Zrůdnost skrývá každý z nás

Jaké to je být míšenkou? Jaké to je být míšenkou
v zemi, kde být neúplná znamená být méněcenná? Jaké to je být míšenkou,
která není krásná a ani pro vychýlení osudu nemá žádné genetické předpoklady?
Jaké to je být míšenkou, která by neměla být krásná, není krásná, ale po svém
boku vidí den co den vyrůstat a rodit se nádheru v podobě své
mladší sestry, která jako by svým vzezřením nepatřila do tohoto světa? Co za
čarodějnici to musí být, když do sebe dokázala vstřebat tolik nepřirozené přitažlivosti?
A je opravdu tak nadpozemsky krásná a nebo se za tím vším skrývá pouze nechutná
a zvrácená zrůdnost? Podle své starší sestra je Juriko zrůda. Zrůda, která se
za ní táhne, která ji pronásleduje a která den co den ničí její život. Nenávidí
ji za to, přála by si, aby zemřela a byla by raději, kdyby se nikdy nenarodila.
A je to pár let, co se jí toto přání splnilo. Juriko se stala jednou
z obětí sériového vraha, který právě teď stojí před soudem. Proč ho chce
její sestra vidět? Proč se chce vůbec účastnit přelíčení týkajícího se její
sestry a dávné spolužačky, které tak strašlivě nenáviděla? Jeden důvod by tam
byl. Obdiv k samotnému vrahovi. Jenže odhalování indicií vztahujících se k
minulosti Juriko možná ukáže její starší sestře i něco víc, co doposud
nevěděla.

 


Problémem tohoto románu není samotný námět, ale styl, jaký
autorka pro jeho tvorbu zvolila. Pohrává si s osudy lidí různého vzdělání,
sociálního původů a smýšlení. Kolem celé dějové linky rozprostřela různorodé
charaktery, které ovšem kolísají na faktu, že se všechny vyjadřují stejně. Je
jedno, zda to jsou absolventky prestižní soukromé školy či samotný vrah. Je
jedno, zda se jedná o duše s ambicemi či trosky, které semlel osud, čas a
život sám jen díky pár špatným rozhodnutím. Je jedno, zda se jedná o muže či
ženy. Všichni se vyjadřují stejně, všichni používají stejný slovníček a opravdu
si nemyslím, že by to bylo pouze prací překladatelky.

 


Námět jako takový je ovšem zajímavý. Do popředí se dostává
myšlenka, zda jsou ti, kteří se za spravedlivé pokládají a sami prohlašují,
opravdu takoví. Zda je zrůdný ten, kdo je nařčen či ten, kdo to vyslovil. A
také je tu otázka, zda nakonec všichni neskončíme stejně jako ti, které jsme
doposud za jejich osud a život odsuzovali. Čili opravdové téma
k zamyšlení, které je určitě vhodné i k hlubšímu rozebrání a
zpracování.

 


Nepochybuji o tom, že to autorka myslela dobře. Bohužel se
jí práce vymkla z rukou. Čtivost jednotlivých pasáží je neuvěřitelně
kolísavá. Zatímco životní zpověď prostitutek vás nutí otáčet stránky stále dál,
vyprávění o tom, jak se svým životem protloukal samotný vrah, je neuvěřitelně
zdlouhavý, nudný a člověk z něj má pocit škrobené prkennosti. Další špatně
podanou věcí jsou nerealistické deníky. Jejich styl naprosto splývá s ostatním
textem a je naprosto nemyslitelné, aby tak někdo psal skutečné zápisky o svém
soukromém životě. Jsou psány do nepochopitelných detailů, které si do svých
deníků nikdo nepoznamenává. Zvláště ne žena, která podle všeho nikdy nijak
zvlášť nevynikala ve slohu a na všechny zaznamenané události vzpomíná
s jistým odstupem.

 


I když má kniha na můj vkus poměrně velké množství
nedostatků, nemohu jí upřít tu celkovou myšlenku. Ten fakt, že si lidé často
neuvědomují, že kritika, která je z jejich strany věnována okolí, by
kolikrát měla nejvíce zasáhnout právě je samotné. Ten fakt, že nikdo nemůže o
sobě říci, že nikdy nechyboval a ta věc, že pokud se budeme držet na stezce
posedlosti po nenávistném pronásledování nějaké osoby, můžeme stejně tak dobře
dojet do podobného cíle, jako náš smyšlený nepřítel a oběť.