Albert Sánchez Piňol

Nové komentáře u autorových knih

Studená kůže

„Wow, tak toto bolo výnimočné! Cold Skin mi odporučili v jednom kníhkupectve v Barcelone ako príklad súčasnej katalánskej literatúry. A nemohli urobiť lepšie. Táto drobná kniha ukrýva klaustrofobický príbeh o mladom mužovi, ktorý prijal pracovnú ponuku pozorovateľa počasia na ostrove za Polárnym kruhom. Na tomto vskutku opustenom ostrove nenachádza nikoho, okrem čudáka Grunera zabarikádovanom v budove majáku. To, prečo je Gruner zabarikádovaný sa hlavná postava dozvedá už v prvú noc svojej návštevy, kedy sa z mora vynorí húf agresívnych monštier. Pôvodne pracovný pobyt sa tak mení na holý boj o prežitie. Hlavný hrdina vyvinie všetko svoje úsilie k tomu, aby prežil, aj keby to malo znamenať pristúpenie na Grunerove podmienky. Tým, že každú noc prichádza k útoku podmorských monštier pripomína Cold Skin survival horror videohry ako Resident Evil, no v skutočnosti ponúka hlboké zamyslenie o vzťahu ľudí k prírode, kontakte s inými mysliacimi stvorenia, šialenstve, neviazanej sexualite, a samozrejme tom, že tie najväčšie monštrá sa často skrývajú v nás samotných. Autorovi sa tiež mimoriadne dobre darí vybudovať atmosféru izolácie, chladu, vlhkosti a soli. Vďaka tomu má čitateľ pocit, že sa fyzicky nachádza na malom opustenom ostrove za Polárnym kruhom, kde jediný kontakt s ľudskou civilizáciou predstavuje vyšinutý muž. Cold Skin je literárna jazda, pripomínajúca lepšie veľkofilmy, kde sa kombinuje pútavý dej, no zároveň ostáva veľkorysý priestor na zamyslenie. Popravde, pri písaní tejto recenzie mám chuť si knihu opäť prečítať, a to je azda najväčší kompliment, aký môžete knihe a autorovi vyjadriť. Albert Sánchez Piňol sa dostal do môjho čitateľského hľadáčika a určite budem na pozore pred jeho ďalšími knihami. A vy, ak uvidíte niekde Cold Skin, určite neváhajte a siahnite po nej.“... celý text
— LubomirSottnik

Studená kůže

„„Možná, že jediná zvířata na tomhle ostrově jsme my!“ Toto je kniha s jedným s najviac stagnujúcim, monotónnym dejom, akú som kedy čítal. Pritom nie je zlá. Len je neskutočne... stagnujúca a monotónna. Deň rozprávajú sa, plánujú a premýšľajú. Noc bojujú. Deň rozprávajú sa, plánujú a premýšľajú. Noc bojujú. A takto celú knihu. Zarazilo ma, že karty sú odokryté rýchlo po prvej kapitole a v duchu som sa pýtal, o čom to tým pádom bude ďalej. Nuž, o rozprávaní, plánovaní, premýšľaní... a bojovaní. Len občas autor príde s miernym oživením (potápanie). Ono by taký monotónny dej teoreticky mal vadiť, ale je to tak dobre napísané, že nevadí. Ale 4* tomu neviem dať. Teoreticky je to ukážkový lovecraftovský príbeh (dvaja muži, maják, pustý malý ostrov a s tmou z okolitého mora vyliezanú oni), ale neustále som mal pocit, že mi spisovateľ náruživo túži niečo povedať. Niečo hlboké, čosi o xenofóbii, vari obžalobu o ľudstve, o nás, o zle v našich srdciach, ktoré túži len nivočiť a nie povznášať sa. Na konci zostáva len pachuť. Albert Sánchez Piñol je pôvodným povolaním antropológom, neviem, či to s tým súvisí, ale asi áno. Dialógy a postavy sú dobré, opisy prostredia fajn a atmosféra je silná. Ale čo z toho, keď chýba poctivý horor? Pri tomto sa báť napriek všetkej tej hrôze fakt nebudete. No a potom? Potom je koniec. Film Xaviera Gensa z roku 2017 je na tom podobne: skvelú atmosféru, dobré postavy a zaujímavú výpravu nivočí stagnujúce tempo.“... celý text
— Ivan Kučera

Studená kůže

„Dobrodružně laděná kniha o životě hlavního hrdiny se šíleným strážcem majáku na zapomenutém ostrově kdesi v arktických vodách. Oba je ohrožují podivné záhadné bytosti, ale jejich mláďata jej uchvátily. Čtivé, napínavé...“... celý text
— Arev122

Studená kůže

„Kniha má určitá poselství skrytá mezi řádky. Za mě je to především téma xenofobie a (ne)možnosti vzdorovat jí. Nejedná se o jednoduché krveprolití bez snahy o zkoumání jeho podstaty, naopak autor se asi snažil dostat ke kořenům válek, každopádně kniha pro mě nebyla až tolik zajímavá po té umělecké stránce. Prvních dvacet stran úžasných, pak text obsahuje až příliš znovu se opakujících scén a možná až zbytečná snaha říci vše na tak krátký literární útvar, což je výsada mistrů prózy a tím dle mě Piňol není, snižuje výsledný pocit a tedy mé hodnocení .“... celý text
— Knišíl

Studená kůže

„Když je mi vedro, ráda sáhnu po knize, která zmrazí už svým názvem, ideálně také obsahem. Obvykle se zbaběle vyhýbám próze zavánějící náročností a nezáživností; za tip na "Studenou kůži" vděčím trolovi, co prudil v diskuzi pod knihou Stephena Kinga. Díky, Julietto... a už to nehul. Doba – 20. léta minulého století, místo – ostrůvek poblíž Antarktidy, zápletka – drama dvou lidí v dobrovolném vyhnanství. Děj je popisován z pohledu bezejmenného mladého muže, někdejšího irského povstalce. Znechucen poměry ve své vlasti, přijímá práci atmosférického úředníka a na rok opouští civilizaci. Ani v izolovaném koutku země však nebude docela sám... Piňol nezdržuje čtenáře zdlouhavým úvodem, popíše prostředí, nechá přijít noc a už pouští hrůzu, která mi při prvním setkání skutečně přivodila husí kůži. Vyrovnávání se s tímto dosud nepoznaným děsem, ale také s obyvatelem majáku i vlastním nitrem, to je náplň zbývajících stran. Díky přiměřenému rozsahu se ke slovu nedostane nuda: situace se stále vyvíjí a mění se také duševní stav hrdinů. Nečekejte kladné postavy, budete mít co dělat s osobnostmi značně nevypočitatelnými. Zajímalo by mě, proč Piňol zvolil pro Rakušana absurdní jméno Batis Caffó. Šlo o pouhou hříčku, odkazující k soužití páru podivínů na omezeném prostoru? Nebo bych k pochopení musela proniknout do větší hloubky (zřejmě batyskafem)? Strýček Gůgl v tomto směru nebyl nápomocen, jelikož španělštinou téměř nevládnu a v anglickém překladu se nerudný strážce majáku jmenuje Gruner… takže to jméno asi extra důležité není. Tohle mrazivé dobrodružství chápu jako jednu velkou alegorii, s jejíž pomocí se španělský autor pokouší popsat nelehkou historii i současnost své země, potažmo povahu lidstva vůbec. Do extáze mě "Studená kůže" neuvrhla, mohu však spokojeně zvednout všechny čtyři palce.“... celý text
— Metla

Přejít na knížky autora