Milan Balabán

česká, 1929 - 2019koupit eknihy

Nahrávám...

Životopis

Narodil se v rodině evangelického duchovního (diakona) Antonína B., který působil mezi volyňskými Čechy, po r. 1938 jako správce Sociálních ústavů evangelické českobratrské církve, později jako diakon, vikář a farář v Uherském Hradišti a v Zábřehu na Moravě. Otcovy osudy a zkušenosti (ostrakizované postavení diakona, často drsné zacházení nadřízených církevních úřadů, sociální nouze) ovlivnily jeho cítění, myšlení i rozhodování.

Po maturitě na gymnáziu v Zábřehu studoval (1948–52) na ETF v Praze. V l. 1952–74 byl vikářem, poté farářem v českobratrských sborech v Havířově, Strmilově (jižní Čechy), Semtěši u Čáslavi a v Praze-Radotíně.

Vojenskou službu (1953–55) absolvoval v pomocných technických sborech (PTP). V r. 1969 studoval postgraduálně na Ekumenickém institutu v Chateau de Bossey (Švýcarsko). V l. 1974–90 – po zákazu duchovní služby – pracoval jako dělník, technický úředník apod. V té době se podílel na činnosti disentu (bytové semináře, samizdatové publikace); v l. 1987–93 spolupracoval s Local Examinations Syndicate for Religious Studies při organizování dálkového studia teologie českých studentů na univerzitě v Cambridge. Po návratu do duchovní činnosti získal na ETF v Praze v r. 1990 doktorát teologie (dizertace Ch-R–Š ve Starém zákoně. Psychologické a kultické aspekty kořene chrš).

V r. 1991 se habilitoval z religionistiky na FF UK (Víra – nebo osud?) a v r. 1995 byl jmenován profesorem teologie ETF, kde také vede katedru religionistiky. Po r. 1990 se účastní domácích i zahraničních religionistických a teologických konferencí a seminářů, působí v redakčních radách KřR, Komunikace, Reflexe, Religia, je spolueditorem (s P. Filipim) řady Rosa na ratolestech (z odkazu evangelických kazatelů) pro nakladatelství Kalich a spolueditorem Oikúmené (s A. Havlíčkem).

Vedle prací teologických a religionistických publikuje také nábožensky laděné básně. V náboženské poezii spatřuje nejen cosi zdobného, ale zvěstovatelsky, ne-li zjevovatelsky významného; soudí, že v některých částech bible poezie není jen jejich formální strukturou, ale nepostradatelným fenoménem s jazykem zvěstně nezastupitelným.

Svou vědeckou činností se snaží přispět především k věcnějšímu porozumění Starému zákonu, a to po stránce nejen filologické a metodologické, ale i historické a psychologické. Metodicky vychází zvláště z díla S. Daňka, s tím ovšem, že se některé jeho teze snaží „dovést dále“, nebo je organicky korigovat. (Daněk je platonik: platonismus je mu „předzjednanou“ předlohou, noetickou základnou, na níž chce rozvinout závažnou teologickou noetiku – někdy s úspěchem, někdy s kérygmaticko brzdným účinkem.) Svou kritiku jistého typu daňkovství (někteří jeho stoupenci ustrnuli na „ortodoxních“ kvazidaňkovských pozicích) vyjadřoval na stránkách KřR, Communia viatorum aj. Podobně kriticky sleduje i práce tzv. Amsterdamské školy a jí blízké tzv. Pražské školy. Jde především o otázky zjevení a dějin, historičnosti dějin Izraele, noetické pozice Písem svatých. Deurloova teze „text to smí říci“ (navazující na M. Bubera a jeho ideové druhy) se mu nezdá tak bezpečná, jak soudí její „gnostický“ autor: má-li text promluvit, musí být konfrontován s „netextem“. Velkou pozornost věnuje také interpretaci mýtu, vztahu mýtus – historie – zjevení (domnívá se, že v tomto ohledu zůstává ledacos nevyjasněno nejen u Daňka, ale také např. u M. Biče a J. Hellera). V pracích o magii usiluje zejména o pozitivní uchopení raně izraelské magie. Vychází z toho, že magie představuje svého druhu techniku (metodu) jednání člověka s božstvem, že však jen v daném kulticko-psychologickém kontextu ji lze hodnotit jako „bílou“ (nábožensky legitimní), nebo „černou“ (nábožensky nelegitimní, spočívající ve vpravdě pohanském pokusu vázat božstvo a nakonec je i ovládat). Apriorní jednoznačné hodnocení mýtu, magie a podobných fenoménů pokládá za mylné: rozhodující je víra, nikoli ovšem víra jako souhlas s učením (nebo něco podobného), nýbrž jako přístup naděje a očekávání příštích božích stvořitelských činů.

V poslední době se intenzivně zaměřuje také na otázky člověk – příroda, které jsou v bibli dost zanedbány, protože je za biblických časů nebylo třeba tematizovat („voda byla čistá“). Pokouší se (ve spolupráci s odborníky z dalších oborů) obnovit a nově interpretovat schweitzerovský respekt vůči všemu živému.

Bibliografie:
Z díla:
O nesubstanční teismus. Diskuse s E. Bondym, SI 1985
Svoboda a exodus ve Starém zákoně, SI 1986
Víra – nebo osud? 1993
Hebrejské myšlení, 1993
Bojovníci a trpitelé, 1994
Hebrejské člověkosloví, 1996
Tázání po budoucím (s V. Tydlitátovou), 1997
Ohlasy Starého zákona v české literatuře 19. a 20. století (s O. Nytrovou), 1997

Sborníky:
Bůh jako výzva a příslib, Sb. k šedesátým narozeninám L. Hejdánka, 1967
Moc a síla mlčení, Brána i klíč. Sb. k šedesátinám M. Biče, 1971
Místo Egona Bondyho v dějinách metafyziky, Sb. E. Bondymu k šedesátinám, ed. M. Machovec ad., 1990
Erotická moudrost bible, Modrá knížka. Sb. k šedesátinám Jiřího Němce a padesátinám Sváti Karáska, 1992
Posvátno a Hospodinova svatost, O posvátnu, 1993
Die Bibel und die Religionswissenschaft. Magie und Verkündigung, The Bible in Cultural Context, 1994
Kralický komentář k Písni písní, Česká bible v dějinách evropské kultury, 1994
Judaismus (s M. Lyčkou), Judaismus – křesťanství – islám, 1994
Das europäische Christentum: Eine Landschaft von Kirchen und Konfessionen, 6. Leuther-heider Forum, Paul-Kleinewefers-Stiftung, Krefeld 1994
Heimat und Heimatlosigkeit im Alten Testament, Landgabe. Festschrift für Jan Heller, 1995
Kritika apersonálního pojetí Boha u Bondyho, Bondyho pojetí mýtu, E. Bondy, Filosofické eseje 4, 1995
Kohelet. Člověk v zrcadle židovské skepse, Touha po věčnosti v srdci člověka? Tvář postmoderny, Evangelium v postmoderním světě, 1996
Glaube und allgemeine Religiosität in der postkommunistischen Gesellschaft der Tschechischen Republik, Rostocker Forum I, Rostock 1997
Slovo a dialog, Sb. k sedmdesátinám J. S. Trojana a L. Hejdánka, 1997

Zdroj životopisu: http://www.phil.muni.cz