Albert Zacharovič Manfred
ruská, 1906 - 1976
Populární knihy
Nové komentáře u autorových knih
Napoleon Bonaparte
„Obsáhlá monografie, v níž se autor snaží zachytit nejen činy a dobu Napoleona, ale i postupný vývoj jeho osobnosti. Čerpá z velkého množství pramenů (třeba i ze soukromé korespondence jednotlivých státníků či vojevůdců, pokud se dochovala). Je zajímavé sledovat, jak se i přes počáteční nepřízeň osudu dokázal vypracovat na jednoho z nejlepších vojevůdců historie. Taktéž je v knize zdařile zachyceno, jak se postupně měnila osobnost Napoleona, nakonec se z něj stal víceméně absolutistický vládce, proti kterým zpočátku bojoval. Jednotlivým bitvám se knížka věnuje okrajově, vypíchne nejdůležitější okamžiky významných bitev, nastíní taktiku Napoleona a zachytí jejich dopad na politiku. Spíše tedy sleduje činy Napoleona, jeho zahraniční i domácí politiku, jak ho vnímala veřejnost (domácí i zahraniční), jakými spolupracovníky se obklopil atd.
Nevýhodou knížky je, že se autor odvolává na Lenina, Marxe, setkáme se tam často s "buržoazií a jejími cíli". Z textu je prostě cítit doba a místo, kde knížka vznikla. Zároveň třeba role Anglie je upozaděna, a naopak Rusku je věnován značný prostor. Každopádně knížka i tak stojí za přečtení, informací o Napoleonovi se v ní čtenář dozví opravdu hodně.“... celý text
— xulij01
Napoleon Bonaparte
„Knihu som nedočítala... nevedela som sa prelúskať tými množstvami mien...nerada odkladám rozčítané knihy, ale napriek môjmu vnútornému boju, že ju dočítam skončila v krabici antikvariát...“... celý text
— sattah
Napoleon Bonaparte
„Kniha poplatná době a místu vzniku. Pokud se s tím smíříte, dostanete zajímavé a poměrně poutavé čtení o Napoleonovi, kde v rámci tehdejších dějin jasně dominuje ruská linka. Spousta stran je tak věnována např. vztahu a spojenectví Napoleona a Alexandra I., zatímco největší bitva tehdejších dějin - u Lipska - je odbyta jedinou větou.“... celý text
— Gaudericus
Napoleon Bonaparte
„Kniha jako taková má řadu nedostatků a je typickou ukázkou „marxisticko-leninského“ pojetí historie. Ještě navíc v kombinaci s vypjatým velkoruským nacionalismem a šovinismem. Není jenom důležité, co Manfred uvádí, ale hlavně co zamlčuje. A tak kromě nenávistných výpadů hlavně vůči Rakousku a v menší míře i Prusku Manfred co nejvíc marginalizuje úlohu Velké Británie v napoleonských válkách, a především její nejzásadnější podíl na porážce Napoleonovy Francie.
Nejpřínosnější (proto knihu hodnotím čtyřmi hvězdami) jsou podle mě věcně podané dějiny republiky po Robespierrovi a Napoleonův politický vzestup se všemi průvodními jevy. Jsou lidé, které rozčiluje, když někdo uvede, že Napoleonův režim ve Francii byl prvním moderním totalitním režimem. Ale fakta, uvedená v této knize to dokazují jednoznačně. Základními znaky totalitního režimu jsou autokratická vláda a prosazování politické ideologie v oblasti veřejného i osobního života. Napoleon je přímo učebnicovým příkladem samozvaného „vůdce“ národa. Cesta k oné totalitě byla zahájena v momentu, kdy Napoleonovi věrní násilím rozehnali sněmovnu (19. brumairu), odmítající předání moci Napoleonovi, zatím pod zástěrkou konzulátu. Všichni lidé (tedy jenom mužského pohlaví) si byli rovni a všichni (tedy skoro) měli volební právo. Ale jeho praktické využití i jen na lokální úrovni bylo eliminováno centralizací a systémem jmenování prefektů a úředníků. Francouzům byla odměnou za jejich podřízení se nové moci garance majetku, který získali revolucí i vědomí, že jsou příslušníky výjimečného velkého „nadnároda“, který ční nad všemi ostatními. Tím, že ostatním přinese „svobodu“, je má právo ovládat. Právě hesla o volnosti, rovnosti a bratrství ospravedlňovala agresivní války s cílem ovládnout a žít na úkor většiny evropských států. Hned první Napoleonův vpád do Itálie ještě ve službách Direktoria je toho názorným příkladem. Jenže součástí napoleonského režimu uvnitř bylo vše, co známe z