broskev28 diskuze u autorů

Nakoukla jsem, abych zjistila, jaké ilustrace dělá Andrea Popprová - letos je ilustrátorkou knihy spolufinancované SKIPem v rámci akce Knížka pro prvňáčka. Můžeme si tak objednat knížku Lenky Rožnovské s názvem Katka a klokan ze šuplíku; kniha by se po dobu tří let neměla objevit v běžné distribuci.

Já obdivuju knihu Země, země . . .! Po dočtení jsem se po ní pídila a chtěla jsem si ji koupit, ale byla beznadějně vyprodaná; Academia nevydává knihy ve velkém nákladu.
Je zřejmé, že autor byl člověk s velikým rozhledem a především se schopností predikovat budoucí společenský vývoj. Naprosto přesně a nesmlouvavě popsal praktiky maďarské politiky (i obyčejných lidí) v době 2.světové války a stejně nemilosrdně zachytil nástup ruského poválečného velmocenství v Evropě rozdělené železnou oponou.
A pokud jde o maďarskou literaturu: dalším oslnivým autorem, resp. autorkou, je pro mne určitě Magda Szabó. Napsala velmi vydařené knihy jak pro mládež (Socha vzdechů), tak pro dospělé (Dveře, Staromódní příběh).

Objednávali jsme nové knihy do knihovny a vzali jsme od něj V podezření a Řekni lituji. Obě už jsem shltla a přemýšlím o tom, že další dvě si koupím "pod stromeček". Ale tak dlouho to nevydržím.
Píše bezvadně, vyhýbá se krvavým scénám a popisům a řeší spíše vztahové záležitosti. Hlavní hrdina, psycholog Joseph, je k sežrání, jakkoli tyhle hlášky nemusím.

I já jsem knížky EB jako malá hltala. A jako velká jsem shlédla životopisný film a zděsila jsem se. Nevím, zda filmový příběh opravdu věrně kopíroval realitu; pokud ano, musela ta dáma být psychicky vyšinutá.
Podle filmu totiž měla dvě děti, kluka a holku, jenže to byli chudáci. Matka je odmalička odložila, nekojila, nechovala. Pořídila si chůvu a ona sama se jim vůbec nevěnovala. Jezdila za cizími dětmi - za čtenáři svých knih - do škol, na tábory, do domovů, vozila jim dobroty a své knížky, ale nikdy tam nevzala svoje děti. Jejich otce doslova vyštípala z domu, ačkoli on se choval jako normální táta. Přestože se o své děti nestarala a vůbec o ně nejevila zájem, jemu to natruc nedovolila (u soudu vyhrála a děti zůstaly jen jí).
Bylo to fakt hrůzostrašné: cizí děti milovala a dělala pro ně první poslední, na vlastní byla horší než macecha. Kdykoli teď narazím na její knihy, projede mi hlavou tahle dichotomie . . .

Ke knihám L. Vaňkové jsem se dostala takto. Jela jsem z Prahy na redakční radu do Brna; ráno před šestou jsem usedla na sedadlo v autobuse, stačila jsem zaregistrovat, že vedle mne sedí pohledný třicátník a otevírá knihu, evidentně beletrii. Potom jsem usnula, když jsem se probrala, pán stále četl. Já opět zalomila, kousek před Brnem jsem procitla a on nepřestal hledět do knihy. To už jsem nevydržela - mužský, který takhle čte, není běžný jev! Nakoukla jsem mu přes rameno, posléze i pod ruku, a našla jsem jméno autorky.
Zbytek už byla hračka, ale vyklubala se z toho láska na celý život. Začala jsem přemyslovskou trilogií a postupně jsem přelouskala všechno, včetně ságy z Afriky i neobvyklé scifi. Můj táta je historik, takže jsem se u něj ujišťovala o pravdivosti některých neuvěřitelných tvrzení. Nikdy jsem autorku "nepřistihla" při lži, základní historická fakta vždy sedí. Ale všechno okolo je její neuvěřitelná představivost, před kterou smekám a kterou nepřestanu obdivovat, ale hlavně číst.