Alois Volkman

česká, 1937 statistiky

Nahrávám...

Životopis

Pochází z rodiny faráře Církve československé husitské. Po maturitě na gymnáziu v Litovli (1955) absolvoval Lékařskou fakultu UP v Olomouci a od absolutoria (1961, MUDr.) působil jako internista a pracovník oddělení zdravotní výchovy v Okresním ústavu národního zdraví na Kladně. Od roku 1968 pracoval ve venkovském zdravotním obvodě (Otvovice), zároveň byl vedoucím lékařem okresního oddělení zdravotní výchovy v Kladně. Od roku 1997 je v důchodu. V letech 2001–2004 však ještě pracoval jako praktický lékař v Libčicích nad Vltavou a od roku 2005 působí jako lékař Domova Karla Boromejského v Řepích. Byl přítelem a osobním lékařem Jaroslava Seiferta.
První verše publikoval ve studentském univerzitním časopise Tribuna (1959–1961); dále přispíval zejména do periodik: Lidová demokracie (od roku 1962), Zemědělské noviny, Mladá fronta, Repertoár malé scény, Literární noviny, Zprávy Spolku českých bibliofilů, Blahoslav, Květy, Zdravotnické noviny, Naše rodina, Literární měsíčník, AD měsíčník, Generace aj. V letech 1958–1959 spolupracoval s Československým rozhlasem (Olomouc, Chvilky poezie). Volkmanovy verše často inspirovaly skladatele: J. Pospíšil zhudebnil jeho básně v cyklech Travnatá stébla (prem. 1966), Dna hladin (ze sbírky Tlak mé krve, 1988) a Stáčení podzimu (1994), Pavel Klapil verše pro děti (Zpěvník, prem. 1973), František Domažlický na Volkmanovy texty zkomponoval Písně milostné (1989) a Čtvero ročních dob (1990).
Volkmanova poezie je tematicky i svým étosem velmi úzce spojena s autorovou celoživotní lékařskou profesí, která jej učinila vnímavým pro proměnlivost mezilidských vztahů. Tváří v tvář bolesti a utrpení usiluje jeho lyrika o „přesnou diagnózu“ pohnutek a činů jedince. Autorovo tíhnutí k paradoxu, aforističnosti a civilnosti výrazu dokládá jeho racionální vztah ke skutečnosti, což se zvlášť výrazně projevuje v úsilí po jasné a výstižné pointě, která chce být koncentrací básníkova společensko-kritického postoje (Bez receptů, To je věc, Stopy co doby tropí). Racionální a epigramatické poloze Volkamanovy poezei dobře vyhovuje žánrová forma trojverší, která se stala formálním půdorysem sbírky Terče-to. Kritický charakter má i Volkmanova ryze náboženská poezie (Znovuzrození, Ptám se svých slov), v níž převažuje tvrdý odsudek všeho, co porušuje křesťanskou morálku a dehumanizuje svět. V básnickém cyklu Via Crucis se inspiroval symbolikou křížové cesty a především výtvarným pojetím tohoto tradičního spirituálního námětu v plastikách sochaře Karla Stádníka.
Svůj vztah k Jaroslavu Seifertovi vyjádřil básnickým cyklem, který je součástí memoárově koncipované knižky Silent musae. Autorova vazba k rodnému Litovelsku se stala inspirací pro sbírku krajinářské a vzpomínkové lyriky K prahu domova.

Zdroj životopisu: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1

Populární autoři:

Jaroslav Seifert

1901 - 1986
Jaroslav Hašek

1883 - 1923