Karel Vrána

Pavel Želivan pseudonym

česká, 1925 - 2004 statistiky

Nahrávám...

Životopis

Karel Vrána
* 24. 8. 1925 Zahrádka u Ledče n. Sázavou

Vystudoval Klasické gymnázium v Praze (1937–45), teologii a filozofii v Římě (1945–51) a v Solnohradě (1956–60). Od r. 1955 působil jako profesor filozofie na papežském vysokoškolském teologickém institutu v jihoitalském Beneventě. Od r. 1974 byl hostujícím profesorem na TF v Neapoli, od r. 1978 rektorem české bohoslovecké koleje Nepomucenum v Římě a zároveň (od r. 1980) profesorem filozofie na Papežské lateránské univerzitě v Římě. Po návratu z exilu do vlasti (1992) přednáší na Katolické TF UK filozofickou teologii a antropologii. Nadále působí jako předseda římské Křesťanské akademie a pokračuje v její ediční činnosti. V zahraničí publikoval zejména v exilových časopisech Nový Život a Studie a v nakladatelství Křesťanské akademie Řím (příležitostně pod pseudonymem Pavel Želivan). Vedle pedagogické a vědecké práce ve svém oboru se podílel na českém kulturním životě v exilu i v domácím podzemí (vydávání knih, rozhlasové i jiné přednášky apod.). Jako rektorovi koleje Nepomucenum mu záleželo hlavně na udržení možnosti svobodného zahraničního studia českých a slovenských studentů teologie.
Filozofické myšlení V. se rozvíjí v prostoru kritického a otevřeného tomismu (J. Maritain, E. Gilson, J. Pieper). Navazuje též na augustinovskou tradici (R. Guardini) a přihlíží k mnichovské fenomenologické ontologii (A. Pfänder, D. von Hildebrand, H. Conrad-Martiusová, E. Steinová, J. Seifert). Ovlivňují jej také představitelé dialogického personalismu (M. Buber, F. Rosenzweig, F. Ebner, G. Marcel). Tematicky lze V. filozofické dílo rozčlenit do tří okruhů: Do prvního patří otázky týkající se vztahu přírodních věd a filozofie, zejména epistemologického statutu biologie a její filozofické problematiky: vznik organického života, vývoj organismů, náhodnost a finalita v biosféře. Zvláštní pozornost věnoval evolučnímu, vzestupnému (epigenetickému) a syntropickému pohybu v přírodě a jeho neméně reálnému protikladu, tj. dění involučnímu, sestupnému, entropickému. Časová dimenze tohoto složitého, syntropicko-entropického pohybu svou neopakovatelností ukazuje na ontologickou historicitu přírody. Kosmos je nejen kosmogenezí (P. Teilhard de Chardin), ale též ontologickou dějinou, tj. stále trvající historií. V ní lze zahlédnout stvořenost vesmíru a jeho metafyzický vztah k transcendentní svobodě Boha. Druhý tematický okruh věnovaný filozofické antropologii završuje a zároveň přesahuje okruh první. V souladu s principy otevřeného a kritického tomismu V. chápe filozofickou nauku o člověku jako integrální filozofickou antropologii. Je totiž přesvědčen o možnosti integrovat, propojovat a scelovat různé historické pohledy na člověka. Řecká kosmocentrická antropologie spolu s teocentrickým středověkým obrazem člověka a s moderním antropocentrickým důrazem nalézá svou perspektivní pravdu a pozitivní korektiv v personocentrické integrální dialogické antropologii. Právě zde se ukazuje, že tzv. „relační ontologie“ nevylučuje, ale spíše umožňuje a zakládá ontologii substanční. Do třetího okruhu V. filozofického přemýšlení vstupuje jeho filozofická hermeneutika literatury. Jeho zájem o filozofickou a teologickou dimenzi podstatné světové i české literatury (román, povídky, poezie) vyrůstá z potřeby filozofie naslouchat všem hlasům kultury, nejen vědám, ale také umění, zejména literatuře. I ta vypovídá něco podstatného o člověku a jeho údělu, o jeho putování časem a jeho bloudění. Výpovědi literatury jsou pro filozofii obohacením, dávají jí možnost překonávat své abstraktní, nadčasové sítě a sestupovat do konkrétního příběhu skutečně existujícího člověka, který je vždy „homo viator“ (G. Marcel).

Zdroj životopisu: http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/vrana.html

Populární autoři:

Petr Šabach

1951 - 2017