Lesk a bída barokní aristokracie

19.03.2019

Upřímně řečeno, tohle je kniha poněkud podivná. Na jedné straně jde o velmi přínosnou práci, který v českém prostředí doslova zakladatelským způsobem upozorňující na často opomíjený a přesto fundamentální problém historického bádání, na straně druhé je to práce, jíž lze mnohé oprávněně vytýkat.
Problematičnost dané práce začíná už u použité terminologie. Valenta pro barokní nakládání z penězi systematicky používá termín "marnotratnost". Přitom takový termín jednak patrně úplně neodpovídá dobovému chápání a také nám může bránit v pochopení důvodů, které k takovému jednání vedly. O důvody se ovšem autor stejně téměř nezajímá. Na jedné straně zdůrazňuje například obrovské výdaje habsburského soustátí na válečné operace, podtrhuje bezvýchodnost mnoha "úvěrových pastí", zmiňuje obtížnost výzkumu pro nějž často chybí vhodné prameny, to mu ovšem nebrání o aristokratech barokní éry hovořit se značným despektem, v podstatě jako o jakýchsi zhýralcích, kteří se nekontrolovatelně zadlužovali zcela bezdůvodně a nesmyslně, patrně prostě proto že je to bavilo a bylo to šik. Dosti samozřejmě otázku, proč mnoho nepochybně rozumných lidí dělá krajně nerozumné kroky, si prostě neklade. To je ovšem nepochybně pohled krajně anachronický. O to pikantnější je, že badatelům kteří se důvody barokní "marnotratnosti" pochopit snaží se prostě vysměje a ještě je zařadí do dehonestující škatulky "postmoderní relativisté". Možná ale mají štěstí, že je neoznačil rovnou (citováno včetně uvozovek) za "odbornice" na tzv. gender studies.
Sebejistota s níž autor v textu na mnoha místech vystupuje je v příkrém rozporu s tím, jak často musí namísto primárních pramenů pracovat s literaturou. V podstatě přitom nechávám stranou, že například jeho dotýkání se uměnovědných témat je značně rozpačité a je zjevné, že autor je v dané oblasti zcela nepoučený.
Vraťme se ale k meritu věci. Jako základ tezí s nimiž Valenta pracuje posloužily jeho starší studie, zpracovávající otázku úvěrů a dluhového zatížení u několika konkrétních velkostatků a rodin. Autor se ovšem rozhodl pojednat téma celistvě. Výsledkem je jakási klipovitá tresť plná "nedopovězených příběhů". Překvapuje přitom, že se zjevně hlouběji neseznámil například s ekonomickou situací Schwarzemberského dominia, přestože například po smrti Adama Františka došlo k faktické (byť veřejně nevyhlášené) sekvestraci a archivního materiálu je ve schwarzenberských fondech téměř nepřeberné množství.
Přitom právě tohle je jediná cesta k lepšímu poznání dané problematiky. Je přínosné, že autor v minulosti zpracoval dané téma na případě několika konkrétních velkostatcích a šlechtických rodech, ovšem to na vážně míněnou syntézu zatím zjevně úplně nestačí. Daleko užitečnější by bylo pečlivě zpracovat další jednotlivé archivní fondy a přitom si klást přesně ty otázky, které si autor neklade. Patrně proto, že v nich "má jasno". Méně jasna by v daném případě ale bylo zjevně více.
Celkový dojem: 80%