Znamení lyry aneb kapitán Exner znovu zasahuje

recenze

Příznivci českých detektivních příběhů dřív nebo později narazí na knižní tituly spisovatele Václava Erbena, který má na svém kontě desítky detektivních románů. Jedním z nich je i nejnověji vydaná publikace Znamení lyry (pův. 1965). Čtenáři se opět setkávají s kapitánem VB, JUDr. Michalem Exnerem, který se tentokrát vydává po stopách vraha mladého nadporučíka vojenského letectva.
Poněkud rozvláčnou úvodní zápletku, týkající se zmizení osmdesáti nábojů, lehce komplikuje množství jmen vojáků, kteří se snaží uvést čtenáře do děje a seznámit nás s prostředím vojenské základny. Pokud se navíc podobně jako já úplně neorientujete ve vojenských hodnostech, možná vám budou lehce splývat postavy desátníka Macháčka, majora Havlíka či kapitána Ševely. Pro mě osobně bylo peklo orientovat se hned v téhle zapeklité situaci:

‚Na zídku vedle nich se vyškrábal další člen komise, major Šustek. Postavil se na ni, aby měl lepší přehled. „Soudruhu nadporučíku!“ volal na Strejčka. „Kdy naposled stříleli na střelnici?“ „To nevím. My sem nechodíme. Tady to teď bouchá skoro každý den.“
„Copak?“ zajímal se Kobliha.
„Polezte nahoru...“
Kobliha poslechl a Šustek ukázal na dvě místa v blízkém terénu pod zídkou.
„To by byla ale blbá náhoda,“ řekl Kobliha. A zavolal dolů na ostatní: „Mládenci, pojďte se na něco podívat.“
To, co zdola vypadalo jako náhodně rozhozené kamení a hlína, bylo odtud zcela zřejmé. Ve vzdálenosti pětadvaceti a čtyřiceti metrů od místa, kde ležel postižený, byly mezi ruinami a trávou dva krátery od granátů, které se zdály poměrně čerstvé.
„Naposled nám hlásili, že budou střílet v pondělí,“ řekl Pilman. „A předtím v pátek. To by se to muselo stát v pondělí.“ Obrátil se na kapitána Duška, dalšího člena komise: „Soudruhu kapitáne, vezměte si vůz a jeďte za správcem střelnice. Ať vám řekne, kdo střílel v pondělí. A vezměte náčelníka střelnice s sebou a zajeďte k tomu útvaru. Vysvětlete jim, co se stalo, a někoho od nich přivezte.“
Kapitán Ševela se octl náhodou uprostřed všech, kteří sem z letiště přijeli. Doposud si prohlížel aktovku.
„Co v ní bylo?“ zeptal se Pilman.
„To je právě ta blbost,“ odpověděl Ševela, „že nic.“ Rozhlédl se. „Kde je ten desátník absolvent?“
„Tamhle. Soudruhu desátníku!“
Hromádka chodil s nadporučíkem po sadu a o čemsi horlivě diskutovali....‘ (Erben, V. Znamení Lyry. Brno 2006, 2014. 28 s. ISBN 978-80-243-5850-5.)

Sami uznáte, že je to na necelou jednu stranu spousta jmen a vojenských hodností, které se shodou okolností sešly na necelé jedné stránce. Naštěstí ale právě ve chvíli, kdy je nalezeno tělo nešťastného nadporučíka Veselého (a poprvé narazíme i na znamení lyry) šlápne dějová linka na plyn a ve chvíli, kdy se objeví kapitán Exner, jede už všechno jako na drátkách. Že se děj příběhu odehrává v předrevoluční éře naší vlasti, připomíná snad jen oslovení ‚soudruh‘ nebo základní vojenská služba, kterou už dnešní mladíci znají jen z vyprávění, takže žádný strach, pokud se obáváte nějakých historických reálií. Jinak jde totiž o nadčasovou detektivku, ve které nechybí napětí ani překvapivý závěr, i když abych se pochlubila, pachatele jsem už několik stránek před koncem podezřívala. A abych nezapomněla, najdou se samozřejmě i ty ‚ztracené‘ náboje. Poslední kapitola mě, jako příslušnici ženského pohlaví příliš nenadchla (kolegyně čtenářky snad potvrdí), ale paní doktorka Steinová splnila svou úlohu do puntíku a odlehčila tragický vývoj příběhu. Nu, posuďte samy, milé čtenářky. Neznámý muž vás téměř přejede, uprostřed večera vás sveze až k domu a nazítří vám navrhne schůzku v kavárně. Přijmete jeho nabídku?

‚Když zastavil a ona se chystala vystoupit, obrátil se k ní: „Choval jsem se slušně?“
Tak přece to přišlo. Začne se bavit, bude se chtít vnutit, bude ho muset odmítnout, i když by mu měla být vděčná, vlastně právě proto ho bude muset poslat pryč. Neodpověděla
„Byl jsem drzý?“
„Ne. Zachránil jste mi život.“
„Náhoda. Ale chtěl bych vám něco říct...“
„Ano?“
„Zítra dopoledne se uleju ze zaměstnání...“
„Proboha! To se přece nesmí!“
„Nesmí, ale udělám to. A budu tak mezi devátou a půl desátou pít kafe v kavárně Slávia. Víte kde to je? Tam proti Národnímu.“
„Bydlím v Praze dvacet devět let.“
„Výborně,“ řekl s ohromným uspokojením. „Tak to je všechno. Přeju Vám dobrou noc.“ Vystoupil a otevřel jí dveře. „Jste jistě unavená po tolika zubech, co jste musela dnes vyrvat.“
Podala mu ruku. „Dobrou noc. A děkuju za život i za svezení.“
„Už potřetí. Ať se vám hezky spí.“
Přikývla. Sáhla do kapsy pro klíče a šla k vrátkům, aby je otevřela. Slyšela, jak obchází vůz, aby nasedl. „Ještě maličkost!“ zavolal.
Obrátila se.
„Spíte ráno dlouho?“
„Jak kdy.“
„Napadlo mě, že by vám možná udělalo dobře vypít si zítra mezi devátou a půl desátou dobrý kafe. Zrovna takový, jaký vaří ve Slávii. Dobrou noc!“
Nastoupil a odjel.
Snad ještě zamával, ale tím si nebyla jistá. Stejně jako tím, jestli zítra na to kafe dostane chuť...‘ (Erben, V. Znamení Lyry. Brno 2006, 2014. 38, 39 s. ISBN 978-80-243-5850-5.)

V tomto momentě jsem si jako pravidelná čtenářka detektivních příběhů říkala, že si některé z nás o nějaký ten násilný čin přímo říkají.
Pomyslný další zářez do pažby zbraně kapitána Exnera a psacího stroje Václava Erbena ale celkově hodnotím jako vydařený a Znamení lyry doporučuji každému milovníkovi zapeklitých dějů českých detektivek.

Komentáře (0)