Jen jeden okamžik stačí ...

recenze

Jedenáct (2012) / pet-kyval (781 views)
Jen jeden okamžik stačí ...
Každý z nás do jisté míry drží kontakt s celým světem.
Každá z našich činností může ovlivnit budoucí život i jedince na druhém
konci Modré planety. Stačí k tomu jen chvíle. Jedno drobné zaváhání v rozhodující
situaci a může být vše úplně jinak. Změníte osud někomu, koho ani neznáte.
Změníte to událostí, na kterou za pár hodin úplně zapomenete a pravděpodobně si
na ni už ani nikdy nevzpomenete. Vidíte někoho upadnout na kluzké zemi. Zeptáte
se sami sebe zda pomoci či naopak a protože vidíte, že je ten člověk mladý a
nic vážného se mu nestalo, pokračujete dál ve svém nerušeném dni. Jenže, co
když je ten člověk v silném stresu, cítí zoufalství a to, že mu nikdo
nepomůže ho přiměje k tomu, aby místo do práce šel na vysoký most a
skočil? A tam tento skok uvidí citlivý jedinec, které se začne budit noc co noc
z nočních můr, které přimějí jeho mysl nenávidět spánek. Začne se této
tělesné potřebě vyhýbat, začne být unavený, sedne za volant a srazí těhotnou
ženu na procházce s manželem. Ten se z toho zhroutí a začne pít… Až
se celý tento koloběh zase navrátí zpět k prvotní osobě, která nepomohla a
pro kterou tento návrat starého přítele může znamenat obrovský životní zlom. A
právě i to je příběh Xaviera. Australana žijícího v Londýně, který jednou
nepomohl a tak změnil život jedenácti lidí, aniž by o tom věděl a sám o to stál.
‘Jedenáct‘ je neuvěřitelně působivá kniha. Působivá v tom,
že přiměje člověka přemýšlet o svém každodenním životě. Je to, co rytmicky
opakujeme den co den bez větších změn, opravdu to správné? Je opravdu tak
zbytečné se snažit někomu pomoci a skutečně se vše vyřeší samo od sebe i bez
našeho malého přičinění? Ano, vyřeší, ale s jakým výsledkem? Co všechno se
kolem nás vlastně děje a co všechno nechceme vidět? A co všechno způsobujeme
díky vytrvale upřenému pohledu na vlastní špičky bot? Nejde přitom o žádné
povýšené moralizování a nucení se do finančních podpor nejrůznějších spolků pro
pomoc sociálně či fyzicky slabých, ale o zamyšlení se nad tím, jestli by nebylo
přínosné občas oslovit osamělou starou paní z protějšího domu, kterou celé
měsíce nenavštívili příbuzní a nenabídnout jí pomoc. Občas si popovídat a tak
dát najevo, že ještě není odepsaná, že její existence ještě má smysl. A kdo ví,
třeba by taková činnost byla prospěšná pro obě strany. Vždyť člověk si občas
připadá bezcenný v každém věku.
Mark Watson píše srozumitelně. Srozumitelně a čtivě a nebojí
se užívat i netradiční či dnes už minimálně užívaná slovní spojení. Jeho text
je rytmický, plynulý a jednotlivé řádky občas dokážou strhnout, pohltit a
přimět čtenáře ztratit se v čase a prostoru. Používá nenásilné zvraty ve
správných okamžicích, které občas vyvedou čtenáře  z konceptu. Podsune událost, kterou jste
rozhodně postavě nepřáli a snad ani neočekávali a přitom máte pocit, že je to
tak správné. Nic není přehnané a ani přílišně emocionální. Naopak. Je to surové
až chladné, upřímné a razantní. Mrazivě realistické, vyvolávající pocit šoku a
nutící člověka přemýšlet a po zaklapnutí stran si říkáte: ,Ne. Ne, to přece
nejde.‘
Ale ono to tak jde. Jde, protože to tak autor zamýšlel,
chtěl a protože si to přesně tak přál. A vy s tím nemůžete dělat víc, než
nedočíst a nebo vůbec nezačít číst. Proti tomu, co je takto vytištěné, se
prostě nedá bojovat. Nedá se škrtat, přepisovat a vsouvat jiná slova a
myšlenky, abychom zastřeli realitu. Jenže i když je myšlenka tak chytlavá,
agresivní a průbojná, něco na celé knize postrádám. Takové to pocitové zachvění
to gurmánské “buňam“, které vám říká, že právě tohle je TA špička literárního
ledovce. Že už není třeba něco více dodávat a připisovat. Něco tomu zkrátka
chybí a já nemohu přijít na to, co to je.

Komentáře (0)

kniha Jedenáct recenze