Zvěrolékařka na stopě. Jessica Fletcher po Česku?

recenze

Spisovatel Jaroslav Čejka, detektivky publikující pod pseudonymem Michal Fieber, je na poli českých detektivek již ostřílenou stálicí. Novinku z jeho pera, knihu Zvěrolékařka na stopě, vydalo nakladatelství MOBA, jejímž jedním pilířem jsou právě původní české detektivky.

Nejnovější kniha Michala Fiebera se odehrává v prostředí autorovi důvěrně známém – v Liberci a v Českém Dubu, průvodcem je (ex)komisař Karel Houdek, naopak důvěrně známý čtenářům Fieberových knih. Stárnoucí policejní vyšetřovatel ve výslužbě si chce zpestřit poněkud nudné důchodové dny psaním detektivního románu z prostředí veterinární ordinace, pročež se rozhodne toto prostředí důkladně poznat za pomocí mladé místní zvěrolékařky Karoliny Světlé.

Spolupráce Houdka s doktorkou Světlou nabídla autorovi vyprávění příběhů ze dvou perspektiv – pohledem komisaře Houdka a pohledem veterinářky Světlé. Právě to poskytuje poměrně velký tvůrčí prostor, na kterém je možno se rozepsat o dvou rozdílných pohledech na stejné zážitky, a je jen ke škodě, že Fieber tento prostor zčásti vyplýtval poněkud zbytečnými pasážemi o rybolovu, jenž je autorovým koníčkem, či nesmyslným vlasteneckým product placementem. Je pro čtenáře opravdu tak důležité vědět, jak se jmenují jednotlivé druhy piva ze Svijan?

Kostru hlavního detektivního příběhu tvoří neoficiální pátrání po zmizelé majitelce čokoládou otráveného psa, avšak jedna detektivní linie asi byla Fieberovi málo, a proto se během různých společenských událostí, které se v Českém Dubu konají, náhodou přihodí nějaký ten zločin. A protože komisař ve výslužbě je v městečku o necelých třech tisících obyvatelích pouze jeden, je nasnadě, že se u všech těchto případů zákonitě objeví. Že by Jessica Fletcher po česku?
Také v detektivkách o stárnoucí spisovatelce se hlavní hrdinka vždy náhodou objevila v místě, kde se stala vražda, a byla to právě ona, kdo výraznou měrou přispěl ke zdárnému vyřešení případu.

Příběh plyne poklidně, bez dramatických zvratů, bez napětí. Jediné, čím se komisař Houdek snaží čtenáře vyrušit z klidného toku děje, jsou jeho vtípky tolik charakteristické pro stárnoucího muže, který se vyskytne ve společnosti (nebo na telefonu) mladé ženy. Vtipy jsou však velmi banální, a tak čtenář jistou dávku trapnosti, pokud je tolerantní, nepřipíše na vrub autorovi, nýbrž komisaři Houdkovi.

Množství detektivních případů, které v knize tvoří pouze jakési zápletky, by vydalo na celou povídkovou knihu, pokud se však čtenář oprostí od myšlenky, že jde o knihu zařazenou do žánru detektivka, a vezme v potaz, že detektivní linie jsou zde sice důležité, ale nikoli nejvýraznější, nabízí Zvěrolékařka na stopě pohodové čtení na letní dovolenou (není potřeba se příliš soustředit) či dlouhé zimní večery (čtenář „se nemusí bát, že se bude bát“).

Detektivky odjakživa patří k velmi oblíbeným žánrům a v dnešní době, kdy jsou pulty knihkupectví doslova zahlceny moderní severskou krimi literaturou, má původní česká detektivka velmi těžkou startovní pozici. Ne všichni čtenáři však vyhledávají akční thrillery, složité psychologické profily zločinců, hlavní postavy s krkolomnými jmény a cizokrajná zločinecká prostředí. Zvěrolékařka na stopě tak jistě potěší konzervativní čtenáře klasických detektivek, které se poměrně poklidně odehrávají ve známém prostředí a hlavními hrdiny jsou lidé se zapamatovatelnými jmény a hlavně s „českou mentalitou“.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství MOBA.

Komentáře (0)