Žena ať v církvi promluví

recenze

Když jsem zjistila, že vychází další kniha Zdeňka Jančaříka s názvem Žena ať v církvi promluví, byla jsem plná očekávání. Jde o téma v církvi tradičně opomíjené až přehlížené a byla jsem dost zvědavá, jak ho Zdeněk Jančařík, od kterého jsem už několik knih četla, pojal. Kromě toho jde taky o téma značně výbušné – především co se týče rovnoprávnosti žen a mužů v katolické církvi. Kam až se Zdeněk Jančařík ve svých úvahách odváží? Navíc už sám název je dost provokativní. Evokuje to, jako by žena v církvi dosud mlčela a teď se měla nějakým zvláštním způsobem dostat ke slovu.

V první řadě jsem Zdeňkovi Jančaříkovi vděčná, že téma vůbec otevřel. Už tím myslím rozvířil zájem a debatu. V knize jsem našla dost podnětných myšlenek a nezodpovězených otázek. Jako celek mě ale mírně zklamala. Přišla mi jako zvláštní patchwork na téma „Co mě ještě napadá k tématu žen v církvi, co jsem k tomu kde četl zajímavého?“ Všechny dílčí aspekty, které autor vybral – příběhy biblických žen, ženy-světice, kněžství žen, sexualita žen, ženské řeholní řády, zneužívání žen v církvi – mi přijdou samy o sobě zajímavé, chybělo mi ale nějaké shrnutí či jejich propojení do jednoho smysluplného celku. Knížka tak zůstala tak „trochu na půli cesty“ a snad se najde nějaký další autor, který se tématu chopí a bude ho zpracovávat a promýšlet dál. Myslím, že i Zdeněk Jančařík by z toho měl radost.

Často se dnes diskutuje o tom, je-li vůbec možné reformovat církev, která se příliš hierarchizovala. Změny očekáváme jen z Vatikánu nebo od svých biskupů, zvykli jsme si na to, že se církev jako taková realizuje především v kostele a kolem kostela, bez kněží a bez biskupů se nic nepohne. Církevní dění se často soustředí jen na drby kolem toho, kdo bude novým biskupem tam nebo onde, případně ještě vybíráme peníze na těch pár kostelů, které se někde staví nebo mají stavět.
František, Klára, Kateřina a další se neptali, co na to řekne farář nebo biskup, prostě konali, jak jim velelo evangelium a svědomí, a reformovali církev zdola tady a teď mnohem víc, než by to dokázal jakýkoli „Vatikán“. Vzali to na sebe, neházeli to nahoru nebo dolů, na hierarchii nebo pastorační rady. V tom se projevovalo ono „všeobecné kněžství“, které vychází ze křtu každého člověka z „Božího lidu“ a jež bylo tolik zdůrazněno na II. vatikánském koncilu: „Všeobecné kněžství věřících a kněžství služebné čili hierarchické se sice od sebe liší podstatně, a ne pouze stupněm, přesto však jsou ve vzájemném vztahu, neboť jedno i druhé – každé svým vlastním způsobem – má účast na jediném kněžství Kristově.“ (Lumen gentium 10)

Komentáře (0)