázený spoustou krásných černobílých ilustrací. Já, ač dospělák, jsem závěrečné kapitoly doslova hltala, takže určitě našim šikovným čtenářům doporučím!

„Vynikající. Zkus tedy začít se mnou. Ta představa, že bych mohl být považován za mezinárodního zloděje šperků, mě opravdu fascinuje.“

13 10.03.2024

Rozpůlený dům jsem původně vůbec nechtěla číst, tak nějak už mám dost těch truchlivých česko-německých osudů. Ale jelikož jsem momentálně neměla po ruce nic zajímavějšího, pustila jsem se do něj a jsem nadšená.
Nejprve musím vychválit ty skvělé fotky, které příběh v tom kterém historickém období doprovázejí, nádhera! A samozřejmě a především popis tehdejšího a až do vzniku ČSR víceméně nekonfliktního soužití Čechů a Němců v oblasti Krkonoš; je až legrační, jak mnohdy jméno vůbec nenapovídalo, nakolik se jeho nositel cítí být Čechem či Němcem (a už vůbec ne, nakolik je „jen“ slušným člověkem).
Výborné čtení – místy smutné, ale velmi zajímavé a lidsky přitažlivé, pochopitelné a srozumitelné. Navzdory chybějící dataci kapitol – časově uvozené jsou jen hlavní oddíly knihy – se příběh četl snadno; bylo na nás čtenářích domyslet si aspoň zhruba, v jakém roce a po jaké události se děj té které kapitoly odehrává.
Jsem ráda, že jsem v téhle době nemusela žít.
Lituju všechny, kteří neměli na výběr, a prožili vše, co s ní souviselo.
A obdivuju ty, kteří – ač sami nejsou pamětníci – o ní dokážou takhle psát.

24 07.03.2024

Zimní včely jsou asi další knihou, k níž bych se nedostala, nebýt databáze a jejích čtenářů. Úžasný příběh, jehož hlavní hrdina se zvláštním jménem Egidius Arimond je náruživý včelař, ale také někdejší profesor na gymnáziu, který díky svým znalostem latiny a řečtiny pátrá v knihovně malého belgického městečka po dávném předkovi, mnichovi vyhoštěném ze zdejšího kláštera.
Doba, v níž se tohle děje, je ovšem pro příběh zásadní – první deníkový zápis je datován v lednu 1944. A my se postupně dozvídáme, proč Egidius už není profesorem, jak se životem protlouká nyní, čím se i on snaží podílet na porážce hitlerovského Německa.
Výborně napsané a výborně přeložené, Egidiovy deníkové zápisy jsou zvláštně uklidňující, hladivé a vůbec ne nudné, ačkoli se z velké části týkají péče o jeho včelstva. Úžasná kniha, kterou jsem si okamžitě běžela koupit . . .

"Třeba je na tom kus pravdy, nějaké to pole, pěkná zahrada za domem, nahoře na svahu kousek lesa, kde pramení potok, který mi zurčí u domu. Možná bych byl opravdu raději bylinářem nebo kořenářem stejně jako dobrovolný žebrák v Zarathustrovi. I já miluji med, drtím zrní, opovrhuji masem. Ve věčném koloběhu ročních období a opakování téhož jako základní podmínky života bych dovedl přijmout svůj osud."

23 05.03.2024

Jak mě Ještěrky moc nechytily, tak Bertu jsem slupla na posezení a teď mlsně vyhlížím přídavek!
Výborně napsané, čtivé, reálné. Mám sice o dost staršího brášku, ale úplně jsem si vybavovala ty okamžiky, kdy bych ho nejraději zadupala pod zem, jak byl příšerně nesnesitelný. Takže já budu určitě malým čtenářům doporučovat - třeba se v tom taky najdou!

"No bezvadný! Nestačí, že tady trávím prázdniny z donucení, ještě budu hlídačka špuntů!"

12 04.03.2024

Tak tohle byla pecka! Už v první kapitolce se objevilo muchito, piňa kláda a třesk'n'plesk a já byla lapena; skvěle napsané a skvěle přeložené, paráda! Vůbec netuším, jak tohle poberou mladší čtenáři, ale jestli to nepoberou, jsem rozhodnuta nabízet tuhle knihu i dospělákům – a možná právě jim. Vyzkoušejte sami a budete překvapeni!

11 03.03.2024

Na dlouhé povídání by možná byl i komentář o téhle zvláštní knížce – nikdy jsem podobnou nečetla. Ale ve svém věku už jsem spoustu podobných situací zažila, případně jsem o nich slyšela od svých blízkých. Překvapivě a na rozdíl od většiny současných knih zde není hlavní zájem upřen na vztahy partnerské, ale na témata ryze ženská – sesterství, přátelství, těhotenství a obecně touha po dítěti, ale také na eventualitu být matkou postiženého dítěte a dozvědět se o tom ještě před porodem, díky nynějším možnostem medicíny . . .
Žádné oddychové, snadné čtení, ale soudím, že pro některé oslovené by mohlo zafungovat i jako terapeutická záležitost. A pro nás ostatní je to minimálně zajímavá mozaika lidských osudů. Jen škoda těch občasných rušivých chyb, většinou prohřešků proti české gramatice.

