Sloužím Tajnému ohni: Duchovní zdroje literární tvorby J. R. R. Tolkiena přehled

19.06.2023

Konečně jsem viděla před sebou ve slovech zhmotnělé intuice, které mne provázejí už zhruba třicet pět let, kdy jsem poprvé objevila Středozemi. Fundovaná studie, u níž je vidět, jak dobře její autor stezkami Pána prstenů chodí; jako kdyby se s tvůrcem tohoto světa osobně znal. A text mi neposloužil jenom tématem: uvědomila jsem si, proč některé příběhy mluví a některé ne, proč mám sama potřebu je psát a proč mi také utvářejí určité úhly pohledu na existenci samotnou. Možná teď začne další období, kdy knihy začnou mluvit jiným jazykem. Uvidím. Třeba si uvědomím líp a jinak Příběh, do kterého patřím a který sama vyprávím.

Dočetl jsem nedávno knihu Ronalda Dworkina „Náboženství bez boha“. Jako jednu z charakteristik náboženství uvedl schopnost vnímat krásu světa a přírody jako krásu samu o sobě. Krásu, která nevychází z ničeho, než samého světa a samé přírody. Nemusí to být, myslím, symbol náboženství, jen jisté senzuality. Ostatně to nebyl jediný znak, jež zmínil, aby vzniklo „náboženství“. Musí těch znaků být naplněno více. Je to každopádně jedna z věcí, kterou jsem na oné knize (Náboženství bez boha) ocenil – vnímání krásy samy o sobě, coby něco úctyhodného.

Při čtení „Sloužím tajnému ohni“ jsem celou dobu myslel na to, jak jsem před, jářku, pěti lety četl knihy poprvé – nikdy jsem se k ní poté nevrátil. Neustále po ní pokukuji do knihovny a stále si říkám – nejsem snad ještě připraven. Každopádně, vždy když na ono „třísettisíci slové monstrum“, či jak to pan Tolkien napsal, myslím, myslím na čistou krásu. Lidé si semo tamo stěžují, že je Společenstvo nudné. Možná. Nezdá se mi, ale možná. Důležité je, že je krásné. Krásné samo osobě, krásné ze sebe samého.

A myslím, že i k tomuto tato kniha slouží. Lze si při ní, myslím, uvědomit, že krása Tolkienova famózního díla tkví v dílu samém. Já přistupuji na Tolkienovu hru – čtu knihu, nečtu alegorii a dokonce ani nečtu symboliku. Ano, četl jsem Eddy, obě (a u mladší Eddy musel Tolkien plakat, jestli mu vadily vlivy křesťanství na artušovské legendy), četl jsem Béowulfa. A Bibli jsem taky čet. Vím, odkud z Eddy pochází jméno Gandalf, i jména všech trpaslíků (myslím, skoro všechna) z Hobita, vím kde se dají najít předobrazy různých událostí ze světa Ardy. A přeci, netrápí mne to. Nemusím si vykládat Froda prostřednictvím, dejme tomu, přirovnání k Remarqueově knize Na Západní frontě klid – třeba konkrétně k jeho „dovolence“ hlavního hrdiny zpět do civilu, ve kterém trpěl více než ve válce. Je mi jedno První světová, je mi jedno Bible, je mi jedno Béowulf, i Edda, když mám Tolkiena.

Sloužím tajnému ohni pro mne byla kniha přínosná proto, že jsem dostal možnost hlouběji pochopit city pana profesora Tolkiena a jeho vlastní vztah k jeho dílu. Na díle samém to pro mne však nic nemění, jen to prohlubuje jistý historický cit, který vnímám přímo k autorovy knihy. A toliko mohu říci. Je to málo? Krása sama o sobě není málo a pokud vám tato knížečka pomůže ji odhalit – pak je skvělá.

„Jeho legendárium vzniklo postupnou krystalizací – či přesněji řečeno organickým růstem, větvením, splétáním, zapouštěním kořenů, zalisťováváním.“