Byl jsem posledním císařem čínským přehled

06.02.2020

Knihu jsem nedočetla, a to asi i z toho důvodu, že jsem z jiných zdrojů dávno věděla, jak to s posledním císařem Podnebesí dopadlo. Skoro všechna čínská jména vyskytující se v knize jsem znala, tudíž zde problém nebyl. Příběj je velice zajímavý a osudy tohoto muže mě nepřestávají fascinovat. Nicméně, toto knižní zpracování ke mně příliš nepromlouvalo, a já jsem knihu po několika kapitolách odložila. Možná se k ní ješte někdy vrátím, ale příběh sám je mnohokrát velice spletitý, čtenáře jistě tolik okolností nejen že nezajímá, ale ani není k pochopení příběhu klíčových. Předmluva Oldřicha Krále ovšem tento fakt dobře vysvětluje - jiní překladatelè v dalších evropských zemích tyto pasáže vynechali, Král se je rozhodl zachovat. A tak je celá kniha poněkud utahaná. Kouzlu příběhu to však nic neubírá, takže pokud máte dostatek čtenářské trpělivosti a kuráže, vzhůru do toho!

16.02.2019

Nemohu souhlasit s předchozími komentáři - mně se kniha četla snadno a lehce. Ano, čtenář je zavalen ohromným množstvím čínských jmen, která navíc vypadají všechna skoro stejně, ale nikdo ho přece nenutí si je zapamatovat. Nejvíc přínosné byly pro mne první kapitoly odehrávající se v Zakázaném městě. Jak jsem v četbě postupoval, začalo se v knize objevovat čím dál více ideologického balastu poplatného době, který dostoupil vrcholu v posledních dvou kapitolách, které jsou nepokrytou komunistickou propagandou. Otázkou samozřejmě zůstává, kolik skutečně napsal Pchu-I sám, a co už je dílem komunistů.
Je zajímavé sledovat proměnu Číny od faktického středověku až na pokraj Maovi Kulturní revoluce. Na počátek XX. století působí některé situace celkem úsměvně - např. "Velká císařovna vdova Cch’si udělila mému dědovi, princi Čchunovi, a jeho ženě právo jezdit ve žlutých nosítkách z broskvoňového dřeva." Císařských způsobů, které si v dětství osvojil, se nikdy zcela nevzdal - viz "Poručil jsem svému poslednímu komorníkovi, který u mne zůstal, Velkému Liovi, aby „roznášel krmi,“ ale dozvěděl jsem se jen, že všichni kuchaři už utekli. Musel jsem se tedy spokojit se sušenkami." Jeho proměna v "uvědomělého občana" se mi tedy zdá značně nepravděpodobná.
Pchu-I ve své bezbřehé naivitě během svého života "sedl na lep" tolika různým osobám - od monarchistů a stoupenců restaurace po japonské důstojníky - a byl vláčen tolika konflikty prvních dvou třetin XX. století, že ji plně zasloužil klidné stáří, jehož se mu dostalo.