jiných totalitních režimů. Postupná demontáž všeho demokratického, co revoluce přes všechno přinesla, až po vytvoření nové "elity". Napoleon se nechal korunovat jako "císař republiky", to už je pomalu cosi jako Velký Bratr. Tajné policie, hlídající se navzájem (Fouche a Savary), konstrukce spiknutí s cílem zbavit se nepohodlných osob i brutální likvidace jakéhokoliv odporu proti režimu. Špičkou celé pyramidy je typická justiční vražda, únos vévody s Enghienu z ciziny a jeho poprava. Napoleon to označil za politickou nutnost. Fouche kontroloval divadla, 90 procent novin a časopisů bylo zastaveno a zbylé byly přísně cenzurovány. Zato fungovala propaganda (slavné bulletiny i vládní noviny Le Monitor), ale i třeba oficiální umění. Nejznámějším příkladem je veliká malba malíře Davida s tématem Napoleonovy korunovace. Tam tento přičinlivý umělec přimaloval Napoleonovu matku Letizii, ačkoliv ta se odmítla této akce zúčastnit a radši odjela z Paříže. Smlouva z Tylže, kde si Napoleon s Alexandrem I. rozdělili Evropu zase až příliš připomíná Pakt Molotov Ribbentrop. Jakkoliv nemám rád Marxe ani Engelse, jejich charakteristika je naprosto přesná: „prováděl (N) hrůzovládu tak, že permanentní revoluci nahradil permanentní válkou. Uspokojil do sytosti egoismus Francouzů, ale žádal přitom, aby obětovali své požitky i majetek, kdykoliv si to vyžadoval politický cíl dobyvatelských akcí.“
Manfred, který si leckdy ve svých soudech protiřečí, odsuzuje rád názory jiných historiků, mezi jinými i Itala E. Ferrery. Jenže Ferrero ve svém eseji uvádí: „Nazýval se sám (N) největším mužem, který kdy žil a může se hrdě hlásit ke svému skromnému původu, aby změřil cestu, po které kráčel, a jedinečnost, která ho odlišuje od milionů lidí, po nichž nezůstala žádná stopa.“ Stalina velebili patolízalové, stejně jako Hitlera, Napoleon si vystačil sám.
Naproti tomu údajně velký romantický básník lord Byron v době, kdy hynuly tisíce jeho krajanů v bojích na severní straně Pyrenejí si zapsal 18. února do deníčku: „Napoleon! Tento týden rozhodne o jeho osudu. Zdá se, že vše je proti němu. Věřím však a doufám, že zvítězí“ Existuje lepší ukázka zaslepenosti a omezenosti, než podobná láska k diktátorovi a tyranovi, jenž měl na svědomí miliony lidí a zpustošení skoro celé Evropy? Věděl třeba Byron, že už v Jaffě přikázal Napoleon svým vojákům, aby čtyři tisíce bezbranných tureckých zajatců pozabíjeli bajonety? Neměl pro zajatce dost stráží i jídla a potřeboval šetřit střelivo. Nebo že při vynuceném ústupu vydal příkaz vlastní nemocné a raněné vojáky otrávit, aby nepadli do rukou nepřátelských Turků? Později tvrdil, že to prý bylo nedorozumění V dalších letech se jeho vojáci stejných zločinů dopouštěli v rozsahu a množství o několik řádů vyšších.
A nakonec nezbývá než poznamenat, že na rozdíl od nejrůznějších milovníků a obdivovatelů tohoto člověka ho Francouzi vidí poněkud jinak. Jak poznamenává Manfred, jeho „orientálně nádhernou“ hrobku v Invalidovně navštěvují jako raritu hlavně cizinci a při volbě Největšího Francouze se v roce 2005 se umístil až na 16. místě v těsném sousedství Louise de Funese, Jeana Gabina a Zinedina Zidana“... celý text
— jadran
Napoleon Bonaparte
„Asi by se v textu našlo pár historických nejasností, ale musím text hodnotit kladně, protože je velmi obsáhlý a pdorbný a netřeba tady chytračit. Kniha může posloužit jako dobrý podklad k výuce na VŠ, protože obsahuje spoustu evropských historických milníků, navíc se dobře (a tedy i rychle) čte.“... celý text
— Liturgievpatek
Albert Zacharovič Manfred - knihy
| 1986 |
 Tri portréty z epochy Veľkej francúzskej revolúcie |
| 1975 |  Napoleon Bonaparte |
Žánry autora
Literatura světová Literatura naučná Biografie a memoáry Historie
Štítky z knih
Napoleon Bonaparte, císař, 1769–1821 panovníci Robespierre Velká francouzská revoluce (1789-1799) vojevůdci císaři Louis de Bourbon-Condé, vojvoda d'Enghien, 1772-1804
Manfred je 0x v oblíbených.