„Jsme prý nová generace, privilegovaná, a proto budeme první, kterým se dostane výhod moderního vzdělávacího programu, v němž se budeme učit věci, se kterými se ti před námi neměli možnost setkat.“
Nebe v kleci mě šokovalo – i já jsem jako první viděla Králíčka a moc se mi líbil; příběh malého kluka, jehož nejlepším imaginárním kamarádem a vzorem byl Hitler, příběh filmově usazený v kulisách českého Žatce a s výbornými hereckými výkony mě nadchl.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem pročítala Nebe v kleci a zjistila jsem, že autoři filmu vlastně použili jen nepatrný zlomek této knihy! A udělali dobře, protože kniha Nebe v kleci má vlastně úplně jiné vyznění – zdaleka ne tak milé, lidské a optimistické. Ale jak jsem už dříve někde četla, je dobré (to) vědět.
Proto jsem ráda, že jsem se k ní dostala. Po jejím přečtení mě napadají mnohé otázky, které bych si dříve vůbec nepoložila. A určitě bych ji nechtěla vidět zfilmovanou . . .

„Prostě to, co se člověk naučí jako děcko ve škole, to v něm zanechá solidní základ, a ten se nedá jen tak vyměnit za něco jiného, jedině z něj může člověk dál růst. Lidská víra v průběhu života nabývá podobu letokruhů, každý rok se zhmotňuje v nové vrstvě toho, o čem jsme postupně přemýšleli, pochybovali a čemu věřili. Příroda se nestará o to, zda si uložené úvahy nějak protiřečí, jen je lepí jednu na druhou a tvoří kmen osobnosti: pevnou ucelenou připomínku naší protichůdné minulosti.“

„Všichni máme v sobě kapitoly, který nechceme číst nahlas.“
Schovávaná mě mile překvapila – čekala jsem červenou knihovnu a nezávazné tlachání, ale příběh měl šmrnc a spád, občas se blýskla perla, pro mě třeba téma tetování. Líbily se mi i vedlejší postavy – babička Sidonie, kolega Chroust, Patrik i Maru, a skvělý byl Číča a jeho sen: Černobyl s mluvícím Iljičem, fakt dost dobrý! Takže já jsem se velmi dobře bavila a našim čtenářkám určitě doporučím.

"Jsou lidi, který za celý svůj život s vlastní duší nepromluví, a pak jsou lidi, kteří s ní mluví skoro pořád. A jelikož duše říká věci, se kterými se mozek často nedokáže vyrovnat, někteří z nich to řeší právě tetováním. Prostě si nechají na tělo namalovat to, co jim našeptává duše, a mají klid. Duše se vykecá a mozek není zatíženej."

20 26.02.2024

Časodějové mě v době, kdy u nás vyšel 1.díl, zcela minuli – v té době totiž do naší knihovny teenageři nestrčili dobrovolně ani nos, natož aby si přišli něco vypůjčit! Naštěstí „čas oponou trhnul“ a šesťáci, sedmáci, dokonce i deváťáci knihovnu přestali ignorovat a nejenže do ní alespoň občas zavítají, ale také projeví svá přání – co by v ní rádi našli. A jelikož fantasy příběhy jsou stále v kurzu, snažíme se je nabízet i my. V Albatrosu byla v povánočních slevách k dostání Časodějná kniha a díky ní jsem objevila celou sérii.
Pravda, první díl mě zpočátku nijak nenadchl a jen pomalu jsem se pročítala životními osudy Vasilisy, Feše a Nika. Ale musím poctivě přiznat, že postupně mě příběh vtahoval a já jsem se těšila na každou další kapitolu. Tak teď jen doufám, že stejnou výdrž a stejný zápal pro četbu téhle zajímavé knihy budou mít i naši náctiletí . . .

„Tvoje jehla je mocný stroj, vytříbený časodějný mechanismus. Proplétá pravděpodobnost minulosti a budoucnosti, přičemž využívá tvoji představivost a uskutečňuje ji v přítomnosti.“

16 25.02.2024

Zvláštní příběh z dnešní doby, dnešní vesnice. Pozdní třicátnice, které nevyšel vztah a nevydrželo zaměstnání, se vrací do rodné vesnice. A jelikož je autorkou několika knih, napadne ji napsat knihu o strašidelném, možná spíše tajemném a neštěstí přitahujícím domě, jemuž se ve vesnici říká Havířovina.
Jak (jinak) vidíme své rodiče, bývalé spolužáky či sousedy (téměř) ve čtyřiceti, po delším odstupu, který jsme trávili ve „velkém“ světě? Co se změnilo, jak jsme se změnili my i oni? Platí ještě naše dětské jistoty a přesvědčení?
Nic světoborného a státotvorného, ale přesto – anebo právě proto – velmi příjemné a zajímavé, občas i malounko strašidelné čtení.

20 24.02.2024

S knížkami z Baobabu už jsem opatrná, ne vždy mi sednou. Tuhle jsme do knihovny koupili víceméně náhodou a byl to výborný nákup!
Tahle knížka je totiž dokonalá a skvělá po všech stránkách - obrazový doprovod (možná spíše podklad), technické finesy, veršovaný příběh a skvělá "hlavní myšlenka"! Teď jen která je vlastně ta hlavní? Ale to je zouplna jedno, skvělé jsou všechny a já moc děkuju všem, kteří se na knize podíleli! A všem, kdo ji ještě neviděli a nečetli, doporučuju!!!

14 22.02.2024

Ozvěny run jsem přečetla jaksi omylem; nevím proč jsem usoudila, že jde o historický příběh z vikinských dob. Dostala jsem poněkud narůžovělý odvar - kombinaci dnešního archeologického bádání (obsazeného postavami, jejichž vývoj je nasnadě) se snovými vstupy do minulosti, která byla vyretušovaná do pastelových barev a idylické nevinnosti. Ale proč ne, četlo se to příjemně, navíc představa měkosrdcatého vikinga je lákavá . . .

15 21.02.2024